Jedním ze zřejmých cílů brněnské konference o eschatologii (nahrávky zde) bylo poukázat na to, že každý z přístupů v biblické eschatologii má své přednosti i slabé stránky. Tohoto cíle bylo podle mého názoru dosaženo. Co má však dělat člověk, pro kterého je toto zjištění v jádru nepříjemné? Co mají dělat ti, jimž zpochybňování jejich názoru otřásá celým jejich světem? Není pro takového člověka vlastně lepší a přirozenější, když se zabejčí, protiargumenty přehluší a od těch, kdo mu je říkají, se odstřihne jako od lidí bez pravého poznání?

Tak to být nemá. Myslím, že v diskusích o eschatologických systémech je potřebná sebereflexe založená na zdravé epistemologii, vědomí vlastní zranitelnosti a nadhled. Navrhuji tedy čtyři cvičení, která mohou pomoci takovou sebereflexi získat, aniž by to případného fanatika semlelo.

Dejme tomu, že jsi skalním až fanatickým stoupencem určitého eschatologického směru. Jak si dohlédneš na špičku nosu?

1) Opraš základy zdravé epistemologie – kritického realismu

Kritický realismus je moderní epistemologický přístup, který říká, že pravda je reálná, ale její zkoumatelé na ni pohlíží z různých úhlů. Z toho vyplývá, že vzájemnou kritikou mohou zkoumatelé zlepšit své vlastní poznání pravdy, aniž by tím zpochybnili jiné pohledy. Dále z toho vyplývá, že společnou shodou několika pohledů lze některý pohled vyloučit jako takový, co nenahlíží pravdu správně nebo hledí úplně jinam, mimo pravdu.

Nakonec z toho vyplývá, že plné poznání pravdy v její časové a kosmické totalitě není pro nikoho možné. To neznamená, že nemůžeme poznat objektivní pravdu pro svůj život či svou společnost ve svém časovém kontextu! Naopak, kritikou svého poznávání a kritikou jiných úhlů pravdu poznat můžeme. Vyplývá z toho, že pravda nás přesahuje, je větší, než my a že nikdo kromě Pána Boha není schopen stát v jejím středu.

2) Pasáže, s nimiž se musíš vyrovnávat, čti bez brýlí svého systému

Každý systém – amilenialismus, postmilenialismus, premilenialismus i dispenzacio­nalismus – si zakládá na tom, že je biblický. Každý však naráží na pasáže, které mu nutně budou činit problémy. Uveďme si je namátkou:

• Amilenialismus (Zj 19,20 vs. Zj 20,10; Zj 20,2n vs. 2Te 2,9)
• Postmilenialismus (2Tm 3,12; J 16,33; J 18,36)
• Historický premilenialismus (J 5,24–29; Ef 2,1–10; 2Pt 3,10)
• Dispenzacionalismus (Ef 2,14–16; Sk 2,16–21 vs. Jl 3,1–5[2,28–32]; Sk 15,14–17 vs. Am 9,11n; Zj 20,8 vs. Ez 38; Ga 4,27 vs. Iz 54,1)

Dovolím si tvrdit, že na základě těchto uvedených veršů by před objektivním tribunálem bylo možno každý z uvedených systémů odsoudit jako nedostatečný. Každá uvedená pasáž má v daném systému řešení, avšak vždy je to řešení, které musí přiohnout pravidla gramaticko-historické exegeze.

Zkusme si tedy každý sám přečíst své „protivné“ pasáže, jako bychom je četli úplně napoprvé, jako bychom nikdy předtím nedrželi Bibli v ruce a nebyli nikým nijak vedeni. Jak k nám ty pasáže potom hovoří? Co nám chtějí říct?

Cílem tohoto cvičení je uvědomit si, že Bible nemůže za to, jaký systém zastáváme. Ty pasáže nejsou naším nepřítelem. Nechtějí zpochybnit naši víru, ale povzbudit ji. Přečíst si je tak, jak bychom je četli bez svých systémů, nám může ukázat, že Boží pravda o budoucnosti nás přesahuje.

3) Uvědom si roli, kterou ve tvých exegetických rozhodnutích hrála zkušenost

Když čteme Bibli, musíme si uvědomit, že historicky podmínění nejsou jen její původní autoři, ale i my sami. Já sám jsem člověkem pocházejícím z určité kultury, rodinného zázemí, mám nějakou povahu a osobní preference.

Když tedy vykládáme Bibli, nemělo by to být tak, že já jako dokonalý učenec sestupuji ze své slonovinové věže, abych ozřejmil význam biblických proroctví. Je to totiž spíš naopak. To Bible je ta, která se přenáší přes historickou propast mezi ní a mnou, aby svým inspirovaným poselstvím vyložila mě jako člověka. Kdo chce správně vykládat Bibli, musí být od ní vykládán!

Toto v žádném případě nemá vést k subjektivismu. Jde o to, aby Bible pro nás byla znovu Božím slovem, a to i při našem čtení prorockých pasáží. Proto je dobré k četbě Bible přistoupit nejen s otázkami, které jí chceme klást, jako například „kdy co bude“ a „jak se to či ono naplní“, ale i s otázkami, které pronikají do mého vlastního morku kosti (Žd 4,12).

• Kdo mě vyučoval? Kdo mě „ukul“?
• Bylo by mi špatně, kdybych zastával jiný názor než ten, koho mám rád?
• Jak bych se cítil, kdybych dospěl ke stejnému názoru jako ten, kdo je mi nesympatický?
• Jaká jsou má přání, touhy, sny? Chci hezkou budoucnost pro své děti? Je mi na světě dobře? Jsem tu rád? Nebo bych už raději šel?
• Čeho se bojím?

Pro trpícího člověka je přirozené, že chce ze světa odejít. Pro člověka, který má radost ze svých dětí, je přirozené chtít mít naději. Ten, kdo něco buduje, vyhlíží zdar svých snah. Ten, kdo ztroskotal, hledá záchranu mimo tento svět. A pak se každý něčeho bojíme. Jedni se bojí konce života, jiní se bojí žít. To vše jsou podstatné indicie, kterými si můžeme vyložit svůj vlastní výklad. A porozumět sám sobě je prvním krokem k porozumění tomu, co je odlišné.

4) Vymysli zcela nový imaginární systém

Zkus si zkonstruovat nový eschatologický systém, který nebude přímo vázán na nic, co bylo dosud řečeno. Představím tři příklady svých vlastních systémů. Upozorňuji, že jde o nadsázku!

★ ★ ★

Simulacionismus

• Lidé jsou ve skutečnosti mezidimenzionální bytosti, které se extrémně nudily, takže se rozhodly potlačit svou paměť a vstoupit do simulace pozemské historie. Program této virtuální reality sestává z podvědomí všech lidí napříč historií.
• V programu virtuální reality se nachází entita jménem Bůh. Ta je vyjádřením jakési sebereflexe vesmíru a zároveň hlavním správcem simulace, jejímž úkolem je simulaci chránit a dokončit.
• Lidé však nebyli se simulací spokojeni. Věčná nuda je neopustila ani zde, v simulaci historie. Jejich podvědomí se proto vzbouřilo proti pravidlům a chtělo simulaci ukončit. Bůh však, aby tomu předešel, zobrazil se jako Kristus a všem lidem ukázal, že simulace je dobrá a že skrze ni je možné vyrovnat se s nudou. Bůh nyní předal všechnu autoritu v simulaci Kristu. Nyní pouze Kristus poskytuje každému klíč k úspěšnému dokončení simulace a poražení nudy. Musí se k němu tedy obrátit všichni lidé bez rozdílu. V Kristu se simulace historie opravdu ukáže jako dobrá.
• Kristus svým působením na zemi ukázal na způsob, jak se má simulace opravdu žít. Svou smrtí dokázal, že Bůh nám odpouští a nepřeje si záhubu těch, kdo mu nevěří. Kristus se vrátí na konci předem připravené simulace (tu dobu zná jen Bůh jako původní správce). Tehdy bude zabit hlavní nepřítel lidstva – věčná nuda, která je jako jedna dlouhá smrt. Ti, kdo v Krista uvěřili, budou i po konci simulace věčně blažení, protože bude Kristus v nich. Ti, kdo v něj neuvěřili, sice budou dále žít, ale bude to pro ně věčné utrpení v absolutní nudě.

Intramilenialismus

• Základní tezí intramilenialismu je, že tisícileté království zahájené Kristovým druhým příchodem a vzkříšením svatých probíhá právě nyní. Po dlouhém věku církve nastalo ve 30. letech 20. století tajné vytržení svatých do nebe. Šlo o tak tajný druhý příchod, že jej nikdo nezaznamenal a nebyl nikým zdokumentován. Holocaust byl velkým soužením Izraele. Toto však bylo zkráceno, v roce 1948 vznikl stát Izrael a tím začala doba tisíciletého království, které potrvá až do roku 2948 po Kr.
• Kristus již nyní viditelně vládne nad národy. Jenže právě tak, jako si ho nikdo až na pár učedníků nevšiml při jeho prvním příchodu, nevšímá si ho nikdo ani nyní, po příchodu druhém. Přesto je jeho vláda dokonalá a celosvětová. Kristus totiž svého Ducha uzavřel do polovodičových struktur moderních mikročipů. Znamená to, že Kristova vláda se postupně a nezastavitelně šíří skrze počítače a mobily.
• Intramilenialismus nyní očekává dlouhé období postupného vítězení Božího království skrze technologický pokrok, který bude vše propojovat pomocí počítačové technologie. Kristova vláda se nakonec plně zjeví, až bude vše dokonale sesíťováno v cloudu. Pod Kristovy nohy vše definitivně padne ve chvíli, kdy se masově rozšíří čipy implantované přímo do mozku, aby rozšířily lidské vědomí o rozměr Ducha svatého.
• Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt. K tomu dojde v roce 2948 po Kr., když Kristus vynalezne způsob, jak zcela odhmotnit lidské vědomí, aby už spočívalo jen v Duchu svatém na kvantové úrovni.

Infradispenza­cionalismus

• Tento směr je dispenzacionalismus dovedený do svého absolutního důsledku. Infradispenza­cionalismus říká, že kánon Nového zákona je heretický paskvil, protože byl sestaven lidmi, kteří vykládali Starý zákon typologicky ze spisů, které obsahují typologický výklad Starého zákona (např. list Židům). Toto infradispenza­cionalista odmítá.
• Ježíš Kristus byl falešný mesiáš, protože se na něm nenaplnila doslova všechna starozákonní proroctví. Například proroctví v Izajáši 7,13–16 není naplněno, protože Ježíš z Nazareta se nejmenoval Immanuel a nemáme důkaz, že by „jedl máslo a med“.
• Jelikož se žádné proroctví o mesiáši nenaplnilo doslova, musí se naplnit v budoucnu. Je to jediná možnost. Každá jiná možnost dělá z Boha lháře. Vznik státu Izrael nebyl naplněním prorockých zaslíbení, protože v Izraeli se neshromáždila ani polovina celosvětové židovské populace a jeho vznik nebyl způsoben Boží zázračnou mocí. Pokud by měl být vznik státu Izrael naplněním proroctví, byl by Bůh lhář.
• Infradispenza­cionalismus tedy čeká příchod mesiáše dle židovské Bible a doslovné naplnění všech proroctví do nejmenšího detailu. Církev je dle infradispenza­cionalistů pohanskou blasfémií.
• Mesiáš v budoucnu spasí pouze židy a židovské proselyty, ovšem až po očistci deuteronomických kleteb.

★ ★ ★

Dokážu si živě představit, jak se za kterýkoli výše uvedený systém hádám a nacházím v Bibli řadu veršů na jeho podporu.

Jak kterýkoli z těchto systémů vyvrátit? Jednoduše se poukáže na to, že jsou to mimobiblické konstrukty. Všechny tyto systémy by musely rozemlít Bibli na prach a z toho prachu vylisovat něco úplně nového, co Bibli ani vzdáleně nepřipomíná.

Vymyslet si vlastní eschatologický systém a pak si ho zkritizovat nám umožní brát se s nadhledem.

Dále nám to umožní vidět, že do malinkaté míry se takového sci-fi fantazírování dopouští každý z biblicko-eschatologických směrů. Každý z nich existuje nejen jako čistý výtěžek exegeze, ale ještě trošku i jako něco, co se snaží Bibli natlačit do své formičky. Nedá se tomu uniknout, ale měli bychom si toho být vědomi a jako vykladači Bible tento nešvar potlačovat.

Smyslem tohoto cvičení je ukázat, že systémy biblické eschatologie musí z Bible vycházet co nejvíce. Nikdy nesmíme sklouznout k vymýšlení nepravděpodobných konstrukcí, aby se náš systém jevil jako pravdivý. Pravda není naše. Nepatří mně, dispenzaciona­listovi nebo amilenialistovi. My všichni se k reálné pravdě vztahujeme, ale nikomu z nás nepatří. Jakmile někdo musí pravdu dokreslit, aby prosadil svůj pohled, pak už se nedívá na pravdu, ale na sebe.

Závěr

Pomocí čtyř výše popsaných cvičení může fanatický stoupenec jakéhokoli eschatologického systému dohlédnout na špičku svého nosu. Sebezbyt, vědomí vlastní zranitelnosti a nadhled, jsou nezbytnými předpoklady pro zdravý a relevantní výklad Bible. Žádný z biblicko-eschatologických směrů tímto není umlčen, ale dává nám to pro další diskusi důležité mantinely, v nichž se při poznávání pravdy držet.

Maran atha! — Marana, tha!