17Červenec2021

Jak se správně pohoršit nad 67. kázáním Pavla Bubika?

UPDATE #1 z 20. 7. o paralele u Johnsona a Vallottona vizte pod článkem.

Nastala okurková sezona. Rajšťáky brunátní, vakcíny jsou napíchané, děti nosí vysvědčení, hrob je prázdný, delta bují, ledovce tají a lidé pořád hřeší. Tento poklid jako zvuk polnice proťalo 67. kázání Pavla Bubika, kolem nějž se strhla lítá pře, a to zvláště na Facebooku, když ho sdílel Pavlův pokrevní bratr Stašek. Diskuse čítala přes 120 komentářů. Pokud bude z nějakého důvodu nedostupná nebo pokud si ji budete chtít vytisknout, stahujte PDF verzi z 29. 6. zde. Já sám jsem se o ní dozvěděl až s odstupem pár týdnů.

Pohoršení nad tímto kázáním spočívalo v jeho alternativním překladu slovesa ἀράτω v Matouši 16,24, když namísto „zapři sám sebe, zvedni svůj kříž“ čte „zapři sám sebe, odstraň svůj kříž“ (9:10). V tomto článku vysvětlím své pohoršení nad pohoršením některých pohoršených a pokusím se ukázat, že pohoršení nad tímto kázáním může být na místě ze zcela jiného důvodu, než z jakého se pohoršovali tito diskutéři.

Úvodem několik poznámek:

K diskusi na Facebooku

Facebook je zábavní platforma. Nic víc, nic míň. Za tím účelem vznikl a k tomu účelu dodnes slouží. Fotky mojí krásné dcerky tam mají 15× víc lajků a shlédnutí, než Vaše nebo mé rádoby chytré komentáře, a je to tak správně. Kdo chcete vést skutečně věcnou debatu, napište článek do nějakého svobodného, necenzurovaného média. Založte si blog. Prezentujte to na sympoziu VOŠMT. Pokud Vás z psaní bolí ruka, natočte to na Youtube, jako to dělá bratr Pavel. Facebook téměř nikdy není místem věcné diskuse. Ten duch, ta mentalita lajkování a mrkajících smajlíků, ten tlak na zkratkovitost a uštěpačnost, tam nic takového neumožňuje.

Ke kázání Pavla Bubika

musím říci, že ačkoli nejsem jejich velký znalec, jeho službu pokládám za výtečný příklad letniční homiletiky. Jeho leitmotivem je křest Duchem svatým. Evangelikálům bude jistě vadit jeho rétorika a narážky na duchovní zkušenosti. Bratr Pavel ale naštěstí není duchovním evangelikální církve, takže si může dovolit hovořit i o tom, že ho navštívil anděl a v něčem ho povzbudil.

Žel v AC není mnoho kazatelů tohoto typu. Na vzestupu je spíše terapeutický trend, v němž kázání adresuje nějaký životosprávní nebo psychologický aspekt. Kdo dnes káže o křtu Duchem svatým? Kdo se odváží v kázání apelovat na nadpřirozeno v klasickém letničním smyslu? Jaký je rozdíl mezi kázáními v AC a v např. CB? (Nic proti CB!)

K důrazu na řádnou exegezi

Fascinující z mého pohledu je, jak se celá Staškova opozice v diskusi semkla kolem důrazu na potřebu erudice pro správný výklad biblického textu. Některé ty formulace jsou krásné, až dojemné. Škoda, že se tato rozumná slova nestávají rozumnými činy podpory biblického vzdělávání v domovské denominaci.

Exegetu přeci nevychováte na své biblické hodině, ani na charismatické konferenci v USA a dokonce ani kdyby tu Keener strávil celý semestr. On se vlastně sám Keener jen tak nevyskytl, ni nezjevil z nebe. Chodil na biblickou školu, na CBC ve Springfieldu.

Ani úroveň kritického myšlení nenaroste sama. Nezjeví vám ji řečník na konferenci a nenaučíte se jí v učednickém programu. Učednický program dělá přesný opak, protože učedník má kriticky smýšlet pouze uvnitř své ideové krabice. Kritické myšlení se získává konfrontací s intelektuální jinakostí kupříkladu na seminářích a univerzitách nebo při samostatném pečlivém studiu.

Přesná vědecká exegeze tedy je bezesporu důležitá, ale pro její vítězství nestačí obořit se na jedno kázání. Je potřeba přistoupit od slov k činům a doporučit www.vosmt.cz každý rok několika šikovným, perspektivním exegetům. (Zde bych ještě podotkl, že CBH v posledních letech paradoxně předčí zbytek církve v zastoupení uchazečů ke studiu na VOŠMT. Není to sranda?)

K důrazu na původní význam

Radikální důraz řady diskutérů na původní význam klíčového slova v původním jazyce je správný, ovšem neúplný a v kontextu letniční teologie představuje spíše její evangelikální větev. Původní význam není to jediné, co v letniční hermeneutice figuruje. Svou roli má komunita, která text přijímá, roli má Duch, který v komunitě je a roli má samotné Slovo, které poznáváme na našem historickém horizontu.

Pro ilustraci: Co byste dělali, kdyby se Vám skutečně zjevil sám Kristus a oznámil Vám silně alternativní význam biblického textu? (A takto to mimochodem bratr Pavel nepodává ani s tím andělem!) Zajisté byste po Kristově zjevu mrštili prvním dostupným komentářem a pokud by byl od Keenera, musel by se Kristus Pán dostavit na Vaše přednášky, aby pochopil vztah mezi exegezí, vůdcovstvím, kvalitním manželským sexem a zakládáním zdravých sborů.

Nezlobte se, ale ta skálopevnost v přesvědčení, že text nemůže znamenat to, co nikdy neznamenal, mi připomíná dogmatičnost dispenzacionalistů, kteří mají na Pánův příchod málem minutáž, aby Pán přesně věděl, co dělat, až se bude vracet. Netvrdím, že osobní duchovní zkušenost jednoho gurua má diktovat doktrínu církve. Tvrdím, že zkušenost prostě váhu při hermeneutice a v homiletické praxi při práci s textem. (A guruismus je mimochodem nešvar, který v našich kruzích silně čpí, ovšem vůbec ne jen v kruzích okolo bratra Pavla, ale stejnou měrou po celém zbytku církve.)

Pokud mi stále nevěříte, musím se i já odkázat na autority. Je to, pravda, laciný a falešný argument, ale budiž ho třeba. Doporučím Vám Archera, Yonga, Greena, Gabaitse, Thomase, Frestadia a fůru dalších. Tito doktoři teologie z letničního prostředí často uznávají, že aplikace textu může jít za jeho původní význam. Já sám s nimi v některých bodech polemizuji, avšak ignorovat je jako nějaké výstřední nedouky nelze.

Pokud Vás to více zajímá, přijďte na naše sympozium (https://sympozium.vosmt.cz), které na VOŠMT pořádáme 28. ledna 2022, kde se i tímto budeme zabývat. Vřele Vám, kdo diskutujete na Facebooku, doporučuji přispět s vlastním referátem. Na sympoziu je daleko férovější a přátelštější prostředí, než na FB. Nikdy nebudete „odlajkováni“ nebo „utřeni“, ale budete mít prostor se plně vyjádřit.

K důrazu na řečtinu a k hermeneutice

Znalost řečtiny při exegezi Nového zákona je extrémně důležitá. Ano, jsou odborníci, kteří novozákonní řečtinou třeba i plynně hovoří. (Já mezi ně nepatřím.) Ovšem když dojde na studie jednotlivých slov, pak se všichni odborníci odkazují na precedenty ve starořecké literatuře a na vyšší autority, např. lexikony. Dělají tedy totéž, co neproběhlý laik, když se snaží vygooglit si různé významy slov přes https://biblehub.com nebo http://biblia.oblubienica.eu/, jen to dělají sofistikovaněji. Biblické jazyky mají sice pokračování v moderní době, ale jejich idiom je mrtvý. Dnes již nikdo přesně neví, co přesně mohlo či nemohlo něco znamenat. Je naprosto možné, že některé biblické pasáže čte všech 1492 existujících komentářů bez správného pochopení logiky a funkce daného textu a že přesný význam čeká na objevení. V tomto jsou laikové a odborníci na stejné lodi.

Tím neříkám, že namísto pečlivého bádání po významu si ho má člověk vymyslet, pocitově obhájit a vyhádat. Vědecká exegeze má neodmyslitelné místo. (A proto bychom v AC potřebovali alespoň jednoho či dva vědecké exegety! :-) Čím víc toho však člověk ví, tím víc mu dochází, že některé pasáže jsou skoro neřešitelné (např. 1Kor 11,1–16), že se často opíráme o teologická předporozumění (např. různá řešení Sk 13,48), jindy sice rozumíme, ale zápasíme s aplikací (kdo z Vás kdy vzkřísil mrtvého, vypil jed?).

K věci

Bratr Pavel ve svém kázání vychází z překladu Nowej Biblije Gdańskej, kde Mt 16,24 skutečně zní:

Wtedy Jezus powiedział do swoich uczniów: Jeśli ktoś chce pójść za mną, niech się zaprze samego siebie, i usunie swój krzyż, a idzie za mną.

Jde o velmi idiosynkratický, tj. svérázný překlad, který nemá obdobu v žádném mně známém překladu a přiznávám, že i dle mého názoru zde překladatel přestřelil, když slovo ἀράτω přeložil sakumprásk jako „odsuň“ v hlavním textu překladu. V kontextu kázání bratra Pavla je to ale složitější. Při pohledu na Matouše a na lexikony vidím dostatečné množství důkazů, abychom toto slovo, které opravdu znamená „zvedni“, chápali ve smyslu „seber“, což může znamenat i „odkliď si“. Tuto tezi bych podpořil odkazem na Mt 9,6; 14,12; 17,27; 20,14; 24,17 a odkazem na významy I, III a IV v LSJ. Tento jemný významový odstín nám pomůže pochopit Mt 16,24 nikoli v bombasticky odlišném smyslu, ale ve smyslu, který trošku bratru Pavlovi a tomuto zvláštnímu překladu nahrává.

Matouše 16,24 můžeme chápat jako chiasmus:

A Chce-li kdo jít za mnou, Εἴ τις θέλει ὀπίσω μου ἐλθεῖν,
B ať zapře sám sebe, ἀπαρνησάσθω ἑαυτὸν
B' vezme svůj kříž καὶ ἀράτω τὸν σταυρὸν αὐτοῦ
A' a následuje mne. καὶ ἀκολουθείτω μοι.

V B a B' vidím syntetický paralelismus, kdy „vzít svůj kříž“ je v rovnováze s „zapřením sebe sama“ jako neodmyslitelný předpoklad s nevyhnutelným důsledkem. Ježíš tedy jakoby říkal: Pokud někdo chce jít za mnou (A), ať mne následuje (A')! Je to jednoduché (srov. Mt 11,30)! Stačí jen zapřít sám sebe, čili vzít svůj kříž.

Zapření sebe sama znamená vzít si svůj kříž (σταυρὸν αὐτοῦ), nikoli Ježíšův kříž, o který v bezprostředním kontextu jde (v. 21). Tvůj vlastní kříž je v Ježíšově představivosti něco, co ti brání jít za Ním, pokud to neneseš. Pokud chceš jít za Ježíšem, seber si ten kříž, který ti stojí v cestě, protože teprve potom můžeš Ježíše následovat. Tento obraz připomíná příběh o uzdravení chromého, kterému Ježíš předtím odpustil hříchy. Ježíš mu říká: A/ Vstaň a C/ jdi. Mezi tím však připomíná: B/ Vezmi své lůžko (ἆρόν σου τὴν κλίνην – srov. Mt 16,24). To lůžko je zde stejně jako kříž něco, co musí dotyčný vzít, pokud má jít zdravý domů nebo za Ježíšem.

„Posbírat“ si svůj kříž a zapřít sám sebe je tedy to samé. Je to Ježíšova a Matoušova hra se slovy. Ježíš učedníkům a na prvním místě Petrovi říká: Odstup se svou vlastní teorií, ty satane. Zapři sám sebe, pochop, že já ponesu kříž. Tím vezmeš na sebe svůj kříž a budeš mne moci následovat. Já sám jsem svůj kříž, resp. má touha zachránit svou duši (v. 25). Pouze pokud tento kříž „seberu“, zapírám, čili odstraňuji z cesty sám sebe, „hubím svou duši“, zvedám svůj kříž a pouze pak jsem schopen zvednout Ježíšův kříž a opravdu Ho následovat až do krajnosti.

Ne každý z nás bude při následování Ježíše fyzicky ukřižován. Jak uvádí Carson, fráze „následuj mě“ neznamenala nutně doslovné fyzické následování (Carson, Matthew, ad 4,19 a 16,24). I kdyby však ano, nebude to totéž, jako když to udělal Ježíš. Jeho smrt prorazila tu bariéru mezi Otcem a námi, protože On nedbal svého Já, jakkoli nepředstavitelně vzácné toto Já bylo, ale zapřel sám sebe, ponížil se a položil život. Tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Nejenže tím vyjádřil Boží odpuštění celému světu, ale také ukázal, co musí udělat ten, kdo chce přistoupit k Otci: Zapřít své já. Právě v okamžiku zapření svého já, čili své vůle, emocí a racionality, zvedám ten samý kříž, který musel zvednout Ježíš a následuji Ho na popraviště. Ježíšovo sebezapření se stává mým sebezapřením, Ježíšův kříž je mým křížem a já docházím spásy v Něm, protože jsem „posbíral“ (ἀράτω) a tudíž uklidil z cesty všechno, co mi bránilo.

Má tedy křesťan „brát na sebe svůj kříž“? Ano. A tím vlastně ne. Tvůj kříž je, že pochopíš, že Ježíšovo vítězství je právě na kříži a Tvá cesta za Ním vede právě přes ten Jeho kříž. Z toho nevyplývá, že to budeš mít lehčí, jak by mohla napovědět povrchní úvaha typu „odhodím kříž, je mi fajn“. Naopak, jak k tomu píše Carson, „smrt sobě samému není pro Ježíšovy učedníky předpokladem, ale neustálou charakteristikou“ (Carson, Matthew, s. 379). Je to tedy naopak dramaticky těžší a horší, a to i kvůli dalšímu paradoxu: Ježíšovo vítězství, které máme zdarma, bylo draze zaplaceno a my rovněž platíme na tomto světě obrovskou cenu, abychom z milosti vešli do slávy. Naše neustálé umírání nám samým je ukotveno v Ježíšově smrti na kříži, kdy jednou provždy umřel za naše hříchy.

Moje utrpení kříže, které platím za život víry, tedy není vstupenkou do nebe. Ta už je zaplacena. Trpět, přemáhat se, zapírat se a brát každý den svůj kříž není něco, co bych měl dělat, abych skóroval body. Je to přirozený a normální stav křesťana. Nesení našeho kříže, placení obrovské ceny, je prostě úplně normální součást křesťanského života a pokud se nad tím někdo rozpakuje, pak se rozpakuje nad následováním Krista. Máme tedy snad dosmrti jen trpět? Jistěže ne, protože Ježíšovo jho netlačí! Ten hlavní problém, ten nejtěžší okamžik, který Ježíš v Mt 16 řeší, je to zjištění, že aby člověk získal život, musí ho ztratit. Jakmile tento kříž zvedneš a toto jho nasadíš, jakoby nebylo. Dokud ho nenasadíš, bude ti jeho tíha připadat nesnesitelná. Zvednutím kříže tedy kříž odsouvám z cesty.

🙨   🙨   🙨

Samozřejmě přiznávám, že ani tento pokus nemusí být bez problémů a nemusí být většinově přijat. Tvrdím ale, že nejde proti duchu Ježíšova učení, neodporuje kanonickému kontextu, je podložen exegetickými daty a poskytuje bohatou možnost praktické aplikace.

Proč to Stašek vůbec sdílel a jak se tedy pohoršit?

Důležitou otázkou, která zatím možná padla jen v skrytu, je proč to Stašek vůbec sdílel? V letech 2020–21 nic od Pavla nesdílel a ani před tím si nepamatuji, že by od něj byl cokoli sdílel, avšak nyní kromě inkriminovaného kázání Vzít či nevzít svůj kříž sdílel ještě i kázání Svoboda v Duchu svatém. O pravém důvodu si dovolím zaspekulovat.

V tom kázání Pavel B. totiž v aplikaci onoho netradičního překladu přechází k silnému důrazu na dokonané dílo Ježíše na kříži. Tento důraz je sám o sobě zcela v pořádku a naprosto v souladu jak s klasickým pentekostalismem, který se ostatně právě tímto důrazem odlišil od letničních svatosti, tak s luterským důrazem na milost, která již je dokonána a nemusí se tudíž kupovat nebo zasloužit. Pokud ale tento důraz nahlédneme z hlediska eschatologie, může se zdát, jakoby Pavel kázal eschatologii uvědomělou právě jako Stašek, u nějž jsem se to pokusil dokázat ve článku Stašek Bubik a Hnutí víry.

Stašek samozřejmě zná Pavlův rozhodný premilenialismus a futurismus a nejspíš s ním nesouhlasí, ale právě tento důraz na uvědomělost doprovázený revoluční rétorikou se mu musel zalíbit natolik, že to sdílel na své zdi. Sluchu zvyklému na Hnutí víry musely lahodit formulace jako „je třeba vidět způsob, jak toho dosahujeme“ (2:12) nebo to, že je potřeba „porozumět věcem jasným způsobem“ (7:24). Nejvíce však toto:

Pán říká: „Zapři sám sebe. Ano. Poniž se. Upokoř se. To je něco, co potřebuješ.“ Ale pak dál mnozí možná řeknete: „Ale, Pavle, jiné místa!“ Dobře, zkusme se podívat na jiné místa. Třeba Římanům 6,6: „A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili.“ Ano, znám to místo, ale pojďme se na to místo podívat. Byl. V minulém čase. Kdysi jednou v minulosti. Už se to stalo! Pavel píše: „Víme to!“ Náš starý člověk byl už s ním ukřižovaný, aby to současné moje tělo bylo zbaveno síly hříchu. Tam je to, co potřebujeme vírou uchopit. To je ten důležitý moment, který potřebujeme, abysme mohli pochopit, co to znamená, že Duch svatý je vládcem v našem životě. (67. Vzít či nevzít svůj kříž @ 14:07)

Pokud se tedy nad něčím pohoršit, záminku vidíme právě zde. Pavel B. příliš horlivě bazíruje na Římanům 6,6 jako na dokonaném díle, zatímco on je to v kontextu kapitoly spíše motiv k (nedokonané) naději ve vzkříšení (v. 9) a motivace k (soustavné) službě spravedlnosti (v. 15). I v našem spasení je jakési už – ještě ne. Ježíš své dílo dokonal, ale já ještě nejsem v nebi. Můj dluh je přibit na kříž, ale přitom ještě pořád dlužím, protože jsem hříšný.

🙨   🙨   🙨

To už je ovšem detail a námět na další diskusi. Sečteno a podtrženo, pokud nechceme, pohoršovat se nemusíme, protože bratr Pavel se v daném kázání nedopustil žádné hereze, pouze snad nějakých sporných formulací, které se ovšem v kázání stanou i Vám i mně. I když nemusíme s některými výroky bratra Pavla souhlasit, silná imunitní reakce zde dle mého není na místě.

Důraz na gramaticko historickou exegezi je správný, ale v kontextu letniční teologie neúplný a bez činů podpory intelektuální kultury církve také jalový. Respektuji ovšem svobodu názoru a tak trochu, byť zřejmě ne zcela, rozumím i tomu, že i za touto pří je jakási dynamika zájmových sfér, která tuto jednotlivou diskusi přesahuje.


Update ze dne 20. 7.: Nesení kříže dle Johnsona a Vallottona

Za tuto informaci vděčím bratru Aleši Francovi, který na ni upozornil v komentářích níže a dost mi vadí, že jsem na to nepřišel sám. Další důvod se na tohoto „bratra“ zlobit. Za trest má zákaz vstupu na sympozium VOŠMT.

Dalším důvodem, proč Stašek toto kázání sdílel na svém Facebooku, může být to, že mu jeho myšlenka není neznámá z pera Krise Vallottona a Billa Johnsona, vedoucích megasboru Bethel Church v Reddingu, CA, Staškovy oblíbené destinace. V knize Nadprirodzený život kráľovských detí autoři na dvou místech podnikají podobný myšlenkový pochod, jako bratr Pavel ve svém 67. kázání jen s tím rozdílem, že se neopírají o sporný překlad Mt 16,24 a že celou věc daleko pevněji zasazují do schématu uvědomělé eschatologie. V následujících dvou výňatcích zvýrazňuji klíčové podobnosti.

Sme povolaní učiť národy, ako zastaviť obrov, prosperovať v čase hladu, obnovovať mestá a obnoviť vzťah otcov k strateným deťom! Zakaždým, keď niekto ako Dávid alebo Jozef získa dostatočnú sebadôveru, aby povstal z anonymity a zmenil smerovanie dejín, nejaký cirkevný vodca naňho nalepí nálepku „pyšný“ a dá mu lekciu, po ktorej sa zo seba cíti zle.
Takáto lekcia je zvyčajne ukončená vyučovaním o tom, že treba niesť svoj kríž. Z nosenia kríža sme urobili príležitosť na kariéru namiesto toho, aby to pre nás bola záležitosť jedného dňa. Vychádza to z hlbokého nepochopenia toho, čo sa stalo, keď sme boli zachránení. Keď Ježiš povedal, že máme vziať svoj kríž a nasledovať ho, nehovoril o tom, že máme stráviť celý život nosením kríža na chrbte, veď to nerobil ani on sám. Chcel, aby sme vzali svoj kríž a nasledovali ho ku krstu, kde sa s ním zjednotíme v jeho smrti. Pavol to povedal takto:
„Veď vieme, že náš starý človek bol spolu s ním ukrižovaný, aby bolo zneškodnené telo hriechu, aby sme už viac neboli otrokmi hriechu. Lebo kto zomrel, stal sa slobodným od hriechu. Veríme, že ak sme zomreli s Kristom, spolu s ním budeme aj žiť. Veď vieme, že Kristus, vzkriesený z mŕtvych, už viac nezomiera, smrť už viac nad ním nepanuje. Totiž smrťou, ktorou zomrel, zomrel pre hriech raz navždy, ale život, ktorý žije, žije Bohu“ (Rim 6, 6 – 10).
Sme povolaní prísť ku krstu a vstúpiť tak do hrobu s krížom, ale máme z neho vyjsť s korunou na hlave! Našou korunou je to, že sa mu podobáme vo vzkriesení! Apoštol Pavol povedal: „Veď aký je on (mysliac Ježiša), takí sme aj my v tomto svete“ (1 Jn 4, 17). Všimnite si, že nepovedal: „Aký bol,“ ale: „Aký je.“ Ježiš už nie je trpiaci služobník nesúci kríž. Je prichádzajúcim Kráľom. A my máme byť zjavením jeho kraľovania v tomto svete. Pavol to zdôraznil v liste korintskej cirkvi: „Už ste sa nasýtili; už ste zbohatli, začali ste kraľovať bez nás; kiež by ste len kraľovali, aby sme spolu s vami kraľovali aj my“ (1 Kor 4, 8).
Plné zjavenie toho, čo znamená byť spasený, musí preniknúť naše zmýšľanie, až kým úplne nepochopíme, že to, kým sme boli, je úplne mŕtve, a to, kým sme, je zjavením Krista na zemi. Keď sme prišli ku Kristovi, bolo prejavom pokory považovať samých seba za hriešnikov. Ale vrátiť sa späť a povedať, že nimi stále sme, znamená poprieť všetko, čo Kristus pre nás urobil. Pokračovať v tom nemá nič spoločné s pokorou, je to podceňovanie moci vzkriesenia, ktorú nám Boh dal, aby sme žili ako on.
Vallotton & Johnson 2013, s. 152–3

S našou mentalitou prežitia by sme sa mali vyrovnať v krste. Ježiš povedal: „Ak niekto chce ísť za mnou, nech zaprie sám seba, vezme svoj kríž a nasleduje ma!“ (Mt 16, 24). Život vzkriesenia leží na druhej strane ukrižovania. Aby sme sa stali Kristovými učeníkmi, musíme sa pozrieť smrti do tváre. Robíme to vtedy, keď berieme svoj kríž a nasledujeme Ježiša až po ukrižovanie vo vode krstu.
„Alebo neviete, že všetci, čo sme boli pokrstení v Krista Ježiša, boli sme pokrstení v jeho smrť? Krstom sme teda spolu s ním boli pochovaní v smrti, aby sme tak, ako bol slávou Otca vzkriesený z mŕtvych Kristus, aj my vstúpili na cestu nového života. Ak sme sa s ním stali podobní v jeho smrti, budeme mu podobní aj vzkriesením“ (Rim 6, 3 – 5).
Ak prinesieme svoj kríž k vode krstu, smrť, posledný nepriateľ duše, je zničená a my začíname prežívať život vzkriesených.
Vallotton & Johnson, s. 225–226

Stejně jako Vallotton a Johnson i bratr Pavel klade důraz na dokonanost kříže v každodenní zkušenosti křesťana. Na rozdíl od nich nekáže, že tato dokonanost kříže činí z věřícího vzkříšenou bytost, která žije jako Kristus a zjevuje Kristovu vládu v tomto světě.

Podobnost v myšlenkové linii je zde však velmi zřetelná. Stašek musel rozeznat to, co mohl slyšet na některé ze svých četných návštěv Reddingu a číst u svých oblíbených autorů. Ať už tedy bratr Pavel z této knihy vycházel či nikoli, do Staškova teologického mustru to dobře zapadlo.

(Zde ještě poznámka pro aspirující exegety: Použití 1Kor 4,8 v tomto smyslu u Vallotoona & Johnsona je perlička snad na stejné úrovni, jako ten kontroverzní překlad Mt 16,24.)

Článek „Jak se správně pohoršit nad 67. kázáním Pavla Bubika?“ okomentován 28×

  1. Ráda bych sdílela k tématu aspoň pár svých vhledů, tak snad budou k duchovnímu prospěchu…

    Bratra Pavla Bubíka znám docela málo, ale jelikož je z vedení církve, ve které jsem členem, tak mě o to víc zajímá, co se děje. Z těch několika málo kázání, která jsem už slyšela (osobně nebo na internetu), se mi některá více či méně líbila, nad něčím jsem mívala různě velké otazníky, ale konkrétně toto 67. kázání „Vzít či nevzít svůj kříž“ mě bohužel už hodně tahalo za uši, působilo ve mě nepokoj a zármutek i údiv dohromady. Nechtěla jsem se pouštět do nějakých diskuzí na internetu, a tak jsem pod kázání na Youtube vložila „jenom“ verš z Písma, který mi celou dobu zněl v srdci a který vlastně ideálně sám o sobě vyjadřuje i můj nesouhlasný postoj s výkladem P.B.
    /Slova Pána Ježíše Krista: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“ (Bible, Matouš 10, 38)/

    Dneska jsem si přečetla i toto pojednání včetně komentářů na FCB (v odkazu na PDF, fcb díky Bohu už nemám). Nepřišlo mi, že by tam probíhala nějaká zlá hádka a osobně jsem byla moc povzbuzená z komentářů Jiřího Hanáka, kterého vůbec neznám. Dále jsem ale zjistila, že mě vlastně daleko víc trápí, jak je mezi křesťany přijímán Stašek Bubík, který kázání na fcb sdílel. Já ho už delší dobu totiž vnímám jako falešného učitele, který káže jiného Ježíše a před kterým se mám na pozoru, ale nějak se příliš nesetkávám s nějakým podobným a jasným postojem v církvi, ve které jsem. Jakoby to mnozí snad i viděli stejně, ale nechovají se podle toho?

    Bible, 2. Korintským 11, 4: „Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!“

    Zazněla tady i zmínka o covidu. Na jednu stranu je to jiné téma, na druhou stranu mi to zrovna připomíná podobnost s něčím, co vidím jako čím dál vážnější problém i v církvi. Covidismus se totiž podobá náboženství, kde je také největším hříchem osobní rozsuzování, které vede k nejednotě. A dále, když například z jejich odborných řad zaznívá, že imunita na základě vakcinace mRNA vakcínou je nejspíš lepší než přirozeně získaná imunita po prodělaném covidu, tak v mých uších to zní stejně, jakoby říkali: „my jsme lepší než sám Pán Bůh!“ a je mi to odporné. Na Boží místo se bohužel staví i mnozí z těch, co si říkají křesťané, což je ještě horší. Kvůli takovým je totiž cesta pravdy v opovržení… anebo lidi manipulativně vedou k falešnému náboženství, do otroctví člověku a jeho babylonského systému, kde není Kristova láska.

    Zrovna sloužím paní, která chtěla odejít ze Slova života do ŘKC. Mluvila jsem s ní skoro 5 hodin. Seděla přede mnou zlomená a nemocná žena, která prožívala mnoholeté hluboké zklamání a zmatek. Z tvrdého Hnutí víry toužila přejít do sladkého římského katolicismu a už byla v podstatě rozhodnutá. Když jsem s ní však probírala obojí, zjistila, že má doma plnou knihovnu falešných učitelů a byl to pro ni nakonec balzám na duši. Neříkala jsem jí, co má dělat a ponechala jsem jí svobodný bezpečný osobní prostor, takže ani při vážných slovech se nemusela zaměřovat na obranu, ale mohla vnímat to poselství, které jsem jí nabízela. S nadšením jsem vyprávěla svoje svědectví s Bohem a dokazovala všechno z Písem. Myslím, že se nastartoval proces dobrým směrem.♥ Zjednodušeně řečeno, je třeba jediný skutek, který Bůh žádá – věřit Ježíši Kristu, kterého poslal a o kterém svědčí Písma. A ne jinému!!!

    Na závěr se ještě přiznám, že mám dost jiný způsob myšlení než má autor tohoto článku, takže jsem se v tom chvílemi nějak ztrácela…
    Ale nijak se tím netrápím :)

    (P.S. Teď nemám prostor to po sobě znovu číst, tak případně upřesním na dotaz…)

    • Michal někdy používá jazyk, kterému obtížně rozumím. Ale je to asi tím, že jsem prostší člověk a myslím poněkud přímočaře. Nejsem totiž teolog, ale technolog.

      To, co vidím, jako Vy, skutečně jako problém, je ten odchod ke katolíkům. Jsem přesvědčen, že velká část charismatiků tam skončí. Mají často velmi podobné učení i prožitkovou liturgii. Navíc, pokud člověk nemá s katolicismem přímou zkušenost, podceňuje dané nebezpečí.

      Nyní ohledně Stanislava: Jednoho jsem si na něm vždy vážil (píšu o minulosti, kdy jsem ho znal), že dokázal opravdu důvěřovat Bohu. Pokud byl přesvědčen, že ho Bůh k něčemu volá, pak byl ochoten to bezpodmínečně zrealizovat a neohlížel se na finance ani na mínění lidí. Dodnes v tom pro mě jeho postoj zůstává vzorem. Rovněž jsem ho osobně nezažil udělat nějaký podraz. Dokázal být docela ostrý, ale jednal narovinu. Tím se zcela lišil od církevních opatrníků a diplomatů, kteří sice viděli mnohé, ale ze strachu mlčeli nebo manévrovali. To on, pokud vím, nedělal. Jak je na tom dnes, nedokážu posoudit. Ale mám pocit, že mu nezáleží, jak ho vidí ostatní a zřejmě nepatří mezi kazatele, kteří by nějak dbali nebo budovali svůj image. Že učí nebezpečné bludy je ovšem jiná věc. Jenže to je ta poslední věc, která v AC vadí.

    • To jsem rád, že se netrápíte :-)

      Ono ani já nejsem z té diskuse smutný. Většina z těch protinázorů je pravdivá. Mě tam za uši zatahaly dvě věci:
      1/ Ten důraz na řádnou exegezi, protože právě ta je podmíněna nějakou intelektuální infrastrukturou v rámci denominace, kterou často tíž lidé, kteří tu po ní volají, sami nebudují. Z toho je mi těžko a souvisí to s mou prací na VOŠMT.
      2/ Ten selektivní nápor na Pavla Bubika. Nepřesností v kázání zní i v AC každou neděli mnoho. Tuto neděli budu kázat a modlím se, abych nepřidal další. Většinu z toho přejdeme mávnutím ruky, pokud to není opakované nebo skutečně nebezpečně heretické. Snad i proto když jsem před dvěma lety ukázal na desítkách případů, že Stašek Bubik dlouhodobě a konzistentně káže svou vlastní verzi Hnutí víry, nikdo se ke mně nepřidal a nepřidává ani teď, když za poslední 2 roky Stašek svou rétoriku ještě více vyhrotil. Teď ale Pavel Bubik udělá přehmat ve volbě překladu, jeho teologické závěry jsou v podstatě neškodné, ale je z toho seismický incident. Proč ten rozdíl?

      Stašek není kořen všeho zla, spíš produkt toho někdy nesprávného nastavení. Přál bych si, aby teologii nečerpal z Reddingu. (Je tolik jiných krásných destinací!) Potvrzuji ale, že navzdory tomu, jak nepříjemný diskutér je, jedná většinou přímě, narozdíl od běžné praxe různých kuloárních tahanic. Nepřál bych si, aby byl nějak vyšachován a nelíbí se mi, jak je proti němu teď ve zvyku láteřit za jeho zády a pletichařit. Proto třeba nesouhlasím s jeho odvoláním z funkce seniora. To bylo dle mého názoru neústavní a účelové. Až se divím, že si to CBH jako celek nechala líbit.

  2. Čtu si tento článek znovu a zaujala mě tato část: „Na vzestupu je spíše terapeutický trend, v němž kázání adresuje nějaký životosprávní nebo psychologický aspekt. Kdo dnes káže o křtu Duchem svatým? Kdo se odváží v kázání apelovat na nadpřirozeno v klasickém letničním smyslu? Jaký je rozdíl mezi kázáními v AC a v např. CB?“

    Vzpomínám si na „Celocírkevní duchovní soustředění“ v roce 2010, kde dal Rudek koncem týdne výzvu ke křtu v DS – a zvedla se skoro polovina sálu! Ptal jsem se okolostojících, co se děje – pár let jsem v AC nebyl a taková změna. A prý je to normální, o DS se nekáže, protože by to lidí nepochopili, vysmáli by se tomu a někdo by se urazil. Takže se neprovokuje a je to spíš o vztazích, psychologii a takové ty obecné řeči, co z kostela zná asi každý.

    Dnes už jsem jinde – v KS. A situace je nemlich stejná. O křtu v DS ani slovo, dary DS ani náznakem. Půlka sboru, hlavně mladí, to odmítají jako nesmysl (cituji doslova bývalého vedoucího mládeže). Mezi staršími je zase hodně lidí, co do našeho sboru přišlo po nejrůznějších nehodách jinde, tak se prý o DS nemluví, aby je to nezranilo (hodně lidí přišlo od duchoborců typu Slovo života, Triumfální centrum nevíry apod.)

    Mám pocit, že dnešním vůdcům sice nechybí touha vést, ale chybí jim odvaha jít proti proudu (jsou to vůdci do sluníčkových dnů), odvaha jít s kůží na trh (to evidentně Pavlovi Bubikovi nechybí – bod pro něho), odvaha jít do Písma a kázat Slovo tak, jak leží a běží. Chybí odvaha jít s evangeliem mezi lidi, protože by se nám vysmáli a protože nevíme, jak je oslovit.

    Možná je to nejen o bouři ve sklenici vody nad jedním nepovedeným výkladem písma, ale i o selhání, které prožíváme – zavřeli jsme se do svých sborů, opevnili jsme se jako Noční hlídka na Zdi a nepustíme nikoho dovnitř ani ven. (V této paralele s Hrou o trůny by se mi chtělo říct, že musí povstat nový John Snow, který půjde za zeď k Dětem lesa a přivede je do bezpečí.) Řešíme teologii (v lepším případě), psychologii (v horším případě) nebo barvu praporů ke chvalám (v tom nejhorším případě), ale uniká nám smysl církve, který není v teologických disputacích nebo super konferencích, nebo festivalech, kde sice hrají křesťanské kapely, ale jinak je to svět jako vyšitý.

    Smyslem církve je přivádění lidí ke Kristu. Myslím, že dobře to je ukázáno v tomto videu: https://youtu.be/lX2yl2_MSqI

  3. Ještě malý komentář ke kritickému myšlení. V současné době je v nemocnici 29 hospitalizo­vaných na Covid-19. Toto číslo stále klesá. Za včerejšek se našlo 195 lidí s virem v těle (nikoliv nemocných). https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 Přesto ministr zdravotnictví burcuje, jak se stav zhoršuje a vláda vyhrožuje občanům. Jsem přesvědčen, že kazatelé a pastoři tomu jednoduše věří. Navíc orientace v číslech vyžaduje trojí trojčlenku. Např. přepočíst čísla na počet obyvatel (to budou tak zlomky promile), vzít jednu polovinu až třetinu (což vylučuje komorbidity), a pak to ještě porovnat k počty respiračních viróz za dané období např. v roce 2018. Jenže to je pro mnoho lidí tak složité, že se raději nechají hypnotizovat médii. Pokud pastoři navíc v Bibli čtou, že jsou Bůh (Já jsem), že mají odhodit kříž, že se mohou rozvádět a znovu ženit, že mohou z postavení planet vypočítat datum Kristova příchodu, že mohou beztrestně falešně prorokovat počty obrácených v čase, že mohou oddávat církevními sňatky nevěřící apod., jak by mohli spočítat dvě trojčlenky? Tak fatální stav církve snad ještě v novodobé historii nenastal. Je vůbec ještě něco, co by nás dokázalo překvapit?

      • Já čekám jejich příchod do Česka každým pátkem:
        https://www.nbc12.com/…dist-church/

        Mohla by to být „jiná církev“ – „Církev bez suknic“. K tomu i chytlavý slogan: Církev je nuda! Směla by se tam nosit pouze ochrana nosu a úst. Tato církev bude radikálně bořit náboženské tradice právě tak, jak to dělal Ježíš.

        Je exegeticky nesporné, že 1/ první lidé oblečení nepotřebovali, 2/ oblékání je důsledkem hříchu, ale 3/ všechen hřích je JIŽ NYNÍ anulován. Stačí proto pochopit, vírou uchopit, pozitivně vyznat a žít život bez oblečení.

        • Ještě mne tedy napadlo, že kazatel se zastavil v půli cesty. Ten verš měl správně znít: „Odhoď svůj kříž a již mne nenásleduj “. Ta první část již byla vysvětlena. Ta druhá část spočívá v tom, že dnes již Ježíše nelze následovat jako pozemskou osobu, ale byl nám dán Duch, který je v nás. Ten činí každého z naprosto individuálním a jak říká jiný kazatel, Otec přebývá skrze Ducha v nás, jako přebýval v Kristu. Máme tedy odhodit kříž, následovat sami sebe, své touhy a přání, které v nás činí, a které nám Bůh vždy ochotně rád naplní.

          Apropo, to odložení kříže i Bůh plnící naše touhy je invence Billa Johnsona. Zjevující anděl byl možná poslán z Reddingu nebo jen vystoupil z jisté knihy.

          • No toho jsem si nevšiml. Teď dává daleko větší smysl, že to Stašek sdílel. Že by to měl Pavel z této knihy… těžko pomyslet… ale ta podobnost v té myšlenkové linii je až příliš velká (ss. 152–3 a 225–6). Akorát se tam autoři nechytají toho alternativního překladu.

            • Ono je to někdy prostší, než by si člověk myslel. Vždy, když jsem studoval nějaké učení, musel jsem se naučit způsobu myšlení jeho protagonistů a chápat je. Pokud jsem pochopil učení a mentalitu adventistů, uvědomil jsem si, jak budou rozumět některým veršům a jakou optikou budou vidět některé biblické pasáže. Podobně je to u kalvinistů, charismatiků a koneckonců i u letničních. Například jejich „probuzení poslední doby“ jim nelze vyvrátit. Je to pak posíleno četbou knih dané provenience a člověk začíná myslet v daném teologickém systému. Při četbě Bible pak dochází k identickým názorům jako ti druzí, aniž by to od nich přejímal. Může to pak pro něho být důkazem vedení Duchem a správnosti doktríny.

              Ono to ale nemusí být špatné, protože jsme jako lidé omezeni a poznáváme jen z částky, a i Bůh s tím počítá. V něčem proto máme mít jen jistotu svého přesvědčení, ale je třeba hledat a nespokojit se jen s poznáním druhých. Je to tedy o způsobu myšlení.

              Viděl jsem velmi nadané, obdarované a vysoce inteligentní lidi, kteří veškerou sílu a „výbavu“ své osobnosti používali k tomu, aby své přesvědčení potvrdili. Pokud měli pravdu, byla v tom úžasná přesvědčivost a síla. Pokud se ale mýlili, byla to neskutečná manipulace, a nakonec i sektářství.

              Problém dále nastává, když za chybným systémem stojí duch, anděl světla. Pak se může člověku dostat i nadpřirozeného potvrzení. Musel jsem si probojovat postavit se vůči různým zjevením lidí, kterých jsem si vážil, pokud takto obhajovali své scestné učení. Patřil sem později i bývalý biskup AC, přes jehož proroctví nejel vlak, i když se nenaplnilo.

              Pokud ale za učením stojí démon, obvykle chce převzít kontrolu a žádá plné otevření se. Proto například Torontské požehnání nejdříve nabídne alternativního Ježíše a žádá bezmyšlenkovité otevření se duchu, který za tím stojí a lidé prožívají manifestace nečistých zvířat a nepřijde jim to divné. Podobně Kurzy Alfa žádají k obrácení duchovní zkušenost bez projití úzkou branou skrze Krista. A i toto video je nebezpečné v tom, že kazatel nabídne odhodit kříž, a pak vyzývá lidi, aby přijali ducha, který jej v podstatě od kříže osvobodí (samozřejmě zjednodušuji). A je nyní lhostejné, že je nazván Duchem svatým. Klíčem je totiž jméno Ježíš. Proto většina charismatických úletů operuje Duchem svatým a jméno Ježíš často skrytě odsouvá (i když i to je možné až mantricky zneužívat).

              Problém tedy nevidím v tom, že by duchovní zkušenosti nebyly reálné. Zvláště je člověk ochoten věřit vlastní duchovní zkušenosti. Zajímat by nás ale mělo, jaké evangelium je s tím spojeno a ty duchy zkušovat. Není možná problém potkat anděla, ale naší otázkou by mělo být, kdo ho poslal? Život bez duchovní zkušenosti je plytký, mdlý a náchylný k odumření. Naší nutností je proto naučit se rozlišovat, a hlavně o sobě (a svých autoritách a oblíbených autorech) zdravě pochybovat. Proto každý kult má obvykle silné a nekritizovatelné autority a učení založená na zjeveních, které běžný smrtelník není s to rozsoudit.

    • Téma Covid se zde dá řešit pod jinými články, které jsou tu na to speciálně určeny. Zdá se mi, že je zde celkem dobrá půda pro postoje Vašeho typu. Co se Covidu týče, tak Vaše názory spíše nesdílím. Jsem zde jen občas, zejména proto, že jsem zaangažována do některých Michaelových článků ve formě nepravidelné mailové komunikace. Po ukončení této komunikace zde nemám důvod nějak pravidelně prezentovat své hnutí mysli nebo web nějak pravidelně sledovat, ač ho považuji za kvalitní z pohledu letniční teologie. Pokud bych se o ní něco chtěla více dozvědět, tak zde je to pravé místo. Nemám problém ani s Vašimi články na to téma, vyjadřovala jsem to v jednom mailu. Přiznám se však, že mě zde překvapila Michaelova obhajoba. V tématu „odhazování křížů“ je mi bližší J. Hanák, L. Targosz i Vy.

      V církvi nás pochopitelně ještě něco překvapit dokáže. Nepodceňujme ji :-).

      Určitě si nemyslím, že všichni pastoři jsou takoví hlupáci, že by nedokázali myslet kriticky. Kritické myšlení však neznamená, že tito pastoři musí nutně přebírat Vaše postoje.

      • Omyl!

        • O Covidu je třeba mluvit stále a při každé příležitosti. Nesmí nám ani na okamžik sejít z mysli. Mrzí mne, jak jej média podceňují a jak málo o něm mluví, tak se to snažím za ně napravit.
        • Každý, kdo nesdílí na 100 % veškeré mé názory je hlupák a není v něm špetka zdravého kritického rozumu.
            • Nerozumím otázce.

              V komentáři A.F. jsem nechápala, proč se zde místo kázání věnuje Covidu, tak jsem reagovala.

              Myslím, že můj postoj k A.F. je (víc než) uctivý, ovšem z reakce A.F. nevnímám totéž.
              Z komentáře, na který jsem reagovala, jsem usoudila, že pokládá pastory za lidi, kteří neumějí počítat a nechají se hypnotizovat médii. Sdělení komentáře A.F. na mě působilo, jako kdyby v zemi nebyl žádný kompetentní pastor.

              Mám-li odpovědět na Vaši otázku, musím jí rozumět. Nerozumím ani ironii A.F. Ale to bude třeba tím, že jsem ho brala vážně.

  4. Nemám sil to celé sledovat, kvalitní exegeze je třeba, kritické myšlení ještě víc, ale problém je, že imho občas Ježíš citoval a vykládal dost divoce. Nepoužívál citační aparát apod. :)

    • Ano, ano. Přihřeju si polívčičku… Ježíš a apoštolé neřešili tolik původní význam textu, jako spíš současnou aplikaci. Podobně Pavel B. zde možná klopýtá v původním významu, ale aplikaci má dobrou.

      No a my jsme kontinualisté. Věříme, že Bůh dnes může jednat stejně, jako jednal v historii. Ano, musíme rozsuzovat, co je z Ducha, ale musíme v tom být sofistikovanější, než že pouze řekneme, že takto to nějaký kritický komentář nevidí.

  5. Nejsem odborník na řečtinu, hebrejštinu, aramejštinu, řídím se jenom hloupým selským rozumem. A ten mi říká, že pokud zde dva tisíce let nikdo nezpochybňoval verzi „vezmi svůj kříž“ a najednou někdo vystoupí s andělským zjevením, je dobré být ve střehu, protože to prostě nedává smysl.
    Já chápu, že je pro mnoho křesťanů a kazatelů těžké přijmout, že už dnes nic nového neobjeví, protože všechno tady už bylo. Přesto k tomu prostě nemohu být shovívavý. Pavel Bubik není tápající mileniál, ale dospělý muž.
    Jako velmi inspirující mi přijde jiná myšlenka, která s tím souvisí: pokud chceme jít kupředu, musíme se vrátit na začátek. Naše dnešní evangelium, to už není „cesta, na které nejhloupější nezbloudí“. Naopak, stává se z toho nesrozumitelná slátanina, která nikoho z venčí nepřitahuje a hodně lidí uvnitř, jak to alespoň pozoruji ve svém okolí, dávno rezignovalo na nějaké doktríny a odkývají vše, co se jim z kazatelny naservíruje. Chceme-li být jako církev přitažliví, musíme se vrátit na počátek, ke Kristu a k jeho jednoduchému učení. Možná že pak bude církev zase církví i bez toho, aby smilnila s tímto světem.

    • Ten překlad je velmi nezvyklý, to ano. Ovšem to poselství zas tak nezvyklé není. Jak jsem psal níže: Je to dobrá doktrína postavená na sporné exegezi, resp. sporném překladu. Horší by to bylo naopak.

      Souhlasím s tím, jak to jde s námi/nimi s kopce. Co vidím já je čím dál těžší zápas o zachování jednoduché víry a osobní zkušenosti s Bohem v tomto světě. Když víru nahradí párty, vplíží se prázdnota a letargie. A kdo chce řešit doktrínu něčeho, co nežije? Radši řešit odstín koberce, kávu, ps5 pro dorost, koncert pro mládež, protože to jsou témata, která nás baví.

      Z mnoha kázání se dnes stal terapeutický monolog. Kazatel – metrosexuální estét, terapeut, alfa, ideálně i kalokagath (byť to většině nejde :-) – chce primárně dosáhnout emočního zdraví svých klientů, nikoli duchovního nasycení stáda. Pak není divu, že šveholí do umdlení, ale nic si na tom nikdo nevezme.

      Jenže jak stohoven?

      • Kávovar je nejdůležitější součástkou ve sborovém domě, alespoň u nás. Teprve po ukončení liturgie začíná ta pravá jízda.
        V našem sboru mnoho metrosexuálů není, protože kdyby tam byli, nebyl bych tam já. A vlastně tam ani není moc terapeutických monologů, bohužel je to takové nemastné a neslané. Včera v noci jsem si pustil záznam poslední kázně a opravdu jsem si představoval, co by tomu řekl nějaký pohan, kdybych ho přivedl na bohoslužbu. Nedávno jsem to říkal jednomu zde diskutujícímu bratru, že mě pořád přivádí do úžasu třeba John Wesley, který se postavil na sokl před kostel (ze kterého ho právě vyhodili) a kázal (na hubu, bez aparatury, chváličů, podpůrného týmu a mávačů prapory) desítkám tisíc lidí. A přitom z toho, co o něm víme, je nedrbal po srsti, naopak. To, co jim dával, byla asi slušná soda – a oni se přesto zapřeli, vzali svůj kříž a následovali Krista. A když nenásledovali, tak je na tři doby vyrazil z církve. Neříkám, že by se mi to muselo nutně líbit, ale slovy bratra Petra P. – kdo chce jít ke kořenům Písma, stane se fundamentalistou.
        Popravdě hledám důvod, proč se po lockdownu vracet do církve, která se sama definuje jako „cochcárna“ a kázat čisté Písmo se kazatelé neodvažují, aby někoho nepohoršili nebo (jak s oblibou říkají) nezranili. I když víme, že Slovo Boží je jako oboustranně nabroušený meč, který proniká až na rozhraní duše a ducha. Tedy tne hodně do živého.

  6. Ačkoliv nepochybuji o zcela svobodné možnosti prezentace odlišných názorů na sympoziu VOŠMT, diskuse na Facebooku (i když jej nemám) mne nikterak nepohoršila. Naopak kázání (na které jsem byl jedním bratrem upozorněn) mne docela udivilo, ale naštěstí se mne to již nijak netýká. Oceňuji názory Jiřího Hanáka (kterého osobně neznám) a Lukáše Targosze (kterého osobně znám) a mile mne překvapilo zejména to, že vidí nebezpečí, kdy andělé potvrzují nějaké neortodoxní výklady. Pokud někdo přijde s kázáním, že mu zřejmě anděl potvrdil, že má odhodit kříž, „odhoď svůj kříž a následuj mne“, můj prostý selský rozum mi velí zpozornět. Když to pak srovnám třeba s místem „kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden“, radil bych takovému andělovi preventivně urazit rohy. :-)

    • Kříž je popravčí nástroj. Na tomto našem kříži má (s)končit naše ego, jinak v nás Kristus žít nebude. Jednoduše řečeno: Nebude-li v nás žít Kristus, bude v nás vyvýšeno to ego a vlastní sebeprezentace.

      Je paradoxní, že ač se Vám, Michaeli, vyjadřuji k A. Francovi, se kterým často nesouhlasím, tak zde se přikláním spíše k němu. Mám i podobnou zkušenost, že Lukáše Targosze znám osobně, Jiřího Hanáka ne. Jejich reakce nepokládám za hysterické, ale za střízlivé v této věci.

    • No podívejte, co jste zase proved. Teď, když zjistí, že ani Vám se to kázání nelíbí, budou muset všichni otočit a hledat na něm pozitiva. Do Vánoc budou všichni odhazovat kříž, protože A. F. byl proti.

      S tím sympoziem to musíme ještě zkusit. Vždyť naděje umírá poslední, ale ženám se jejich mrtví vraceli… :-/

      Já plně uznávám, že ten samotný obrat „odhodit kříž“ může působit skandálně a uznávám, že vzhledem k tomu, jak zneužitelné to je různými frikulíny, kteří chtějí bořit náboženské tradice, ale vlastní ego nikoli. Uznávám i to, že ten polský překlad Mt 16,14 to má nahnuté asi až za hranici obhajitelnosti i při vší akademické velkorysosti. Ale v tom teologickém kontextu, který jsem se zde pokusil vyjasnit, čili v tom kontextu luterského a klasického letničního (durhamovského) důrazu na dokonané dílo spásy, mi to přijde jako prostě neheretické. Je to sporná exegeze na podporu nesporné doktríny. Horší by to bylo naopak – hájit nespornou exegezí spornou doktrínu.

      (Je to krásný příklad sporu mezi teologickou a historickou interpretací. Pro teologickou svým způsobem účel světí prostředky, historická má prostředky za svaté, ale nedbá o účel.)

      O té andělské návštěvě mluví od 16:30. Neříká, že mu anděl zjevil ten kontroverzní výklad Mt 16,14 a už se k němu nevrací. Vlastně z té jeho formulace není jasné, co přesně jsou ty „další věci“, které mu chtěl ukázat. Navazuje volně tím, že za nás na kříži visel Kristus a že to musíme „uchopit“ a tudíž Jeho jho není těžké. Drží se tedy logiky toho svého kázání, ale k Mt 16,14 se nevrací. Namísto toho obrací do Sk 2 a apeluje na to, že je potřeba vztáhnout na sebe zaslíbení Ducha svatého. Já tam tedy naprosto nevidím takové to „Pán mi řekl“. Je to daleko mírnější.

      Samozřejmě ale chápu, že samotná zmínka o andělské návštěvě v kázání může vyvolat ten efekt posvátné úcty, která neprávem pokryje celé kázání včetně toho sporného obsahu. To se holt může stát. Tam je pak otázkou, jakou škodu to natropí a zda se tedy smí v kázání uvádět nadpřirozené zkušenosti.

      • Když jsem dostal pozvánku na Sympozium, opravdu dlouho jsem váhal, zda to přijmout. Napoprvé jsem to proto odmítl. Manželka mi ovšem řekla, ať se nepřeceňuji, že v AC už dávno zapomněli, že nějaký AF vůbec existuje. Jsem proto rád, že jsem nebyl zapomenut a té vážnosti své osoby si opravdu cením. Je to pro mě zavazující. Pokud tedy bude v AC potřeba prosadit nějakou dobrou věc, stačí mi napsat, a já to začnu kritizovat na svých v AC tak populárních a oblíbených webových stránkách.

        Tato církev je mi zřejmě souzena, protože do našeho sboru, tvořeného tak z 80 % bývalými disidenty, vyloučenými a odněkud vypuzenými, se letos připojila skupina brněnského sboru AC, která byla v roce 1997 vyloučena a kterou jsem tehdy nenásledoval. Uvidíme, zda se nakonec nepřipojí i další, ale předem upozorňuji, že nemáme nafukovací sál ani kazatele na plný úvazek. Navíc s vysokou pravděpodobností budou opět omezeny bohoslužby.

        • Aleši, i já byl vypuzen z AC, ostatně byl jsi u toho, když jsem odmítl políbit prsten. AC beru jako svoji Alma Mater, kde jsem dostal duchovní základ (vyučování Milana Hrušky), na kterém stojím dodnes a který je pro mě etalonem.
          Na druhou stranu, a nemusíš se mnou souhlasit, jdu dál. Zkusil jsem návrat a nevyšlo to. Ten sbor už byl jiný, perfektně zkonsolidovaný, nerozhádaný, ale pro mě už moc mrtvý. Nemám důvod do nich kopat nebo se proti nim vymezovat, z toho jsem už vyrostl. Je to jejich odpovědnost a jejich boj, já si bojuji ten svůj a snad ho i dobojuji do dobrého konce.

          I náš sbor je postavený na odpadlících, jsme jako Austrálie, v jejímž rodokmenu jsou samí zaprodanci, vyloučenci a odpadlíci. Akorát je potřeba jít dál, nedělat z toho nějaký trade mark, ale kázat Krista a plné evangelium.

          S lockdownem souhlasím, čekám to každým dnem. Epidemie strachu se šíří jako rakovina.

            • Vždycky jsem obdivoval tvůj životní optimismus :)
              Ale jo, o tom přesunu Církve do podzemí občas taky přemýšlím a bude to jednoznačně nutnost. Nimcéně bych chtěl připomenout Bonhoeffera – když všichni utíkali z Třetí říše, on se sebral a vrátil se.

              Tak mě napadá – odhodil kříž, nebo ho nesl, když se vrátil?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *