16Červenec2022

Šest tezí k válce na Ukrajině

Když jsem si 24. 2. 2022 ráno otevřel zprávy, zabořil jsem se do křesla o něco hlouběji a zabrblal cosi jadrného. Ta událost sice vmžiku vyléčila mediální prostor z pandemie covidu, nicméně uvrhla na svět novou přikrývku temnoty, která nespočívá především v zabíjení lidí a v lidském utrpení, ale v mrákotě nepřiznané bezradnosti nad stupňující se spirálou násilí a nenávisti. Jedinou cestou ven je Kristus. Ale právě tak, jako musí člověk zemřít sám sobě, aby mohl Kristus žít v něm, musí zemřít i vojenská a politická ideologie na všech válčících stranách, aby se mohl rozhostit Jeho mír.

V následujících stručných tezích tuto myšlenku upřesním. Tyto teze vznikly na půdorysu jakési diskuse na Facebooku, kterou jsem vedl asi před dvěma měsíci pod články na Křesťan dnes (1, 2). Nelíbila se mi tehdy míra vyhrocenosti propagandy, k níž někteří notoričtí křesťanští publicisté dospěli, aniž by navrhli řešení opírající se o principy duchovní, nebo nota bene aby alespoň apelovali na ne-násilí jako na princip srozumitelný sekulárnímu humanismu naší doby. (Musím ale říci, že Křesťan dnes se od té doby umírnil. Možná za to může vyjádření papeže Františka, možná jakési přísnější zpytování edičního plánu. Moje výtky vůči Křesťan dnes, nakolik omezil válečnou propagandu, už tedy neplatí.)

Nyní těch šest tezí:

1/ Žijeme v prostoru válečné propagandy

jejímž cílem z podstaty věci není informovat o realitě pravdivě, trpělivě a vyváženě, nýbrž motivovat obyvatelstvo k co nejsilnější podpoře vojenské kampaně proti Rusku. Mezi častá propagandistická hesla patří např.:

  • Putin může za všechno zdražování, jsou to Putinovy ceny
  • Putin nám vypíná plyn, usiluje nám o život a chce nám učinit totéž, co Ukrajině
  • Ukrajinci bojují naši válku

Dalším motivem protiruské propagandy je deklasování ruské armády, režimu, popř. všeho ruského:

  • Současné Rusko je krůček od revoluce, brzy zkolabuje, zbankrotuje, a rozpadne se na několik desítek států
  • Putin je těžce nemoce, má několik druhů rakoviny, parkinsona, několik psychických chorob a brzy umře
  • Ruská armáda sestává výhradně z klinických debilů, co obráncům nabíhají přímo před hlaveň

V tomto výčtu by se dalo pokračovat. Tato a podobná tvrzení body jsou zkratkovitá a tunelová, hluchá k příčinám, následkům a kontextu. Mohou se zakládat na dobré úvaze nebo vycházet z ověřených dat, jejich společným jmenovatelem však je absolutní popření snahy pochopit současný Ruský stát i jinak než jako morální monstrum, jehož osudem v jakémkoli spravedlivém vesmíru musí být zánik. To ovšem znemožňuje dialog a v logickém důsledku volí z možností řešení tohoto konfliktu jednu jedinou, a to absolutní válku až do totálního zničení jedné ze stran.

S ohledem na utrpení způsobené ruskou armádou tomuto lze porozumět. Problém propagandy však nespočívá především v tom, že je tendenční, ale v tom, že ve svém hysterickém podání, jaké vidíme v našem prostředí, nesnese nesouhlas a touží omezit svobodu projevu. Jsme tedy varováni, že schvalování útoku na Ukrajinu může být trestným činem, protože svoboda slova má své meze, český internet nám chce blokovat určitý druh internetového obsahu, aniž by doložil jeho reálnou škodlivost nebo protiprávnost. Za zobrazení symbolu Z může hrozit vězení. Z podlého žalování na zastánce odlišných názorů se stala ctnost a z obyčejných Rusů potenciální podporovatelé Putina, kteří musí být lustrováni. Nastal tedy tolerovaný útlak, společensky odměňované donašečství, šikana odlišných pohledů. Z protiruského svatouškování je svátost, z jakéhokoli otazníku hřích a z jakékoli jiné než protiruské perspektivy anathema. Černobílý narativ nepřipustí odchylku. Za neškodný pokus o alternativní pohled se musí média omluvit a jeho autora dehonestovat, za absurdní dezinformace a nenaplněné prognózy nikoli. V posledních týdnech spatřujeme i výjimky, avšak je otázkou, jak dlouho tyto vydrží.

Z křesťanského hlediska se k tomuto problému přidává ještě závažnější problém, a to ten, že biblický příběh spasení člověka je sám v určitém smyslu válečná propaganda, která každou jinou propagandu vylučuje. Například v knize Jozue vidíme válečnou propagandu, jejímž cílem je dosvědčit, že Hospodin Izraeli pomáhal v jeho tažení proti původním obyvatelům Kenánu. V knihách Samuelových a Královských zase vidíme propagandu královskou, jejímž účelem je posílit legitimitu Davidova královského rodu. Tyto starozákonní propagandistické motivy jsou pak adoptovány Novým zákonem. Nejsou potvrzeny samy v sobě, ale je v nich rozeznán prorocký motiv ukazující na Krista jako na toho, o němž biblická propaganda vskutku hovoří. Nebyl to tedy Jozue, kdo uvedl lid do skutečného odpočinutí, byl to Kristus (Žd 4). Nebyl to žádný z davidovských králů, ale Davidův potomek Kristus, kdo je právoplatným Králem na Davidově trůně v nebi.

Toto jsou dva stručné příklady. Vyložit způsoby, jimiž Nový zákon starozákonní propagandu osmyslňuje, musíme nechat na jindy. Zde je potřeba jen zdůraznit zdůraznit, že celý příběh Bible je propagandou a nikdo, kdo se k Bibli hlásí, nemůže zároveň vyznávat propagandu jinou. Chceš válčit proti Rusku nebo naopak proti Západu? To bys neměl! Vždyť Ježíš Kristus, tvůj přicházející Král, je kníže pokoje (Iz 9,5). V Něm je náš mír (Ef 2,14), nikoli naše válka. Slyšíme-li „zvěsti o válkách“, Ježíš říká: „Neděste se“ (Mt 24,6). Proč Ježíš neříká „chopte se zbraně“? Protože „všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou“ (Mt 26,52). Z těchto a mnoha dalších pasáží je zřejmé, že Kristus po nás účast ve válce nežádá.

2/ Jiná než Kristova propaganda vždy škodí

neboť jejím cílem je spoutat člověka ke službě nějakému ideologickému konstruktu, čili něčemu, co se tváří jako strašně důležité, ale vlastně je to nanicovaté.

Cílem propagandy je motivovat příjemce na emoční až pudové úrovni k akci dle předem daných priorit, a to za pomoci úmyslné selekce sdělovaných informací. Člověk má v zásadě dva pudy, kterými lze vysvětlit jeho chování, a to pud sebezáchovy a pud zachování druhu (sem patří jak sex, tak obrana rodiny/kmene), přičemž v mezních situacích mívá často přednost ten druhý. Nu a na ten se i válečná propaganda popravidle zaměřuje: Putinovské Rusko ohrožuje západní civilizaci – náš druh. Proto se semkněme, učiňme potřebné oběti a zachraňme náš druh. Kdo není s námi, je naším nepřítelem, protože nám nechce pomoci náš druh zachránit.

Do tohoto dráždění živočišných pudů vstupuje Kristus se zcela nečekaným prvkem, protože Jeho kenoze (vtělení a dobrovolná smrt na kříži) není dána pudem sebezáchovy, ani pudem k zachování druhu, ale pudem zcela novým a nečekaným, pudem lásky k jinakosti. Ve světle Kristovy oběti na kříži a její novozákonní interpretace nejenže války přestávají dávat smysl, ale jsou přímo neospravedlnitelné. Jejich motivy jsou v Kristu překonány a jako papírové konstrukty zcela blednou i pojmy, na něž se tato hra základních pudů odkazuje, totiž rodina, vlast a civilizace.

a. Křesťanská rodina je přeci především výrazem společenství Krista a církve. To Kristus je zdrojem manželství (1Kor 11,2) a Bůh tím, kdo ho spojuje (Mt 19,6). Jistě chápu člověka, který k obraně rodiny použije násilí. Chápu i člověka, který v odplatě za příkoří způsobené rodině vyhledává pomstu. I Bůh má s takovým jednáním soucit, protože to On vložil otcům a matkám do srdce lásku k dětem a jeden k druhému. V principu je ale takové jednání nelegitimní, protože nevydává svědectví o tom, o čem má křesťanská rodina svědčit.

b. Sloužit vlasti je dobré, pokud je to vlast, v níž jsou konkrétní lidé, protože vlast sama o sobě není nic než souhrn lidí, kterým mohu jako křesťan sloužit. Křesťan nemůže být podřízen čemukoli jinému, než Kristu, protože pak už není křesťan. Podobně „Ukrajina“ jako stát je z pohledu křesťana pouze zastřešením občanských služeb. Křesťan v ČR má podporovat Ukrajince jako lidi, které Bůh miluje, ne však Ukrajinu jako stát, který je konstruktem politické ideologie. (Totéž platí o Rusku, o ČR, o jakémkoli jiném státě.)

c. Služba západní civilizaci je podobně neopodstatnělá. Západní civilizace je přeci ta, které se dostalo té nejskvělejší materiální, intelektuální i duchovní péče. Vyrostla na klidném evropském kontinentu, jehož přírodní podmínky umožnily blahobyt. Ten vedl k rozvoji vzdělanosti a posléze vědy a techniky. Namísto zušlechtění světa ale západní cívilizace přispěla ke zničení civilizace americké a africkou a asijskou se pokusila zotročit. Pokud by tedy koncept solidarity západních národů obnášel i kolektivní vinu, bylo by lepší se ho zříci jako dědictví, které obsahuje i nesplatitelný dluh. Tato úvaha je, přiznávám, velmi kusá. Jejím smyslem je pouze osvětlit, co lze dokázat i mnoha jinými způsoby, že pojem „západní civilizace“ je konstrukt, který velmi snadno podléhá zubu dekonstrukce a palbě kritiky různého druhu.

Tak či onak, propaganda, ideologie a vůbec celá metafyzika lidské civilizace má pouze omezený účel a užitek. Boží „propaganda“, mohu-li ji takto nazvat, lidskou metafyziku přesahuje a v některých případech, například v případě proukrajinské válečné propagandy, ji vylučuje.

3/ Válku na Ukrajině musíme demytologizovat

od různých populistických hesel a nepravd, které šíří různě informovaní křesťanští publicisté, aby podpořili svůj světonázor. Je zajisté správné o válce hovořit a nazvat válku válkou, agresi agresí a křivdu křivdou. Není ale správné překrucovat pravdu a přihřívat polívčičku svých sporných teorií. Zejména je potřeba varovat se dvou mýtů:

  1. Volodymir Zelenský je křesťan a zároveň mesiánský žid. Toto tvrzení může být částečně pravdivé, protože Zelenský pravděpodobně v Boha věří. Používá ale náboženství jako pouhý nástroj, jako kolečko v mašinérii válečné propagandy, nikoli jako měřítko svého politického jednání. Pokud nevyplynou na povrch nové skutečnosti, je nesporné, že prezident Zelenský prokázal mimořádnou odvahu a oddanost své funkci. Pokud však jde o jeho křesťanské vyznání, je-li jaké, to se do jeho jednání nepodepisuje. Nedovedu si představit, že by člověk, co přečetl alespoň evangelia, věří jim a věří Kristu, o němž se v nich píše, dokázal vydat rozkazy k co nejefektivnějšímu zabíjení nepřátelských vojáků. Pokud se má pojem „křesťanství“ vymanit ze stínu středověkých náboženských válek, musí se vrátit k novozákonnímu principu nenásilí, odpuštění, k lásce k nepříteli a k nastavování druhé tváře, a to i pokud by cenou bylo podetnutí ukrajinské územní celistvosti.
  2. Vladimir Putin je Góg, kníže Magógu dle Ezechiele 38. Zde narážíme na starou známou teorii, která ztotožňuje zemi Magóg s moderním Ruskem. Tato teorie má kořeny v 19. stol. a většinou, byť ne v každém případě, ji zastávali dispenzacionalisté navazující na Darbyho odkaz. Pro podrobnou analýzu a falsifikaci této teorie vizte knihu Armageddon Now od Dwighta Wilsona. Její nepravděpodobnost obnaží například tato řada otázek:
  • Jak dokázat, že Ezechielovo proroctví není naplněno ve Zjevení 20 až po tisíciletém království? Toto je dle mého názoru zvlášť pro premilenialisty, kteří si zakládají na doslovném výkladu Zjevení 20, velmi tvrdý oříšek!
  • Pokud se proroctví nenaplnilo ani za doby Ezechielových posluchačů, ani ve Zjevení 20, nemohlo se naplnit kdykoli v dlouhé historii? (John Brown uvádí stručný přehled historie výkladu. Gógem mohli být Skýtové, Lýdové, Otomani, apod.)
  • Pokud se v historii nenaplnilo, jak víme, že právě moderní Rusko má být oním Magógem? (J. Barton Payne, s. 367, cituje autory, které tuto teorii pokládají za neudržitelnou.)
  • Pokud to má být moderní Rusko, jak souvisí jeho válka na Ukrajině s ostatními eschatologickými událostmi, v nichž přeci Ukrajina ani dle dispenzacionálních teorií neměla mít žádnou roli? Nemělo snad Rusko zaútočit na Izrael?

Tyto otázky činí ze ztotožnění Góga s Putinem velmi nepravděpodobnou, svévolnou teorii a ukazují, jak ošidné může být pokoušet číst denní tisk s Biblí v ruce. Bible sama nám tyto věci vyjevit nechce. Naopak, Bible nám neschvál budoucnost představuje rozostřeně, abychom se spoléhali na Pána Boha, ne na svůj fištrón, který to chce vypočítat a mazácky vyložit. Je jistě příjemné zastávat divoké eschatologické teorie, zvlášť když jsou vám exkluzivně zjeveny. Duch zjevení, kterého známe my, však zvěstuje bláznivou zvěst kříže, ne bláznivé eschatologické teorie.

4/ Musíme zopakovat a v aplikaci důsledně vyžadovat klasickou evangelikální antropologii a hamartiologii

Každý člověk má hřích a narodil se v hříšném stavu. Není rozdílu mezi Židem, Řekem, Ukrajincem, Rusem nebo Čechem. Všichni zhřešili, a to noblesní evropský humanista stejně jako primitivní asijský hrdlořez, protože Bůh všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.

Spasení z tohoto stavu spočívá v tom, že se spolehnu na Ježíšovu věrnost a na to, že Jej Bůh určil za prostředek smíření a v této víře přijmu odpuštění svých hříchů a dílo Ducha svatého, který mě bude usvědčovat z nepravostí a nabádat ke službě. Jako člověk, který byl takto odsouzen za svůj hřích, ale vzat na milost v Kristově oběti, už nemám jiný základ pro morálku a etiku než samotné evangelium. To Kristus je měřítkem všeho, co je dobré nebo zlé. Jak píše Bonhoeffer, „Všechno přemýšlení o dobru, kdy se to, co má být, staví proti tomu, co je, a naopak kdy se to, co je, staví proti tomu, co má být, je překonáno tam, kde se dobro stalo skutečností, v Ježíši Kristu“ (Bonhoeffer, Etika, 200, srov. 350).

Proto se i mé hodnocení války na Ukrajině musí zakládat ne na všeobecném názoru a dedukci z množství faktů, ale na tom, co vím o Kristu a jak Ho znám z Jeho Slova a z díla Ducha svatého ve mně a v církvi. Zde je prostor pro zapředení křesťanské etiky a nikde jinde.

5/ Musíme odpouštět

protože v Kristu jsem i já shledán hříšným a v Kristu i mně bylo odpuštěno. Radikální odpuštění, které je podmínkou života v Kristu, musí pronikat i do naší evangelizace a do naší veřejné teologie. Pokud i Václav Havel, kterého jsme nemilovali, správně rozeznal, že nad lží a nenávistí nezvítězí násilí, nýbrž pravda a láska, musíme být my, kdo se držíme neskonale krásnějšího příkladu, první kdo odpustí válečné zločiny, omilostní viníky a pomohou těm, kdo mačkali spoušť.

Evangelium je zpráva o tom, že Bůh ti odpustil hříchy, že tě vytahuje z toho zlého, v čem jsi byl/a a že se na Něj stačí spolehnout. Tuto zprávu není možné hlásat bez příkazu k odpuštění. Proto i křesťanská reflexe války musí být vždy namířena na odpuštění, musí to být její hlavní zbraň. Jakékoli prohlubování nenávisti vůči Putinovu režimu jde opačným směrem, protože prohlubuje v postižených osobách neodpuštění a drží je v hříchu – v té sžíravé spirále temné nenávisti, co stahuje člověka hloub.

Kdo by zde kroutil hlavou, že nelze odpustit tyranům, kteří znásilňují a vraždí, tomu je potřeba připomenout zástupy svatých, kteří právě takovéto Kristovské odpuštění sami zřetelně dosvědčili. Zmínit můžeme Corrie Ten Boom, Richarda Wurmbrandta a mnoho dalších. Vedle nich můžeme zmiňovat případy těch, kdo sami páchali hrozné skutky ve službě nějakému zlu, ale Bůh se jich dotkl a změnil je, takže nalezli milost k pokání.

6/ Zlu se postavíme Boží propagandou

Jak se tedy protivit zlu? „To je jako máme nechat, ať to tam vydrancujou“? – říká případný skeptický tazatel. Novozákonní zbraní proti zlé vojenské síle je paradoxně bibická propaganda:

a. Ježíš naprosto jednoznačně odmítl jakékoli násilí. To je holý fakt, který je potřeba vytesat na všechny kazatelny – „Kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ Ježíše vůbec nezajímalo, že v Galileji a Judsku jeho doby vládnou Římané a jejich kolaboranti, á propos ti Římané, kteří jen generaci před Ježíšem „genocidně“ zničili Židovský stát a krutě potlačovali židovské právo na národní sebeurčení a o kterých Ježíš prorokoval, že genocidně potlačí židovská povstání a zničí chrám, což se stalo o generaci později.

Ježíš tedy žije v historickém sendviči genocid na židovském obyvatelstvu, ví to a přitom svým učedníkům nezakazuje Římanům pomáhat a platit jim daně. Když ale Ježíš říká „co je císařovo, dejte císaři“, můžeme to číst i jako velmi jasný symbol protiřímské propagandy: Císař ať si svůj peníz strčí někam, vy se starejte o Boží věci. Analogicky by Ježíš dnes možná řekl: Dejte Rusům za plyn rubly, které jsou jejich a dejte Bohu celý svůj život.

Vskutku se jeví, že Ježíšova radikální výzva k nenásilí je nejzávažnějším textem pro současný svět. Vyložit ji opačně, aby neznamenala to, co ve svém jednoduchém významu znamená, by bylo velmi náročné i pro otrlé eisegety. Proto je, zdá se, ignorována, upozaděna.

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář. (Mt 5,38n)

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,43nn)

b. Když pak u Pavla čteme, že „nikdo neřekne Ježíš je Pán, než v Duchu svatém“, opět v tom slyšíme protistátní poselství, protože pokud je Kyrios (=Pán) Ježíš, pak není Kyrios císař. Jinak řečeno: Ježíš je Pán, císař ne. A jelikož je to „z Ducha svatého“, znamená to, že sám Duch se protiví Římské říši. Proč? Ne ani tak proto, že by byla málo mravná. Naopak by se dalo tvrdit i to, že Římané udržovali ve své říši na starověké poměry morálku relativně slušnou, podobně jako dnešní „osvícený Západ“. Duch se té říši protiví proto, že vládne násilím bez Boha. Analogicky a ze stejných důvodů se Duch protiví putinovskému režimu, asijským režimům, západním režimům a všemu, co si uzurpuje Boží slávu.

c. Korunu tomu nasazuje Zjevení, které, pokud je čteme očima původního posluchače, je velmi sofistikovaným očerněním Říma a oslavou definitivního politického a vojenského vítězství Krista. Zjevení jakoby říkalo jakékoli světské moci: Máš armádu? Hezké. Ale Bůh má nádoby hněvu a Kristus jen co přijde, tak všem pistolníkům spadne čelist, protože On nepřijde s raketometem za milion dolarů, ale s „mečem svých úst“ (Zj 1,16), čili s mocí Božího Slova v plné parádě.

Novozákonní „propaganda“ tedy, jak jsem uvedl už ve 2. tezi, vylučuje ideologické konstrukty států, sfér vlivu, etiky, apod.

Závěr

A přesto se setkáváme s křesťany, kteří s válečnou propagandou problém nemají a válečné násilí schvalují jako spravedlivé. Jako křesťan to pokládám za promarněnou příležitost, za střelbu doprázdna. Je to vlastně takový paradox. Pokud Kierkegaard hovořil o teleologické suspenzaci etiky, kdy člověk ve vztahu k tomu, co je absolutní překoná to, co je etické (obecné), zde můžeme hovořit o etické suspenzaci teleologie – překonání toho, co je absolutním smyslem církve ve vztahu k tomu, co se nám aktuálně jeví jako dobré. Toho nás však Pán Bůh vyvaruj, abychom si stanovovali dobré a zlé bez Něj a abychom spíše než na Ježíšovo svědectví hleděli na svědectví jakési dobrotvorné propagandy.

Vyzývám proto k racionálnímu zvážení úlohy křesťana a církve dnes ve světle těchto tezí. Musíme se vymanit z života v denních zprávách, abychom žili v Kristově pravdě a ukázali těm, kdo budou povoláni ke spáse, cestu ven z mrákot nenávisti a násilí.

Článek „Šest tezí k válce na Ukrajině“ okomentován 3×

  1. Troufnu si tvrdit, že jako křesťané máme dvě občanství: nebeské a zemské (Pavel byl občanem nebeského království, ale využil práva římského občanství). Každé toto občanství se týká jiné sféry a podléhá jiným podmíněnostem. Zjišťuji, že je pro křesťany extrémně těžké, skoro až nemožné, tyto sféry v konkrétnostech odlišit. A tak jedni neustále aplikují například na politiky církevní měřítka a druzí aplikují na církev měřítka sekulárních institucí. Některé církve až suplují úlohu politických stran nebo budují strukturu armády.

    Uvedu jeden příklad za všechny. V AC se svého času řešilo, zda může pastor oddávat nevěřící. Pokud tak činil jako pastor, porušoval vlastní ústavu, neboť církevní sňatek je určen křesťanům. Pokud by ale tento pastor byl zároveň státním úředníkem, mohl daný pár klidně oddat, jelikož nešlo o církevní svatbu. Jako pastor tedy ne, jako státní úředník ano.

    Jinak letniční pacifismus pochází z neustále se dělícího Těšínska, které patřilo jednou Polsku, jednou Rakousko-uhersku, jindy Československu, a ještě jindy zde byly německé nároky. Být v armádě opravdu znamenalo riziko střílet na své bratry a nejistotu stání na správné straně. Ale není to pro mě univerzální, nýbrž historicky a lokálně podmíněný vzor. S body 1,3,4,5 v podstatě souhlasím.

  2. Dobrý den Michaeli.
    Předesílám, že se mi vůbec nechce nic psát k tomuto tématu, jelikož je to velice kontroverzní. Nicméně jsem vnitřně puzen a nemůžu si pomoct.
    Váš postoj bych shrnul jako (nezlobte se) defétistický. Nebo mám z toho takový pocit, kdybych měl jedním slovem označit Váš článek. Nebo přinejmenším pacifistický. Skoro mi to připadá, že jste pro přijetí jakési mírumilovné okupace Ukrajiny Ruskem asi jako se nám to přihodilo v roce 1968. Takže historie se rýmuje…
    Utkvělo mi v paměti, že argumentujete, že Kristus zapovídá meč, jelikož ten, kdo používá meč, sám jím zajde. Čekal jsem od Vás lepší argumentaci a sice, proč např. Jan Křtitel neříká totéž vojákům, kteří se ho ptali, co mají dělat? Proč jim říká, spokojte se se svým žoldem. A druhý můj protiagrument je, že nelze stavět teologii na jednom místě z Písma. Tolik zatím asi k tomuto.
    Naše rodina má historickou zkušenost z Druhé světové války. Praděda byl v Praze na Pankráci stať v roce 1944 kvůli přechovávání občanů říši nepřátelských. Jeho rodina skončila v koncentrácích a nebo přinejlepším ve vězení. Domů se vrátili s podlomeným zdravím. Tehdy partyzánům mohl říct, nezblobte se, ale my vás jaksi neubytujeme, jídlo nedáme, nesmí se to a možná by partyzáni popravili jenom jeho a rodina by zůstala doma. Ušetřili by si spoustu trápení, kdyby ustoupili zlu…skutečně?
    Kdybyste viděl, že se někdo vloupal k sousedům a ubližuje jim, co byste udělal? Já bych vzal zbraň a šel tam. Bránil bych je. Zakazuje mi to Kristus? V tu chvíli by mně asi nenapadla žádná teologie, ale udělal bych správnou věc jako chlap. Samozřejmě bych zavolal policii, ale bránil bych je, protože někdy může být pozdě a nechtěl bych celý život litovat, že jsem neudělal správnou věc…některé rozhodnutí už nelze vzít zpátky.
    Pavel píše, že vláda má v rukou meč a Kristus je hlavou všech vlád a mocností. Tzn. ten meč je pro mně armáda, policie, hasiči, atd. Takže nepovažuji za nebiblické, když křesťan je členem těchto silových složek státu. A nebo si myslíte, že je to proti Písmu? A když je křesťan voják, ta musí bojovat.
    A na Ukrajině se děje něco podobného jako jsem ilustroval u těch sousedů ovšem na úrovni států. Někdo Ukrajincům vleze do domu, zabíjí děti, znásilňuje ženy, ničí infrastrukturu a nemají se bránit? Mají násilníka ubytovat? Mají jako naši otcové v r. 1968 složit ruce v klín a pak toho celý život litovat? Máme se na to dívat a argumentovat, že nám Kristus zakazuje bojovat a nebudeme dělat nic? Skutečně? K tomu nás vede Bible? Defétismu, poraženectví? Já si myslím, že vykládáte Nový zákon bez Starého. Ano. Máme především zvěstovat Krista. To můžeme ale i se zbraní v ruce a říkat spolubojovníkům o Kristu. Takových příkladů je spousty. Nebo máme ten luxus, že si můžeme vybrat buď nebojovat a nebo bojovat? Někdy to nejde. Máme se modlit za Ukrajinu i Rusko? Ano. Válka je přece strašná, ale člověk to přece nemůže jen tak sledovat a nedělat vůbec nic. Jsme obětí propagandy? Zcela určitě, ale záleží, čemu tak říkáte. Nevěřím, že v Rusku jsou všichni lumpi a soud náleží Bohu. Stejně tak Krajina má své hříchy…
    Před skoro třiceti lety jsem byl ještě jako nedochůdče odveden do armády ČR. Když dnes přijde povolávací rozkaz, narukuju. Budu poslouchat rozkazy velitelů a bojovat s nepřítelem? Budu. Stejně jako moji otcové. Je tento postoj proti Písmu? Není. Proč? Protože vláda třímá meč. Meč je armáda. Válka je organizované násilí. Když mně odvedou do armády, budu tam, ať se mi to líbí nebo ne, tak jako generace přede mnou. Jsem součást většího celku jako je stát a ten řídí ti Bohem povolaní a nebo ne? A ti když rozkážou, mám povinnost poslechnout, pokud to není proti Písmu. Máme přece poslouchat a být poddajní, nemáme mít spory se státem, pokud to není v rozporu s písmem. Je náš stát v rozporu s Písmem? Není. Tzn. jestli uznávám jako křesťan jeho legitimitu, mám poslouchat. Jsem všemi deseti proti válce, když už to ale nastane, nebudu se zbaběle schovávat. Patřím ještě do generace, která byla odváděna do armády a nediskutovalo se, jestli chci nebo nechci, co si myslím o válce atd. Mám na mysli bojovat za náš stát jako je nyní. Demokratický.
    Na závěr si myslím, že všeobecná podpora Ukrajiny mezi křesťanstvem v jejich obraném boji je momentálně správná a že není jiné východisko než bojovat proti agresorovi. Válka je pokračování diplomacie jinými prostředky. Diplomacie předvedla opravdu nemožné, ale zlu přece nemůžete ustupovat. Už není a nebylo kam…
    Taky si myslím, že k tomu naše legitimně zvolená vláda přistupuje celkem rozumně a nadále se za ni budu modlit, modlit za okamžité ukončení války, budu žehnat Ukrajině i Rusku, aby okamžitě ukončilo toto nesmyslné násilí. Pokud se stane, že budu povolán do armády, budu tam. A budu zvěstovat Krista až do konce mých dnů.

    • Naprosto rozumím lidem, kteří se při obraně vlasti, rodiny, nebo sebe sama, uchýlí k násilí. Je mi to srozumitelné i proto, že koncept spravedlivé války je důležitou součástí kultury, v níž jsme vyrostli. Tento koncept je ale potřeba dekonstruovat ve světle Kristova svědectví v tomto světě, ne ho pokřesťanštit. I Váš příklad s bezpečnostními složkami beru na vědomí a ne na lehkou váhu, protože bez výkonné moci by opravdu nebylo možné udržet pořádek.

      Mou otázkou na všechny křesťany, kteří se k násilí chystají nebo ho podporují, je, jak se jejich víra promítla do jejich činů a jak před Bohem své násilí jako Boží děti ospravedlní. Odpovědět na tuto jednoduchou otázku mi nepřipadá možné.

      Nový zákon obsahuje velkou zásobu textů, a to krátkých “důkazních veršíků” i delších výpovědí, které násilí zapovídají nebo silně problematizují (např. Mt 5,39; 11,12; 26,52; J 18,36; Ř 12,17; 13,10; 1J 3,15; 1Pt 3,9; Žd 10,30; 12,14). Tyto a mnohé další texty jen odráží základní fakt, že jako křesťané, Boží děti, jsme občany Božího Království dříve a spíše než nějakého pozemského. Ideologie, národy, střety civilizací, jsou z tohoto hlediska podřadné a naše závazky platí vůči tomu občanství vyššího řádu, které máme v nebi. Z toho podle mého názoru vyplývá, že musíme aktivně oponovat čemukoli, co by nás chtělo zavázat k takové pozemské odpovědnosti, která by byla v konfliktu se závazky vyplývající z našeho vyššího občanství. Mezi tyto závazky patří radikální úcta k životu, který dochází naplnění v Kristu. Vzít někomu život je v rozporu s tímto závazkem.

      Hypotetickému křesťanskému rekrutovi bych proto pokládal tyto otázky:
      1/ Jak víš, že opravdu bojuješ za správnou věc?
      2/ Co když jako křesťan budeš muset střílet na své bratry v Kristu?
      3/ Co Kristus v tobě říká tomu, co hodláš učinit?

      Takto a všemožně jinak bych ho odrazoval.

      Pokud jde o válku, jsem tedy v zásadě křesťanský pacifista. Domnívám se, že to vyplývá ze svědectví Nového zákona. Pokud jde o otázku násilí v ostatních oblastech a situacích, nechávám si určitý prostor, ale o tom třeba jindy. Jedna věc je použití nesmrtící síly při obraně souseda, jiná věc je použití smrtící síly v naprosto mezní situaci osobního ohrožení, úplně jiná věc je aktivní účast na válečné mašinerii, v níž jde o co nejefektivnější zabíjení nepřátelských vojáků. Proti tomu třetímu se stavím a pokládám za nepředstavitelné, aby se na tom křesťan podílel.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *