2. Popiš liturgický model „pouti do svatyně svatých“. Co je jeho hlavním přínosem?
Zmíněný liturgický model je liturgickou aplikací obrazu každoroční pouti starozákonních židů do Jeruzaléma s ohledem na Ž 100,4 a Žd 10,19–22.
Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem!
Žalm 100,4
Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně
cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla.
Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem,
přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.
Židům 10,19–22
Protagonista tohoto modelu Judson Cornwall zachází s adaptací svaté pouti starých Izraelců až na úroveň jednotlivých částí cesty. Rozeznává
- písně osobního svědectví v táboře,
- vstup branou s díkuvzdáním,
- vstup do nádvoří s chvalozpěvem,
- vážné uctívání ve svatyni,
- uctívání ve svatyni svatých.
Podle Cornwalla musí vedoucí chval vědět kde chválící jsou, kam je chce dovést a kdy jsou již tam6. Hlavním přínosem tohoto modelu je síla jeho obraznosti. Je to ilustrativní nástroj vhodný k motivaci chválících7. Nedostatkem je z mého pohledu předpokládání
- schématu vedoucího chváliče a podřízených chválících,
- cílevědomého vlivu, který vedoucí musí mít, když ví „kde chválící jsou, kam je chce dovést a kdy jsou tam“,
- moci choreografických a hudebních prostředků „stáhnout nebe k zemi“ v umělecké, emotivní, mystické a eventuálně extatické interpretaci soteriologické pravdy z Žd 10,19–22.
Všech tří nešvarů se děsím. Jejich zrůdnost se odhalí v intenzivní prázdnotě a planosti obrazu, na němž „führer“ vede masy k cíli dle svého osobního přesvědčení. Při práci s tímto liturgickým konceptem je potřeba věřit nanejvýš důležité pravdě, že do otroctví padá především ten, kdo je svobodný a k nejhorším koncům přivádí ten, kdo tak činí z nejlepšího přesvědčení.