31Červenec2020

Letniční v době koronakrize

Tak a je to tu. První vlnu koronavirové neepidemie máme za sebou a na druhou se těšíme. Uplynulé tři měsíce nám daly prostor pro nivelizaci mezních reakcí na nastalou situaci, jakými byly strach či silná slova toho i onoho druhu. Jelikož se ale nacházíme v oku hurikánu a příštích 14 vln nákazy si v edičních plánech redakcí zarezervovalo termíny na 5 let dopředu, je potřeba přerušit dobu hájení a začít hovořit o tom, co se v minulých měsících vlastně stalo, abychom to vlnobití, ba vysoký příboj, očekávali připraveni jako Nevěsta Koronavirova. Co povídám…?! Kristova!

Následující body jsem připravil v e-mailové odpovědi na otázku, kde byli letniční v době koronakrize? Nepokládám se za „popírače“. Uvědomuji si přítomnost nového koronaviru a jeho možné dopady. Do adekvátní míry cíleně vyhledávám opatření pro ochranu sebe, své rodiny a lidí, s nimiž se setkávám. Domnívám se ale, že je potřeba v rozhodovacích procesech v církvi umenšit zbytnělou roli kulturních a politických vazeb a obnovit roli exegetické a teologické reflexe dané situace. Koronakrizi neberme na lehkou váhu. Uvědomme si, že nebýt internetu, církev by de facto zanikla a že online stream nemůže nikdy nahradit normální setkání.

Boží řeč

Řada letničních se v krizi snaží vidět Boží řeč. Existují výklady, že jde o trest, varování, příležitost, šanci, atp. Zvláštní pozornost si zaslouží proroctví pronesená před nástupem pandemie nebo v její souvislosti:

  • Reinhard Hirtler 28. 4. 2019 prorokoval příchod turbulentní doby 17 měsíců do Evropy.
  • Stefan Driess v proroctví z 6. 12. 2019 předpověděl (1, 2) epidemii, která ovšem dle něj měla zasáhnout zvláště východní Evropu. To se nestalo (snad kvůli proočkovanosti na TBC?), nicméně proroctví je pozoruhodné kvůli svému načasování.
    Původní proroctví v němčině se nachází na nahrávce z 6. 12. 2019 v čase 1:19:28. Zajímavé je, že v německojazyčném prostředí toto proroctví necirkuluje, tedy přinejmenším ne v přesném dohledatelném přepisu, ani ve frekventovaných SEO odkazech. Jelikož však má aktivní znalost němčiny končí frází „ich bin kein Deutscher“, nechám na jiných, aby mne případně doplnili.
  • Jiří Krupa přijal dne 28.1.2020 od Pána slovo o přicházející katastrofě.
  • Zajímavé je proroctví neznámého bratra z Rumunska. Ve dnech 13.-15. 3. 2020 mu Bůh prý zjevil, že nákaza opadne s příchodem teplých jarních dní, ale že pokud se lidé nezastaví a nebudou hledat Boha, přijde druhá vlna i v podobě jiných přírodních katastrof. Toto proroctví se v hrubých rysech naplnilo. S příchodem teplých dní se první vlna skutečně začala vytrácet, ale nyní v létě se tempo nákazy po dvouměsíční pauze opět zrychluje.
  • Charismatický kazatel Hany Soryal pokládá koronakrizi za příležitost k odpočinku.
  • Dlužno podotknout, že výskyt nového viru v Číně předpovědělo i několik vědců v první polovině roku 2019. Pandemii předpověděla i novinářka Laurie Garettová, Simpsonovi, spisovatel Steven Taylor, spisovatel Dean Koontz, atp. Jde o oblíbený námět katastrofických povídek a filmů.

Aktivismus a zákaz scházení

Mnoho letničních se během krize (březen až květen) snažilo pomáhat. Např. pastor AC Čáslav s manželkou jednou týdně dělali dobrovolníky v kolínské nemocnici na vrátnici. Bylo to i fyzicky náročné. Museli mít ochranné obleky a šichta tam trvala 12 hodin. Dost jsem jim v tom fandil a obdivoval jsem je, nicméně našli se i kritici, dle nichž tím pastor zvýšil riziko zavlečení nákazy do sboru. Taková argumentaci mi přišla zavádějící, ale nechám nyní na dotyčných, aby své postoje případně sami upřesnili. Jedna sestra z AC Čáslav pracuje jako sestra na ORL v Kolíně a zorganizovala šití roušek pro nemocnici v době, kdy jich byl nedostatek. Tuto iniciativu posléze okopíroval i sbor AC Kolín.

Vedení Apoštolské církve se během krize rezolutně vymezilo proti jakémukoli bohoslužebnému setkávání. Biskup AC hned v první instrukci sborům napsal, že „bohoslužby ve své klasické formě nemůžeme vykonávat, a to ani v malých skupinkách“. Ta výzva byla silná, multiplikovaná médii a dalšími církevními hodnostáři. Dle některých hraničila s diktátem. Faktem nicméně je, že šlo o choulostivou a vypjatou situaci. Pokud by se prokázala souvislost mezi setkáním sboru a přenosem nákazy, bylo by to pro církev v očích veřejnosti velkou nezdobou, totiž újmou na dobré pověsti, o kterou Apoštolská církev usiluje. K nepřímým útokům na církve kvůli tomu či onomu chování v době krize skutečně došlo. Uvedu dva paralelní příklady:

  • Vojtěch Filip kritizoval církev za nedostatek aktivismu. Prý „v době koronavirové krize nebyla na straně těch, kteří by byli ochotni se jakkoliv podílet na řešení krize domácností“.
  • Státní zdravotnický ústav varuje, že „přenos nákazy může být spojen se specifickými činnostmi, jako je sborový zpěv nebo bohoslužby, kdy může docházet ke zvýšenému vylučování kapének při hlasité řeči a zpěvu“.

Většina sborů tedy přešla do režimu jakéhosi neoficiálního scházení se po domích a samozřejmě do režimu streamování bohoslužeb. Někteří křesťané ale měli pocit, že se situace obrací specificky proti nim. Podle takových názorů hrozí, že církev bude rozeznána jako semeniště nákazy a jako taková specificky adresována opatřením „chytré karantény“. Tato představa vypůsobila nejvíce adrenalinu v těch sborech, kde je kladen velký důraz na komunitní prvek života církve.

Dlužno podotknout, že křesťané, a to ani ti, kdo se chtějí scházet navzdory vládní moci, nejsou blázni. Ne, opravdu nesrkají mešní víno jedním brčkem. V běžné církvi se vše snadno přizpůsobuje zdravému rozumu. Zpěváky a kazatele lze oddělit plexisklem a návštěvníky lze prostorově usměrnit a početně limitovat. V evangelikálních církvích lze velmi kreativně přeorganizovat i samotnou Večeři Páně. Ale plošně zakázat scházení se k bohoslužbě? Pro lidi, kteří v církvi žijí, je to jako zatrhnout nakupování nebo běžnou dopravu. Jde o nepřiměřený zásah do základních potřeb jednotlivců, zásah, který je dle mého názoru v rozporu se základními lidskými právy, protože vede k duševnímu a duchovnímu strádání dotyčných. Chápu, že tomu nevěřící, kteří ona nařízení diktují, nerozumí. Nechápavost nevěřících ale není důvodem k podvolení se jejich požadavkům.

Autorita Bible

Ačkoli někteří vedoucí AC v procesu rozhodování Bibli zcela ignorovali, nebo alespoň působili tím dojmem, mnoho diskutérů v církvi používalo Bibli k ospravedlnění svého postoje. Ve prospěch dodržování vládních opatření mluvil verš Římanům 13,1 („není autority, leč od Boha“). V neprospěch podvolení se jim zase Skutky 5,29 („Boha je třeba poslouchat více než lidi“) a Židům 10,25 („nezanedbávejme své společné shromažďování“). Jen krátce musím podotknout:

  1. Ř 13,1 adresuje otázku placení daní (v. 6n), majetkovou integritu (v. 8) a morální standard věřících (v. 13). Klíčovým principem je zde nikoli servilita vůči autoritě, ale láska k bližnímu (v. 10). Z toho vyplývá, že dodržovat vládní opatření Pavel doporučuje do té míry, do jaké jde o laskavé jednání s bližním. Pavel by ovšem, jak vidíme i jinde, nikdy nepostavil zákon Říma nad svou svobodu hlásat evangelium a vyznávat Krista.
  2. Sk 5,29 vyjadřují podobný princip. Apoštolé zde trvají na svém právu zvěstovat Krista navzdory autoritám, které jim byly nadřízeny.
  3. Větší pozornost si zaslouží Žd 10,25. Výzva k nezanedbávání společných shromáždění je kladena na posluchače, kterým za členství v církvi hrozil postih. Proto logika Žd 10 říká:
    1. Kristus jednou provždy zaplatil za naše hříchy (vv. 1–18).
    2. Tato neochvějná důvěra nás musí posílit ke křesťanskému svědectví (vv. 19–24).
    3. Zanedbávání shromáždění a svévolný hřích je hroznou urážkou té pevné naděje v Kristu (vv. 25–31).
    4. Pokud někdo padl, ať si připomene dobu, kdy byl ochoten obětovat pro Krista všechno (vv. 32–39).
    5. Verš 39 je můstkem do kapitoly 11 o hrdinech víry. I my máme být takoví hrdinové, protože „nejsme z těch, co se stahují zpět k záhubě, ale kdo věří vstříc zachování duše“ (Žd 10,39, můj překlad, srov. ČSP). Onen kontrast vyjádřený větnou stavbou je i v řečtině. Nejsme „ὑποστολῆς εἰς ἀπώλειαν“ (couvající k záhubě), ale „πίστεως εἰς περιποίησιν ψυχῆς“ (věřící ke spáse duše).

Vidím zde možnost bohaté aplikace do současné situace. Lidé v církvi musí být ochotni v krizi obětovat protiváhu pevné naděje, kterou mají v Kristu. To neznamená usilovat o újmu na zdraví, ale obětovat komfort (v. 32), image (v. 33) a majetek (v. 34). Znamená to, že církev by měla být ochotna zajít v koronakrizi tak daleko, že přijde o dobré jméno a třeba i o privilegia nebo o hmotné výhody. Domnívám se, že Žd 10 poskytuje velmi dobrou oporu pro organizaci shromáždění, které bude v rozporu s nařízením vlády, ale zároveň bude zahrnovat klíčová hygienická opatření. Jsem plně přesvědčen, že jakmile vláda nasadí na církev dvojí metr, takže bohoslužby budu zakázány, ale jiné obdobné akce povoleny, mají křesťané právo se proti tomuto rozhodnutí postavit, nerespektovat ho a využít všech možností nenásilného odporu a maření dotyčných opatření.

Cestou odvahy?

Vtipnou perličkou je zrušení konference pro muže s názvem Limity 2020: Cestou odvahy, která měla proběhnout 14.3.2020. Apoš­tolská církev se nevydala cestou odvahy, resp. projevily se limity její ochoty risknout dobrou pověst a střet s antikovidovými aparátčíky. Ano, pardon, je to rýpnutí. I VOŠMT musela přerušit kontaktní výuku, a to hlavně kvůli nařízení MŠMT, takže nemám co mluvit.

Ono vůbec my pracovníci ve školství a v církvích nemáme co mluvit, protože až se korunavirus zaplísní hluboko v podsklepí národního hospodářství, budeme na ráně až poslední. Peníze z restitucí i dotace pro školy jsou vázány zákonem. Nedosáhl by na ně ani anticírkvař Filip, kdyby ovládl finance. Schillerová svým bulimickým ekonomickým stylem naopak hrozí, že školám ještě přidá, protože školské odbory nebudou zticha, dokud nebude brát třetí asistent pedagoga na pomocné škole dvojnásobek pražského platu. (Tedy v církevním a soukromém školství je to ještě trochu jinak, ale ty požadavky školských odborů na bezzásluhovou složku platu jsou opravdu nehorázné.)

Proto už radši mlčím. Ať nám dává Pán Bůh milost být pomocí tam, kde je to skutečně potřeba a být odvážní v realitě i když z toho nekouká hned sláva, ale třeba naopak defamace či chudoba.

Zázračná uzdravení

Pokud jde o uzdravování, nevím o svědectví o „zázračném“ uzdravení z covidu-19, ale to je možná dáno tím, že statisticky covid-19 zasáhl velmi malý počet lidí. Těch v opravdu vážném stavu bylo ještě méně a byli izolovaní, což letničním pochopitelně ztěžovalo empirickou verifikaci stavu nemocného, za jehož uzdravení se modlili.

Znám dva lidi v USA, kteří nemoc prodělali. Jedním z nich je Greg Mundis, kdysi misionář AoG v Česku a dnes vrchní šéf světové misie AoG. Byl dokonce na plicní ventilaci, ale uzdravil se. Dalším nakaženým je můj „kolega“ z mezinárodní kanceláře GU, u nějž se projevily nějaké sekundární dopady nemoci na srdeční činnost. Modlili jsme se za něj na Zoomu minulý pátek. Kromě toho vím o jednom pastorovi AC, u nějž to dostal jeho příbuzný. Toť ale vše. Nechci tu nemoc podceňovat nebo bagatelizovat, ale faktem je, že v Česku reálně žádná epidemie dle běžného chápání neproběhla. Zda je to díky opatřením nebo kvůli tomu, že ta nákaza prostě není tak nebezpečná, jak bývá někdy prezentována, nechám na čtenářově posouzení.

Článek „Letniční v době koronakrize“ okomentován 19×

  1. Asi nejobjektivnější ukazatel závažnosti onemocnění je zde: https://www.euromomo.eu/graphs-and-maps Jsou to počty úmrtí (nespecifikovaných) v jednotlivých zemích.

    Při interpretaci je třeba:

    1. Porovnat jednotlivé země EU.
    2. Všimnout si stavu okolo března-dubna a současnosti.
    3. Podívat se, kdy byla zavedena opatření a kolik lidí mohlo zemřít i díky stresu, izolaci a promořenosti díky svážení infikovaných do společných nemocnic.
    4. Od píku je třeba odhadem odečíst běžná úmrtí za stejnou dobu vlivem sezónních respiračních onemocnění z minulých let, které se manifestovaly ve stejné době.

    Co z toho plyne:

    1. V řadě zemí je letos nižší úmrtnost, v jiných naopak zvýšená (zvláště GB).
    2. V současnosti (červenec – srpen) je míra úmrtnosti na průměru z minulých let (přestal být virus nebezpečný?).
    3. Zajímavá je zpráva z Německa, která uváděla právě vliv izolace a stresu (ač v Německu je úmrtnost z roku 2020 na normálu).
    4. Pokud od píku (březen-duben) odečteme respirační nemoci (v minulých letech ve stejném čase), obvykle počet zemřelých nepřesahuje tyto počty.

    Pro srovnání je třeba rovněž uvést, že ročně na TBC, malárii nebo autonehody umírá (na každé zvlášť) okolo milionu lidí ročně.

  2. A ještě malličkost. Myslím, že v Žd 10.25 je propojeno s tím pokračováním jeho druhou polovinou:

    25 Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku,

    nýbrž

    povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje. 26 Neboť jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy, 27nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce. …

    Rozumím tomu takto: Blíží se den Páně → a je proto stále větším průšvihem pokud setrváváme v hříchu. → A proto se máme povzbuzovat. → A abychom se mohli povzbuzovat je třeba chodit do shromáždění, nezanedbávat to.

    Nikoli, že by samo nechození do shromáždění byl ten dobrovolný hřích…

    Ostatně v 90.letech u nás stále platil dozvuk toho, že jsme byli ohrožení vyhozením z ČCE koncem komunismu (díky moudrým lidem, jako byl např. br. Smetana se to nestalo) a sbor počítal s nutností přejít do „podzemí“. A proto byl daleko větší důraz na skupinky („církve v domě“) a budoucí regiony, než na společné neděle. A odtud i fakt, že jsem vyrostl v důrazu, že skupinky jsou ta hlavní shromáždění, což koreluje s tím napomínáním a povzbuzováním daleko více, než neděle.

    Myslím, že to souvisí i snad s trochu odlišným vnímáním shromáždění mezi tradicí AC a KS. Kde v AC podobně jako u starých protestantů je to místo, kde nás nakrmí tím správným výkladem Božího slova od prověřených a pověřených Božích služebníků, napomenou nás ke svatému následování atd. Zatímco pro KS je to místo, kde se máme setkat s Bohem, kam máme jít s duší připravenou na Boha a na službu jemu písněmi, i dary a slova nás má k tomu povzbudit, ale základem následování je osobní zbožnost. Navíc vedení sborů je primárně laické, čili i kázání je trochu amatérské. Samozřejmě se to překrývá, ale trochu to tak cítím.

    • Ani já si nemyslím, že nechození do shromáždění je v Žd 10 hřích. Je to průvodní znak odpadnutí od původní víry. Neříkám ale, že současná situace plně odpovídá tomu, co se popisuje v Žd 10. Tvrdím, že jde o situaci analogickou, že je zde možnost aplikace.

      I já si myslím, že hraje roli rozdíl mezi AC a KS. V KS přeci diktuje podmínky KMS a zahraniční apoštolské networky, které už mají celou svou heterouku zpracovanou v knížkách a na videích. V AC ještě delegované autority neovládly plně umění manipulace přes internet. Teprve se to učí.

      • Tss. To je ale ptákovina – skoro na pokání (ale nechme to na každém jednotlivém soudruhovi). KMS nic neovládá, aspoň ne v Praze. KMS je ráda, že je ráda, že funguje. Jestli v nějakých jiných sborech KS, ať si to užijí, vystoupí, vstoupí jinam, atd. Nejsme jediná pravá. (Vy naštěstí taky ne.)

        V Praze se sice tváříme jako jeden sbor (myslím KSP, nikoli dva ostatní sbory CKS v Praze) s jedním pastorem v čele, ale máme kolem 20 starších, což je pěkné klubko názorů, kteří často vedou svoje regiony po svém a mají k apoštolské autoritě, kterou nyní má z rozhodnutí starších Pete Game různě hluboký vztah. Ale stále je to jen vztah poradního hlasu a občas prakticky nenásledovaného. K tomu máme svojí vlastní strukturu v čele se Seniorem a Radou KS. Ty už mají větší vliv, ale hlavně přes pastorálky. A tam zas někteří prý moc nejezdí, když mají svoje názory (jsme tvrdě kongregační, takže jaké ovládání).

        Nevím, co je na nás heterodoxního (chybí mi smajlík ťukající si na hlavu).

          • No, ta naše demokratická z principu není. Ale je kongregační až běda, takže prostě nad sbory už prakticky nic není. (Tedy je – slabounké ústředí prakticky bez peněz a pastorálka, ale ta nemá jinou možnost, než se sboru prostě zbavit, což pro většinu není žádná rána, když naše idetita je svazek svobodných sborů).

            V té vaší je ale demokratických deficitů až běda. Už v ústavě jsou obezličky.

            • Ústava AC by byla skoro perfektní (až na pár menších nedokonalostí), pokud by se dodržovala a vykládala selským rozumem. Je to tam vše poměrně srozumitelné. Jen se toho držet a upřednostnit právo před vlastním zájmem.

              • Haha, četl jsem analýzu těchto ústav na politologii. A takové obezličky, jako že po hlasování o nedůvěře vedení sboru se musí znovu hlasovat ještě jednou po nějaké době, to považoval za demokratický deficit = prostor pro manipulaci. Viz i analýza krize Brna od A.France.

                A totéž povinnost předem zaslat body k projednání na synod a rada je předjedná a jen ty předjednané zařadí (nemýlím-li se)? Nebo opakovaný synod při odvolávání biskupa? Aby byl prostor pro jedání? Prostor pro jednání má být před volbou nového biskupa, ale na co před odvoláním. Může přeci kandidovat znovu.

                To je hra na demokracii. To je jako byly za komunismu (s)volby, neboli test buzerability obyvatelstva.

                Opravdu ne.

                • Zajímavé, kdyžtak pošlete link na ty analýzy. Docela by mne to zajímalo.

                  Není tajemstvím, že zakládající biskup AC do ústavy AC „vpašoval“ i to málo demokratických prvků pouze kvůli úřadům. Je zřejmé, že ta ústava není stavěná pro systém demokratického rozhodování. Biskup je de facto neodvolatelný, pastor nikdy není zastupitelem v jakémkoli relevantním smyslu, umožněny jsou střety zájmů senior x pastor x nadsborový pracovník, apod. AC prostě vznikla jako církev jednoho muže. Je to prapůvodně církev ranařů, proroků, prostě „apoštolů“ ve smyslu „duchovních guruů“. Všichni to věděli a všichni souhlasili.

                  S tím jsem ovšem tak nějak cynicky smířen. Ono v každé církvi jsou silné osobnosti a pajtáši, co si chtějí dělat věci po svém. Co mi vadí v AC je ignorace ústavy jako závazného dokumentu. V současnosti kupříkladu hrozí ústavní krize kvůli odvolání seniora jedné z oblastí AC Radou církve kvůli jeho osobní situaci. Ústava de facto dané oblasti nezakazuje navrhnout seniora znovu a prostě si ho na ten post znovu prosadit. Uvidíme, co na to konference. Podobně dlouhodobou krizí je oddávání nevěřících. Ať je Váš názor na tuto samotnou praxi jakýkoli, každý normální čtenář na první pohled vidí, že to ústava AC neumožňuje. A přestože byla tato praxe schválena církevní konferencí, v ústavě nedošlo k zavedení potřebných změn, avšak nikomu to nevadí a jede se dál. Chybí úcta k duchu ústavy. Zavedla se například možnost elektronického hlasování, protože v jednom paragrafu je zřejmě chyba, která umožňuje rozlišovat mezi sborovým shromážděním a celosborovým hlasováním. Námi probíraný A. Franc byl vyloučen v rozporu s ústavou a podobně řada dalších. Církevní sjezdy to řešit nebudou, protože ty jsou nastavené tak, aby církev i po sjezdu zůstala v jednom kuse.

                  Jinak ale mám AC pořád rád. Je to žena mého mládí :-D Jen si myslím, že úcta k ústavě by mohla předejít mnoha problémům a hořkosti. Potom by možná i ta současná při pár úpravách stačila. Jen ji dodržovat!

  3. Co se týče školských odborů, tak jsi imho celkem mimo. To ty kazatelské, které se jmenují církev (tedy až na církve poctivě demokratické, jako je BJB) a vrcholné sdružení odborů je ERC, :) jsou daleko silnější.

    Školské dodnes nedokázaly prosadit ani nevyučovací hodiny pro asistenty, takže nemají minutu na přípravy a dokumentaci a dělají to ve vlastním čase. Žena dělá asistentku 8h denně a je to na palici a o vyhoření. (Učitelky v MŠ mají 30h+10h.) Dodnes platí takové hovadiny, jako že učitel na exkurzi nedělá vyučovací povinnost, čili po návratu mu může být nařízen odborný supl apod. Vždycky jsem jim říkal, že dokud nepochopí, že jediná rozumná stávka je učitelů MŠ a elementaristů, tak nemají šanci.

    Moje žena je asistentka v běžné MŠ, má na to 3leté studium DiS (sociálně-pedagogické a teologické) a platy nic moc. Ředitelka je tam ale skvostná. Má na starosti děti inkontinentní, sluchově postižené, cizojazyčné, které je třeba učit česky, s mutismem, s potřebou zdravotních úkonů během vyučování, extrémně alergické, mentálně slabší, s logopedickou potřebou, hyperaktivní. K tomu pomáhá učitelkám.

    A většina těchto dětí pokračuje do běžných ZŠ. My jsme měli skvělého učitele na malé katolické ZŠ, kde našeho extrémně ADHD syna unesli, než se povedla aspoň trochu medikace. Ale ten člověk byl anděl. Normální učitelka by to bez asistenta nedala.

    Ten problém je v tom, že takové děti před listopadem i dlouho potom končili ve ZvlŠ, nám to též doporučovali. (V septimě a v oktávě byl 1. a 2. v dějepisné olympiádě v Praze.) A manželka mne kolikrát říkala, jak se zhoršuje úrovň dětí přicházejích do MŠ z problémových rodin zcela naší etnicity. Jak rodiče nevodí děti na potřebná vyšetření, ani zdravotní… Atd.

    • S těmi asistenty pedagoga to byla řečnická figura. Neberte to prosím jako útok na asistenty pedagoga.

      Vím o mnohdy těžkých podmínkách ve školství. A podotýkám, že na školách typu VOŠMT rozhodně nikdo průměrný plat pedagoga nebere. Jde mi o tu neustálou nenasytnost školských odborů, jak se prezentuje v médiích. Vizte např. toto:
      https://www.idnes.cz/…_domaci_brzy

      Nechci pedagogům upřít jejich zasloužených 47000 hrubého, ale myslím, že jako platový základ je to moc. Tolik často nemá podnikatel, který se řadu let buduje a maká. Pedagogové však, jak víme, mají 8 týdnů dovolené, často volnější režim o školním volnu a učí 21 hodin. To vůbec neznamená, že je nevytížený, ale že je zde prostor pro zásluhovou složku platu. (Já sám vím, že dobře se připravit na 1 vyučovací hodinu mi trvá třeba i 3–6 hodin. Nepopírám náročnost učitelství.)

      Hodně lidí říká, že učitelské řemeslo pozbylo prestiže. Jenže to se nezmění, když bude učitel jezdit do práce v superbu. Prestiž se buduje, musí se zasloužit. Ne že vylezu peďák a čekám na zlatá vejce a ovace. A k tomu to dle mého názoru může vést.

  4. Michaeli, zdravím.
    Co máte proti asistentům pedagoga?
    Než se začnu cítit uraženě, raději se zeptám, aby potom půl emailu nezabrala dlouhá přednáška o asistentech pedagoga. Odklonilo by nás to od duchovních výšin :-).

    • Prosím ne, to byla jen řečnická figura. Umím si představit, jak je ta práce potřebná a náročná. Možná jsem měl použít jiný příklad – školníka nebo školní uklízečku.

      Nejsem dokonce ani z těch, kdo brojí proti rozumné inkluzi za přítomnosti asistentů pedagoga.

      V minulých letech jsem si říkal, že bychom nějakého speciálně vyškoleného asistenta pedagoga potřebovali i na některé případy na VOŠMT. Teď už máme studenty šikovné, normální, ale v budoucnu? Kdo ví…

      • Nebojte.

        Nikdo nechce slyšet, že je jeho práce zbytečná, a to ani v příměru. Pokud byste použil příklad uklízečky či školníka, tak by se zase třeba ozvali tito lidé. Každá práce má co do sebe, i když podle společenské prestiže je hodnocena odlišně.

        Nejdůležitější je, že Bůh vidí, jak člověk dělá tu práci, ať je jakákoli. Věrný pracovník dojde v Božích očích ocenění, i když je jeho zaměstnání podle společenské prestiže na posledních místech žebříčku.

        Učitelství a asistence pedagoga je kapitola sama o sobě a dá se o tom dlouho povídat. Když se sejdu s kamarádkami z Moravy, tak se o škole velmi dlouho bavíme, protože ji milujeme :-).

        • Vidím, že mlčeti zlato.

          „Nechci se do toho zabrušovat, abych se pak z toho musel nějak vybrušovat a neřekl něco špatně.“

          Měl jsem vzít za příklad sekretářky. Podle jistých průzkumů je 60% kancelářské práce ve firmách a státní správě v kategorii „bullshit jobs“. Prostě nějak přeskládávám papíry, protože to chce systém.

          To se však netýká asistentů pedagoga, školníků, uklízeček, ani dalších hrdinů pedagogické práce, mezi něž se počítám.

          • Tak to by se Vám zase třeba ozvaly sestry sekretářky…
            Nepíšete nic špatně, myslím, že jsme se pochopili.
            Pouze upozorňuji, že tyto věci mohou být citlivé pro ty, jichž se to týká. Jinak většina lidí (pokud nejsou zrovna v té profesi) s tím nebude mít problém. Ona u některých profesí si člověk může slevit víc, u některých míň. Ale poctivá práce se pozná a Bůh ji vidí.

  5. Zdravím. Pojďme na to teleologicky. K čemu je scházení církve: Ke kázání (což je směs vyučování – ovšem obvykle bez zpětné vazby, napomínání, povzbuzování a evangelizace), k obecenství (což je více věcí skupinek, na nedělních shromážděních to musí být dostatečně posilováno jídlem, kavárnou apod.), ke společným chvalám a uctívání (což v NZ není, pouze je to naznačeno žalmem a písní), ke společným modlitbám, k oznámením, k VP a ke službě v Duchu svatém.

    Bavím se o nedělích, nikoli o skupinkách.

    Škola jako taková byla na mnoha místech převedena úspěšně do interaktivní distanční formy. Řada výše uvedených prvků Bohoslužby může též převzít snadno online nebo dokonce interaktivní online formu, což se obvykle nepodařilo příliš použít (díky krátkému času krize).

    Upozorňuju, že třeba některé sbory ČCE (k malé radosti liturgické komise) imho velmi citlivě zvládly velikonoční VP tak, že rozeslaly členům texty vlastní liturgie a tu potom sloužil s kazatelem online předsedající shromáždění v každé rodině.

    V tom si myslím, že online shromáždění je po nějaký čas schopné nahradit shromáždění osobní.

    Skupinku jsme udrželi celé období po Skype/telefonu včetně modliteb a čtení Bible. Vše ve standardní délce a času. Měli jsme tak kontakt i s bratrem, co uvízl v cizině.

    • Možná jsem se v tom úvodu nedostatečně vyjádřil. Nepopírám, že online forma může u shromáždění a skupinek nahradit prezenční formu. Domnívám se, že ji nahrazuje nedostatečně, a to i v krátkodobém hledisku. Ztrácí se kontakt kazatele/mluvčího s publikem, kázání domácího sboru se dostává do nedostižné konkurence jiných kázání na internetu, trpí reálné vztahy a sociální vazby, lidé se sice vidí, ale v reálu se vzdalují. Rytmus nedělního shromáždějí, společné chvály, modlitby, je narušen.

      Určitě oceňuji a obdivuji invenci některých církví a sborů. Co dělaly k překlenutí online bariéry bylo super. Stále si ale myslím, že je to jako pomáhat invalidovi. Můžeme zvýšit kvalitu jeho života a poskytnout mu náhražku běžné životní zkušenosti, ale nemůžeme mu plně nahradit zdravé nohy nebo zrak. Podobné je to s online bariérou v koronakrizi. Jako učitel jsem všechny své předměty doučil přes Zoom. Mohu jen potvrdit, že to bylo jaksi necelé, místy až únavné. Jedna věc je využívat online nástrojů (to dělám vždy hojně), druhá věc je být na nich závislý.

      V delším časovém horizontu nepokládám za správné ani spolehnout se na technologie. Těch rizik je tam příliš mnoho.

      Principielně mi pak vadí nízká ostražitost všech církví vůči částečné ztrátě svobody. Nechat si něco zakázat kvůli pracovní epidemiologické hypotéze (kterou akceptuji, ale chci ji kriticky hodnotit!), aniž bychom se dožadovali záruk, termínů, výjimek a aniž bychom měli trumfy v podobě aliancí, ultimát, atp., mi přijde neopatrné. Svoboda se nejsnáze ztrácí po kousku. Dnes zakážou párky kvůli prasátkům, zítra vajíčka kvůli cholesterolu, pak mléko kvůli CO2 a napřesrok jsme všichni na ovesné kaši. (To dávám jako příklad. Nic proti ovesné kaši nebo veganství :-) Finta je v tom, že každý z těch kroků se v dané situaci jeví jako nesmírně logický, ba benevolentní. My to vlastně děláme pro blaho všech, pro vyšší dobro, že se se sborem nescházíme…

      • Pro společnost jsme něco mezi neziskovkami natahující ruku, hledači UFO a zahrádkáři. Akorát máme speciální ústavní zakotvení naší svobody.

        Ale pokud prostě jsou zavřeny kavárny, tak logicky i sbory. Prostě byla omezena ústavní shromažďování pro všechny a tak tam patříme i my. U nás zastavili skupinky, ale prostě proto, že bylo nedoporučeno, možná i zakázáno se navštěvovat i v širších rodinách a dodržovalo se to. Řada lidí bylo doma z práce, děti se učily doma.

        Co se týkalo rozvolňování, z Prahy a z německé firmy, kde je stále ještě HW my přišlo velmi rychlé. V Bavorsku šli na to jinak a dodnes mají roušky pro vnitřní prostory, kromě toho podle m2 jsou obchody označeny maximální kapacitou, čáry na zemi a dále je povinnost se v restauracích, muzeích atd. zapisovat do seznamu kontaktů pro potřeby hygienické služby.

        Z dnešního Rozstřelu s epidemiologem a infektologem pražského IKEMu, kde hovořili o problémech klubů vyplynulo mimochodem i pár specifik pro církve.

        Poměrně hořce absurdní je, že nejnebezpečnější částí jsou chvály, protože při hlasitém hovoru a zpěvu (což u charismatiků běžně dělá většina shromáždění, kromě těch, co jsou pohroužení a nebo pohrouženě spí) se šíří daleko více kapének než při normálním dýchání. A poslední posun zanlostí je, že nemoc se šíří primárně kapénkami a žel i aerosolem virů bez kapének, než dotekem.

        U nás v modlitebně navíc kvůli stížnostem sousedů nesmíme mít při chvalách otevřená okna, protože sousedi…

        Co se týče vlivu na politiku, tak jeden arcibiskup má větší, než celá ERC. Vy jste vyhráli, že vás režim registroval v čase svého rozkladu na jaře 1989. Nám ČCE poskytla ochranná křídla přes zásadní doktrinální i organizační rozpory a rozhodně nespěchala s naším vyloučením, aby nás nepředhodili státu. Takže jsme se rozešli velmi mírně až v roce 1990. O rok později.

        Výsledkem ale bylo, že jsme přes deset let byli spolkem, který navíc byl jako „církevní“ na zakázání (podle spolčovacího zákona nesměla být církev registrována jako spolek). A dodnes nemáme práva církví „vyšší skupiny“, čili například na svatbách musíme mít oddávajícího z CB, ČCE, AC, … Čili aliance, ultimáta, hmm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *