9. Jaké jsou pojetí a důsledky chval jako vystoupení?

Pracovní Lieschova definice vystoupení zní: „Vystupovat znamená umě a veřejně činit cosi složitého nebo obtížného s ohledem na poskytnutí služby.“²⁵ Fakt, že dobří vystupující mají na lidi vliv v mnoha případech zcela rozložil uctívání jako takové strháváním pozornosti na člověka. Důsledkem je planá směs neuctívání a každopádně amatérské hudby, která i přes snahu vystupujících nedochází uznání ve světě²⁶ a klade prakticky těžko únosné nároky na organizaci²⁷, technické vybavení a personální zastoupení chváličského tělesa.
Paradigma vystoupení uctívačů je potřeba nejprve definovat, poté uznat a teprve potom analyzovat. Je totiž čímsi, „co chválící vítají, čemu lidé nedůvěřují a co pastoři popíraj퓲⁸. V platnost tedy přichází spolu s těmito předpoklady:

• Vystupující se ze své podstaty odlišuje od diváka. Mezi ním a obecenstvem je odstup.
• Předpokládá se potřeba „servisu uctívání“. Absence servisu znamená újmu pro obecenstvo.
• Vystupující činí to, čím je výjimečný: hraje na hudební nástroj nebo zpívá.

Tento koncept je vždy pracovní, v jednotlivostech a v praxi proměnlivý a může procházet revizí. Podle Kierkegaarda by například měli být vystupujícími všichni lidé, služebník by měl jen jako jakýsi suflér k uctívání vyzývat a obecenstvem by měl být Bůh²⁹.
Ani možnost revizí nemůže podle mého názoru paradigma vystoupení plně uzdravit až dokud nepadnou předpoklady odstupu vystupujícího a potřeby „servisu uctívání“. Ve svých osobních úvahách již několik let paradigmatu uctívání ostře oponuji:

• Mezera mezi vystupujícím a obecenstvem je lichá, škodlivá a neprospívá uctívání Boha. Čím bohatší je kapela a čím svévolnější je chválič, tím horší křivda je páchána na obecenstvu. Podoba uctívání závisí na vnitřní politické situaci místního sboru a na vkusu jednotlivých zájmových skupin. Sám vedoucí chval je politickým činitelem, který je buď obětí nátlaku, nebo sám vytváří nátlak na úpravu délky, formy a obsahu chval.
• Těleso chváličů vyvíjí veliké úsilí, aby mohlo v neděli ráno vést ve chvalách ty, kteří toto vedení potřebují. Ale oni ho nepotřebují! Skutečnost, že chválit Boha je možné i bez vedení z pódia je zastírána přítomností „nezbytných“ vedoucích chval, kteří neúmyslně mrzačí přirozenou schopnost společenství věřících spontánně uctívat bez pomocné ruky.
• Vedoucí chval je ten, který, jak občas slýchávám „snáší nebe na zem“, jakoby byla dobře zazpívaná píseň, chytlavý rytmus a okouzlující melodie klíčem Petrovým. Vím, že tento bonmot nemá v protestantském učení oporu, je to jen fráze, která štípe v nose každého, kdo se ve zlém rozešel s eucharistií³⁰.

Má nepříjemná opozice je v mnoha ohledech nemístně tvrdá, zvláště s přihlédnutím k čistotě motivů většiny chváličů. Její netýkavost vychází z upřímného hledání autentického uctívání. Musím dát za pravdu své nedávné zkušenosti a uznat, že autentického uctívání lze docílit i v současné evangelikální uctívačské praxi. (Neboť Boha nezastaví ani dobrá, ani špatná praxe, jen tvrdost srdce.) Přesto nemohu na paradigma vystoupení pohlížet jinak, než na něco velice přítomného, a podle mně škodlivého. Možná není potřeba zbořit všechno dosavadní. Některé nemnohé prvky soudobého uctívání jsou přeci jen podmínkou praktického zdaru. Bude snad zapotřebí přemostit mnohá úskalí současného paradigmatu za veliké sebezpytující a kající výhně, kdy řešení nenavrhnu já, ani ty, ale skutečná touha uctívat Boha.