Panáček se srdíčkem pro buzení.Publikaci tohoto itineráře jsem dlouho odkládal, rušil a zvažoval. Byli jsme totiž na Kristfestu pouhé tři dny. Mohlo by se proto stát, že nekompletní zápis vzbudí u čtenáře kompletní dojem. Tak by to být nemělo. Zároveň jsem pod tlakem přísloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, nechtěl svými subjektivními a specializovanými pohledy ani v nejmenším vrhnout špatné světlo na OMAC, který nám (resp. biblické škole) odpustil půlku poplatků, nechal nás bydlet v exkluzivní chatce a vytvořil prostor pro prezentaci v hlavním programu. Nakonec jsem si ale řekl, že přece mé poznámky nejsou až tak skeptické a přitažené a že nikomu neuškodí, ale jedině prosvětlí a upřesní.
V čem Bůh není příliš dobrý?
Velikým nešvarem systematické teologie je hovořit o Božích atributech téměř výhradně v pozitivních pojmech. Bůh je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, po všech stránkách dokonalý a naprosto svatý. Autor tohoto kázání se rozhodl být o Bohu upřímný a s bázní, avšak odhodlaně, hovořit i o věcech, v nichž Bůh není příliš dobrý.
Přicházíme
Přicházím s nově přeloženou písní „Přicházíme“, v původním jazyce „La Tine venim“. Je to čtyřakordovka o dvou strofách. Naučil jsem se ji na letošním táboře v Rumunsku, kde byla nesporně největším hitem léta.
Text s akordy jsem uložil do sbírky písní: českou i rumunskou verzi.
Chybět nesmí ani orientační nahrávka.
Serpentýn
Následující verše jsem si značil v průběhu minulých měsíců. Vyjadřují nebezpečnou úzkost, nejistotu a nepokoj spojený s tím, co jsem hotov považovat za nepochybnou osnovu mého života, za životní směnu, na niž jsem přistoupil; vyjadřují ovšem také naději a východisko.
srpen, čili serpentýn
měsíc dospělý
hrozný úděs, hutný splín
skrz naskrz mne prostřelí
copak mohu sádlem cpát se
péci maso na víně?
vždyť mám hlavu na oprátce
vždyť mám duši v bažině
Spravedlnost v mudroslovné literatuře
Tato práce je předložena studijnímu oddělení Global University jako jeden z požadavků pro klasifikaci v předmětu BIB4133 Mudroslovná literatura.
S otázkou nespravedlnosti světa zápasí po svém i takzvané mudroslovné žalmy. Proč například Bůh použil k potrestání Judska národ Babylóňanů, který byl daleko bezbožnější! Odpověď nabízí profesor W. Brueggemann s rozdělením retribuční spravedlnosti na „horkou“ (aktivní) a „studenou“ (pasivní). Ta první značí aktivní
Boží dohled na realitu spravedlnosti ve světě podle deuteronomických ustanovení, druhá pak znamená přirozený vývoj věcí podle logické nevyhnutelnosti tak, jako například v Přísloví: lháři, podvodníci a cizoložníci sami poškozují své vztahy a eventuálně trpí pro důsledky svých činů. Příkladem chladné spravedlnosti může být Žalm 122,5: „Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí a své věci spravuje dle práva.“ Horká spravedlnost platí v Žalmu 37,5: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“.
Konferencia u ohňa. Je to zdravé?
Na intru je Ježíš
Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. (Žd 13,1n)
Tento verš mi připomenul příběh, který nám na gymnáziu vyprávěl učitel křesťanské etiky.
V jistém středověkém klášteře panovala napjatá atmosféra. Dusno špatných vztahů a nevyřčených i vykřikovaných výtek dosahovalo nebezpečí třaskaviny, která byla poutána pouze přísným bohoslužebným řádem. Ani řád, ani víra, ani původní touha mnichů, nedovedly proříznout tuto atmosféru, takže se život v klášteře stával pro všechny utrpením.
Představený kláštera byl tím, kdo situací trpěl dvojnásob. Žádný jeho příkaz ani kázeňská opatření nedokázaly toto peklo na zemi rozpustit. Jeho poslední nadějí byl starý poustevník, který se o samotě oddával svým vizím. Představený mu vykreslil situaci, poustevník se zamyslel, pokrčil rameny a pravil: „Vaše situace je složitá. Já jsem jen bláznivý stařec, který strávil život v pustině. Jak bych mohl rozsoudit vaše spory?“ Pak sklopil zrak a dodal vážnějším hlasem: „Řeknu ti ale, co mi bylo zjeveno ve vidění. Viděl jsem, jak do vašeho kláštera přišel Ježíš a vzal na sebe podobu jednoho z bratří. To jsem viděl.“
Představenému tato nová věc úplně roztříštila všechny bolesti, s nimiž k poustevníkovi přicházel. Rychle se s ním rozloučil, pospíchal zpět do kláštera, hned večer si znesvářené bratry svolal a oznámil jim obsah poustevníkova vidění. Na tvrdých tvářích se začalo objevovat zmatení a údiv. Když pak spolu ráno vstali do nového dne, všechny problémy byly ty tam a původní pachuť nesmířlivosti byla nahrazena zvědavým zájmem jednoho mnicha o druhého. Nikdo z nich totiž nevěděl, jakou podobu na sebe Ježíš vzal.
Tento příběh, jehož autora neznám, nás učí, abychom se k sobě navzájem chovali tak dobře, jak jen umíme. Abychom „pokládali jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fp 2,3). V každodenní situaci, které čelí studenti biblické školy jako spolužáci a obyvatelé domova mládeže, můžeme hovořit nikoli vágně, ale naprosto prakticky o naplnění tohoto příkazu. Může být Ježíš na internátě svědkem neumytého nádobí, které jsem naschvál zapomněl v dřezu? Je Ježíš zvědavý na vyzývavé oblékání a koketní chování dívek? Líbí se Ježíši nezodpovědné flirtování a paví nadýmání chlapců? Musí být Ježíš obětí umazané záchodové mísy, kterou po sobě zanechám ve spěchu vstříc duchovnějším záležitostem? Odpověď je každopádně ne! Ten, kterého všichni milujeme, sedí v nebi po pravici svého Otce a Jeho přáním je láska k bližnímu. A jelikož je i v nás skrze Ducha svatého a mezi námi skrze společnou modlitbu, není titulní tvrzení této úvahy až tak daleko od pravdy.
V triumfálním průvodu
Pavel píše do Korintu. Nejmíň podruhé. Na začátku druhé kapitoly 1. Korintským se snad přimlouvá za výtečníka, kterého v páté kapitole předchozí epištoly doporučoval vyloučit (srov. 1K 5,1n s 2K 2,5–8).
Potom informuje adresáty o svých misijních taženích po jižní Evropě. Na to navazuje díkuvzdáním:
14 Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.
15 Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.
16 Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?
17 My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu.
(2 Korintským 2,14–17)
Toto díkuvzdání otevírá delší prostřední úsek 2. Korintským, v němž Pavel popisuje specifika apoštolské služby. Otevírá se v něm Pavlovo stanovisko vůči úkolu křesťana na světě.
Vyvýšit (Te inalt)
Doplnil jsem sbírku písní a některé jsem opravil. Přeložil jsem také jednu krátkou rumunskou chválu s názvem Te inalt. Doslova původní název znamená „vyvyšuji Tě“, já jsem zvolil kratší „vyvýšit“. Rumunskou verzi můžete zaslechnout na YouTube a nahlédnout v mé sbírce.
Poskytuji orientační nahrávku i akordy vhodné pro začátečníky, kteří se tuto krásnou chválu chtějí naučit.
Akordy k písni Vyvýšit naleznete ve sbírce.
Moudrost, my a Bůh
Tato práce je předložena studijnímu oddělení Global University jako jeden z požadavků pro klasifikaci v předmětu BIB4132 Mudroslovná literatura.
Příběh ilustruje rady psychologa Petra Šmolky, který je v rozhovoru poskytuje čtenářům Katolického týdeníku. Vlastnostmi a podmínkami korektního vztahu k rodičům tedy podle něj je:
- Projev péče a lásky. U těch je samozřejmě předpokladem odpuštění křivd. Podobně radí Přísloví 19,11: „Prozíravost činí člověka shovívavým, promíjet přestupky je jeho ozdobou.“
- Pevný vztah s manželským partnerem, který je nadřazený vztahu k rodičům. V Genesis 2,24 se podobně píše: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Jedná se o součást přirozeného stvořitelského pořádku, s nímž mudrosloví počítá a z nějž vychází.
- Poskytování takové pomoci, jaké jsem skutečně schopen beze škod na vlastní straně. Rozhoduji-li se o oběti svého času a prostředků rodičům, pak je dobré „klást si otázku, zda jsem s to takovou oběť podstoupit, aniž bych ji alespoň v duchu rodičům nezazlíval.“, neboť „včasné ‚ne‘ je někdy pro vztah podstatně větším přínosem než se skřípěním zubů opakovaná ‚ano‘.“ V tomto smyslu souhlasí i Přísloví 17,18: „Člověk bez rozumu dává ruku a svému druhovi se zaručuje.“ Mohu se přeci zavázat k něčemu, co nemohu dodržet?