Článek „Jak se správně pohoršit nad 67. kázáním Pavla Bubika?“ okomentován 75×

1. Pokusím se skloubit téma katolíků a odhazování kříže :-)

   Dříve bylo běžné evangelizovat vně církve a směrem dovnitř vyučovat. Avšak díky hnutí církevního růstu a „nekonfrontačnímu“ evangeliu se do církve dostávají neobrácení lidé. Nejde jen o neobrácené katolíky, spoléhající na pokropení vodou v nemluvněcím věku. Jde o evangelikály. Pastoři se obvykle radují z růstu, ale přináší to problémy. Neobrácení lidé nechápou milost, často skutkaří, protože přeci nejsou až tak špatní a obvykle nesnáší slovo o kříži. Chtějí žít, ne umírat; touží po úspěchu, ne být blázny pro Krista; chtějí především sociální vyžití, nikoliv bratrské obecenství… Při protivenstvích pak odpadají.

   Tito lidé se musí zaradovat, když se doslechnou, že by měli dát kříž stranou. Slyší v tom zcela něco jiného, než později může v kruhu svých věrných dovysvětlovat kazatel.

   P. S. na obranu katolíků musím říct, že jsou dnes snad jediní, kteří dbají na křesťanskou etiku. Zabývají se umělou reprodukcí, hormonální antikoncepcí, potraty a třeba i klinickým hodnocením na embryonálních tkáňových kulturách, genovými manipulacemi apod. Obávám se, že toto je dnešními evangelikály, v touze být přijímanými a „nekonfliktními“, docela opomíjené téma.

   • Nemyslím si, že by evangelizace a vyučování vně církve nějak ustalo. Všichni mí přátelé v nich působící takovéto aktivity mají – od katolíků, přes CB až po letniční. Věřící musí být pochopitelně nějak formováni, ať nerostou jak dříví v lese.

     Dnes jsme domlouvali ohledně skupinky plán biblického studia a zařadila jsem tam „odhazování kříže“. Naše studia pokládáme za férová, takže dřív, než budeme volat po ukamenování P. Bubika, zazní tam v nějaké formě Michaelova obhajoba. Svůj pohled tam také řeknu stejně jako i ostatní, jsme zvyklí vyjadřovat se všichni. Na skupince máme několik věroučných vyznání, takže je již tradicí, že k nějakým kontroverzním tématům mám připravený i výklad, jak to jednotlivé církve chápou.

     Až doposud jsem si myslela, že „nes svůj kříž a následuj“, kontroverzním tématem není. Nově jsem do skupinky zařadila i to, jak chápou ateisté nějakou problematiku. Letničního tam žádného nemáme, takže mi přijde trochu legrační (nemyslím ve zlém) studovat letničního kazatele. Dnes však je svět propojen, a co je dnes v letničním hnutí, může být zítra u nás.

     Jinak Váš komentář mi připadá, jako byste mi odpovídal na dotaz na jiném webu :-).

     • V první větě je nejasnost. Má tam být evangelizace vně, vyučování dovnitř církve. Pardon.

2. Teprve teď se dostávám ke slíbené zpětné vazbě, paní Prayová. Nejprve bych ráda ocenila, že to, čemu věříte, aplikujete do praxe. Dnes již není běžné potkat křesťana, který by žil to, čemu věří, i v praxi. Tzn. pokud věříte, že je třeba římské katolíky evangelizovat, tak to i děláte. Velí Vám to Váš Bůh, jehož povely takto vykládáte.

   Velký spor věků, který brojí proti římskému katolicismu, jsem aktivně šířila jako profesionální evangelista. Považovali jsme to za nejdůležitější knihu EGW. Z těchto skutků jsem činila veřejné pokání, neboť to pokládám za velký prohřešek proti Bohu. Nevěřím, že římští katolíci potřebují překřtění v AC. Jsou jednou platně pokřtěni, a to stačí. Dále pokládám snahy evangelizovat římské katolíky jako zbytečnou a špatnou věc. Evangelium je jim vykládáno v jejich křesťanské církvi a oni mají žít svůj vztah s Pánem v rámci ní.

   Úsilí evangelizace bych doporučovala zaměřit na lidi bez naděje, na nevěřící, tam mi to dává větší smysl. Vaši službu vnímám jako pomáhání lidem, symbolicky řečeno – řkc zbožnosti si vážím – jako vycházení z deště pod okap. Byla bych moc ráda, pokud by se katolíci více zaměřili na základy své víry, aby nebyli strháváni evangelizačními snahami zapálených protikatolicky orientovaných lidí.

   Pozitivně oceňuji, že ve Vašem sboru jsou lidé, kteří se Vás nebojí napomenout za rozdělující postoje a že se k Vám nepřidávají.

   Přišla jsem tu jen na chvíli bavit se o kázání P. Bubika. Vy jste toto vlákno zabrala pro sebe a své zkušenosti. Za to jste se nedávno omlouvala, ale nyní vtom pokračujete. Co si o tom myslet?

   Co se týče Vaší evangelizace, Vaše komentáře na mě působily tak, že se litujete a že jakmile se někde objeví římský katolík, ihned nastolujete Vaše témata. Domnívám se, že ten způsob je nevhodný. Doporučuji nastudovat přístupy k jinověrcům od Františka Saleského. Ten svými apologetickými spisy zapůsobil na kalvinisty tak, že se jich desetitisíce vrátily do katolické církve. Ale ten hlavní důvod, proč tomu tak bylo, že František byl nesmírně laskavý a dokázal si získat jejich srdce. Vaše evangelizace mne neoslovila. Nezoufejte, oceňuji Vaši upřímnost. A taky mám do Františka ještě daleko, i když jsem se již polepšila.

   Nepopírám, že jste to měla těžké. To u konverzí bývá. Také to mám těžké, ale proč o tom psát zde. Psala jsem, že to zde není o římskokatolických prožitcích, tak se toho budu držet. Jen prozradím, že vstupem do ŘKC se vyřešil můj jeden dlouholetý problém, se kterým si protestantismus nevěděl rady. Chvála Pánu!

   Vám přeji, ať se máte dobře. Dále Vám přeji nadhled, který dovoluje zasmát se sám sobě. Netrapte se pořád. Slunce zatím svítí a Pán Vás má rád. Je to ohromně osvobozující brát se s humorem. Já už sem nebudu chodit. Ještě počkám na případnou odpověď a na případné zájemce o rozhovor :-), ale pak zmizím. V současné době se snažím ukončit na fórech svou účast. Není to z nějaké ublíženosti, ale je třeba se posunout dál.

   Pán Vám žehnej a provázej.

   • OK, rozloučím se tedy. Přeji všem čtenářům Pánovo vedení v životě a děkuji za možnost zde na chvilku být. Ať se daří!

3. Nevím, jak je na tom AC Brno nyní, ale zrovna toto problém nikdy nebyl. Vždy jsme před křtem ty rozdíly trpělivě katolíkům vysvětlovali a znali jejich boje, které popisujete. Každý byl před křtem veden k tomu, aby z řkc vystoupil, protože jsme nechtěli křtít členy jiných církví. Někdy to byl i duchovní boj. Kdysi měla jedna sestra boje a noční můry. Modlil jsem se za ní a vedl ji k pokání z určité modloslužby, kterou si z bývalého církve odnesla a byla osvobozena. Podobné věci jsem viděl zažívat bývalé adventisty, mormony ad. Zrovna pro toto, doufám, ve Vašem sboru pochopení trvá nadále. Později jsem ovšem viděl prožívat podobné zápasy i lidi z AC, když bojovali s tím, že mají jiný názor než jejich autority. Je to často ale jen psychické. Prostě opustit církev nebo sektu s nejlepším poznáním a odejít z „ochrany“ autority bývá vždycky problém.

   • Bratře Franci,
     jen dovysvětlím… Já jsem tehdy oddělení se od ŘKC řešila tak, že jsem tam zkrátka definitivně přestala chodit a doma jsem zničila všechny modloslužebné věci ve jménu Pána Ježíše Krista. :) Netušila jsem, kam jít, žádné církve jsem neznala. K adventistům jsem nechtěla a měla jsem bohužel i obavy, že třeba ani nejsou v mém okolí opravdoví křesťané. Ale měla jsem silnou touhu po křtu ponořením ve vodě, ke kterému mě vedl Duch svatý a taky mi Bůh začal víc ukazovat na důležitost shromažďování Božího lidu, slavení památky Večeře Páně atd. Tak jsem na modlitbách začala hledat křesťanskou církev v Brně. Když jsem na webu četla, čemu věří AC, tak jsem se zaradovala a šla se tam podívat. Bůh mi hned napoprvé potvrdil (v srdci a také skrze nějaká konkrétní Jeho jednání), že je to moje místo. Absolvování přípravy ke křtu bylo už jen spíš formalitou, ale aspoň jsem si mohla za pomocí rad AC Brno dořešit ofiko vystoupení z ŘKC. Takže u mě v AC už nemusel žádný zápas probíhat, když už jsem měla tuhle oblast vybojovanou, ale zažila jsem pak jednu sestru, která nějakou dobu seděla tzv. na dvou židlích a u ní před vystoupením z ŘKC a křtem ponořením proběhl dost velký duchovní boj. Je to vzácná sestra, mě velmi blízká, prožívala jsem to s ní. Od té doby stále září a jsem za ni vděčná… Postoj AC Brno je v tomto řekla bych pořád cca stejný, akorát těch případů je asi méně nebo o nich nevím.
     Jinak třeba u maminky k tomu nějaká svědectví mám, ale to už nebudu rozvádět, abych nenapsala zase knihu :D

     S těmi neznovuzrozenými evangelikály to vnímám také a snažím se být na to citlivá. Bohužel jsem např. zažila situaci, kdy jeden bratr přesvědčoval jednu holčinu, že když věří a modlila se „modlitbu spasení“, tak že ty pochybnosti o spasení jsou od ďábla. Jenže já v tom neměla pokoj a dost jsem se jí následně věnovala. Neviděla jsem žádný posun, radami podle Písma se neřídila. Brzy jsem už byla přesvědčená, že Bohu skutečně nepatří, protože bylo zjevné, že chce Ježíše jen jako Spasitele, ale ne jako Pána svého života. Z Boha měla dokonce vyloženě strach a přiznala, že ve skutečnosti nechce, aby její život řídil On, protože by nemusel jednat podle jejích představ. Dokonce se zhoršily i její psychické problémy a tak jsem jí pak navštívila v psychiatrické nemocnici, kde ležela. Nakonec odešla ze sboru a zůstaly jsme v občasném kontaktu. Před časem se mi ozvala a vysloveně psala, že s Bohem nežije. Myslím, že pokud se to vyjasní, je to ta „lepší“, ikdyž hrozně smutná, varianta. Ale daleko horší je, když někdo žije v klamu a falešném pokoji, že míří do nebe a přitom patří světu. A druzí ho v tom ještě podporují. Já sama jsem v takovém klamu žila těch 30 let, kdy jsem v Boha věřila, ale neznala jsem ho, patřila jsem světu, neměla jsem Ducha Božího. Náboženství nikoho nespasí. Mezi evangelikály je však aspoň větší naděje, že při slyšení zdravějšího učení ke znovuzrození dojde. Ne vždy to jde totiž rozlišit, když nevidíme do srdce jako Bůh. Ale u něktrých sourozenců v Kristu to vím naopak jistě. Jsem také ráda, že v našem sboru čím dál více zaznívají skutečné evangelikální výzvy, kdy se jde k jádru věci. V tom vidím dobrou naději…

     To odhazování kříže. Bylo by ideální takové zavádějící kázání smazat a veřejně to vyjasnit. Také si myslím, že to může napáchat škody, které asi těžko domyslet. Úplně stačí, že jsou takové výroky v přímém rozporu se slovy Pána Ježíše a mohou právě podporovat přirozené lidské touhy Boha pouze zneužít. Aspoň tak to vnímám.

     Díky, že jste propojil témata. Neměla jsem v plánu zneužít tuto diskuzi. Začínám si od včerejška zahrávat s myšlenkou, že bych si založila taky nějaký blog nebo něco podobného, ikdyž technické věci jsou mojí slabou stránkou. Toužím sdílet úvahy, svědectví, básně (napsala jsem po obrácení asi 60 chval, ale nemám k nim noty :), nějaké dobré odkazy… No, uvidíme :D

     • Já si osobně myslím, že nás čeká dost krušná doba a počítám i s tím, že jednou mi mé stránky zruší a nebude již možné ani volně diskutovat. Jak naznačil Michael, církev se zřejmě navrátí do podzemí, odkud vyšla. Určitě bude potřeba se vrátit k důležitosti evangelizace a vést lidi k obrácení a znovuzrození. Peklo je realita a je třeba kázat dobrou zprávu. Možná někteří křesťané přijdou o zaměstnání a bude třeba solidarity, dělit se o finance, nabídnout přístřeší. Pokud dojde k detenčním táborům, i zde bude příležitost k evangelizaci a bude třeba pomoct rodinám těch, jejichž živitelé budou internováni. Vím, je to drsná úvaha, a sám jsem se s tím řadu měsíců vyrovnával, ale musel jsem si položit otázku, zda je mi Kristus skutečně vším a zda mi za to stojí. Mám rád svoji rodinu, práci, přírodu… a nikdy jsem nezažil nějaké pronásledování. Ti, kterým jsem vadil, nikdy neměli možnost mne nějak existenčně omezit a nikdo člověka nemůže odloučit od lásky Kristovy. Teď to asi bude jiné. Ale věřím, že Bůh člověku nenaloží více, než unese a že z každé zkoušky ukáže i východisko. Zároveň bych se velmi rád mýlil ale jsem spíše pesimista. Ale ať to bude jakkoliv, co je tento život proti věčnosti…

4. Ráda bych sdílela k tématu aspoň pár svých vhledů, tak snad budou k duchovnímu prospěchu…

   Bratra Pavla Bubíka znám docela málo, ale jelikož je z vedení církve, ve které jsem členem, tak mě o to víc zajímá, co se děje. Z těch několika málo kázání, která jsem už slyšela (osobně nebo na internetu), se mi některá více či méně líbila, nad něčím jsem mívala různě velké otazníky, ale konkrétně toto 67. kázání „Vzít či nevzít svůj kříž“ mě bohužel už hodně tahalo za uši, působilo ve mě nepokoj a zármutek i údiv dohromady. Nechtěla jsem se pouštět do nějakých diskuzí na internetu, a tak jsem pod kázání na Youtube vložila „jenom“ verš z Písma, který mi celou dobu zněl v srdci a který vlastně ideálně sám o sobě vyjadřuje i můj nesouhlasný postoj s výkladem P.B.
   /Slova Pána Ježíše Krista: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“ (Bible, Matouš 10, 38)/

   Dneska jsem si přečetla i toto pojednání včetně komentářů na FCB (v odkazu na PDF, fcb díky Bohu už nemám). Nepřišlo mi, že by tam probíhala nějaká zlá hádka a osobně jsem byla moc povzbuzená z komentářů Jiřího Hanáka, kterého vůbec neznám. Dále jsem ale zjistila, že mě vlastně daleko víc trápí, jak je mezi křesťany přijímán Stašek Bubík, který kázání na fcb sdílel. Já ho už delší dobu totiž vnímám jako falešného učitele, který káže jiného Ježíše a před kterým se mám na pozoru, ale nějak se příliš nesetkávám s nějakým podobným a jasným postojem v církvi, ve které jsem. Jakoby to mnozí snad i viděli stejně, ale nechovají se podle toho?

   Bible, 2. Korintským 11, 4: „Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!“

   Zazněla tady i zmínka o covidu. Na jednu stranu je to jiné téma, na druhou stranu mi to zrovna připomíná podobnost s něčím, co vidím jako čím dál vážnější problém i v církvi. Covidismus se totiž podobá náboženství, kde je také největším hříchem osobní rozsuzování, které vede k nejednotě. A dále, když například z jejich odborných řad zaznívá, že imunita na základě vakcinace mRNA vakcínou je nejspíš lepší než přirozeně získaná imunita po prodělaném covidu, tak v mých uších to zní stejně, jakoby říkali: „my jsme lepší než sám Pán Bůh!“ a je mi to odporné. Na Boží místo se bohužel staví i mnozí z těch, co si říkají křesťané, což je ještě horší. Kvůli takovým je totiž cesta pravdy v opovržení… anebo lidi manipulativně vedou k falešnému náboženství, do otroctví člověku a jeho babylonského systému, kde není Kristova láska.

   Zrovna sloužím paní, která chtěla odejít z jedné charismatické církve do ŘKC. Mluvila jsem s ní skoro 5 hodin. Seděla přede mnou zlomená a nemocná žena, která prožívala mnoholeté hluboké zklamání a zmatek. Z tvrdého Hnutí víry toužila přejít do sladkého římského katolicismu a už byla v podstatě rozhodnutá. Když jsem s ní však probírala obojí, zjistila, že má doma plnou knihovnu falešných učitelů a byl to pro ni nakonec balzám na duši. Neříkala jsem jí, co má dělat a ponechala jsem jí svobodný bezpečný osobní prostor, takže ani při vážných slovech se nemusela zaměřovat na obranu, ale mohla vnímat to poselství, které jsem jí nabízela. S nadšením jsem vyprávěla svoje svědectví s Bohem a dokazovala všechno z Písem. Myslím, že se nastartoval proces dobrým směrem.♥ Zjednodušeně řečeno, je třeba jediný skutek, který Bůh žádá – věřit Ježíši Kristu, kterého poslal a o kterém svědčí Písma. A ne jinému!!!

   Na závěr se ještě přiznám, že mám dost jiný způsob myšlení než má autor tohoto článku, takže jsem se v tom chvílemi nějak ztrácela…
   Ale nijak se tím netrápím :)

   (P.S. Teď nemám prostor to po sobě znovu číst, tak případně upřesním na dotaz…)

   • Michal někdy používá jazyk, kterému obtížně rozumím. Ale je to asi tím, že jsem prostší člověk a myslím poněkud přímočaře. Nejsem totiž teolog, ale technolog.

     To, co vidím, jako Vy, skutečně jako problém, je ten odchod ke katolíkům. Jsem přesvědčen, že velká část charismatiků tam skončí. Mají často velmi podobné učení i prožitkovou liturgii. Navíc, pokud člověk nemá s katolicismem přímou zkušenost, podceňuje dané nebezpečí.

     Nyní ohledně Stanislava: Jednoho jsem si na něm vždy vážil (píšu o minulosti, kdy jsem ho znal), že dokázal opravdu důvěřovat Bohu. Pokud byl přesvědčen, že ho Bůh k něčemu volá, pak byl ochoten to bezpodmínečně zrealizovat a neohlížel se na finance ani na mínění lidí. Dodnes v tom pro mě jeho postoj zůstává vzorem. Rovněž jsem ho osobně nezažil udělat nějaký podraz. Dokázal být docela ostrý, ale jednal narovinu. Tím se zcela lišil od církevních opatrníků a diplomatů, kteří sice viděli mnohé, ale ze strachu mlčeli nebo manévrovali. To on, pokud vím, nedělal. Jak je na tom dnes, nedokážu posoudit. Ale mám pocit, že mu nezáleží, jak ho vidí ostatní a zřejmě nepatří mezi kazatele, kteří by nějak dbali nebo budovali svůj image. Že učí nebezpečné bludy je ovšem jiná věc. Jenže to je ta poslední věc, která v AC vadí.

     • Já osobně mám mnohem raději jasné ostré jednání, pokud u toho člověk nehřeší, než nějaké nejasné chození kolem horké kaše nebo třeba dokonce pokrytecké, manipulativní, nečestné, líbivé diplomaticko-pragmatické nebo jak to nazvat :D

       Souhlasím, také jsem přesvědčená, že nakonec mnozí z tohoto nebezpečného směru skončí pod papežem, kde rozhodně zpátky skončit nechci… Byla jsem v ŘKC celkem 32 let, z toho mě Bůh po znovuzrození 2 roky pod vedením Ducha svatého vyváděl pryč, k oddělení se v pokání od římského katolicismu a bylo to nesmírně bolestivé. Ale jednala jsem tak na základě v Písmu zjevené všeobecné Boží vůle pro Kristovu Církev, která má Otce uctívat v Duchu a v pravdě, takže to stálo za to. Následně Bůh vyvedl i moji maminku, která se taky rozhodla následovat Pána Ježíše Krista, ať to bolí co to bolí. Obě se z toho nepřestáváme radovat a být vděčné za tu Boží milost!
       Postupně jsem se však i v protestanském prostředí setkávala s vážnými herezemi a projevy jiného ducha, např. s různými charismatickými úlety a Hnutím víry, které po tom všem, co už vím, odmítám stejně nekompromisně jako římský katolicismus. Všimla jsem si právě i těch podobností, společných tužeb a vizí. Byla jsem z těch věcí, co mi Bůh postupně ukazoval, strašně udivená (asi trochu jako apoštol Jan, jak popisuje ve Zjevení) a hluboce zarmoucená, zklamaná až vyděšená. Bůh mi velmi kladl na srdce, abych se nebála, důvěřovala mu, neustále se modlila a sama za sebe všechno před Ním zodpovědně zkoumala podle Písem (1.Tes.5,16–24). Neumím nic řešit povrchně, jsem pečlivý a hloubavý typ, takže jdu v těch věcech do hloubky. A věřím, že mi to tak na srdce dává Bůh. Nejen kvůli mému osobnímu kráčení po Úzké cestě v době, kdy to jde stále k horšímu a lidé nesnesou zdravé učení, ale i kvůli případné pomoci druhým.

       Ještě taková malá úvaha nad tím, proč možná Stanislav Bubik to kázání sdílel… Na mě to například působí tak, že za tím může být jakási neustálá duchovně nezdravá touha po „nových věcech“.
       A obecně k tomu můžu napsat: nejlépe kontroverzních a ideálně spojených s nějakými manipulativními chválami. VÍC EMOCÍ, VÍC DUCHA. A pak se mnozí shodnou, jak to bylo požehnané, jak jednal bůh a budou zase vyhledávat další senzační „nové věci“, další duchovní klíče, další duchovní techniky, nová zjevení a poznání, skrze které přijde konečně ta jednota, probuzení, změna světa skrze církev, získání celých národů „pro Krista“. Pro „toho“, který pak bude moct přijít a převzít si to, co mu tato slavná, bohatá a mocná církev, tato trůnící královna, připravila.
       Nové věci. To vidím jako takovou červenou nit, jako pokrm a nápoj v těchto směrech. Ale pozor, je to návykové! Brzy bude potřeba další dávka…

       Já toužím po jediné závislosti, a to na Duchu svatém! ♥

       • Ano, v tom s tím přehnaným důrazem na novátorství máte pravdu. Je to silný motiv i toho druhého Staškem sdíleného Pavlova kázání. Je to takový rétorický balík nevraživosti vůči tradicím, důrazu na to, že se blíží něco nového a ohromného, nějaké probuzení (nebo vytržení).

         Myslím, že to máme jako letniční různých druhů dost společné. I únik z ŘKC nebo z jiné církve (adventisté, jehovisté) je často vyprávěn podle těchto linek. Byl(a) jsem v nesvobodě, tradice a zákonictví mne tlačily, ale potom přišlo NOVÉ porozumění Písmu a NOVÁ zkušenost s Duchem svatým a NOVÉ poznání Krista, v němž teď žiji. V tomto případě to může být zcela v pořádku.

         Ten rétorický náboj je jako nástroj, který se musí správně použít. Na jednu stranu je zvláštní, když lidé jako Stašek a Pavel, třetí generace letničních u nás, lají tradicím. Oni jsou přeci živoucím důkazem toho, že tradice funguje i u letničních! Na druhou stranu právě tento rétorický náboj, pokud ho nepřeženeme, může podnítit právě pokračování téže tradice do další generace.

         • Vždy jsem se považoval, cítil a byl letničním. Dodnes. Z těchto pozic jsem i kritizoval různé úlety. Nelze si ale zakazovat i kritické pohledy na sebe sama.

           Vždyť my jsme byli skoro vždy ti nejlepší! Skrze nás Bůh jednal s našim národem, zatímco ostatní tápali. Bylo logické, že k nám přicházeli lidé odjinud, ale od nás odejít možné nebylo. Takový člověk riskoval prokletí a minimálně nepožehnání a zcela jistě měl nesprávné motivy. Naše tradice vycházela z žité praxe, kdežto u ostatních z kompromisů, liberalismu, humanismu a osvícenství. My jsme byli pronásledovaní, zatímco většina ostatních činila kompromisy s režimem. My jsme věřili Písmu, a tak např. ženy nenosily kalhoty a náušnice, nejedla se zvěřina, plně se zachovávala neděle a autorita se poslouchala na slovo. Nám byla zjevována budoucnost… Cokoliv jiného byla často ohavnost Hospodinu! To nyní není kritika, ale konstatování.

           No a když pak někdo z těchto kruhů mluví proti výlučnosti, tradici a akcentuje potřebu nových věcí, je třeba dívat se na to jeho očima. Když dva říkají totéž, je třeba se dívat, v jakém kontextu to chápat. Kdyby Pavel napsal Korintským to, co Galatským, a naopak, byla by to katastrofa.

           Problém pak je ale v tom, že ve snaze o změnu a touze po nových věcech se člověk může otevřít lescčemus. Bývalý adventista katolicismu, bývalý ustanista hnutí Víry nebo bývalý charismatik novokalvinismu.

           Stanislavovým programem bylo vystoupit „ze stínu svého otce“. A myslím, že vylil vaničku i s dítětem, ale není mojí věci to posuzovat. Jen mám pro něho slabost a myslím, že ho chápu. I když hrozně, ale opravdu hrozně a ještě jednou hrozně škodí, mám ho rád.

         • Jasně že v případě odchodu z ŘKC se křesťan raduje i nad zbavením se břemen a otroctví, které tam prožíval. A děje s to na základě nového osobního poznání. Ale taky to svědčí o pokání :)

           Mě když Duch svatý postupně usvědčoval ohledně falešného učení římského katolicismu a hříšné praxe v ŘKC, tak přišel den, kdy mě postavil před rozhodnutí, jestli budu víc poslouchat papeže a jeho církev anebo vyvýším Boží slovo. Lidsky by bylo jednodušší zůstat, protože jsem žádnou jinou církev neznala, kostel jsem měla za rohem, přicházela jsem o přátele, manžel si myslel, že jsem se zbláznila a byla jsem v tom všem úplně sama, neměla jsem člověka, který by mi byl oporou, vlastně se mi rozpadalo všechno, co jsem znala přes 30 let.
           Měla jsem svobodně na výběr, ale věděla jsem už, že římský katolicismus nejde z následováním Pána Ježíše dohromady a pokud v této nekřesťanské církvi nadále zůstanu, tak Duch svatý z mého života odejde. Podobně se mi to stalo s alkoholismem. Prostě nemůžeme sloužit dvěma Pánům ;)

           Jinak já vnímám dost zásadní rozdíl mezi touhou víc poznávat svého Boha a Jeho vůli, zejména na základě zkoumání Písem, což samozřejmě přináší nové věci v oblasti poznání, prohloubení vztahu s Bohem, proměny křesťana, plnění Boží vůle atd… A mezi nějakou nezdravou touhou po speciálním poznání, duchovních zážitcích, prožitcích, projevech apod., kdy se toto v případě nesouladu s Písmem mylně považuje za projev Ducha svatého, vede to k herezím a nebiblickým projevům zbožnosti a je to hlavním zdrojem obživy pro takový duchovní život.
           Všímám si, že rozdíly mezi těmito dvěma základními postoji jsou často vidět na biblické exegezi vs. eisegezi.

           Já jsem si po znovuzrození Písmo přímo zamilovala, Bůh mi vložil do srdce touhu po něm a při čtení jsem měla jistotu, že je to ze stejného Ducha, kterému jsem uvěřila a kterému patřím. Celá hladová jsem ho doslova hltala. Boží slovo nejde od Boha oddělit a Písmo považuju za úžasný dar lidem, protože dává moudrost ke spasení i k životu oslavujícímu Boha. Když vidím, že si někdo říká křesťan a přitom kráčí špatným směrem, hledám jádro problému v základu, na kterém svoji víru staví. Dům postavený na skále vs. na písku. Hodně to bývá poznat právě na postojích k Písmu, jak člověk reaguje na Boží slovo, jak s ním zachází.

           Věřím, že i v duchovní oblasti platí „jste to, co jíte“. Jestli je naším duchovním pokrmem Boží slovo nebo třeba nějaký zážitek, kde hrozí postupná podvýživa a nakonec to může způsobit i smrt.

           Matouš 4, 4 On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“

           Myslím tím, zjednodušeně řečeno, kontrast mezi vírou postavenou na Božím slově, ze které následně plynou emoce atd. VS. emocemi atd., na kterých se staví víra.

           • To, co píšete, pro Vás není dobré.

             Zatímco evangelikální mainstream se opájí sladkobolnou vůní kadidla a magickou kaskádou varhanních seancí v ponurém osvětlení gotických chrámům při ekumenických bohoslužbách před televizními kamerami;
             teologové obdivují cizelovanou kulturu mystické kontemplace vtělenou do litery, vyděšeně přitom hledíce do misálu;
             charismatický chválič se rozprostírá v tělesných kreacích vlajkových tanců, ponořen do synkretismu vůní, barev, tónů a spěšných direktů bratrské sounáležitosti napříč hranicemi, vztyčenými kdysi neláskou, nepochopením a záští, a nyní se raduje a jásá…;
             Vy z toho Babylonu vycházíte, a ještě k tomu hlasitě voláte, že tudy cesta nevede a chcete, aby Váš směr ostatní následovali.

             Ve skutečnosti jen nemáte lásku, jste zraněná, neodpustila jste, soudíte, nebo jen čtete špatné weby a dostala jste se do nějakého špatného vlivu. Proto generalizujete svoji zkušenost, zacházíte do extrému a boříte jednotu. Chcete se snad uzavřít do ghetta a nutit k tomu i ostatní? Nevíte snad, že Bůh žehná tam, kde bratří v jednotě přebývají?

             V době absolutismu let cca 1998 – 2014 byste ale buď už byla vyloučena, nebo chodila pravidelně na výslechy a čelila domovní prohlídce. Važte si té svobody!

             • Opět výstižné :) Ale jak tak sleduju, taky s tím nedokážete přestat :D

               • Já jsem s katolíky naopak vždy v mnohém sympatizoval. Ať už to kdysi bylo ve Společnosti pro studium sekt, dnes v obdobné společnosti na Slovensku, přednášel jsem na jejich akcích nebo se nezdráhám přispět do jejich teologických časopisů. Jeden příklad za všechny: https://krystal.op.cz/…ky-apostolu/ Vždycky jsem se považoval za ekumenika.

                 • Přiznám se, že nakonec si nejsem jistá, jak jste komentář z 28.7.,22:43 myslel.
                   Já to mám tak, že Kristovu Církev vidím jako „organismus“ ze znovuzrozených křesťanů, který není omezen organizacemi. Jelikož však římský katolicismus nepovažuju za křesťanství, vidím rozdíl mezi „sloužit s katolíky“ nebo „sloužit katolíkům“. Na individuální úrovni jsem neměla problém spojit se v modlitbě se znovuzrozenými křesťany, které si Bůh z ŘKC vyváděl. Co se týče místních křesťanských církví, tak jsem si vědoma toho, že spolu roste „pšenice i plevel“ a jsou tam bohužel vpouštěni i falešní učitelé/proroci. I podle dopisů sedmi církvím spoléhám na to, že Bůh nás bude soudit jako jednotlivce, a tak v žádné izolaci určitě nežiju a jen zkrátka všechno zkoumám, dobrého se držím a zlého se chráním v každé podobě…

                   • Já sám jsem katolík, protože věřím apoštolskému krédu, takže nemám problém sloužit ani katolíkům ani mezi katolíky ani s katolíky a službu katolíků sám přijímám. Pokud jde o římské katolíky nebo uniaty, tam samozřejmě musím respektovat jejich učení ve vztahu ke mně. Jsem pro ně odloučen, jsem součástí církve, kterou není možné považovat za církev Kristovu, a pro mé krédo jsem jejich církví proklet anatématy Tridentského koncilu, který je pro římské katolíky závazným dokumentem, přijatým jejich vlastním koncilem v návaznosti na učení, která zastávám. Velmi doporučuji se s těmito dokumenty seznámit: https://krystal.op.cz/…eho-koncilu/. Jakákoliv společná služba, která by tento akt, nastolený římskokatolickou církví, nebrala v úvahu nebo dokonce popírala, je pro mě samozřejmě nepřijatelná. Římským katolíkům, stejně jako celému stvoření, pak nabízím evangelium, jak jej chápu a jak mu věřím, s vědomím, že je tím ovšem stavím pod prokletí jejich vlastní církve a považuji za korektní je s tím seznámit. Pokud mu uvěří a chtějí pod tímto prokletím nadále žít, nezbývá mi, než to respektovat. Jinak svůj pohled na ekumenismus jsem ve stručnosti sepsal zde: https://www.apologet.cz/?…

                 • Odpovídám na Váš komentář z 31. 7. 8:41. Činím tak zde, neboť na ten komentář již nejde odpovědět.

                   Vaše doporučení studovat dokumenty Tridentského koncilu vidím jako dobré a nutné. Před časem jsem tuto knížku sháněla, ale byla beznadějně vyprodaná. Proto vítám, že je již vedena jako e-kniha. Jinak pro zájemce o papírové čtivo doporučuji sledovat antikvariáty anebo dostavit se na nejbližší faru a po knize se shánět.

                   Dále doporučuji Katechismus katolické církve, ten už je i online http://www.katechismus.cz/ a po večerech pročítat. Je to zatím nejlepší popis mezi věroukami různých církví, který jsem zatím četla. Cením jeho inteligenci a vysvětlující vsuvky o tom, jak se přišlo k dogmatu.

                   Skvělým čtivem jsou i „Malé dějiny koncilů“ od Huberta Jedina, to je i online https://revue.theofil.cz/…e-clanek.php?…. Je tam příspěvek i o Tridentu a jeho reakci na reformaci. Tridentský koncil byl reformním koncilem, nikoliv reformačním – na reformaci bylo nutné reagovat. V reformním úsilí např. biskupové nabádali kněží, aby nebyli pověrčiví. Martin Luther hlásal, že kněží je třeba co nejčastěji provokovat.

                   Zmiňoval jste Trident a jeho prokletí/anat­hemata. Tato byla formou církevního trestu/cenzury a jsou chápána tak, že se dotyčný odděluje sám od společenství církve a v podstatě propadá peklu. Anathemata byla udělována i na předchozích koncilech a nevidím, že by byla protestanty zpochybňována. Kanonické právo nevidí anathemata jako emocionální výstřelek, ale je to faktické konstatování stavu hříšníka. Kodex kanonického práva z roku 1983 již používá termínu „exkomunikace“, která je někdy chybně chápána jako vyloučení z církve. Ve skutečnosti z ŘKC odejít nelze, pouze formálně. Mimochodem, já sama jsem chápána jako odpadlá římskokatolička, což by možná mohlo někoho pohoršit. Ve skutečnosti je to jen strohá formulace církevního práva a není v tom nic emocionálního. Plné společenství s katolickou církví toto chápání předefinuje.

                   Musím upozornit, že „anathemitizace“ probíhala již za biblických dob Starého zákona a pokračovala v Novém (např. Izraelci vybíjeli nepřátelská města, apoštol Pavel proklel lidi, kteří věřili jinému evangeliu než on atd.) Navíc slovo „evangelium“ používali jinak autoři evangelií a jinak Pavel.

                   Další věc, na kterou musím upozornit, je, že jste neupozornil na II. vatikánský koncil a jeho dekrety, např. „O náboženské svobodě“ a „O ekumenismu“. Pokud zmiňujete Trident, je nutné zmínit i II. Vatikánský koncil, neboť ten upřesňuje vztah církve k nekatolickým křesťanům v dnešní době. Tridentský a II. vatikánský koncil jsou brány jako reformní koncily, a proto se neobejdou jeden bez druhého. Pokud chcete brát církev jako celek, je to nutné činit. Pokud chcete vyzdvihovat jen jednu část, dopouštíte se výběru (hereze). Není Trident bez Vatikánu a Vatikán bez Tridentu.

                   Z bratrské lásky katolíků kolem Vás nemusíte mít strach, jsou k tomu podporováni písemně Dekretem o ekumenismu a také Vás nepodezírají z hříchu odloučení, protože jste se narodil již do nekatolické rodiny.

                   Dále je třeba zmínit, že ekumenické hnutí je vynález protestantů, kteří se snažili „udobřit“ znesvářené protestantské strany. Katolíci se k tomuto hnutí připojili později a dnes už tolik nejde o „ekumenismus návratu“, který byl vyžadován v minulosti, ač tradicionalisté to tak berou dodnes. S určitostí je ale třeba říct, že římskokatolická církev se neplánuje rozplynout v protestantských seskupeních, avšak na rozdíl od minulosti se od protestantismu v některých věcech dokáže i poučit. Chytré protestantské církve to mají podobně a dokáží ocenit něco z římskokatolické spirituality. Je však nezbytné, aby si ŘKC nadále zachovala vlastní identitu, aby se nestala jednou z mnoha církví, která netuší, kam směřuje.

                   • Já samozřejmě vím, že na mne Tridentská prokletí nemají žádnou moc a vůbec by mne nenapadlo je spojovat s reformací. Jsou to často rouhání, vzniklá pod vlivem jezuitů. Když neproklíná Bůh, nelze proklít. http://www.reformace.cz/…il-v-cestine

                     Já jsem naopak, díky mnohým učením, která jsou Tridentem prokleta, získal věčný život. Historickou ortodoxii (krom ikonodulie) samozřejmě sdílím, respektuji a vysoce ji oceňuji, čímž jsem evangelikály často přiváděl k údivu. Ostatně jsou to koncily ekumenické, obvykle východní, než se římský patriarchát od církve oddělil. Sem už Trident samozřejmě řadit nelze.

                     A ostatně Katechismus, který nepovažuje církve vzešlé z reformace za církve Kristovy, a žádá po křesťanech uznat papežský primát, vyšel po druhém Vatikánu. Jinak s těmi dokumenty, které zmiňujete, povšechně seznámen jsem. Nic na Tridentu nemění, jen volí jemnější jazyk a sofistikovanější strategii.

                     Máte rovněž pravdu, že jsem nikdy nebyl římským katolíkem, ani tím – slovy Rahnera – anonymním ani faktickým. Pevně doufám, že mi dá Bůh sílu vytrvat, pokud by se opakovala historie a byl bych k tomu nucen útrpným právem.

                     Učení římského katolicismu vědomě odmítám, nejsem s ním neobeznámen, neboť jsem byl, byť krátce, posluchačem přednášek vynikajícího a erudovaného profesora Ctirada Václava Pospíšila a z tohoto předmětu jsem složil řádnou zkoušku i státnice. Neodmítám však však ani náznakem římské katolíky, z nichž mnozí jsou mými vzácnými bratry a sestrami v Kristu.

                     Respektuji rovněž tradiční křesťanskou etiku, od níž římští katolíci oficiálně neustupují, zatímco mnozí protestanti ji odhazují jako nepotřebné břemeno. V tom jsou pro mne římští katolíci vzorem.

                 • Odpovídám na Váš komentář z 1. 8. 2021 1:14 zde, neboť na něj již nelze odpovědět. Vlákna se pomalu uzavírají.

                   Předně děkuji za odpověď.

                   K anathematům jsem se již vyjadřovala. Anathemata jsou v církvi přítomna už od jejího počátku, začínaje SZ, pokračujíc v NZ a pak v „postbiblické“ době. Jsou to vyjádření konstatující stav věci, něco k tomu např. zde: https://revue.theofil.cz/…y-detail.php?…

                   Odkaz, který jste dodal, znám. Již jsem se s ním v době minulé několikrát setkala. Web Reformace.cz jinak nesleduji, dávám přednost webům s jinou rétorikou a s větší snahou dialogu. Ten web je psán spíše pro protestanty v rámci utvrzování správnosti jejich pochopení výkladu Bible. To je zcela v pořádku, je to jistý druh apologie. Chápání Tridentu je zcela odlišné u protestanta a u katolíka. Již dlouho mne neoslovují veršíky poskládané k nějakému tématu, ale dávám přednost jejich umístění do kontextu v rámci exegetické práce a dobového pozadí.

                   Jinak je zajímavé, že v roce 1999 vzniklo Společné prohlášení o nauce o ospravedlnění mezi Světovým lutherským svazem a Papežskou radou pro jednotu křesťanů. Trident se opakuje, jen s jiným výsledkem.

                   Já jsem věčný život získala skrze následování živé osoby Ježíše a neodhazování kříže. I když mám tendenci ten kříž odhazovat, vítám napomenutí k vytrvalosti a nějaké to povzbuzení. Tématiku odhazování kříže bych zatím přenechala jako (novou?) specifikaci letničních křesťanů, zvláště pokud tuto myšlenku budou propagovat jedinci působící v akademické sféře. Co se týče tzv. „jistoty spasení“, tak tu vnímám tak, že spasení lze ztratit. Proto jistotu spasení vidím spíše jako jistotu své jistoty, která může být skutečná nebo domnělá. Jako jistotu skutečnou, ne tu domnělou, bych viděla Ježíšovo odhodlání zachraňovat hříšníky, které je nezpochybnitelné. Jak říkal jeden adventistický kazatel – Ježíš nehledá důvody proč zatratit, ale proč zachránit.

                   Máte pravdu, že Katechismus je po II. Vatikánu. V tom nevidím žádný zádrhel. Jeho význam spočívá v tom, že 2VK vydal závazek k ekumenismu, který katolická církev dlouhodobě odmítala. Tento ekumenismus se projevil i v tomto Katechismu, kde se praví, že ti, kdož se narodili ve společenstvích vzešlých z rozštěpení a dospívají v nich v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a je třeba se k nim chovat bratrsky. Dále se tvrdí, že některé prvky a pravdy mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve a že Kristův duch si používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Církev katolická se zde i nadále považuje za Matku církev.

                   Pro mě je ekumenické hnutí hodné obdivu a jsem za ně protestantům vděčná. Stejně tak např. za Katolickou charismatickou obnovu, která rovněž měla svůj počátek u protestantů. V ekumenickém hnutí nehledám úskoky a nevidím v něm ďáblovo dílo. Jsem si však vědoma toho, že je naprosto nemyslitelné, aby se ŘKC vzdala svého chápání Eucharistie.

                   Inkvizice se neobávejte, ona často i osvobozovala a jedinci se k ní utíkali raději něž např. ke španělské inkvizici. V této době bych pochopitelně žít nechtěla, ale takové bylo myšlení, taková byla mentalita. Dnes jsme již přecitlivělí a když se na nás někdo křivě podívá, můžeme jít ležet na psychiatrii. To jsem záměrně přehnala, ale z učitelské praxe své i od kamarádek vím, že děti už nejsou tak odolné jako dřív. Dnes je výzvou doby ateismus a jiná nekřesťanská náboženství. Právě na to ekumenismus odpovídá též, protože dnes už mezicírkevní hašteření nikoho vně neoslovuje.

                   Vím o Vás, že římský katolicismus odmítáte. Četla jsem od Vás nějaké články na toto téma, ale už je to delší doba. Vaše prognózy jsem již kdysi také četla. V minulosti byste byl zřejmě na indexu zakázaných knih, ale dnes internet může všechno. Vůbec bych Vás nepodezírala z toho, že byste byl nevzdělaný či neobeznámený s problematikou, i když ne se vším souhlasím. Četla jsem od Vás i něco o adventismu, o AC atd. Váš web je hutný, ale není v mých silách to všechno číst, takže čtu občas jen to, co mne zajímá.

                   Tak jak Vy si ceníte oficiálních etických postojů římských katolíků, tak já si cením upřímnosti protestantů, jejich živosti, mnohdy nadšení hlásat evangelium. Žiju primárně v protestantském prostředí, protože z něho vycházím. K rozhovorům máme víc než dost příležitostí, přichází to samo. Ale už jsem se rozhodla a své rozhodnutí pokládám za konečné. Žiju svůj vztah s Pánem v rámci římského katolicismu.

                   K tomu ekumenickému hnutí mne ještě napadlo, že v celách a vězeních padají mnohé hradby a ismy. To ale nikdo nechce, ani já ne, ale kdo ví, jaký bude ten náš kříž, pokud ho poneseme.

                   • Já mám vlákno otevřené, ale už jenom krátce:

                     • vím, že je Bible plná kleteb, to je OK, ale záleží, proti čemu jsou namířena;
                     • souhlasím, že spásu lze ztratit. Nevzpomínám, že bych kdy věřil něčemu odlišnému. Nejsem (a nikdy jsem nebyl) kalvinista. Věčný život lze ztratit podobně, jako lze zapřít věčného Boha.
                     • na indexu zakázaných knih jsem, ale paradoxně ne u římských katolíků. Naopak, zatím mám u nich otevřenou publikační možnost a cca tak 3 – 4 x ročně pro římskokatolického šéfredaktora píšu článek. Nevím o tom, že by nějaký protestantský časopis mi něco za posledních deset let zveřejnil a již to ani nezkouším.

                 • Nezbývá mi, než reagovat sem, už se vyčerpaly možnosti na Váš komentář. Musí už v tom být řádný chaos.

                   Já tedy také už jen shrnu.

                   Jeden věcný komentář k Vašemu odkazu: Tento komentář vůbec nereflektuje Deklaraci o ospravedlnění, kterou jsem zmiňovala. Je to významná událost, která se v církevním světě stala https://www.cirkev.cz/…spravedlneni.
                   Je to jak dozvuk Tridentu, tak dozvuk 2VK.
                   (V tom článku jsem nenašla datum).

                   Shodneme se na tom, že jsme arminiáni. Domnívám se, že v tomto by s námi Martin Luther nebyl spokojen. Také jsem nikdy nebyla kalvinistou, ač zkušenosti s protestantismem mám velké z různých (včetně kalvinistických) prostředí a dodnes z nich těžím. Vyznávám totiž realistické náhledy na jakoukoli věc místo pohledu idealizačních, to platí i pro katolicismus.

                   S pojmem „jistota spasení“ se běžně setkávám jak v charismatickém prostředí, tak v kalvinistickém. Bývá to spojováno právě s ospravedlněním z víry, jehož výslednicí by „jistota spasení“ podle členů některých sborů měla být. V praxi členů však při rozhovorech zažívám z jejich strany opačnou zkušenost.

                   AC na Vás uvalila „anathema“. S nadsázkou říkám, že Řím inspiruje – ostatně i zde jsme se dostali od Pavla Bubika až směrem k Římu – díky jisté evangelizační snaze… (Jinak praxe anathemat je z koncilů známa již dříve a s ikonoklasmem nesouhlasím).

                   I Michael sám zde několikrát zdůraznil Vaše pronásledování. Nevidím důvod, proč si nepřečíst Vaše články. Pokud se články týkají zejména vztahu k letničně charismatickému prostředí, tak z tohoto prostředí jste vyšel a píšete to, co jste zažil. Pokud kdokoliv s Vámi nesouhlasí, může přece napsat svůj článek jako polemiku proti Vám. Zaregistrovala jsem, že jste vydal historii AC v kronice. Pokud bych se zajímala o historii AC, tak si to klidně přečtu. Jste plodným autorem a v letničním kontextu byste neměl být přehlížen.

                   Pokud chcete pokračovat soukromě, Michael Vám může dát moji emailovou adresu, má k tomu svolení.

                   Závěrem bych shrnula, že tento web byl pro mě důležitý kvůli poznávání mentality letničních křesťanů a děkuji za možnost zde na chvilku být. Mile mě překvapil Jakub Treml s názory na očkování. Jinak tento web pokládám za šťastný počin autora, který zde prezentuje neohroženě své názory, myšlenky v rámci letničního kontextu i rétoriky a nechybí zde odborné věci. Nyní nehodnotím to, zda s některými souhlasím nebo ne, to ponechávám stranou. Není v mých silách ani časových možnostech web ale celý pročítat, tak se omezím jen na přání Božího požehnání.

                   • Vůbec bych to dnes nenazval nějakým pronásledováním. Moc autorit zatím sahá jen ke dveřím sborů, dál ne. Je to vyřízená věc a dnes mám domov jinde. Kovidismus je mnohem horší, uzurpuje si legislativní i exekutivní moc v celé společnosti. Tam už půjde o základní lidská práva. Ale v principu je to podobné. V zájmu ohrožení se postavit nad zákon, protože je přece lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ (církev, společnost…).

                 • Odpovídám na Váš komentář z 6. 8. 20:49. Podle toho, co zde bylo napsáno a jak jste byl podpořen, jsem měla za to, že Vaše pronásledování stále neustává a projevuje se např. i v odporu vůči Kronice AC. Vy víte sám, jak to je.

                   Jo, Covid je téma. Avšak k němu necítím potřebu se zde vyjadřovat a chápu i J.T., že již reagovat nechtěl. To je ale problém všech diskusí – když se tam člověk zapojí, těžko se odchází a člověk je znovu a stále vtahován, aby se k něčemu vyjadřoval a na něco odpovídal. Mnohdy to bývá neplodné. O tomto tématu si také z tohoto webu s někým sem tam soukromě povídám a u toho bych zatím zůstala, pokud se můj názor nezmění. Veřejně se vyjadřuji jinde.

                 • Bratře Franci,
                   ráda bych reagovala na Váš komentář z 1.8. v 1:14. Nejde na něj odpovědět, tak nevím, kde se můj dotaz objeví…

                   K římskému katolicismu se vyjadřujete jasným biblickým postojem, za což jsem velmi ráda. Ale zaujala mě k tomu i tato Vaše věta: „Neodmítám však však ani náznakem římské katolíky, z nichž mnozí jsou mými vzácnými bratry a sestrami v Kristu.“

                   Konkrétně by mě zajímalo, jak prosím toto duchovní sourozenectví s některými římskými katolíky praktikujete (předpokládám s těmi, o kterých si z nějakých důvodů myslíte, že jsou znovuzrození?)a jaký postoj máte k jejich dlouhodobému setrvávání ve svodu římského katolicismu, a to např. ve světle těchto slov Písem:

                   • Mt 7,21–23
                   • Mt 18,15–17
                   • Mt 28,19–20
                   • Lk 4,8
                   • Lk 8,21
                   • Lk 11,27–28
                   • Jan 4,23–24
                   • Jan 8,31
                   • 1.Kor 5,6–13
                   • 1.Kor 8,7–12
                   • 1.Kor 10,11–22
                   • 2.Kor 6,14–18
                   • 2.Kor 11,2–4
                   • Gal 1,8–10
                   • Tit 3,10–11
                   • Žd 4,11–13
                   • Žd 7,21–28
                   • 2.Janův 1,8–11
                   • Zj 2,20–23
                   • Zj 17,1–6

                   Prosím, aby to nebylo vnímáno, jakobych přála římským katolíkům něco zlého.
                   Chci jen poukázat na to, že v Písmu je mnoho míst, a to v NZ i SZ, týkající se i vážných nepravostí, které se intenzivně a zcela veřejně a celosvětově dějí v ŘKC (v rámci „neomylných doktrín“, učení i praxe) a před čímž zkrátka nelze zavírat oči – zvlášť, když o tom víme. Vybrala jsem tedy alespoň pár míst z NZ, které mě osobně, a později i maminku, vedly k oddělení se od této nebezpečné církve.
                   Což je, věřím, nejen naše individuální zkušenost, ale všeobecná Boží vůle pro Jeho lid, zjevená v Písmu.

                   Proto z celého srdce věřím, že je třeba římské katolíky:

                   1. evangelizovat,
                   2. jednat podle slov Pána Ježíše Krista „získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“

                   Možná stojí za připomenutí, že jsem v ŘKC byla celkem 32 let, maminka ještě déle. Byla jsem praktikující římsko-katoličkou, pokřtěná jako miminko pokropením 3 týdny po narození, chodila jsem několik let do náboženství, pravidelně do kostela, ke sv.zpovědi, ke sv.přijímání, svatbu jsem měla též v kostele se mší, podstoupila jsem biřmování, kromě mší a jiných pobožností a duchovních obnov jsem se účastnila také pravidelných setkávání na faře. Poslední 2 roky jsem však byla znovuzrozenou křesťankou po té, co jsem uvěřila biblickému evangeliu o milosti v Ježíši Kristu od protestantů a byla jsem v rámci pokání naplněna Kristovým pokojem při smíření s Bohem, po přijetí nebeským Otcem jsem asi za měsíc prožila doma i křest v Duchu svatém, při kterém jsem obdržela dar mluvení v jazycích a začala jsem po zakoupení Bible denně studovat Písma. V tomto pravém Kristu jsem tedy nalezla Boží milost, která byla opravdovou milostí! Ne tou domnělou, jíž jsem byla 30 let připoutána k náboženskému systému ŘKC a která mi kvůli závislosti na zoufalé lidské „spravedlnosti“ nedopřála pokoje ani jistoty věčného života ani svobody ani radosti ani bezpečí Boží láskyplné náruče. V té době, kdy už jsem byla Božím dítětem, jsem také na Brněnském biskupství úspěšně absolvovala celoroční Teologický kurz a následně jsem započala i kurz Katecheta, abych mohla vyučovat děti náboženství. Ale ten už jsem nedokončila, protože mě postupně Duch svatý usvědčoval z mnoha vážných hříchů a klamů římského katolicismu a vedl mě k pokání a oficiálnímu přiznání se k následování Krista podle Písem. Při odchodu z ŘKC jsem pak musela podepsat papír, že jsem heretik. Kněz vyplnil formulář, ve kterém zatrhl jako důvod exkomunikace „hereze“, poté to putovalo k záznamu do matriky pokřtěných. Využila jsem alespoň možnost se ve formuláři k tomu krátce vyjádřit, a tak jsem napsala něco ve smyslu, že toužím po biblickém křtu ponořením ve vodě na základě osobního vyznání víry ve Spasitele Ježíše Krista a že pro mě je naopak herezí římskokatolická víra.
                   Vůbec se nezlobím, že mě prohlásili za heretika. Vždyť podle učení ŘKC je to pravda. Já opravdu nenásleduji římskokatolického Ježíše, jehož nejdůležitější manifestace je ve svátosti oltářní. Následuji živého Ježíše Krista z evangelií, kterému je tento eucharistický falešný Ježíš ohavností. Je tedy jedině dobře, že ten neslučitelný rozdíl stvrdili písemně, aspoň je v tom jasno.
                   Toť ve zkratce moje svědectví… :)

                   Na závěr povzbuzení z Filipským 3:
                   12 Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.
                   13 Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou,
                   14 běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
                   15 Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní.
                   16 Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.
                   17 Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.
                   18 Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže;
                   19 jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.
                   20 My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.
                   21 On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.
                   *Amen!

                   Budu ráda za Vaši odpověď a zdravím Vás Pánovým pokojem
                   LP

                   • Smím se zeptat, co Vás přinutilo porušit svůj slib neodvádět téma? Nakolik vážně jste svá slova myslela? Berete svá slova vážně?

                     Doposud jsem se vyjadřovala převážně k faktům, ale ještě Vám dám zpětnou vazbu, jak na mne působila Vaše evangelizace, kterou pokládejte za neúspěšnou.

                     Ale jsem ještě zvědavá,jak s římskými katolíky nakládá pan Franc, dotaz je zajímavý (bez ironie). Určitě mne zajímá, jak by se mnou bylo naloženo např. při osobním setkání (neplánujeme, ale Boží cesty jsou nevyzpytatelné) :-).

                   • Vidím, že jste napsala knihu :-) Snad by Vás mohla uspokojit následující odpověď. Možná tam není vše, ale snad Vám z toho bude můj postoj zřejmý: https://www.apologet.cz/?…

                   • Bratře Franci, děkuji ♥

                     Vystihl jste, co mi velmi leží na srdci. Co mě hluboce trápí, že se zanedbává. Uvědomuju si totiž, jak pro mě bylo nesmírně těžké ty rozdíly pochopit a zpracovat. A vůbec to nesouvisí s inteligencí. Nejspíš je jednodušší obrátit se z ateismu, budhismu a kdečeho vzdáleného. Než z falešného křesťanství. Pod vlivem Písma a Ducha jsem pak sice čím dál častěji vnímala, že jsou v ŘKC mnohé věci špatně, ale po tak hluboce zakořeněné mnohaleté deformaci jsem si připadala jakoby v mlze. Jedinou mojí jistotou bylo, že Bůh je se mnou a že se neztratím, protože On sám napřímí moje stezky (Př 3,5–6).

                     Čím víc jsem toužila Krista následovat, tím více sílilo i působení zlého, který mě chtěl strhnout zpět do temnoty. Neměla jsem bohužel člověka, který by mi sloužil a mezi římskými katolíky jsem odpovědi nenacházela. Porušila jsem tedy něco, co mi bylo odmalička vštěpováno jako svod. Začala jsem pátrat mimo ŘKC. Tehdy byla kritika řím.katolicismu na internetu rozebírána např. ze strany CASD. Na nic jiného jsem moc nenarazila. Poslali mi zdarma knihu Velký spor věků. Konečně jsem slyšela ty skutky tmy nazvané pravým jménem, aby bylo jasné, oč jde (Ef 5,11–13), což mi velmi pomohlo ke zcela konkrétnímu a velmi potřebnému pokání. Jelikož jsem i v adventismu narážela na jiné bludy, Pán mě do CASD nevedl.

                     Musím říct, že to byl velmi náročný duchovní boj a moc jsem si přála, abych měla na blízku bratra nebo sestru v Kristu, kteří jdou s Pánem déle a kteří by se mi věnovali. Možná to byla pro mě od Pána ta nejlepší cesta, protože jsem tehdy zůstala závislá jenom na Něm samotném, když jsem šla proti proudu bez pomoci člověka a ještě v protivenstvích, což ve výsledku velmi upevnilo moji víru. Ale pokud bych selhala, mohlo mě to stát věčný život. :´o(

                     I maminka často vzpomíná na to, že ten zármutek a utrpení stálo za to. Že nelituje ani té největší bolesti, zmatků, bojů a mnoha slz a probdělých nocí. Svědčila jsem jí nadšeně o tom, jak mě Bůh vede a co mi ukazuje, a dokazovala jsem to z Písem a všemožně jsem se jí snažila napomínat a přesvědčovat tak, jak jsem tehdy byla schopná s nejlepším vědomím a svědomím zvládnout. Bylo to pod návalem mnoha čerstvých a silných emocí i dost tvrdé a možná mě snesla jen proto, že jsem její dcera. A že byla Bohu už před těmi rozhovory vděčná za to, že mě udravil z mnohaleté nemoci. Možná bych dnes spoustu věcí udělala a řekla jinak, jiným způsobem, protože zpětně to hodnotím dost tragicky. Ale láska a starost o maminku mi rozhodně nechyběla a zápasila jsem za ni i na modlitbách. A tak díky Bohu za to, že si používá i duchovní mimina, hodně nedokonalé křesťany! Nakonec jí to vedlo k pokání a oddělení se od ŘKC a jako ořezaná ratolest nese hojné ovoce Ducha, raduje se z pokoje a svobody v Kristu. Asi bych ani nespočítala, kolikrát mi už děkovala, že jsem ji nešetřila… Prý Bůh asi věděl, že pokud by to s ní tolik neotřáslo, tak by to v tom všem klamu nepochopila.

                     Přitom vlastně stačilo tak „málo“. Mluvit každý se svým bližním pravdu…

   • To jsem rád, že se netrápíte :-)

     Ono ani já nejsem z té diskuse smutný. Většina z těch protinázorů je pravdivá. Mě tam za uši zatahaly dvě věci:
     1/ Ten důraz na řádnou exegezi, protože právě ta je podmíněna nějakou intelektuální infrastrukturou v rámci denominace, kterou často tíž lidé, kteří tu po ní volají, sami nebudují. Z toho je mi těžko a souvisí to s mou prací na VOŠMT.
     2/ Ten selektivní nápor na Pavla Bubika. Nepřesností v kázání zní i v AC každou neděli mnoho. Tuto neděli budu kázat a modlím se, abych nepřidal další. Většinu z toho přejdeme mávnutím ruky, pokud to není opakované nebo skutečně nebezpečně heretické. Snad i proto když jsem před dvěma lety ukázal na desítkách případů, že Stašek Bubik dlouhodobě a konzistentně káže svou vlastní verzi Hnutí víry, nikdo se ke mně nepřidal a nepřidává ani teď, když za poslední 2 roky Stašek svou rétoriku ještě více vyhrotil. Teď ale Pavel Bubik udělá přehmat ve volbě překladu, jeho teologické závěry jsou v podstatě neškodné, ale je z toho seismický incident. Proč ten rozdíl?

     Stašek není kořen všeho zla, spíš produkt toho někdy nesprávného nastavení. Přál bych si, aby teologii nečerpal z Reddingu. (Je tolik jiných krásných destinací!) Potvrzuji ale, že navzdory tomu, jak nepříjemný diskutér je, jedná většinou přímě, narozdíl od běžné praxe různých kuloárních tahanic. Nepřál bych si, aby byl nějak vyšachován a nelíbí se mi, jak je proti němu teď ve zvyku láteřit za jeho zády a pletichařit. Proto třeba nesouhlasím s jeho odvoláním z funkce seniora. To bylo dle mého názoru neústavní a účelové. Až se divím, že si to CBH jako celek nechala líbit.

     • Já chápu, že i bratři kazatelé jsou nedokonalí lidé a učím se odlišovat, co je podstatné k řešení nebo není. Za mě jsem i přes nějaký ten nesouhlas s bratrem Pavlem Bubikem v pohodě, mám ho ráda a věřím, že je to můj bratr v Kristu :)

       Stanislava Bubika osobně neznám, ale působí na mě jako slušný člověk. Pokud je přímý, tak je to také jedině dobře. To ale bohužel nemění nic na tom, že dlouhodobě veřejně učí vážné hereze. Já jsem si jeho služby všimla víc až díky Awakening Europe v Praze 2017. Tehdy jsem se některé blízké křesťany (a taky biskupa Martina Moldana) snažila varovat před touto akcí, ve které byl zapojen nejeden falešný učitel a která se prezentovala v ČR jako „Nová reformace – společně s katolíky jako jedna síla“. Následně jsem právě pochopila, že i on sám zastává některé ty hereze z Hnutí víry, učení 7 vrchů vlivu… Já jsem ale přesvědčená, že to je zhoubný směr, kterým kráčí nevěstka, takže nejde o nic menšího než o život :(
       Stále víc mám bohužel dojem, že dočkat se v AC řešení takového špatného kvasu podle Písem, zůstává jen zbožným přáním. Za ty roky, co jsem v AC, moje opakované pokusy nepomohly ke změně, nebyla ochota problémy řešit anebo to skončilo spíš tím, že problém mám ve skutečnosti asi já. Že by nějaká tradice?
       Například před časem jsem se nechtěla v našem sboru zúčastnit vyučování nás chváličů členy hudební skupiny Timothy, protože dlouhodobě veřejně a zcela otevřeně slouží s římskými katolíky včetně kněží, na TWC škole chval mívají někdy dokonce i mše, jsou zapojeni do Awakening Slovakia, do spolupráce nebo podpory falešných učitelů (z hnutí NAR, 7 vrchů vlivu…) Staršovstvo přesto zaujalo postoj, že jsou Timothy v pořádku. Od tehdejšího vedoucí chval jsem byla ještě předtím v rámci rozhovoru v podstatě napomenuta, že jsou to pomluvy, přestože jsem odkazovala na informace, které o sobě veřejně prezentuje sama kapela a dají se velmi snadno ověřit. Také mi bylo řečeno něco v tom smyslu, že pokud by to všichni brali jako já, pak nemůžeme spolupracovat s mnoha dalšími a spousta lidí i v AC by se musela vyškrtnout. Jako příklad mi byl zmíněn právě i Stanislav Bubik.
       To je tedy velmi smutné měřítko…

       • Vida, takže Timothy jsou navíc pomlouvači, když se sami pomlouvají na svém webu…

         • Výstižné :D

   • Zmíněné paní v komentáři přeji rozhodnutí k přechodu do ŘKC uskutečnit.

     • Mohu se jen prosím zeptat, co zlého Vám paní udělala, že jí něco takového přejete?

       • Vůbec nic. Zlé je to pro Vás. Paní instiktivně tušila, kde se jí může dostat pomoci. Shodou okolností také sloužím jedné paní z charismatické církve a Pán neuvěřitelně zasahuje. Tito lidé jinak často končí v ateismu. Proto fandím paní v jejím (dřívějším? dosavadním? bývalým? budoucím?) rozhodnutí.

         • Děkuji za odpověď. Tak pokud Váš Pán vede lidi do ŘKC, tak to máme každá jiného Pána.

           • Ducha Svatého nemůžeme naštěstí zavřít do škatulek a na(za)kázat Mu, kde má působit.

             Naše zkušenost je v mnohém podobná, jen je zrcadlově obrácená – Vy odchod od ŘKC, já do ŘKC. Vše, co popisujete, Vám mohu doložit i já – jen zrcadlově obráceně. Proto rozumím Vašim prožitkům, ale Vašemu vyjádření, na které reaguji, nemohu přitakat. Rovněž se za svou cestu nebudu omlouvat, ale budu na ní pokračovat dále navzdory všemu. Dovoluji si také upozornit, že toto vlákno není o popisování římskokatolických prožitků, ale o kázání S. Bubika. Jakmile si začneme popisovat zkušenosti, toto vlákno by měl autor webu přejmenovat.

             • Oprava – o kázání P. Bubika. Omlouvám se.

       • Ta paní mohla jít opravdu za svým instinktem. Přechod charismatiků ke katolíkům nás asi bude čekat ve velkém a mnozí charismatici mají v podstatě niterně katolické, obvykle iracionální cítění. Ženy k tomu asi inklinují více, ale nejen ony. Všiml jsem si, že často tomu podléhají různí „chváliči“ a „kreativní uctívači“, kteří se otevírají různým hudebním kontemplativním proudům (Vineyard Worship Songs, Bethel Music, Hillsong, Davidovi stánkaři apod.). Tato hudba udělala pro rekatolizaci možná více, než jezuitský řád v novověku. Není to ale něco, s čím se nedalo předem počítat. Ono, když například kázání za moc nestojí, lidé začnou hledat naplnění v kontemplaci a mystice.

         Zde jsem se kdysi pokusil popsat teorii: https://www.apologet.cz/?…

         A zde poté následnou praxi: https://www.apologet.cz/?…

         • Děkuju, ráda si přečtu…

           Věřím, že nešlo o náhodu, když mi ji Bůh poslal do cesty a vnímala jsem, že Duch svatý na tom setkání jednal. To, co tam probíhalo, bych sama rozhodně nezvládla :) Modlím se za ni… Pokud není ještě znovuzrozená, aby na prvním místě poznala živého Ježíše Krista, o kterém svědčí Písma, protože pak se samozřejmě nedivím, že touží jít směrem, kam člověka táhne pohanské srdce. Pokud je to jen zmatená sestra v Kristu, aby napravila svoje cesty a nechala se vést Duchem. Tohle je duchovní boj, který si musí vybojovat paní především sama. Ale na to, že ji vlastně neznám a viděly jsme se poprvé, tak mi na ní až nějak zvláštně záleží, Bůh mi ji dává dost silně na srdce. Podobně jsem sloužila před časem jednomu řkc knězi na faře, pak ho přeložili a dál se za něj modlím, protože i toho mi Pán dává na srdce. Říkám si, že proč by to Bůh ve mě dělal, když by s tím neměl svůj plán. A taky, že žádná práce v Pánu není marná :) Jen musím být trpělivá a vytrvalá, protože to nemusí probíhat podle mých představ, Bůh má na všechno svůj čas. Tak to je taková moje naděje…

           Jinak třeba co se týče chval, ve kterých sloužím několik let, tak můžu jen a jen potvrdit. Přes chvály to jde opravdu hodně.

           A vlastně zrovna zmíněné Davidovy stánky byly počátkem problémů, destruktivních věcí v našem týmu chval. Šlo o mimosborovou aktivitu, ale když jsem po 2 službách na DS pochopila, o co jde, a odmítla jsem tam sloužit, tak začaly několikaleté potíže. Způsobila jsem totiž například, že vedoucí našeho týmu chval na kolenách před Pánem také uviděl ten svod a tak jsem mohla za to, že tam náš tým nesloužil. Tehdy se sice nakonec i staršovstvo postavilo k DS biblicky, ale potíže neskončily, protože pro některé lidi jsem kvůli svým postojům zkrátka rozdělovač, odsuzovač a možná i farizej, který prý asi nemá lásku ke katolíkům. Asi proto jim teda sloužím, no :) Já je tak nesnáším, že je evangelizuju a pomáhám je vyvést z nebezpečných bludů :)
           Že se za nějaký čas k podobné situaci ohledně Timothy použil jiný metr, to už je jiná kapitola.. Je fakt, že to už jsem po tom všem bohužel neustála a odešla jsem zdeptaná na čas ze služby, ale Bůh mi dal sílu vrátit se zpět tam, kam mě postavil.
           Každopádně když tak průběžně vidím aktivity Davida Louly a směr, kterým kráčí on i DS, tak se mi jen víc a víc potvrzuje, že jsem jednala podle Boží vůle. A to je to, na čem mi záleží nejvíc…

           Zrovna včera jsem se dívala na Kalich smíření 2021: https://youtu.be/UrQM2zv3dLE

           Vypadá to skoro, že stejně jako žádný katolík neví, kolik ještě bude potřeba odsloužit mší za duše jejich blízkých v očistci, tak ani tito asi neví, kolik ještě bude potřeba takových smíření, aby byli smířeni. Lze to vyřešit jednoduše. Vždyť Řím se nikdy nemění, neomylnost se přeci nemůže mýlit, tak nač ještě čekat? Někdo ustoupit musí a díky jednotě svět konečně uvěří v Ježíše, kterého zvěstují!

           • Na tom videu mi přijde důležitá jedna věc. Nikdo nebrání ze strany nekatolických církví zúčastnit se protestantům mešní oběti (eucharistie). Naříkají ovšem, že je římští katolíci k oběti nepřipustí. To ale není pravda. Katechismus říká:

             „Naskytne-li se závažná potřeba velké naléhavosti, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat svátosti (eucharistii, pokání a pomazání nemocných) i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ovšem jen když o to sami zcela dobrovolně požádají: v takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, pokud se týká těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici“. http://katolicky.katechismus.cz/paragraf.php?…

             Ale copak je tak těžké vyjít římským katolíkům vstříc a projevit víru, že se chléb stává Kristem, jehož oběť se tak zpřítomňuje rozlomením jeho těla za mé viny, a že mě to již nyní spojuje s Pannou Marií:

             „Protože Kristus přešel z tohoto světa k Otci, dává nám v eucharistii záruku budoucí slávy u sebe: účast na nejsvětější oběti nás ztotožňuje s jeho srdcem, je oporou našim silám během pouti tímto životem, dává nám toužit po věčném životě a spojuje nás už nyní s nebeskou církví, s Pannou Marií a všemi svatými.“ http://katolicky.katechismus.cz/paragraf.php?…

             To je velmi nosná a kruciální myšlenka k probíranému tématu. Tímto paradigmatem by se přece dala více než vhodně odmítnout i zachovat idea „odhození kříže“. Například tak, že oběť Kristova kříže je věcí minulosti, která mi sice přináší benefity, ale skrze její fyzické zpřítomnění jsem zároveň opakovaně její viditelnou součástí. Dialektické napětí mezi obětí samotnou a jejím zpřítomněním, což bývá úskalím ekumenických disputací, by pak vyústilo v konkrétní praxi ekumenického dialogu.

             • Jako bývalá římskokatolička se domnívám, že bohužel ani sami mnozí římští katolíci neví, že jsou prokleti vlastní církví, pokud eucharistického Ježíše přijímají třeba jen jako duchovní symbol. Někteří naopak věří podle ŘKC „správně“, a tak běhají na mši klidně každý den. Jakoby z nich vyprchala duchovní síla po každé ranní stolici. To nemyslím jako urážku, ale jako smutný obrázek tohoto svodu.

               Já mešní oběť nemůžu postavit na roveň protestantské památce Večeře Páně, už jen z toho důvodu, že ji vnímám jako satanův výsměch jediné pravé dokonalé a dokonané oběti Pána Ježíše Krista krvavým způsobem na kříži Golgoty, jako výsměch biblickému evangeliu, jako nabízení „jiného Ježíše“, jako stůl démonů(1.Kor.10,14–21).

               Pokud protestanté touží po „chlebu a víně“ z rukou římskokatolických kněží (vysvěcených jako alter Christus a majících moc kouzelnou formulkou zpřítomnit nekrvavým způsobem golgotskou oběť k neustálému usmiřování Boha a proměnit hostii s opojným nápojem ve zlatém poháru ve skutečného živého Ježíše, zprostředkovat přijímajícím boží milost pouhým udílením skrze tuto svátost a zbytek těchto Kristů pak zamknout za mříže), pak tak dle mého činí buď z tragické nevědomosti nebo kompromisnosti anebo je to k této snad největší novozákonní modle neodolatelně táhne podle jejich srdce. Jiný důvod si nedovedu vysvětlit…

               Na ten druhý komentář mi bohužel nešlo odpovědět, tak jsem jen chtěla upřesnit, že pojem katolictví ve všeobecném smyslu sice znám, ale za tu dobu cca 8 let v protestantském prostředí se s ním v tomto smyslu téměř nesetkávám. Mluvila jsem v kontextu římského katolicismu, tak snad nedošlo k nedorozumění. Jinak ekumenu chápu podobně, taky vidím tak nějak 2 druhy, z toho ten 1 je pro mě nepřijatelný – nejvíc se setkávám právě se snahou získat mě zpět pod papežský trůn.

               Třeba moje teta vyrůstala jako římskokatolička, pak byla spíš jen formálním členem, v dospělosti uvěřila (zřejmě mezi charismatiky), modlí se v jazycích a když hledala církev, šla do ŘKC na základě snu. Přijala vše, včetně mariánského kultu, a zásadní vliv sehrála i víra v papežskou posloupnost od „skály“ – apoštola Petra.
               Bohužel je učení a praxe této církve v obrovském rozporu s Božím slovem, je nabízen jiný duch, jiný Ježíš, jiné „evangelium“…, takže mě po znovuzrození naopak Bůh z ŘKC vyvedl a kvůli tomu jsem pro tetu svůdkyně, která dokonce svedla z „jediné pravé Kristovy církve“ i její sestru (moji maminku). I moje uzdravení prý tedy zřejmě nebylo od Boha. Takže duch, který vede do ŘKC je vždy od Boha, opačným směrem je to vnímáno jako od zlého. Je fakt, že i já, pokud někdo tvrdí, že ho „Bůh vede do ŘKC“, vnímám, že je to jen projev toho, že je něco duchovně hodně špatně. Je pravda, že je to opačný směr, jít do náruče falešných učitelů a vstříc jejich modlám a okultismu. Římský katolicismus a biblické křesťanství jsou od sebe zkrátka vzdáleny jako smrt a život. Tím neříkám, že automaticky každý protestant, který je bývalým římským katolíkem, je o.k. Žádné náboženství nikoho nespasí. V první řadě záleží na tom, jestli má dotyčný Ducha Kristova a bojuje dobrý boj víry.

               Gal.5,16 – Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.

               Mimochodem, když pominu rozporuplné učení ŘKC, které si dokáže i přes svoji domnělou neomylnost protiřečit, tak „odloučení bratří, kteří ještě nikdy nebyli v náručí jediné pravé Kristovy církve“ jsou na tom ještě docela dobře. To já jako bývalý člen jsem kacíř, který nemůže být spasen. V některých dobách by to pro mě zřejmě skončilo i mučednickou smrtí, ale duch se nezměnil, jen změnil taktiku a zkouší to jako anděl světla „po dobrém“. Ačkoliv jsem oficiálně kacíř, tak třeba kněz, kterému jsem nedávno sloužila a který přijal moje svědectví jako pravdivé (ikdyž jeho římskokatolické uši nemohli přijmout vše, tak věří, že opravdu žiju s Bohem), se o tomto mém prokletí raději nechtěl bavit. Zřejmě se bál přiznat si, že sám nevěří tomuto neomylnému prohlášení vlastní církve, což by mohlo mít lavinový efekt a fatální důsledky na jeho řkc víru a kněžství.

               Na závěr se moc omlouvám, že jsem způsobila odklon od hlavního tématu, budu se snažit polepšit. Ale když už, tak je možné aspoň vidět, kam vede jakýsi člověkocentrismus. Když se klade příliš důraz na smysly a prožitky člověka a nerozsuzují se zjevení a vnuknutí, víra se staví na kdečem a podle toho se ohýbá, překrucuje nebo i popírá Písmo. To byl ostatně i můj otazník nad Stanislavem. Na čem staví svoji víru, když dlouhodobě kráčí v tak nebezpečném směru a strhává i další…

               • Zde jde jistě o obecnější problém. Jak se postavit k církvi, když se člověk dostane pod jejími představiteli vyhlášené „prokletí“. Já jsem například (obdobně jako Vy pro řkc), pro Vaši církev jako pohan a publikán. To znamená, že pokud chce být člen Vaší církve loajálním, nemůže se se mnou stýkat jako s bratrem. Někteří to respektují a poctivě a poslušně se mi, pokud jen mohou, vyhýbají. Jiní mě naopak občas zvou, abych u nich kázal nebo přednášel, případně mě žádají o radu v dopise.

                 Abych řekl pravdu, někdy se tím docela bavím, ale zvažoval jsem, jak se k takovému pozvání nebo žádosti o spolupráci či pomoc postavit. Oslovil mě verš z proroka Jeremiáše: „neobracej se ty k nim, oni se musejí obrátit k tobě“ (toto mi jako krédo do budoucnosti, dnes chápu, že prorocky, sdělil biskup AC v roce 1993). Takže pokud mě kdokoliv z AC osloví bratře a něco po mně žádá, pokud mohu, pak mu jako bratru vyhovím.

                 Proto Vás velmi dobře dokážu pochopit, když píšete o členech řkc nebo o onom knězi, a chápu i jeho rozpaky. Takový člověk si je dobře vědom, že se svým jednáním vzepřel autoritě své církve (v jeho případě dokonce neomylné), což je velkým konfliktem pro jeho svědomí a může prožívat i strach.

                 • Bratře Franci,
                   o Vašem vyloučení ze sboru AC Brno vím. Četla jsem k tomu i materiály, myslím je dával k dispozici i bratr Michael. Osobně se nemůžu s takovým vyloučením ztotožnit a z toho odkazu s komentáři bratra Lukáše Makovičky mě až mrazí… Sice Vás neznám osobně, ale nevím o žádném důvodu, proč bych Vás neměla považovat za bratra v Kristu. Podle všeho máme stejného Ducha, a proto to nemíním zapírat ani před členy AC. Nechci být pokrytec a navíc pamatuju na vážná slova Pána Ježíše (Mt 5,22).

                   To je taky jeden z důvodů, proč si z velké bázně před tímto slovem nedovolím ani tvrdit, že z ŘKC nemůže být spasen vůbec nikdo. I z osobní zkušenosti vím, že po znovuzrození se započal proces výchovy nebeského Otce a moje nevědomost byla nějaký čas přikryta Boží milostí v Kristu. Ovšem když Duch svatý usvědčuje, je třeba vytrvat v postoji poslušnosti Bohu, takže si uvědomuju to nebezpečí, pokud se Boží děťátko nechá nakonec svést, aby zůstalo věrné Matce církvi, dál mělo účast na modlářských hostinách a zlých skutcích falešných učitelů. To má zkrátka svoje následky..

                   Co se týče autorit, já mám možná tu výhodu, že jsem díky zkušenostem z ŘKC velmi citlivá až alergická na to, když se mi kdokoliv nebo cokoliv snaží vecpat mezi mě a živého Boha. Nenechám si vzít tu úžasnou svobodu v Kristu, nenechám se znovu jakkoliv zotročit. Z učení Rudka Bubika o tom, že je třeba poslechnout na prvním místě pastora, jsem byla v šoku, odmítám to a považuju to za nebezpečný svod, který způsobuje mnoho škody. Já jsem podle Písma a svědectví Ducha přesvědčená o tom, že Boha je třeba více poslouchat než lidi (Sk 5,29). Každý se budeme zodpovídat Bohu sám za sebe a nebude tam s námi stát maminka ani pastor. Patříme tomu, koho posloucháme, a já nejsem pastorova, ale Kristova.

                   Zrovna mám z profesních důvodů rozečtenou knížku „Respektovat a být respektován“ https://www.dobre-knihy.cz/…-552117.html
                   Je tam popisován rozdíl mezi respektující (ne liberální, ale spíše partnerskou) a mezi autoritářskou výchovou, která je u nás bohužel nejčastějším typem. U respektujícího typu výchovy je autorita spíš ve smyslu příkladu, vzoru, pomáhající s láskou a úctou učit dovednostem a vést rovnocenného človíčka k samostatnosti, vlastní zodpovědnosti atd. Kdežto důsledkem výchovy založené na autoritářském uplatňování moci a tvorby závislosti na autoritě bývá vzdor nebo manipulativní poslušnost a hrozí vážné výchovné škody, např. nebezpečná slepá poslušnost takto „podřídivých“ v partě, gangu, sektě… A když se výchova zvrtne v boj o moc, prohrávají nakonec všichni (MY proti NIM), místo spolupráce se vytváří bojiště.
                   Je tam zkrátka hodně výborných vhledů a zatím to vypadá, že by knížka byla užitečná nejen pro rodiče nebo pedagogické pracovníky, ale třeba i pro pastory, asi zvláště v AC :)

               • Pokud na svém bývalém náboženství člověk nenechá nit suchou, je to pro mne velmi varovným signálem.

                 Váš komentář pominu, nebudu ho rozvíjet. Rozloučím se s Vámi námětem k zamyšlení. Přemýšlela jste někdy nad tím, zda neděláte to, co kritizujete? Modlářstvím může být i „chození do sboru“ či uctívání/zbož­šťování Bible (bibliolatrie). Pokud již máte správnou věrouku, křísíte mrtvé a uzdravujete nemocné? V covidové krizi bylo dost příležitostí… Neodpovídejte mi, to je jen k zamyšlení. Zároveň podotýkám, že Bibli čtu pravidelně a v současné době připravuji text na skupinku. Pro zajímavost dodávám, že když jsme měli májové procesí, seděla jsem s protestanty na skupince, kterou vedu :-).

                 A opět všechno, co píšete, prožívám i já, jen s obráceným odrazem v zrcadle. Mé zkušenosti by vydaly na celé fórum. Nechci se o tom ale rozepisovat a trollit, zde jen zkoumám mentalitu letničních křesťanů (budeme to probírat na skupince, je nutná autentická zkušenost).

                 Závěrem jen toliko – odchod do ŘKC nemusí být jen o prožitcích, ale o pochopení, že katolíci nejsou horší protestantů a jejich věrouka obstála v proměnách časů. Pán zná Vaše pohnutky. Vaši „službu katolíkům“ vnímám jako přetahování ŘKC členů do jiné církve, ač v opačném směru to kritizujete.

                 Komu kdo slouží, rozsoudí Pán. Nechť je nám oběma milostiv.

5. Čtu si tento článek znovu a zaujala mě tato část: „Na vzestupu je spíše terapeutický trend, v němž kázání adresuje nějaký životosprávní nebo psychologický aspekt. Kdo dnes káže o křtu Duchem svatým? Kdo se odváží v kázání apelovat na nadpřirozeno v klasickém letničním smyslu? Jaký je rozdíl mezi kázáními v AC a v např. CB?“

   Vzpomínám si na „Celocírkevní duchovní soustředění“ v roce 2010, kde dal Rudek koncem týdne výzvu ke křtu v DS – a zvedla se skoro polovina sálu! Ptal jsem se okolostojících, co se děje – pár let jsem v AC nebyl a taková změna. A prý je to normální, o DS se nekáže, protože by to lidí nepochopili, vysmáli by se tomu a někdo by se urazil. Takže se neprovokuje a je to spíš o vztazích, psychologii a takové ty obecné řeči, co z kostela zná asi každý.

   Dnes už jsem jinde – v KS. A situace je nemlich stejná. O křtu v DS ani slovo, dary DS ani náznakem. Půlka sboru, hlavně mladí, to odmítají jako nesmysl (cituji doslova bývalého vedoucího mládeže). Mezi staršími je zase hodně lidí, co do našeho sboru přišlo po nejrůznějších nehodách jinde, tak se prý o DS nemluví, aby je to nezranilo (hodně lidí přišlo od duchoborců typu Slovo života, Triumfální centrum nevíry apod.)

   Mám pocit, že dnešním vůdcům sice nechybí touha vést, ale chybí jim odvaha jít proti proudu (jsou to vůdci do sluníčkových dnů), odvaha jít s kůží na trh (to evidentně Pavlovi Bubikovi nechybí – bod pro něho), odvaha jít do Písma a kázat Slovo tak, jak leží a běží. Chybí odvaha jít s evangeliem mezi lidi, protože by se nám vysmáli a protože nevíme, jak je oslovit.

   Možná je to nejen o bouři ve sklenici vody nad jedním nepovedeným výkladem písma, ale i o selhání, které prožíváme – zavřeli jsme se do svých sborů, opevnili jsme se jako Noční hlídka na Zdi a nepustíme nikoho dovnitř ani ven. (V této paralele s Hrou o trůny by se mi chtělo říct, že musí povstat nový John Snow, který půjde za zeď k Dětem lesa a přivede je do bezpečí.) Řešíme teologii (v lepším případě), psychologii (v horším případě) nebo barvu praporů ke chvalám (v tom nejhorším případě), ale uniká nám smysl církve, který není v teologických disputacích nebo super konferencích, nebo festivalech, kde sice hrají křesťanské kapely, ale jinak je to svět jako vyšitý.

   Smyslem církve je přivádění lidí ke Kristu. Myslím, že dobře to je ukázáno v tomto videu: https://youtu.be/lX2yl2_MSqI

6. Ještě malý komentář ke kritickému myšlení. V současné době je v nemocnici 29 hospitalizo­vaných na Covid-19. Toto číslo stále klesá. Za včerejšek se našlo 195 lidí s virem v těle (nikoliv nemocných). https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 Přesto ministr zdravotnictví burcuje, jak se stav zhoršuje a vláda vyhrožuje občanům. Jsem přesvědčen, že kazatelé a pastoři tomu jednoduše věří. Navíc orientace v číslech vyžaduje trojí trojčlenku. Např. přepočíst čísla na počet obyvatel (to budou tak zlomky promile), vzít jednu polovinu až třetinu (což vylučuje komorbidity), a pak to ještě porovnat k počty respiračních viróz za dané období např. v roce 2018. Jenže to je pro mnoho lidí tak složité, že se raději nechají hypnotizovat médii. Pokud pastoři navíc v Bibli čtou, že jsou Bůh (Já jsem), že mají odhodit kříž, že se mohou rozvádět a znovu ženit, že mohou z postavení planet vypočítat datum Kristova příchodu, že mohou beztrestně falešně prorokovat počty obrácených v čase, že mohou oddávat církevními sňatky nevěřící apod., jak by mohli spočítat dvě trojčlenky? Tak fatální stav církve snad ještě v novodobé historii nenastal. Je vůbec ještě něco, co by nás dokázalo překvapit?

   • Možná návrat adamitů?

     • Já čekám jejich příchod do Česka každým pátkem:
       https://www.nbc12.com/…dist-church/

       Mohla by to být „jiná církev“ – „Církev bez suknic“. K tomu i chytlavý slogan: Církev je nuda! Směla by se tam nosit pouze ochrana nosu a úst. Tato církev bude radikálně bořit náboženské tradice právě tak, jak to dělal Ježíš.

       Je exegeticky nesporné, že 1/ první lidé oblečení nepotřebovali, 2/ oblékání je důsledkem hříchu, ale 3/ všechen hřích je JIŽ NYNÍ anulován. Stačí proto pochopit, vírou uchopit, pozitivně vyznat a žít život bez oblečení.

       • Ještě mne tedy napadlo, že kazatel se zastavil v půli cesty. Ten verš měl správně znít: „Odhoď svůj kříž a již mne nenásleduj “. Ta první část již byla vysvětlena. Ta druhá část spočívá v tom, že dnes již Ježíše nelze následovat jako pozemskou osobu, ale byl nám dán Duch, který je v nás. Ten činí každého z naprosto individuálním a jak říká jiný kazatel, Otec přebývá skrze Ducha v nás, jako přebýval v Kristu. Máme tedy odhodit kříž, následovat sami sebe, své touhy a přání, které v nás činí, a které nám Bůh vždy ochotně rád naplní.

         Apropo, to odložení kříže i Bůh plnící naše touhy je invence Billa Johnsona. Zjevující anděl byl možná poslán z Reddingu nebo jen vystoupil z jisté knihy.

         • No toho jsem si nevšiml. Teď dává daleko větší smysl, že to Stašek sdílel. Že by to měl Pavel z této knihy… těžko pomyslet… ale ta podobnost v té myšlenkové linii je až příliš velká (ss. 152–3 a 225–6). Akorát se tam autoři nechytají toho alternativního překladu.

           • Ono je to někdy prostší, než by si člověk myslel. Vždy, když jsem studoval nějaké učení, musel jsem se naučit způsobu myšlení jeho protagonistů a chápat je. Pokud jsem pochopil učení a mentalitu adventistů, uvědomil jsem si, jak budou rozumět některým veršům a jakou optikou budou vidět některé biblické pasáže. Podobně je to u kalvinistů, charismatiků a koneckonců i u letničních. Například jejich „probuzení poslední doby“ jim nelze vyvrátit. Je to pak posíleno četbou knih dané provenience a člověk začíná myslet v daném teologickém systému. Při četbě Bible pak dochází k identickým názorům jako ti druzí, aniž by to od nich přejímal. Může to pak pro něho být důkazem vedení Duchem a správnosti doktríny.

             Ono to ale nemusí být špatné, protože jsme jako lidé omezeni a poznáváme jen z částky, a i Bůh s tím počítá. V něčem proto máme mít jen jistotu svého přesvědčení, ale je třeba hledat a nespokojit se jen s poznáním druhých. Je to tedy o způsobu myšlení.

             Viděl jsem velmi nadané, obdarované a vysoce inteligentní lidi, kteří veškerou sílu a „výbavu“ své osobnosti používali k tomu, aby své přesvědčení potvrdili. Pokud měli pravdu, byla v tom úžasná přesvědčivost a síla. Pokud se ale mýlili, byla to neskutečná manipulace, a nakonec i sektářství.

             Problém dále nastává, když za chybným systémem stojí duch, anděl světla. Pak se může člověku dostat i nadpřirozeného potvrzení. Musel jsem si probojovat postavit se vůči různým zjevením lidí, kterých jsem si vážil, pokud takto obhajovali své scestné učení. Patřil sem později i bývalý biskup AC, přes jehož proroctví nejel vlak, i když se nenaplnilo.

             Pokud ale za učením stojí démon, obvykle chce převzít kontrolu a žádá plné otevření se. Proto například Torontské požehnání nejdříve nabídne alternativního Ježíše a žádá bezmyšlenkovité otevření se duchu, který za tím stojí a lidé prožívají manifestace nečistých zvířat a nepřijde jim to divné. Podobně Kurzy Alfa žádají k obrácení duchovní zkušenost bez projití úzkou branou skrze Krista. A i toto video je nebezpečné v tom, že kazatel nabídne odhodit kříž, a pak vyzývá lidi, aby přijali ducha, který jej v podstatě od kříže osvobodí (samozřejmě zjednodušuji). A je nyní lhostejné, že je nazván Duchem svatým. Klíčem je totiž jméno Ježíš. Proto většina charismatických úletů operuje Duchem svatým a jméno Ježíš často skrytě odsouvá (i když i to je možné až mantricky zneužívat).

             Problém tedy nevidím v tom, že by duchovní zkušenosti nebyly reálné. Zvláště je člověk ochoten věřit vlastní duchovní zkušenosti. Zajímat by nás ale mělo, jaké evangelium je s tím spojeno a ty duchy zkušovat. Není možná problém potkat anděla, ale naší otázkou by mělo být, kdo ho poslal? Život bez duchovní zkušenosti je plytký, mdlý a náchylný k odumření. Naší nutností je proto naučit se rozlišovat, a hlavně o sobě (a svých autoritách a oblíbených autorech) zdravě pochybovat. Proto každý kult má obvykle silné a nekritizovatelné autority a učení založená na zjeveních, které běžný smrtelník není s to rozsoudit.

   • Téma Covid se zde dá řešit pod jinými články, které jsou tu na to speciálně určeny. Zdá se mi, že je zde celkem dobrá půda pro postoje Vašeho typu. Co se Covidu týče, tak Vaše názory spíše nesdílím. Jsem zde jen občas, zejména proto, že jsem zaangažována do některých Michaelových článků ve formě nepravidelné mailové komunikace. Po ukončení této komunikace zde nemám důvod nějak pravidelně prezentovat své hnutí mysli nebo web nějak pravidelně sledovat, ač ho považuji za kvalitní z pohledu letniční teologie. Pokud bych se o ní něco chtěla více dozvědět, tak zde je to pravé místo. Nemám problém ani s Vašimi články na to téma, vyjadřovala jsem to v jednom mailu. Přiznám se však, že mě zde překvapila Michaelova obhajoba. V tématu „odhazování křížů“ je mi bližší J. Hanák, L. Targosz i Vy.

     V církvi nás pochopitelně ještě něco překvapit dokáže. Nepodceňujme ji :-).

     Určitě si nemyslím, že všichni pastoři jsou takoví hlupáci, že by nedokázali myslet kriticky. Kritické myšlení však neznamená, že tito pastoři musí nutně přebírat Vaše postoje.

     • To je pro Aleše. Mezitím mi do toho kliknul Tom. Pardon.

     • Omyl!

       • O Covidu je třeba mluvit stále a při každé příležitosti. Nesmí nám ani na okamžik sejít z mysli. Mrzí mne, jak jej média podceňují a jak málo o něm mluví, tak se to snažím za ně napravit.
       • Každý, kdo nesdílí na 100 % veškeré mé názory je hlupák a není v něm špetka zdravého kritického rozumu.

       • A teď bez ironie. Půjde to?

         • Nač ještě potřebujeme svědky?

           • Nerozumím otázce.

             V komentáři A.F. jsem nechápala, proč se zde místo kázání věnuje Covidu, tak jsem reagovala.

             Myslím, že můj postoj k A.F. je (víc než) uctivý, ovšem z reakce A.F. nevnímám totéž.
             Z komentáře, na který jsem reagovala, jsem usoudila, že pokládá pastory za lidi, kteří neumějí počítat a nechají se hypnotizovat médii. Sdělení komentáře A.F. na mě působilo, jako kdyby v zemi nebyl žádný kompetentní pastor.

             Mám-li odpovědět na Vaši otázku, musím jí rozumět. Nerozumím ani ironii A.F. Ale to bude třeba tím, že jsem ho brala vážně.

           • Tak vidím, že upřesnění otázky zřejmě nebude. Nevadí tedy, dokážu s tím žít. Z úrovně „ironického“ úseku diskuse jsem zklamána, neboť ironie způsobuje často neporozumění.
             Přesto však odcházím inspirována probíraným textem (nikoliv kázáním) a připravuji ho na skupinku než začneme nové téma. Též mám ve zvyku v určitých věcech probírat i postoje církví/určitých frakcí v církvi k nějakým tématům a upozornit, co zrovna frčí.
             Nezbývá než popřát šťastné léto.

             • Jsou to slova velekněze, když Ježíš na otázku, zda je Mesiáš, odvětil „ty sám jsi to řekl“.

               Já mám ironii rád. Je to můj výchozí typ humoru. Dokážu se při ní zasmát i sobě, což mi třeba v jiných situacích tak nejde. Souhlasím, že způsobuje nedorozumění, ale kultivovaná ironie a satyra mohou zas vyjádřit dobrou myšlenku a osvítit pravdu, která by jinak byla přikryta balastem.

               Nedávno proběhl a probíhá incident s The Babylon Bee. Je to konzervativní křesťanská satyrický web. Během posledních pár let se začali strefovat do genderismu, „pararasismu“ hnutí BLM, apod. (Strefují se ale i do křesťanských konzerv, úletů a i do vlastních teologických pozic.) Normálně by je Facebook začal asi už cenzurovat a NYT je opravdu daly na seznam „dezinformačních webů“, ovšem tím, že jsou „satyrický web“, jehož deklarovaným cílem je humor, ne sdílení politického názoru, se zatím sankcím vyhýbají. Možná, že právě ironie a satyra jsou v hyperkorektní kultuře dobrý způsob komunikace nesouladného názoru, který by byl jinak „zabanován“.

               https://www.foxnews.com/…sinformation

               • Když už je řeč o Ježíši, tak se přikláním k tomu, že On zacházet s lidmi uměl. Věděl totiž, jaký typ člověka má před sebou. Když Ježíše srovnám s pisateli křesťanských diskusí (to jako s námi a nám podobnými), tak někdy druhou stranu neodhadneme, zvláště nejsme-li dobře seznámeni s jejím myšlením. Osobně se zbytečné ironie snažím vystříhat, neboť častěji boří než buduje.

                 Umím být také dostatečně rýpavá, ale zde jsem na tuto hru nepřistoupila, nemám s tím dobrou zkušenost. Význam ironie chápu a souhlasím s tím, že to může být vhodný prostředek, jak něco vyzdvihnout.

                 Se satirickými weby nemám problém, taky jeden máme. Když jsem ho neznala, málem bych mu uvěřila :-). Souhlasím také s tím, že facebookového giganta je třeba „doběhnout“, než on to udělá s námi.

                 Nemám ani nic proti Vaší zálibě v satiře, to je v pořádku. Pouze Vás informuji, že jsem neporozuměla ani jí a ani té od pana France. Satira má smysl, když je jí trochu. Ale když je jí už moc, ztrácí význam a já ovykle zpozorním.

                 Pokud jsem se měla zasmát, nevím čemu. Pokud zamyslet, nevím nad čím. V mém případě se satira minula účinkem a nemyslím si něco o špatném IQ (i když by mohlo být pochopitelně lepší a dohrabat se třeba na Edisona, ale ono pořád ne).

                 Také je důležité rozlišovat mezi hyperkorektní kulturou (za chvíli už budeme tak korektní, že už nebudeme vědět, co to je) a mezi obyčejnou pohodlností vysvětlit svůj postoj. Odolat ironii může být i známkou určité vyspělosti a tréninku odolávat pokušení.

7. Nemám sil to celé sledovat, kvalitní exegeze je třeba, kritické myšlení ještě víc, ale problém je, že imho občas Ježíš citoval a vykládal dost divoce. Nepoužívál citační aparát apod. :)

   • Ano, ano. Přihřeju si polívčičku… Ježíš a apoštolé neřešili tolik původní význam textu, jako spíš současnou aplikaci. Podobně Pavel B. zde možná klopýtá v původním významu, ale aplikaci má dobrou.

     No a my jsme kontinualisté. Věříme, že Bůh dnes může jednat stejně, jako jednal v historii. Ano, musíme rozsuzovat, co je z Ducha, ale musíme v tom být sofistikovanější, než že pouze řekneme, že takto to nějaký kritický komentář nevidí.

8. Nejsem odborník na řečtinu, hebrejštinu, aramejštinu, řídím se jenom hloupým selským rozumem. A ten mi říká, že pokud zde dva tisíce let nikdo nezpochybňoval verzi „vezmi svůj kříž“ a najednou někdo vystoupí s andělským zjevením, je dobré být ve střehu, protože to prostě nedává smysl.
   Já chápu, že je pro mnoho křesťanů a kazatelů těžké přijmout, že už dnes nic nového neobjeví, protože všechno tady už bylo. Přesto k tomu prostě nemohu být shovívavý. Pavel Bubik není tápající mileniál, ale dospělý muž.
   Jako velmi inspirující mi přijde jiná myšlenka, která s tím souvisí: pokud chceme jít kupředu, musíme se vrátit na začátek. Naše dnešní evangelium, to už není „cesta, na které nejhloupější nezbloudí“. Naopak, stává se z toho nesrozumitelná slátanina, která nikoho z venčí nepřitahuje a hodně lidí uvnitř, jak to alespoň pozoruji ve svém okolí, dávno rezignovalo na nějaké doktríny a odkývají vše, co se jim z kazatelny naservíruje. Chceme-li být jako církev přitažliví, musíme se vrátit na počátek, ke Kristu a k jeho jednoduchému učení. Možná že pak bude církev zase církví i bez toho, aby smilnila s tímto světem.

   • Ten překlad je velmi nezvyklý, to ano. Ovšem to poselství zas tak nezvyklé není. Jak jsem psal níže: Je to dobrá doktrína postavená na sporné exegezi, resp. sporném překladu. Horší by to bylo naopak.

     Souhlasím s tím, jak to jde s námi/nimi s kopce. Co vidím já je čím dál těžší zápas o zachování jednoduché víry a osobní zkušenosti s Bohem v tomto světě. Když víru nahradí párty, vplíží se prázdnota a letargie. A kdo chce řešit doktrínu něčeho, co nežije? Radši řešit odstín koberce, kávu, ps5 pro dorost, koncert pro mládež, protože to jsou témata, která nás baví.

     Z mnoha kázání se dnes stal terapeutický monolog. Kazatel – metrosexuální estét, terapeut, alfa, ideálně i kalokagath (byť to většině nejde :-) – chce primárně dosáhnout emočního zdraví svých klientů, nikoli duchovního nasycení stáda. Pak není divu, že šveholí do umdlení, ale nic si na tom nikdo nevezme.

     Jenže jak stohoven?

     • Kávovar je nejdůležitější součástkou ve sborovém domě, alespoň u nás. Teprve po ukončení liturgie začíná ta pravá jízda.
       V našem sboru mnoho metrosexuálů není, protože kdyby tam byli, nebyl bych tam já. A vlastně tam ani není moc terapeutických monologů, bohužel je to takové nemastné a neslané. Včera v noci jsem si pustil záznam poslední kázně a opravdu jsem si představoval, co by tomu řekl nějaký pohan, kdybych ho přivedl na bohoslužbu. Nedávno jsem to říkal jednomu zde diskutujícímu bratru, že mě pořád přivádí do úžasu třeba John Wesley, který se postavil na sokl před kostel (ze kterého ho právě vyhodili) a kázal (na hubu, bez aparatury, chváličů, podpůrného týmu a mávačů prapory) desítkám tisíc lidí. A přitom z toho, co o něm víme, je nedrbal po srsti, naopak. To, co jim dával, byla asi slušná soda – a oni se přesto zapřeli, vzali svůj kříž a následovali Krista. A když nenásledovali, tak je na tři doby vyrazil z církve. Neříkám, že by se mi to muselo nutně líbit, ale slovy bratra Petra P. – kdo chce jít ke kořenům Písma, stane se fundamentalistou.
       Popravdě hledám důvod, proč se po lockdownu vracet do církve, která se sama definuje jako „cochcárna“ a kázat čisté Písmo se kazatelé neodvažují, aby někoho nepohoršili nebo (jak s oblibou říkají) nezranili. I když víme, že Slovo Boží je jako oboustranně nabroušený meč, který proniká až na rozhraní duše a ducha. Tedy tne hodně do živého.

9. Ačkoliv nepochybuji o zcela svobodné možnosti prezentace odlišných názorů na sympoziu VOŠMT, diskuse na Facebooku (i když jej nemám) mne nikterak nepohoršila. Naopak kázání (na které jsem byl jedním bratrem upozorněn) mne docela udivilo, ale naštěstí se mne to již nijak netýká. Oceňuji názory Jiřího Hanáka (kterého osobně neznám) a Lukáše Targosze (kterého osobně znám) a mile mne překvapilo zejména to, že vidí nebezpečí, kdy andělé potvrzují nějaké neortodoxní výklady. Pokud někdo přijde s kázáním, že mu zřejmě anděl potvrdil, že má odhodit kříž, „odhoď svůj kříž a následuj mne“, můj prostý selský rozum mi velí zpozornět. Když to pak srovnám třeba s místem „kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden“, radil bych takovému andělovi preventivně urazit rohy. :-)

   • Kříž je popravčí nástroj. Na tomto našem kříži má (s)končit naše ego, jinak v nás Kristus žít nebude. Jednoduše řečeno: Nebude-li v nás žít Kristus, bude v nás vyvýšeno to ego a vlastní sebeprezentace.

     Je paradoxní, že ač se Vám, Michaeli, vyjadřuji k A. Francovi, se kterým často nesouhlasím, tak zde se přikláním spíše k němu. Mám i podobnou zkušenost, že Lukáše Targosze znám osobně, Jiřího Hanáka ne. Jejich reakce nepokládám za hysterické, ale za střízlivé v této věci.

   • No podívejte, co jste zase proved. Teď, když zjistí, že ani Vám se to kázání nelíbí, budou muset všichni otočit a hledat na něm pozitiva. Do Vánoc budou všichni odhazovat kříž, protože A. F. byl proti.

     S tím sympoziem to musíme ještě zkusit. Vždyť naděje umírá poslední, ale ženám se jejich mrtví vraceli… :-/

     Já plně uznávám, že ten samotný obrat „odhodit kříž“ může působit skandálně a uznávám, že vzhledem k tomu, jak zneužitelné to je různými frikulíny, kteří chtějí bořit náboženské tradice, ale vlastní ego nikoli. Uznávám i to, že ten polský překlad Mt 16,14 to má nahnuté asi až za hranici obhajitelnosti i při vší akademické velkorysosti. Ale v tom teologickém kontextu, který jsem se zde pokusil vyjasnit, čili v tom kontextu luterského a klasického letničního (durhamovského) důrazu na dokonané dílo spásy, mi to přijde jako prostě neheretické. Je to sporná exegeze na podporu nesporné doktríny. Horší by to bylo naopak – hájit nespornou exegezí spornou doktrínu.

     (Je to krásný příklad sporu mezi teologickou a historickou interpretací. Pro teologickou svým způsobem účel světí prostředky, historická má prostředky za svaté, ale nedbá o účel.)

     O té andělské návštěvě mluví od 16:30. Neříká, že mu anděl zjevil ten kontroverzní výklad Mt 16,14 a už se k němu nevrací. Vlastně z té jeho formulace není jasné, co přesně jsou ty „další věci“, které mu chtěl ukázat. Navazuje volně tím, že za nás na kříži visel Kristus a že to musíme „uchopit“ a tudíž Jeho jho není těžké. Drží se tedy logiky toho svého kázání, ale k Mt 16,14 se nevrací. Namísto toho obrací do Sk 2 a apeluje na to, že je potřeba vztáhnout na sebe zaslíbení Ducha svatého. Já tam tedy naprosto nevidím takové to „Pán mi řekl“. Je to daleko mírnější.

     Samozřejmě ale chápu, že samotná zmínka o andělské návštěvě v kázání může vyvolat ten efekt posvátné úcty, která neprávem pokryje celé kázání včetně toho sporného obsahu. To se holt může stát. Tam je pak otázkou, jakou škodu to natropí a zda se tedy smí v kázání uvádět nadpřirozené zkušenosti.

     • Když jsem dostal pozvánku na Sympozium, opravdu dlouho jsem váhal, zda to přijmout. Napoprvé jsem to proto odmítl. Manželka mi ovšem řekla, ať se nepřeceňuji, že v AC už dávno zapomněli, že nějaký AF vůbec existuje. Jsem proto rád, že jsem nebyl zapomenut a té vážnosti své osoby si opravdu cením. Je to pro mě zavazující. Pokud tedy bude v AC potřeba prosadit nějakou dobrou věc, stačí mi napsat, a já to začnu kritizovat na svých v AC tak populárních a oblíbených webových stránkách.

       Tato církev je mi zřejmě souzena, protože do našeho sboru, tvořeného tak z 80 % bývalými disidenty, vyloučenými a odněkud vypuzenými, se letos připojila skupina brněnského sboru AC, která byla v roce 1997 vyloučena a kterou jsem tehdy nenásledoval. Uvidíme, zda se nakonec nepřipojí i další, ale předem upozorňuji, že nemáme nafukovací sál ani kazatele na plný úvazek. Navíc s vysokou pravděpodobností budou opět omezeny bohoslužby.

       • Aleši, i já byl vypuzen z AC, ostatně byl jsi u toho, když jsem odmítl políbit prsten. AC beru jako svoji Alma Mater, kde jsem dostal duchovní základ (vyučování Milana Hrušky), na kterém stojím dodnes a který je pro mě etalonem.
         Na druhou stranu, a nemusíš se mnou souhlasit, jdu dál. Zkusil jsem návrat a nevyšlo to. Ten sbor už byl jiný, perfektně zkonsolidovaný, nerozhádaný, ale pro mě už moc mrtvý. Nemám důvod do nich kopat nebo se proti nim vymezovat, z toho jsem už vyrostl. Je to jejich odpovědnost a jejich boj, já si bojuji ten svůj a snad ho i dobojuji do dobrého konce.

         I náš sbor je postavený na odpadlících, jsme jako Austrálie, v jejímž rodokmenu jsou samí zaprodanci, vyloučenci a odpadlíci. Akorát je potřeba jít dál, nedělat z toho nějaký trade mark, ale kázat Krista a plné evangelium.

         S lockdownem souhlasím, čekám to každým dnem. Epidemie strachu se šíří jako rakovina.

         • Já spíše očekávám, že církev bude velmi rychle vyexpedována do podzemí (tedy kromě těch pokrokových). Jenže v dnešní době kamer, mobilů a kdovíčeho to asi nebude tak snadné. Spíše si myslím, že by se nějaké sbory mohly zformovat v detenčních táborech, ale záleží, jak velká tam bude ostraha. https://www.euroweeklynews.com/…-dissidents/

           • Vždycky jsem obdivoval tvůj životní optimismus :)
             Ale jo, o tom přesunu Církve do podzemí občas taky přemýšlím a bude to jednoznačně nutnost. Nimcéně bych chtěl připomenout Bonhoeffera – když všichni utíkali z Třetí říše, on se sebral a vrátil se.

             Tak mě napadá – odhodil kříž, nebo ho nesl, když se vrátil?