Tato práce je předložena studijnímu oddělení Global University jako jeden z požadavků pro klasifikaci v předmětu MIN3053 Uctívání Boha.
1. Definujte žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Dáváte přednost „trojakému“ pohledu nebo „celostnímu“ nazírání žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní podle verše Koloským 3,16? Jak hodnotíte vyvážení žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní ve vaší církvi?
Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.
Koloským 3,16
…ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.
Efezským 5,19
Existuje dvojí výklad použití tří termínů ve verši Kol 3,16 a Ef 5,19.
Teorie jednoho významu nivelizuje rozdíl mezi třemi termíny tím, že ho považuje za figuru odkazující na úplnost podobně jako obrat „tělo, duch a duše“, který rovněž nevnímáme jako závazný antropologický ukazatel1. Smyslem obou veršů není nauka o doporučených žánrech, ale pobídka ke chvále Boha pomocí dostupných prostředků. Tomuto pohledu nahrává i fakt, že až do roku 200 po Kr. postrádáme záznam hymnu a až do roku 560 po Kr. nám schází vylíčení křesťanské liturgie2. A nakonec – pojmy „žalm“ a „hymnus“ (chvalozpěv) se podle některých vykladačů zaměňují.
Teorie trojího významu zastoupená Egonem Welleszem rozeznává za třemi termíny tři různé hudební styly3.
- Žalmopění, to je zpívání židovských žalmů a chvalozpěvů zformovaných na jejich motivy.
- Chvalozpěvy, to jsou chvály slabičného typu, kdy se každá slabika zpívá na jeden až dva tóny melodie.
- Duchovní písně, to jsou zpěvy radostného či extatického charakteru.
Důraz na trojí způsob chválení může zároveň odrážet trojiční nauku: Žalmy Otci, chvalozpěvy Synu a Duchovní písně Duchu svatému.
Jiní učenci vidí oporu teorie trojího významu v historické a společenské situaci Efezského a Kolosského sboru. Efezská církev například vyrostla v květníku multikulturních vlivů. Židé tehdejší Malé Asie pocházeli často původně z babylonské diaspory, ne z Jeruzaléma (Josephus)4 a celou společnost tvořili Asiaté, Peršané, Římané, Řekové a Egypťané. Tyto vlivy pravděpodobně ovlivnily i církevní hudbu k rozmanitosti.
Podle mého názoru není na místě přísné protlačování krajní podoby ani jedné z navržených teorií. Za třemi termíny nelze s jistotou rozeznat tři různé žánry5, nelze ani s jistotou popřít důraz na trojakost hudebních projevů. Nemyslím si, že by církev starověkého Efezu používala pouze jeden hudební žánr, který se zaměnitelně označoval jako žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Nemyslím si ani, že by bylo možné za třemi termíny přesně rozeznat tři žánry a přisoudit je dokonce členům trojice. Já osobně se kloním k pracovní teorii rozmanitého uctívání. Vodítkem je mi výzva k jednotě v rozmanitosti skrze Ducha svatého:
Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
1. Korintským 12,13
Žánrů a druhů uctívání může být mnoho, každá skupina (Židé, Řekové, otroci, svobodní, mladí, staří, vzdělaní, prostí, chladní, horkokrevní…) může přinést vlastní styl. Vedle žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní vidím básně, balady, skladby, říkanky, tance, litanie a mnoho dalších, které neumím pojmenovat nebo si je nevybavuji. Jsem dokonce nakloněn nevěřit v zapovězené „ďáblovy žánry“. Otázkou proto není „jaký hudební žánr nebo který druh projevu se k uctívání Boha hodí“ ale „jak se mohu skrze umění přiblížit k Bohu já“. Učinil mne Bůh bubeníkem, nebo básníkem?