Nyní tedy lehce doznáme, že má-li ono biblické místo [Lk 14,26] mít nějaký smysl, musí se chápat doslovně. Bůh požaduje absolutní lásku. Kdo čeká od člověka lásku a domnívá se, že mu ji mimo jiné sám má dokázat tím, že nyní bude vlažný ke všemu, co mu dříve bývalo milé – takový člověk je nejen egoista, nýbrž i hlupák. Kdo takovou lásku vyžaduje, podpisuje zároveň svůj vlastní rozsudek smrti, ovšem za předpokladu, že jeho život v té lásce záleží. (Kierkegaard, Bázeň a chvění, 63)

V předchozích částech jsem ukázal, že láska je především legislativní princip. Ve dvou posledních částech bych jen krátce deduktivně načrtl, jak by mohl vypadat metodický rámec legislativy novosmluvního zákonictví. Budu trvat na tom, že dané legislativní principy vedou k vytváření objektivních a poznatelných zákonů, jejichž externí autoritou je novosmluvní křesťan vázán. Existují čtyři epistemické vektory vedoucí k aplikaci legislativních principů. Jsou jimi existence, Písmo, komunita a Duch.