1Únor2020

Odpověď na běžné argumenty v neprospěch Aleše France

Metod sebevraždy existuje celá řada. Jsou metody noblesní i plebejské, teatrální i komorní, teroristické i ohleduplné, vynalézavé i fádní, šetrné i bolestivé. Nejjistější politickou sebevraždou v Apoštolské církvi je však nepochybně přihlásit se jakýmkoli způsobem k názoru, osobě či odkazu Aleše France. Než tento politováníhodný čin sám na sobě spáchám, musím předeslat čtyři věci, ano zanechat dopis na rozloučenou, aby Tyran věděl, že jeho požadavku bylo učiněno zadost a že již nemusí vypálit můj dům, vyvraždit příbuzné, popř. zneuctít i toho psa, co po mně smuten zbude.

  1. V jednotlivých názorech se s Alešem Francem leckdy rozcházím, což vychází jasně najevo při pohledu na diskuse pod některými staršími články na tomto blogu. Je pro mne příkladem českého klasického letničního teologa a vzorem v píli a svědomitosti zpracování svých textů i v konzistenci názoru. Toť vše.
  2. Následující text není oficiálním vyjádřením postojů jakékoli jiné osoby či instituce, byť nepochybně nejsem sám.
  3. Tento text vznikl bez jakékoli vidiny odměny či benefitu, který by mi mohl být za jeho publikaci přiznán. Nevznikl ani na ničí radu či popud.
  4. V jádru mé vůle napsat tento text nejde o osobu Aleše France, ale o princip Duchem naplněného hnutí, kde svoboda a bezpečnost odlišného názoru stojí na prvním místě, aby mohl Duch bez zhášení promlouvat nejen skrze několik superbratrů, ale vskutku skrze všeliké tělo (Sk 2).

Aleš Franc je autorem webu Biblická apologetika, na němž se nachází vedle rozboru letničních a charismatických věroučných proudů také postupně vycházející dějiny Apoštolské církve, jimž se chystám dělat jednoho z recenzentů, až budou vycházet knižně. Přední Francovou tištěnou publikací je jeho dizertace, která vyšla pod názvem Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace. Franc zde završuje svou snahu rozlišit tzv. Novou apoštolskou reformaci jako svébytný věroučný a popř. i organizační a duchovní celek, který prorůstá globálním charismatickým a letničním prostředím.

Nedivil bych se, mladší čtenáři, pokud bys jméno Aleš Franc slyšel nyní poprvé. Ono se totiž podobně jako jméno Voldemort mezi kouzelníky vyslovuje v Apoštolské církvi pouze šeptem, ale raději vůbec. Nosí totiž smůlu. Když jsem asi před deseti lety vyjádřil ještě na svém starém blogu nesouhlas s jeho vyloučením, a to jen mimochodem v komentářích pod článkem, byl jsem kýmsi okamžitě nabonzován církevním autoritám, které neváhaly horečně telefonovat mému bezprostřednímu okolí, aby si mne za ty „líbezbrífy“ (sic!) umravnilo a vysvětlilo mi, jak špatné je protivit se vizi pastora. Když jsem použil Francův text o restitucích jako pouhého zdroje ve svém vlastním článku o restitucích, bylo mi v kontextu jisté příjemné debaty bez vysvětlení, ale s dikcí všeobecné samozřejmosti sděleno, že „toto nejsou dobré zdroje“. Podobnou výtku vůči jinému svému textu jsem slyšel ještě nejméně jednou: Je to text problémový, protože obsahuje pouhou citaci France. Dokonce i nyní, psal se rok 2019, když jsem pozval France jako řečníka na sympozium VOŠMT, vzbudilo to napříč strukturami AC takovou vlnu frenetické nevole, že jsme se s vedením školy rozhodli raději v zájmu zachování dobrého jména školy jeho účast zrušit. Ta reakce byla vskutku hanebná, hysterická, plná iracionální snahy pomluvit a ohrozit namísto porozumět a tolerovat.

O Francově vyloučení jsem již od počátku věděl, že k němu došlo v 1. Brněnském sboru AC za pastorátu Františka Apetauera údajně kvůli publikaci některých textů, a to zvláště, chápu-li to dobře, za věroučný rozbor Kurzů Alfa a za soustavnou kritickou analýzu charismatického hnutí (viz např. text Charismatická církev sjednocení). Jelikož jsou ale jeho texty psány neutrálním tónem a džentlmensky, totiž bez spalujících sarkasmů, invektiv a insinuací, čili stravitelně i pro zastánce jiných hledisek, měl jsem vždy za to, že Franc musel provést nějaký ohavný či kriminální hřích a že toto je pouze milosrdná zástěrka. Není přeci možné vyloučit někoho ze sboru proto, že má jiný názor. Pak šla léta dál: Tři roky, pět let, kdy jsem čekal, že mi třeba někdo v kuloárech třesoucím se hlasem hrůzy prozradí, co za blasfémii Franc spáchal. Marně čekám podnes. Namísto reálných informací narážím opakovaně jen na potměšilé pikle a licoměrné pokusy o Francovu diskreditaci pomocí různých falešných argumentů a bezprecedentních konstrukcí. Tyto argumenty proti validaci Francova díla a pro očernění jeho osoby v očích členů a návštěvníků Apoštolské církve se nyní pokusím demontovat.

Předesílám, čtenáři odlišného názoru, že jde o boj, ale ne proti tobě, ale proti jakési těžko popsatelné temnotě. Jakoby zde byla neviditelná síla, která chce za každou cenu vyhladit Francovo jméno z zemské tváře a popouzí některé lidi, aby zaujímali proti Francovi tvrdá stanoviska bez konzistence selského rozumu. Jakoby samotná Francova existence byla hrozbou a její připomínka křivdou. Proto tě žádám, abys následující argumentaci četl s otevřenou myslí. Pokud mi uniká důležitá souvislost, rád si ji přečtu v otevřené diskusi pod článkem, kde se můžeš vyjádřit. Soudím totiž, že temnota nemá ráda světlo, pročež se vše musí prověřit, dokud je den. Co je šeptem, to je s čertem, ale co je řečeno veřejně, je ke společnému budování (1Kor 14,19).

Nyní již k běžným argumentům, které mají svědčit v neprospěch France a v neprospěch vděčného užití jeho díla.

Argumenty ve Francův neprospěch

1. Franc byl vyloučen z brněnského sboru AC a proto je persona non grata

Kdo by nevěděl o Francově vyloučení z 1. brněnského sboru AC? Je to známý fakt. Jelikož však jde o záležitost staršího data, která nebyla žádnou oficiální instancí AC zdokumentována, mají běžní členové AC dvě možnosti.

  1. Buď zaujmou stanovisko RC z 12.3.2010 a budou Francovo vyloučení pokládat za interní záležitost AC Brno 1, do níž nikomu nepřísluší zasahovat,
  2. nebo se pokusí rozplést gordický uzel dlouhodobého vývoje situace uvnitř AC Brno, tj. různých faktorů, událostí a rozhodnutí jednotlivců, jejichž je Francovo vyloučení součinem.

Ad 1. Pokud se vydáme první cestou, nemusíme ve vztahu k Francovi brát na jeho vyloučení žádný zřetel. Sám inkriminovaný sbor k Francově vyloučení žádné veřejné stanovisko neposkytuje a my můžeme respektovat svéráz jeho minulosti, ale zároveň se přátelit s Francem, doporučovat jeho texty a zvát ho na církevní akce. Dle tohoto scénáře nesmí být vstřícný krok vůči Francovi pokládán za zradu AC Brno, ale jen za aplikaci stanoviska Rady církve z 12.3.2010, dle nějž „[ú]stava AC dává jednotlivým sborům značnou autonomii“, což znamená, že existuje možnost plurality výkladů a tím i plurality jejich aplikace.

Pokud by z Francova lokálního vyloučení vyplývala i jeho univerzální anathematizace, museli bychom prověřovat církevní kariéru kohokoli, kdo do církve přichází, což by nejvíce postihlo sbory, které se snaží být útočištěm pro lidi přicházející z konfliktního církevního prostředí. Pokud bychom vztáhli tentýž princip opatrnosti na církevní akce, museli bychom chtít prověřovat každou zahraniční návštěvu, zda nejde o osobu v nějakém smyslu a dle něčího názoru problémovou. Kdo to ovšem činí? I v Bibli přeci vidíme, že vyloučení nemusí být vždy legitimní (3J 1,10). Ten zas, kdo by chtěl trvat na tom, že dle § 5, odst. 3 ústavy AC je Franc „objekt misijního působení“ a proto si zaslouží ostrakizaci, by si měl zcela odříci kupříkladu kontakt s nevěřícími lékaři a psychology či nevěřícími odborníky na jakékoli téma, což je v denominaci, které se zalíbilo poslouchat rady koučů a manažerů, nemyslitelné.

Ad 2. Pokud se vydáme druhou cestou, musíme se pokusit o rekonstrukci případu, vyžádat si stanoviska, svědectví zainteresovaných, příslušné dokumenty a s nezávislou komisí dospět k odpovědi na otázku, zda bylo Francovo vyloučení oprávněno dle ústavy AC a provedeno dle běžných standardů biblické etiky. Je-li možné dokázat, že byl Franc vyloučen na základě § 5, odst. 1. ústavy AC, čili pro porušení „duchovní a mravní zásady Písma svatého,“ rád bych takovému dokazování popřál sluchu. Dosud jsem totiž nabýval dojmu, že Franc skutkovou podstatu § 5, odst. 1. ústavy AC svým jednáním nenaplnil, ale že byl vyloučen opravdu pouze kvůli neochotě podřídit svou publikační činnost autoritě těch, kdo měli jiný názor.

2. Franc je notorickým kritikem AC

Ano, Franc ve svých publikacích problematizuje některé konkrétní kroky vedení AC, k nimž došlo během její novodobé historie (1989-současnost). Pozornému čtenáři jeho textů však stěží unikne, že Franc se nikdy nesnaží kritizovat AC jako takovou, čili jako společenství letničních věřících, nýbrž problematizuje konkrétní fenomény, jejichž kořeny zpravidla stopuje mimo AC a staví je do kontrastu s klasickým letničním učením, k němuž se AC dlouhodobě hlásí. Nelze proto říci, že by byl Franc notorickým kritikem AC, ale že je kritikem plíživé transformace AC z klasické letniční Duchem naplněné církve na církev manažerskou, pocitovou, strhávanou závany inkongruentních učení třetí a čtvrté vlny.

Prohlásit France za kritika AC je proto stejné, jako prohlásit lídra opoziční strany, např. Petra Fialu, za kritika českého národa, protože kritizuje jednotlivé kroky státu. Byla by to čirá demagogie. Franc není kritikem AC více než ti, kdo nesouhlasili s restitucemi, s oddáváním nevěřících (které ani Franc otevřeně nenapadá), kdo nesouhlasí s modem operandi Církve bez hranic nebo naopak ti protagonisté CBH, kteří se právem či neprávem vymezují proti některým vlastnostem a praktikám konzervativnějších kruhů AC.

Nadto si musíme povšimnout skutečnosti, že Franc se ani po svém vyloučení z AC Brno 1 nevzdal svého klasického letničního přesvědčení a nikterak se nezprotivil vyznání víry AC. Řečeno prostě, Franc je z věroučného hlediska čistý jak lílie, čistší a informovanější řady členů RC a zdaleka nejkvalifikova­nějším klasickým letničním teologem v republice. Objektivně vzato je Francova absence v učitelském úřadu Apoštolské církve i více než deset let po jakémsi absurdním konfliktu o publikaci jeho výzkumu prostě tragickým manažerským selháním. Církev, která ráda klade důraz na kvalitu, zůstává zatím u kvalitní kávy, protože si své kvalitní lidi střílí.

3. Franc nežije ve sboru, nenese ovoce a je nesnesitelný

Často proslýchaný narativ, dle nějž Franc musel být vyloučen, protože byl nesnesitelný, naráží na skutečnost, že Franc posledních deset let frekventuje Wesleyánský sbor v Brně a pravidelně v něm káže, jak dokládají nahrávky jeho kázání. (Srov. nahrávky na Youtube.) Tato skutečnost kontruje i pomluvě, dle níž Franc „nežije ve sboru“. (Pomlouvači by se měli za tuto pomluvu omluvit, a to přesně tam, kde ji roztrousili. Nevím o tom, že by objekty misijního působení měly být i objekty pomluv.)

Osobně neznám Wesleyánský sbor v Brně ani žádné jeho členy. Bylo by však nemístné domnívat se, že má vedení Wesleyánského sboru jiné než praktické a transparentní důvody, aby nechalo France kázat. V konzervativních sborech bývá podmínkou připuštění ke kazatelně ovoce celkové křesťanské zralosti a stability, věroučná kompatibilita, dobrý příklad sboru a dobrá komunikace se staršovstvem. Vidíme-li, že Franc u Wesleyánů pravidelně káže, musíme soudit, že tyto běžné požadavky splňoval a splňuje. S nadsázkou bych mohl říci, že Franc u Wesleyánů z pohledu ústavy AC došel nápravy, neboť Wesleyánský sbor zřejmě uspěl ve svém „misijním úsilí“ dle § 5, odst. 3 ústavy AC.

Samotný fakt, že France nenalézáme jako „křesťana na volné noze“ se skomírající vírou, zaměřeného pouze na civilní záležitosti a opustivšího službu teologa a historika českého letničního hnutí, ale nalézáme jej za pracovním stolem a jako aktivního kazatele, dodává svědectví v jeho prospěch sílu. Sledujte se mnou tento faktor v této argumentační linii:

  1. Franc byl vyloučen z Brněnského sboru. Své vyloučení těžce nesl, ale zůstal věrný svému původnímu věroučnému přesvědčení i své původní službě, byť mu z ní neplynul zisk, ale jen nevole a přehlížení ze strany AC, která mu měla být zavázána.
  2. Franc věděl, že v AC je pokládán za osobu nevítanou a že by mohl ohrozit toho, kdo by jej případně svolil přijmout do sboru. (Tehdy už existoval precedent přijetí osoby, která byla vyloučena jiným sborem.) Proto si našel Wesleyánský sbor, který má věroučně i historicky k AC přibližně stejně blízko, jako charismatické sbo­ry.
  3. Franc během deseti let od vyloučení a ostrakizace své osoby v kruzích AC nezahořkl, nezměnil názor a nepokoušel se o očernění konkrétních osob. Nevím o případu, kdy by Franc kohokoli o své kauze sám přesvědčoval. Franc se dokonce ani nepokusil extenzivně zdokumentovat své vlastní vyloučení, ale po dokončení práce na analýze teologie NAR se pustil do sepisování novodobé historie AC, v níž dokumentuje plíživou proměnu paradigmatu církve, zahraniční vlivy a způsoby jednání vedení AC, které vedly nejen k jeho vlastnímu vyloučení (zejména tzv. učení o delegované autoritě).

Tím se dostáváme k dalšímu argumentu, který se týká Francovy dějepisné činnosti. Na této linii faktů jsem chtěl ilustrovat to, že Franc žije ve sboru, není kritikem Apoštolské církve ve vlastním smyslu slova a zůstává věrný své službě.

4. Franc se pokouší o nesprávný či neetický výklad historie novodobé AC

Francovy postupně vycházející dějiny AC jsou pokusem o dokumentaci vnitřní situace AC a některých klíčových či typických událostí. Franc píše vyváženým tónem, více informuje než hodnotí a není křečovitě fixován na určitý fenomén či na jistou osobu. Těžko si představit, jak by publikace takovýchto dějin mohla někoho reálně poškodit. Američtí či rumunští letniční dle mých informací pokládají historiografii svých hnutí za zcela normální, ba žádoucí věc. Jak se přeci poučit z historie, není-li zpracována? Někdo může namítnout, že mnou zmiňované historické práce neobsahují popis kontroverzí. Opak je pravdou! Pozorný čtenář Polomové cítí, jak se snaží rozlišit jemné odstíny evangelikalizace a charismatizace klasického letničního dědictví a pozorný čtenář Bălăbana vidí, jak pečlivě dokumentuje oblasti, v nichž letniční denominace kolaborovala s komunistickým režimem. Jde potenciálně o značně kontroverzní informace.

Extrémní podezření, které na Francovu historii padá, však nepochází z legitimní obavy, ale z předpojatosti vůči jeho osobě a u některých i ze strachu o ztrátu aureoly či nedotknutelnosti. Francova historie tedy „není dobrá“ údajně například proto, že se týká žijících osob. Nemáme-li ale zkoumat historii živých, měli bychom analogicky brojit proti výuce o událostech let 1968 a 1989, protože si je mnoho lidí pamatuje a někteří z těch, kdo jsou za jejich negativní kontury zodpovědní, mohou být ještě naživu. Jak k tomu přijde třeba chudák komunista Ondráček, slavný sametový bitkař? Nepoškodí to náhodou jeho vrcholovou politickou kariéru?

Netvrdím, že Francovy dějiny jsou jediné objektivní či zcela vyčerpávající. Žádné dějiny nejsou s to vypsat vše „wie es eigentlich gewesen“ („jak to doopravdy bylo“, motto modernistického historiografického paradigmatu L. von Ranke). Když si ale pročítám Francovy dějiny AC, vidím hodnotnou mravenčí práci, která výborně poslouží jako východisko dalším generacím historiků, kteří se pravděpodobně již nebudou moci dostat k materiálům, lidem a vzpomínkám, jimiž Franc disponuje. Neštítím se proto doporučovat Francovy publikace jako doporučené zdroje svým studentům a nebojím se uvádět jeho dějiny jako příklad a nástroj pro mladší historiky, kteří se snad mezi studenty VOŠMT rodí.

Pokud někdo namítá, že Francovy dějiny jsou tendenční, nezbývá, než podrobit je pečlivému rozboru a onu tendenci odhalit pomocí rigorózních metod. Těm, kdo se jen stěží chápou pera, nabízím asistenci. Jsem ochoten zastoupit všechny možné bratry a sestry, kteří si vše pamatují jinak, abychom společně Francovu verzi konfrontovali. Vy ostatní, kdo umíte psát, můžete France zastihnout v osobní korespondenci nebo publikovat vlastní verzi dějin na libovolné platformě, a to ideálně dle historiografických standardů, totiž s odkazem na písemné zdroje a za použití neutrálního stylu vyprávění. Sepsání jednotlivých kapitol „skutečné“ historie můžeme podpořit i na VOŠMT, zadáme-li je šikovným studentům jako témata absolventských prací a poskytneme jim pomoc, čili nahrávané rozhovory, záznamy z jednání staršovstev, archivy korespondence, atp. Kdo myslíte výtku proti údajné tendenčnosti Francových dějin vážně, musíte buď zvednout tuto rukavici, nebo mlčet. Nic jiného vaší cti nezbývá.

Kritická interpretace závěrů jednoho dějepisce může být východiskem pro dějepisce jiného. Přijde čas, kdy někdo z France vyjde a kriticky ho zhodnotí např. ve své dizertaci. To však není důvodem k pohrdnutí Francovou prací, ale důvodem k její podpoře. Dějepisectví je samo o sobě prevencí proti ideologizaci a proti opakování chyb minulosti. Kdo by dnes nesouhlasil s tím, že znalost historie je nejlepším lékem na antisemitismus, nacismus a komunismus, popř. na všemožné tendence k potlačování náboženské svobody? Právě tak je církevní dějepisectví i důležitým úkolem teologa, jenž dbá o svou tradici a jako takové nesmí být bagatelizováno či ustrčeno, ale spíše s povděkem kvitováno a podporováno. Nesnažme se „ovládat minulost“ jako totalitní režim Orwellova distopického románu, ale vysvětlovat ji, vracet se k ní, sepisovat ji. Skutečná pravda o dějinách se rodí z dialogu upřímných interpretací holých faktů. Proč se tohoto dialogu bát? Proč obírat naši mládež a naše děti? Kvůli kostlivcům ve skříni? To jako fakt?

5. Franc se dopouští sudičství dle 1Kor 6,1n

Zvláštní pozornost si zaslouží argument, že Franc se publikací historie sboru AC Brno dopustil sudičství dle 1. Korintským 6,1n, protože jeho text splňuje charakteristiky soudního spisu namířeného proti určitému subjektu či spíše skupině osob, a to zřejmě těch, které z bouřlivého vývoje vyšly vítězně. (Viz zde a zde.) Nemohu nevyužít příležitosti, kterou tento argument Francově obhajobě otevírá.

  1. Franc se nedopustil skutkové podstaty nešvaru popisovaného v 1. Korintským 6, protože soudní cestou nikoho nenapadl.
  2. Pokud by už něco v současné AC spadalo do skutkové podstaty pasáže v 1. Korintským 6,1–8, pak jsou to činy těch, kdo využívají služeb právníků, aby podpořili svůj vlastní obskurní výklad ústavy AC. Jim je potřeba tuto výtku naservírovat. I když ale najímání právníků pokládám za opravdovou cestu do pekel, protože ze srozumitelné ústavy se tím stává nesrozumitelná šifra, kterou ovládají pouze ti, kdo mají na právníky, neodvážil bych se napadnout tuto praxi právě touto pasáží z 1. Korintským.
  3. Kapitoly Francovy historie nelze objektivně chápat jako dokumenty právní povahy či jakési podklady k obžalobě. Žalující strana by jen těžko na titulní stranu svých písemných podkladů napsala, že jejím cílem „v žádném případě není boj proti lidem“ nebo že si „nenárokuje neomylnost ani originalitu svých postřehů“.
  4. Jelikož k publikaci těchto inkriminovaných dokumentů došlo až po Francově vyloučení z AC, čili až po událostech, které jsou předmětem kontroverze, je tento argument tzv. „červeným slanečkem“ (ang. „red herring fallacy“), který má pouze odvrátit pozornost od hlavní otázky, čili otázky, zda byl Franc vyloučen oprávněně a jaký postoj k jeho statutu zaujmout.
  5. Je potřeba opět zdůraznit, že Franc ani ve svých dějinách, ani nikde jinde, nekritizuje AC jako prosté těleso věřících. Nikde se nedopouští útoků na individuální zbožnost či osobní život jednotlivců. Pokud něco Franc osvětluje jako problém, jsou to veřejná rozhodnutí a výstupy církevních funkcionářů, která mají vliv na život víry věřících v AC. Pokud Franc něco „žaluje“ a proti něčemu „bojuje“, pak jsou to tendence a vlivy, popř. establišment. Ne lidé.

Nu a nyní to hlavní:

  1. Pokud by se prokázalo, že Franc zhřešil proti církvi Kristově ve smyslu 1Kor 6,1n, bylo by na místě doporučit mu, ať svou „obžalobu“ stáhne a raději „trpí škodu“ (v. 7). Z toho by však vyplývalo, že strana, kterou žaluje, je stranou, která „křivdí a okrádá bratry“ (v. 8). Nařčení France z přestupku dle 1Kor 6,1n je tudíž uznáním viny žalované strany a mělo by být doprovázeno jejím ekvivalentním napomenutím. Mám to tedy chápat tak, že se žalovaná strana, která tímto argumentem disponuje, přiznává ke své vině a vyzývá France, aby byl zticha a „nesl škodu“? Pokud ano, musím žalovanou stranu vyzvat, aby už neškodila, jinak „nebude mít účast v Božím království“ (v. 9).

Srovnání se společenským vývojem a rada zkušeného ďábla

Ještě jako disident otevírá Václav Havel svůj slavný manifest slovy:

Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají „disidentství“. Toto strašidlo nespadlo z nebe. Je přirozeným projevem a nevyhnutelným důsledkem současné historické fáze systému, jímž obchází. Zrodila ho totiž situace, kdy tento systém už dávno není a z tisícerých důvodů už nemůže být založen na čisté a brutální mocenské svévoli, vylučující jakýkoliv nekonformní projev, kdy je ale na druhé straně už do té míry politicky statický, že téměř znemožňuje, aby se takový projev natrvalo uplatňoval v prostředí jeho oficiálních struktur.
— Václav Havel, Moc bezmocných

Těžko hledat výstižnější popis atmosféry, která se v AC kolem fenoménu jménem Aleš Franc vytvořila. Establišment, to je nikoli jeden člověk, ale množina politických agend a jejich vazeb, přešel během posledních deseti let do situace, v níž už nemůže nebo nechce uplatňovat direktivní autoritu a tvrdé represe vůči jinakosti. Naopak, hovoří se o jednotě v rozmanitosti, o vícerychlostní církvi, o slavné schopnosti církve shodnout se navzdory neshodám, o společném misijním úsilí a pluralitě metod. Ani když se objeví vysoce nežádoucí jev, jako například oddání neonacisty v den Hitlerových narozenin na místě někdejšího hlavního štábu SS, podpora praktikované homosexuality z pódia na Sjezdu mládeže či eschatologická mánie, establišment se situaci snaží řešit smířlivě, čili bez veřejného vymezování a bez veřejné korekce, která by ještě v nultých letech nabyla formy represe ve stylu berserkr. Na druhou stranu není establišment schopen dát prostor otevřené diskusi. Neexistuje žádné legitimní nekorektní médium, např. web, časopis či fórum pro registrované. Neexistuje platforma, která by svobodu projevu postavila nad požadavek uhlazené korektnosti. Nekorektnost si mohou dovolit jen ranaři s podporou lidu na sociálních sítích, kde se však diskuse častěji zvrhne v určitou formu davového šílenství, v němž rozhoduje soudce lynč. Celocírkevní akce jsou vesměs zaměřeny na motivaci, ne na komunikaci a kontextualizaci konkrétního věroučného či myšlenkového obsahu. Pro outsidery je téměř nemožné dostat se blízko k jednání politických špiček, aby mu porozuměli, a to právě kvůli absenci debatní platformy a paralýze debatní kultury.

Proto se stalo, že řada segmentů církve žije svým vlastním životem a zbytek církve buď ignoruje, nebo nevraživě ostřeluje jako „zákonický“ nebo naopak „zesvětštělý“. Pro tyto segmenty není problém se de facto distancovat od oficiální věrouky církve a spolupracovat s neortodoxními nejen zahraničními řečníky. Na druhou stranu je problém otevírat některé kapitoly historie a vyjádřit byť i jen otevřenost na názor France např. jeho pozváním na akademické sympozium. To se pak zčistajasna objeví Franc jako povinný bod na jednání všech oblastí a staří matadoři spolu s mladými progresivisty, jimž vadí Francův konzervativní postoj a názor na charismatické výstřelky, poprvé od založení světa zapějí v majestátním unisonu: Franc nám sem strká prsty, tak ho přes ně klepneme.

Skutečně zkušený ďábel však ví, že úsilí o umlčení France je předem ztraceno. Poslouchejte jeho mazanou radu. I kdyby se establišmentu podařilo udržet jej vně AC i během následujících dekád, bude to právě jeho nepřítomnost v AC, která zesílí růst disentu v konzervativním křídle. Starší generace zde nemůže zvítězit, protože jí docházejí síly a silou dnes již stejně nikoho nepřesvědčí. A zatímco bude množství pastorů pokračovat v sinusoidě mezi spasitelským komplexem a syndromem vyhoření, množina těch, kdo se k Francově dílu staví vděčně, se bude odvažovat hovořit o věci veřejně. Generaci Z tento problém nezajímá a nemá ráda ideologizaci, pročež jí nebude možné spolehlivě vysvětlit, proč je Franc zlý a proč je jeho historie AC problematická. Naopak, při dalších pokusech o jeho ostrakizaci docílíš, protifrancovská junto, úplného opaku svého záměru, neboť lidé se rádi zajímají o to, co se jim nedoporučuje, co je z nepochopitelného důvodu nebo a priori špatné.

Daleko pragmatičtější by bylo umožnit Francovi oficiální kontakt s institucemi a funkcionáři AC na svobodné diskusní platformě. Tím paradoxně dojde nikoli ke zvýšení, ale ke snížení jeho reálného vlivu, protože Franc přijde o část svého disidentství, o něž vlastně nejspíš stejně nikdy nestál. Mám-li tuto radu ilustrovat na historii národa, představme si, že by komunistický režim umožnil chartistům, aby založili vlastní stranu a že by se kriticky postavil k činnosti strany v 50. letech. Kdo ví, zda by dnes ve třídách nevisel portrét soudruha Filipa? Škoda. Nyní si totiž o KSČM většina jejích nevoličů myslí, že by je měli nejen zrušit, ale i vyšetřovat za propagaci totalitního režimu a za popírání jeho zločinů. A kdo se nepoučí z historie…

Příloha: Dokumenty týkající se Francova vyloučení z AC Brno 1

Jak jsem předeslal pod argumentem #1, existují dvě možnosti, jak se k Francovu statutu vyloučeného stavět. Buď jej přejít, ignorovat a respektovat tak soukromí AC Brno 1, nebo se pokusit jej analyzovat a dospět k definitivnímu závěru s určitými implikacemi. Jsem natolik eticky flexibilní, že jsem nakloněn stanovisku RC, které respektuje autonomii AC Brno 1 i navzdory možnému porušení Ústavy AC, ale zároveň umožňuje Francův status extra ecclesiam ignorovat. Pokud by chtěl někdo jít jinou cestou, totiž cestou otevření případu a podrobné analýzy problému, zde jsou mně známé dostupné dokumenty, jejichž zvládnutí může osvětlit smýšlení jedné strany.

Další relevantní materiály:

Článek „Odpověď na běžné argumenty v neprospěch Aleše France“ okomentován 13×

  1. Osobně jsem díky členství v KSP byl tomuto sporu téměř ušetřen, jakkoliv se pohybuji na úrovni internetových diskusí o křesťanství od doby co jsou. Byť měl přesah i do KMS apod. Nicméně na webu http://www.krestanskediskuse.cz(?) jsme se kdysi tématu dotkli a tam se mi zdálo, že vyloučení bylo pro nesouhlas s vedením a směřování sboru, což mně, jako zastánci jednoty církví a modality místního sboru, nepřišlo vhodné. Jakožto účastníku a služebníku na řadě Kurzů Alfa mi ale útoky na Apologetu přišly řekněme ‚odborně bulvární‘, rozhodně vycházející z jednostranného posouzení skutečnosti, neobjektivní, zaujaté a snažící se obhájit jednu svojí pravdu. Obecně považuji za nefunkční vědeckou metodu popisu a kritiky nějakého církevního jevu jen z vlastních představ z výběru primárních textů o daném jevu. Protože praxe je přes všechny copyrighty odlišná sbor od sboru, denominace od denominace. Navíc primární DVD u Alfy jsou často zaměňovány lokálními řečníky. Apod. Je to jako snaha posuzovat ŘKC skrze poslední věroučné končily, Trident a I. Vatikán, aniž se dohlédne k mnoha posunům, změnám v praxi i teorii, ba lze říci reformace, které nejsou konsistentní se staršími ‚ústavními‘ dokumenty. Protože strom života často není směřován kůrou papírů a je nekonzistentní.

    Druhá obtížnost článků na Apologetu je snaha ‚propojovat negativa a hereze‘ na úrovni tušení stínů. To posouvá imho články na úroveň teologického bulváru, kde urážlivá nepravdivá kritika bylo minimum, co se dá říci.

    Tehdy jsem ve svém mládí byl pohoršen, že k vyloučení nešlo po této lince. Článek se mi zdá ale vypovídat o opaku. Osobně si dnes myslím, že peru by se primárně mělo odporovat perem a vyloučení by v takovém případě mělo být vždy na základě doporučení srovnatelné odborné autority, např. teologického
    učiliště dané denominace.

    Nicméně z Apologetu jsem mnohokrát čerpal, akorát bylo třeba rozlišit píli autora s níž shromažďuje zdroje, jeho hlubokou teologickou erudici a jeho imho odbornou ješitnost a zvláštní metodu spojování, jak se zdroji a pravdou pracuje.

    • Tak určitě se shodneme na tom, že jedna věc je mít odlišný názor, druhá věc je někoho kvůli odlišnosti názoru vyloučit. Kdyby zde alespoň byl nějaký „úřad pro obhajobu víry“, co by, jak radíte, „odporoval peru perem“. Ale on nebyl a jeho vznik by si tuším právě ti, kdo France nemusí, nepřáli.

      Co se týče toho Vašeho nařčení z „odborné bulvárnosti“, „propojování stínů“ a „ješitnosti“, musel byste to dokázat nebo alespoň ilustrovat, co tím myslíte. Já sám ani po jedenácti letech blogování a různého jiného psaní nevím, jaký tón a přístup kdy zvolit. Když je člověk příliš direktivní a jasně prezentuje své závěry, je pro některé automaticky „předpojatý“ a „bulvární“ (ať se pod tím myslí cokoli). Když je člověk příliš vyvážený a akademicky korektní, nikdo si z toho nic nevezme, vyšumí to. Každý výzkum pracuje v určitém metodologickém rámci a ten je u France vždy transparentní: Srovnat klasický letniční proud s proudy odlišnými. Žel tyto (nejen) Vaše insinuace se některým stávají rádoby důvodem, proč je Franc jako osoba hodný zavržení. To ale není fér i kdyby byly některé části některých Francových textů věcně či metodologicky sporné. Daleko lepší by bylo Francovi kontrovat vlastní odbornou iniciativou, která by ovšem narazila na stejné metodologické problémy a možné střety zájmů.

      Z Vašeho popisu Alfy vyplývá, že Alfa snad nemá žádné charakteristiky, je 100% adaptabilní jak chameleon a bezstopově kompostovatelná, takže jakýkoli pokus o její analýzu je předurčen k nezdaru. Franc naopak vyšel z předpokladu, že jde o fenomén s jasným historickým a věroučným pozadím, které je poznatelné a o němž lze něco říci a nějak ho zařadit. Samozřejmě jednou z vlastností 3. a 4. vlny je, že se jejím fenoménům a protagonistům nelíbí, když jsou zaškatulkováni, byť korektně. (To jste nakonec musel vidět na FB.) Při tom těch problémů Alfy je tam dost a někteří jsou si jich vědomi i lokálně. Jasně, teď by bylo záhodno na teologickou analýzu navázat sociologickým výzkumem, který by tu teologickou analýzu nějak zplastičnil. Ale to můžete udělat třeba Vy nebo někdo jiný.

      Tím vším se ale dostáváme dále od ústřední teze tohoto textu, která říká, že neexistuje důvod, proč by měl být Franc ostrakizován.

      • Tak klíčová pro pochopení Alfy je zřejmě osobní účast. Alfa je opravdu spíše formou, nástrojem, než teologií. Biblická hodina, nebo nedělní škola je také takovou formou. Může být dobrá, nebo špatná.

        Další věcí je prostě větší ekumenismus učení 3. vlny. V podstatě jediné sjednocující je základní učení evangelikalismu (víra v Krista Pána a Spasitele, deklarace obrácení v modlitbě, pokání a křest ve vodě), místy i jen obecného křesťanství (víra v Krista Pána a Spasitele) spolu s učení o křtu v Duchu. Proto obecně není problém mezicírkevní spolupráce, např. v Alfě.

        Ostatně, tak jsem to i já prožil při obrácení, že mne ke Kristu vedli společně ŘKC, CB i Maniny (kde sklidili mne) v ŘKC sklidili moji manželku. Pak během výuky KS Základů, dávno před křtem vodou manželky (byla v katechumenátu) jsem přijal Dar Ducha a dar jazyků. O týden později jsem se zeptal ženy, zda chce přijmout Dar Ducha svatého, položil na ní ruce a byla také pokřtěna v Duchu. Její farář byl vcelku rozumný a řk charismatik a tak přijal skutečnost, že křest v duchu předcházel vodnímu křtu s poukazem na Kornélia vcelku bez problémů.

        • Haleluja. Za Vaše svědectví jsem rád ❤️ Kdo by mi tu jinak komentoval?

          Poslední dobou si pokládám otázku v souvislosti s přejímáním trendů a produktů jiných tradic obecně. Alfa je pouze jeden z příkladů. Vezměme si chvály… Když Heartbeat zpívá „tvoja láska vzala mi dych“ na melodii, která mi připomíná krásné ŘK liturgické chorály, nejsem si úplně jist, čí láska to zpěvačce ten dych bere, zda Ježíšova nebo Mariina. Tím nechci popichovat katolíky, ale narážím na úskalí ekumenismu. Je-li v jisté tradici (např. letniční) určitá zkušenost víry, která se opírá o určitý věroučný obsah, neměli bychom být i při tom ekumenismu zdola, který třeba ve Vašem případě přinesl i dobré ovoce, trochu ostražití? Je to pro mne otázka do diskuse, zda se spokojit s tím, že každý zpíváme svému Bohu. U Alfy je to podobné. Vůbec bych nechtěl popřít svědectví lidí, co tím úspěšně prošli. Jde o to, zda ta ekumenická volnost produkuje v rámci letniční (nebo jiné!) tradice takový typ věřících, jaké tato tradice od počátku pojímala. Jasně, tradice není Bůh… ale na druhé straně úkolem tradice je chránit zkušenost živé víry, jak to vidíme např. na příkladu starého Izraele.

          To všechno říkám jako velký low church ekumenik. Mám hezké vzpomínky na chvály s katolíky, na katolický gympl, na mládež v CB, na lidi z KS… Nechci být zabedněnec, jde mi jen o funkci tradice při ekumenickém kontaktu.

          (Ale to opět odbočujeme od teze, dle níž není důvod France ostrakizovat. Kartágo musí být zničeno.)

          • Kartágo nechám zatím chvíli Kartágem, i když i tento příspěvek je pohled z jiné strany.

            Zaujala mne věta: Jde o to, zda ta ekumenická volnost produkuje v rámci letniční (nebo jiné!) tradice takový typ věřících, jaké tato tradice od počátku pojímala.

            Hm. A chceme to? Já jsem v jistém smyslu katolík. Je mi jedno, jak se moje denominace jmenuje, ale v prvotní církvi, se kterou se srovnávám (a mám rád historii), prostě musel být prostor na různé „tradice“ – minimálně judeokřesťanskou a pohanokřesťanskou (různých koloritů). Prostože jednota v mnohosti. Nešlo říct, že tenhle druh modliteb patří do Efezu, tak tam prosím zmiz…

            A to se už vůbec vyhnu faktu, že slovo „tradice“ je v tradici KS něco temného, z důli :) . Rozhodně hodného změny.

            Prostě věřím, že ve sporných věcech má být v církvi zdrženlivost i kázeňská, že i církev do jisté míry je a má být corpus mixtum.

            Kupř. mi v zásadě některé mariánské písničky ani nevadí, pokud nevybočují za biblické učení a řekněme theotokos, protože svědčí o Božím díle a zároveň naplňují zaslíbení blahoslavenství ve všech pokoleních. (Hlavní formou je ovšem prostě zmínka v Písmu, jako u ženy pomazávající Krista k pohřbu, a také žen v jeho rodokmenu.)

            Mj. mně osobně dost chybí právě liturgie, žalmy a klasická muzika. Z moderních chval rostu. Asi bych byl dobře Hi-church anglikán. :)

            Co se týče definici křesťanství jednotlivce, tak stojím na pozici naší liturgie Večeře Páně: Ke stolu Páně je pozván každý, ať přichází z jakéhokoliv společenství, kdo Krista Ježíše vyznává (jako Pána) a svých hříchů se odříká a je pokřtěn.

            Čili osobní vyznání víry, příslušnost k církvi, odříkání hříchů a křest. Nic víc. Kdo tohle vyznává je pro mne plně bratr v Kristu, kterého jsem ochoten akceptovat jako bratra např. na skupinku. Na KS se mi od počátku líbil tento ekumenismus.

            Nemyslím si, že u kristocentrického katolíka, který nemá toto rozpoznání, je nějaká překážka ve zvláštní úctě k Marii apod. Ale zažil jsem při návštěvách takovýchto míst a hnutí, jak se např. socha PM postupně posouvala víc do ústraní :). Nemyslím, že uctívá jiného Boha.

            • Neměl bych s tímto ekumenismem problém, tedy asi až na Marii ve chvalách. Ale to byla má spekulace. (Nemám zatím jak dokázat, že evangelikální katolíci kódují do svých písní své specifické doktríny.)

              Ve vztahu k té Alfě apod… Prostě denominace IMHO musí dbát na to, aby chránila zkušenost víry. Tradice je ošklivé slovo, ale je to jeden možný nástroj. (Přeci právě ŘKC by mohla vyprávět!) Myslím, že Francovi šlo často o to, že ty charismaticko ekumenické produkty, co se sem tlačily, nějakým způsobem tu jadrnou, bodrou, charakteristickou letniční zbožnost alterovaly, ředily, nečinily jí zadost. Myslím, že o to do nějaké míry jde i mně. Je paradoxní, že v AC se ti, kdo trvají na těch letničních charakteristikách, musí bojovat se silnými proudy a názory, které chtějí snad úplně vše úplně jinak.

              Narativně bych to vyjádřil asi takto: Jsme Boží lid, setkali jsme se s Bohem. Nyní je naším úkolem zachovat, co nám Bůh svěřil a odmítat kompromisy. Jasně, Aslan není ochočený lev, ale od Jeho příkazů se lze odklonit. Jasně, nemáme na to, abychom sami zburcovali Ducha, ale nesmíme Ho zhášet. Tím nechci říct, že máme tu jedinou pravdu, ale že máme úkol dostát nějakému svědectví. Uznávám, že je tu i jiný pohled: Duch vane, kam chce, proto se prostě nechme unášet. Částečně souhlasím. Ale na druhou stranu… Pokud nám Otec včera dával rybu, nebude dnes dávat hada. Dá nám zase rybu. Možná jinou, ale bude to opět ryba. Chci jen, abyste pochopil to úsilí o zachování té spirituality a doktrinální koherence, kterou letniční kdysi přijímali a kterou je jakoby čím dál těžší najít a alespoň v rámci denominace prosazovat. Dělí se na tom sbory a progresivisté vyhrávají. I proto ta alergie na např. Alfu, protože jde potenciálně o další prvek, který nám jako onomu pomyslnému lidu a jeho agendě nepomáhá.

              • Ono to kódování doktrín lze dokázat těžko, když přes polovinu písní pochází před deseti lety z evangelikálního tábora.

                Jinak v otázce zkušenosti víry: U nás se to děje, ale spíše personálně, než ve formě učení. Ale naopak „denominační svědectví“ má z historických důvodů velmi negativní příchuť, protože otcové zakladatelé zažili z ČCE mnohé ústrky pro své evangelikálně-charismaticko-baptistické přesvědčení. Proto má KS v genech velmi vyhraněný kongregaciona­lismus, se všemy klady a zápory (nezávislost sborů, možné úleťáctví). Naopak pražský „sbor“ skládající se ve formě silné federace z regionálních sborů má neskonalou výhodu velkého staršovstva, tj. ochrany před excesy.

                Nicméně si neseme nějak obě hodnoty: Následovat Ducha kamkoliv jde a zachovat poznané (někdy až přes koleno) – život ze slova, dosvědčování svatosti, charismata, učení o křtu.

                Trochu k tomu patřilo za našich mladých dob i „arminiánské“ pojetí křtu a obrácení, jakožto osobního rozhodnutí, které každý musí udělat sám a křtu, který by měl obrácení následovat co nejrychleji (tj. předcházející vnější důkazy obrácení). A někdy chápání všech hříchů jako již odpuštěných (všeobecné odpuštění vs. partikulární), s tím, že jediný zůstavající hřích je neuznávání Boha a jeho spasitelného díla. Již je zaplaceno a stačí to vírou přijmout. Pak se nechat pro vyznání před duchovním světem a symbolický pohřeb starého člověka pokřtít, což je nutnou posilou pro další pokání a život víry.

                Co se týče ryby: Tento verš jsem vždycky chápal jako osobní ujištění, že pokud upřímně Boha poprosím o Ducha sv., NEMOHU dostat belzebula. Čili nemohu soudit podle něj charismata jiných, ale svoje s jistotou.

                Ale je tu nebezpečí, že nám Bůh uvaří rybu v jiné úpravě (špagety s rybou, polévku, nadívanou…) a my ji nepoznáme… :) To je imho doktrinální (denominační) strnulost. Ostatně svědectví imho není hodnotou samo o sobě, ale hodnotou jen pokud je vedoucí k cíli: Oslavit Boha, poznat ho a získávat mu nové křesťany – učedníky.

                Protože imho ALFA slouž k získávání nových učedníků, musím ji hodnotit pozitivně. Jestli ty nové Kristovy učeníky následně budou vyučovat o Marii, nebo o následování už není vina Alfy.

                Mj. připadá mi, že Kristus nehrál na stejnou notu u různých obrácení. Byl v tom velmi kreativní. Ženu u studny naťukne a pak už pokání dořekne za ní. Jinou označí za psa. Jinou osvobodí atd. Prakticky nikdy nevede k pokání „evangelikální“ předepsanou formou Ř10.10nn. Proto i kvůli přesahu – moje základy mi dal vedle sborových i společný pobyt na úžasných zážitkovývh exerciciích FOS-ZOE s mojí budoucí ženou, kmotra mé ženy se spolu s ní oživila ve víře a přijala křest v Duchu, kdo jsem já, abych ji upíral víru, byli jsme účastníky týdenní obnovy manželského slibu pořádaného řk charismatickou komunitou Chemin Neuf – tak kvůli tomu přesahu, když jsem viděl zapálené kristovce i tam, tak jsem hledal správnou definici křesťana a musel jsem být velmi zdrženlivý v kladení limitů. A Alfa se tam prostě snadno vejde.

                Proto to svědectví, které nesu zase já je být činitelem jednoty všeho místního Kristova lidu.

                A v tomto mi úoky A. France připadají falešné až nepravdivé. Navíc nevěřím na propojování „falešných“ učení, že by bez dalšího jen osobním zapojením přecházelo jedno vdruhé, aniž se vyhmátne spojující falešná doktrína, nebo pravdivý doložený jev.

                • Připadá mi neadekvátní hodnotit Francovu analýzu jako „falešnou“. Je snad „neúplná“ nebo „specifická“. Přívlastek „falešná“ naznačuje zlý úmysl, který tam dle mého není přítomen. Dotyčný prostě vychází z určitých východisek a předpokladů, které jsem se pokusil nastínit výše, nakolik jim rozumím. Chápu, proč třeba právě Vy s těmi východisky nesouhlasíte, ale opravdu nechápu, proč by s nimi neměla souhlasit klasická letniční denominace. Šla by sama proti sobě.

                  Já jsem ten verš o rybě a hadovi chápal spíš tak, že Otec dává Ducha těm, kdo o něj prosí, ale když se Duch začne projevovat, ve jménu hesla důvěřuj-prověřuj jsme oprávněni zkoušet duchy, jsou-li z Boha (1J 4,1). Právě proto svědectví nemají mít rozhodující slovo při formaci doktríny. Je hezké, když něco funguje a „roste“. Je hezké, když máme charismatické zkušenosti. Ale vede tudy cesta pro církev, pro teologii, pro stanovení ortodoxie a ortopraxe? IMHO ne. IMHO je možné říci ano, např. Alfa/Hillsong/Bet­hel/CFAN/Willow­Creek/individu­ální „Boží generálové“ mají dílčí úspěchy, ano, Bůh si je třeba použil, ale v jejich pozadí, teologii, praxi, vidíme problém a proto to prostě odmítneme a půjdeme dál. Nemusíme to špinit, ale nemusíme to ani zbaštit.

                  Jinak když hovoříme o těch metaforách jídla a o ČCE, vybavilo se mi tohle video od Pastoral Brothers, mladých farářů z této círqe: https://www.youtube.com/watch?…

                  Vizte zvláště asi 2.-6. minutu. Myslím si, že sem de facto ekumenismus vede, totiž k neschopnosti či neochotě trvat na exkluzivitě Božího zjevení v Kristu. (Nejsem si nevědom skvělých pokusů neo/liberálních teologů tuto exkluzivitu formulovat ve vztahu k jiným náboženstvím jinak, ale zde ve zpopularizované formě k tomu očividně nedochází.) A propos v ČCE vím i o poměrně nedávných případech potíží, které se dějí i velmi usebraným, nekontroverzním charismatikům. Zvláštní… Jak říkal James Barr, je omyl myslet si, že v liberálních kruzích „anything goes“. Spíš naopak, uvědomělí liberálové jsou stejného zrna jako nejtvrdší MacArthurovci :-/

                  • Osobně mi zrovna tenhle díl nepřipadá ulítlej, jenom trochu povrchní.

                    Opravdu, postmoderní svět je tržištěm náboženských ideálů. To co oni zde zdůraznili, je fakt, že mišmaš je ještě horší, než každé jednotlivé náboženství. (Že by na to Hospodin mířil v zákazu mísit len a vlnu?) Co mi trochu z hlediska populární religionistiky chybí, je fakt, že jen tak upřímně se nemůžete stát ani křesťanem, už vůbec ne židem, ale v Evropě jen z těžka reálným budhistou… A že je to makačka. Snad jen islám je poměrně jednoduchý.

                    Ten konec ovšem (byť velmi zdrženlivě) tu prioritu biblického monoteismu podtrhl. Takže bych jim to zamlčení exkluzivity nevyčítal. Je to prostě pre-evangelizační promluva, nikoli evangelium.

                    A výzva žít upřímně je opravdu na místě. Teprve tam člověk pozná ovoce svojí víry. (A možná pak bude celý život litovat mrtvejch kolem, jako Pavel. Ale nebýt radikální farizej, nebyl by tak dobrý učitel.)

                    Mj. ti tvrdí liberálové se ovšem do „mého“ vyznání sotva vejdou: Vyznávat Krista jako osobního Pána (a Spasitele) – samozřejmě je míněno Krista – osobu – vzkříšeného Boha a Božího Syna.

                    Netvrdím zde nutně plně trojičního Krista, protože mám i přátele, kteří by stará vyznání odmítli, ale Krista – Boha uznávají. A vím, že někteří charismatici v tom mají z přemíry „biblické ortodoxie“ zmatek. Asi bych je ale vyučovat nepustil :/. Tady je zřejmě navíc vidět, že je nějaká míra „minimální“ spasitelné ortodoxie vedoucí ke vztahu k Bohu a jiná „přijatelné“ ortodoxie/orto­praxie k vyučování. Tam může být moje slabost, že to ne vždy rozlišuju.

                    Jinak analýza někdy může být specifická „až to bolí“ a pokud to bolí a bolet nemá (ne pro bolest, ale pro pravdu a objektivitu), tak je to prostě špatně. Ale to by chtělo fakt jít do jednotlivejch článků a stejně nevím, zda by to mělo smysl a shodli jsme se.

                    Budete na EF2020? Možná by mělo smysl se vidět mezi čtyřma očima.

                    • No jo, asi jo. Nechci těm klukům křivdit, třeba to tak nemyslí. Nabízí se rýpnout si do té metafory a poslat jim recept na výbornou čorbu. Čím více druhů ingrediencí, tím lépe, hlavně to s žádnou nepřehnat! :-)

                      Začíná tu být trochu těsno. Ten layout není stavěný na dlouhé diskuse! Dovolím si jen ocitovat to „nejhorší“, co si ten Franc dovoluje „bulvárně“ a „ješitně“ tvrdit:

                      Učiníme-li nyní krátký souhrn, můžeme dospět k závěru, že antropocentrické, bezbolestné a nekonfrontační evangelium, plném legrace a dobré zábavy, v jehož centru stojí vztahy, a které neobsahuje výzvu k účinnému pokání, nýbrž duchovní zkušenost, a jehož cílem je přivést neobrácené lidí zábavnou, humornou a nekonfrontační cestou do církve, je především prostředkem k sjednocení denominací v ČR do jednoho hlasu, který bude slyšet v celém národě.

                      Atd. atp. Celkově jsou jeho závěry možná ne úplně matematickým sylogismem, ale opírají se o širší síť pozorování tendencí 3V a 4V. Že 3V a 4V prosazují ekumenismus vidíte i Vy. Že naleptávají denominace a jejich specifika je možné dokázat i jinak. Že na Alfě pokání není zrovna to první nebo druhé, co má člověk udělat, to asi také není novinka, ať už se to nicméně vysvětluje jakkoli. Že věřící 3V a 4V jsou často nastavením někde jinde než klasičtí letniční, by se také dalo dokázat různými způsoby. Proto mi stále uniká, kdo má být Francovými závěry ukřivděný. (Jasně, možná ti, kdo trvají na tom, že přece na Alfě nehlásali „evangelium bez pokání“. Ale to je asi podobné, jako kdyby byl kristocentrický katolík ukřivděn kvůli kritice radikálního marianismu. Prostě tu kritiku může/nemusí uznat, ale určitě se jí nemusí cítit dotčen nebo ohrožen, natož aby kvůli ní někoho odněkud vyhazoval. Když někdo kritizuje letniční, např. Thiselton, který je teď předmět mého studia, nemám nutkání prohlásit ho za bulvárního pisálka, byť si myslím, že některé jeho závěry nejsou přesné či úplné.)

                      O EF pořád přemýšlím… škola tam nejede, takže bych musel vykročit ze své zóny pohodlí. Kdyžtak se ozvu, ale na 80% nepojedu.

    • Tak jsme si myslím vymezili, kdo čemu věří a co zastává.
      Myslím, že klíč „k Francovi"je dvojí: Otázka "řádné konverze“, „laciné milosti“ a „dostatečného pokání“. Na tom se zřejmě neshodneme především s A. Francem, možná ani s Vámi.

      Jenže ta otázka má dlouhý stín. Řešení kritických článků autora nelze provést „technicky“, „nehodnotově“. Buď má pravdu a pak je třeba ostrý kritik, ale pravdivý. Což sice neznamená, že účel světí prostředky, ale třeba Ježíš a Jan s farizei nejednal ve verbálních rukavičkách. Plemeno zmijí, případně obílený hrob …

      Nicméně forma také není neomezená i v případě pravdy. Vaše kritika eschatologického kalendářního šílenství jistého bratra se i co do formy nesetkala s obecným přijetím (emeritní pastor Vás kritizoval, ale třeba můj pastor a novinář to bral z vesela a pozitivně).

      Na druhou stranu, pokud AF pravdu NEMÁ a já osobně myslím, že NEMÁ, tak je daleko za čarou výroků o bezbožnosti, bláznivosti a souzení bratrů – s důsledkem propadnutí peklu.

      Pekelný učitel. A pekelný učedník? :) No to asi taky nebude fungovat… Tak přeji peklu se vyhnout, moc se nepřipálit (učitelé by obecně měli fasovat erární opalovací krémy, jdouce po hraně kritiky) a do nebe směřovat.

      • Jsem trochu rád, že jste to napsal takhle přímočaře, protože si myslím, že to je další taktika, která může být proti Francovi používána a kterou jsem v tomto textu nezmínil.

        Plně souhlasím s odpovědností učitele za obsah učení a výroků. Za formu recenze Vytržení jsem se omluvil a zpětně trochu vůbec želím, že jsem ji sepsal, protože jsem se některým pokrytcům stal živým štítem. Zezadu si do mne na svých radách a poradách kopli, ale když bylo potřeba, má recenze jim posloužila jako reference proti „zlému Miháľovi“.

        Pokud by to s tou odpovědností bylo, jak říkáte, pak v pekle dozajista uvidíme:

        1. Pastory, kteří se ve svých kázáních zmýlili (bude jich hodně!),
        2. internetové publicisty, ba i diskutéry, kteří veřejně zastávali názor, jenž bude na soudu shledán mylným (potkáme se? :-),
        3. protagonisty Alfy, kteří věděli o jejích teoretických problémech a v praxi se jim vyhnuli, protože propagovali produkt, o jehož kořenech mohli a měli jako učitelé vědět, že jsou sporné,
        4. úplně všechny učitele na biblických školách bez jednoho, protože ani v jedné tradici nenaleznete dva identicky smýšlející učitele (nakupuji zásoby aloe…),
        5. úplně všechny akademiky v oborech religionistika/bi­blistika/teolo­gie, protože kreativně žonglují s koncepty víry a z podstaty věci mají pouze částečnou či žádnou pravdu (tak alespoň ty lidi konečně potkám).

        Franc pokud vím nikoho konkrétního nesoudí ad hominem. Soudí spíše ideje těch problematických fenoménů a když se opře o člověka, jedná s ním jako s protagonistou.

        Dokažte prosím ony výroky „o bezbožnosti, bláznivosti a souzení bratrů – s důsledkem propadnutí peklu“. Nevidím to u něj tak tvrdě, jak to z Vašich slov zní. Samozřejmě Franc k něčemu vyzývá. Je tam vždy vzorec 1/ východiska (biblická, letniční) → 2/ analýza fenoménu (z dostupných zdrojů) → 3/ aplikace (korekce). Ale za to má propadnout peklu? Zvláštní, že jako obhájce Alfy, kde se o peklu nemluví ani před úplnými hříšníky, hovoříte o peklu v souvislosti s věřícím člověkem, který má odlišný názor.

        Myslím, že učitel má mít bázeň, ale také musí pracovat a něco říkat. Nic nezkazí pouze ten, kdo nic nedělá. Mám-li se vrátit k Miháľovi, myslím, že mu Pán Bůh vytkne, že kolem sebe nechal vyrůst kult, byť třeba nechtěně a že nereagoval na věcné problémy ve své první knize alespoň přiznáním omylu. Nemyslím si, že půjde za své učení do pekla. Pokládám ho za fenomén, který vznikl jako protiváha extrémního seeker-friendlismu, opuštění premilenialismu jako mentální opory, náhrady původní letniční zbožnosti zbožností 3V/4V, neprůhlednosti nových církevních struktur, atd. Má-li za to jít do pekla, jak z Vašeho komentáře vyplývá, půjdou do pekla i to, kdo stojí na opačném konci spektra.

        • Já už bych se v tom utopil, ještě že jsme spaseni z milosti, že jo. (Jak říká populární vtip o pastorovi v nebi.)

          Kdyby bylo peklo takto intelektuálně vybavené, tak bych se tam snad i těšil. (Asi jako se mi silně nelíbilo na vojenské zákl. službě, ale protože už nebyly vojenské katedry, tak nás VŠ a nástavby sesypali do jednoho praporu, aby vyrobili záložní velitele. A bylo to docela príma nabité prostředí.

          Já na to si znovu „francovky“ (pardon, autorovi články) projít potřebuji chvilku času a pak možná ještě něco napíšu. Ale rozhodně mělo stát pero proti peru, případně veřejný distanc denominace od názorů, možná i nějaká veřejná diskuse je imho lepší. Hlavně veřejně. Poloveřejných věcí má církev dost a věci, které se dějí veřejně mají být pojmenované veřejně rovnou.

          Jinak pak můžeme mnozí být za Zbyňka Zajíce „Abecedu“.

          Jo a na Alfě jsem o peklu slyšel, dokonce i v té DVD…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *