Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. (Exupéry, Citadela, úvodní slova)
Tuto esej píšu ve věci, která je předmětem mých úvah již nejméně deset, možná patnáct let. Mou základní tezí je, že křesťanská láska k Bohu a k bližnímu není náhradou biblických imperativů, ale zákonodárným principem, který zákon nejenže neruší, ale doplňuje jej o zákazy a příkazy v zájmu zřetelného svědectví o lásce k Bohu a k bližnímu.
Toto je poměrně narychlo sestavený výstup z nedávných hodin Genesis. Nejvyšší motivací k jeho tvorbě bylo, že chci rámcovou znalost těchto paralel po studentech vyžadovat v testu a verze, kterou jsem promítal o hodině, byla příliš zkratkovitá, než aby se z ní dalo učit. Vycházím zde do jisté míry z článku mormonského biblisty Bradshawa (mormoni to s chrámem myslí vážně), z jedné své starší práce a z řady svých poznámek, u nichž už nelze dohledat zdroj. Je nepochybné, že tato tabulka je pouhým zlomkem možného výčtu paralel, které by stály za úvahu. Budu proto velmi rád za další podněty.
Přeložil jsem svou oblíbenou písničku. Mezi mládeží v Rumunsku, kterou známe, to byl největší šlágr nejmíň v roce 2017, ale jistě i potom. Při překladu jsem nedbal na anglickou verzi, ale podobnost významů zde zřejmě zůstává. Nahrávka je čistě pro ilustraci mé představy o frázování. Pokusil jsem se zpracovat ji i vizuálně umělecky. Danému vizuálnímu stylu říkám prasecringe a vyhlašuji ho novým trendem pro stříhání vizuálně poutavých videjí. Tento styl sice není vhodný pro epileptiky, ale mému 5 letému synovi se velmi líbí. (Ten 3 letý se zdržuje hlasování a ten –0,5 letý se v umění zatím nevyzná.)
A říkám vám to upřímně, že v mé teologii jsem ušel obrovský kus cesty a v mnoha věcech, ve kterých jsem vyrostl, tak jsem je musel přehodnotit a změnil jsem je, ale změnil jsem je na základě toho, že tady v této knize, které si velmi vážím a vážím si jí jako Božího slova, jsem najednou uviděl, že věci jsou trochu jinak a že mi věci začaly dávat smysl. (Kde bydlí Bůh, 30.6.2019, 31:37)
O herezích, které nepomíjejí po jednoduchém „fact-checkingu“, platí vždy dvě věci. Za prvé, že bývají výsledkem konzistentního teologického uvažování a za druhé, že čím bližší jsou biblické pravdě a doktrinální ortodoxii, tím jsou sveřepější, neodbytnější, hůře detekovatelné a potenciálně škodlivější.
Jednou z mých méně oblíbených činností na VOŠMT je nepochybně její propagace na sociálních sítích. Přívlastek „sociální“ je poněkud zavádějící. Jsou to sítě asociální, sociálně patologické, místy až sociopatické, neboť vytváří malý prostor pro normální diskusi a sebeprezentaci, ale velký prostor pro narcisismus ústící v psychopatologické excesy a patolgické jevy, jako závist, šikanu, atd. Ale co už. Nejsme z tohoto světa, ale jsme v tomto světě. Facebook a Instagram se nám proto staly jedním z lovišť, které slibují alespoň částečně zahojit podstav studentstva na naší krásné biblické škole v Kolíně.
Tento článek vyšel v ŽvK 12/2019. Zde je v kompletnější verzi přetištěn se svolením redakce.
Běžnou představou o vztahu Nového zákona ke Starému je, že Nový zákon vykládá Starý. Toto domnění se zakládá na několika souběžných faktech. Za prvé, Nový zákon používá některé starozákonní pasáže způsobem, který při jejich prostém historickém čtení není zřejmý,1 a to zvláště za účelem vysvětlení osoby a díla Ježíše Krista. Za druhé, Nový zákon opakovaně apeluje na ten Starý jako na inspirovaný (2Pt 1,21) výchovný prostředek (Ga 3,24) a kritérium rozsuzování (Žd 4,12) užitečné k učení a k výchově (2Tm 3,16) a to do té míry, do jaké se vztahuje ke Kristu a čte s ohledem na Něj (J 5,39; Sk 8,35). Za třetí, pokud Nový zákon neupřesňuje význam Starého zákona pro církev, na základě čeho se můžeme domnívat, že se nemusíme stát židy, abychom se mohli stát křesťany? Nebo, máme-li otázku položit opačně, jaký by pro nás, původem pohany, měl bez Nového zákona Starý zákon smysl?
Následující svědectví jsem v kratší podobě přednesl dne 5. 11. 2019 před studenty prvního ročníku na ETS na zahájení krátké shrnující přednášky o knize Skutků apoštolských.
Cílem tohoto svědectví je osvětlit problematiku křtu v Duchu svatém s průvodním znakem daru jazyků. Svědectví obecně nemá sloužit jako model; ten musíme hledat v Bibli. Jeho formulace a reflexe ale může následnou debatu o doktrinálním využití knihy Skutků alespoň osvětlit, vizualizovat.
Aneb může-li modlitbu Otče náš měnit papež František, proč by ji nemohl pozměnit některý ze současných apoštolů?
Vy se modlete takto:
Lednové sympozium o eschatologii je dávno za námi, zůstaly hezké vzpomínky a věčné nahrávky. Během června jsem se zmátožil a dokončil [#1] jednak pejpr, který jsem na sympoziu poněkud neobratně prezentoval a za [#2] druhé takový kompilát zbytků, takový šumajstr „co dům dal“, něco jako páteční polévka ve školní jídelně.
V prvním textu dokazuji cosi velmi banálního, leč důležitého, a sice to, že letniční eschatologie byla založena na zkušenosti, která byla silně kristocentrická. Duch neoslavuje sebe, ale Syna a zkušenost Ducha svatého je proto cosi, co ukazuje na Krista. Společným jmenovatelem všech letničních první vlny byly čtyři důrazy: Kristus jako spasitel, uzdravitel, křtitel Duchem a jako přicházející Král. Bez Krista by byl nástup milénia nepředstavitelný, a proto letniční na dlouhé dekády přijali premilenialismus jako klíčový bod své teologické identity.