V roce 2024 jsem pro časopis Rozmer sepsal článek, v němž stručně představuji křesťanský sionismus a jeho dvě hlavní větve, které v současném evangelikalismu vidíme – apokalyptický (dispenzační) sionismus a neapokalyptický (smluvní či charismatický) sionismus. Ve slovenské verzi je plný text článku k nahlédnutí na stránkách časopisu.
Vztahy křesťanů a židů jsou nesmírně pestré a komplikované. Sám Nový zákon je z určitého pohledu opatrnou teologickou výpovědí o tom, co z judaismu prvního století přejímáme, jak to chápeme odlišně, co naopak odmítáme. I druhů sionismu proto může být spousta a v jemných leč pro někoho podstatných nuancích se vůči sobě jednotlivé druhy mohou vymezovat. Obecně křesťanský sionismus chápu jako snahu o teologické potvrzení nároku etnického Izraele na území Palestiny. S tímto názorem nesouhlasím a tvrdím, že současný „Izrael podle těla“, jakkoli si ho definujeme a jakoukoli roli bude či nebude v Božím eschatologickém scénáři hrát, nemá teologický nárok na území Palestiny.
Dlouhodobým čtenářům tohoto blogu jistě neujde, že jeho autor pochvále či povýtce nepromeškal některé příležitosti, aby poněkud loketnatě vystoupil pro či proti fenoménům spojeným s některými mocnými proudy v českém letničním hnutí. Jsem zlobivé dítě. Jen tak namátkou si vzpomínám, že recenze knihy Vytržení, rozbor teologie Staška Bubika, a zastání se Aleše France, mi přinesly aplaus jako hmyzu, když proletí sálem. Bylo z toho pěkných pár koberečků a kartáčů, kdy jsem stál sám voják v poli, nepěkné přetřásání a nejedna hypertenze. Když se ale dívám na věci dlouhodobě, mám pocit, že mi nikdy nic neublížilo tak, jako mírná kritika křesťanského sionismu a jeho projevů. Jakmile se zjistilo, že nejsem přítelem té církevní židovské pseudokultury a že nebudu hledět na stát Izrael jako na hodiny světa, nýbrž jako na normální stát jako každý jiný, upadl jsem v nemilost. (Samozřejmě ne u všech křesťanských sionistů, z nichž mnozí jsou mými přáteli a s nimiž mi nic nebrání spoluvyhlížet budoucnost a přesný tvar opravdového Božího Izraele.)
Při psaní tohoto článku jsem si významně rozšířil obzory. Zjistil jsem, že křesťanský sionismus se vyvinul z židovského restoracionismu, když v 19. stol. někteří přišli na to, že Izrael se vrátí do Palestiny před svým obrácením ke Kristu. Za velmi poučnou zde pokládám knihu The Shifting Romance With Israel, v níž Ray Gannon ukazuje, jak potom během 20. stol. sympatie letničních k Izraeli stoupaly a klesaly dle toho, jak moc se zdálo, že za státem Izrael Pán Bůh opravdu stojí. To mi potvrdilo, že pro mnohé letniční je křesťanský sionismus věcí zkušenosti. Vystavovat v modlitebně menoru či izraelskou vlajku, troubit na šófary, mávat prapory a podporovat sporné kroky státu Izrael je cosi, co v dotyčných jitří zvláštní duchovní cit, takže když se setkají s byť jen stínem nesouhlasu, mají pocit, že je ohrožena samotná struktura jejich víry. (Toto se netýká všech k. sionistů, ale velmi významné a hlasité části, ne-li většiny.) Není mým záměrem někomu tento duchovní cit rozporovat a přesvědčovat někoho o své pravdě. Myslím si ale, že prostor si zaslouží i ne-sionistický názor a že by měl být brán v úvahu jako vhodná alternativa bez kaceřování, ostrakizace a dusných emocí.
Samotnou polemikou se však v článku zabývám vlastně pouze okrajově. Snažím se v něm hlavně představit dva základní druhy sionismu a ukázat na jejich historii, jejich silné stránky a jejich slabiny. Nejzdařilejší obranou křesťanského sionismu v češtině je kniha toho jména od Davida Pawsona. Text mého článku je zde:
No, zde jsme nějakou battle rozehráli a mám pocit, že v AC jsi se do toho docela namočil. V Tvém případě by to určitě stálo za hlubší reflexi. Moje battle je nyní kapitola do knihy pro Nature-Springer o pomocných látkách pro orodispergovatelné tablety. Žádnou euforii u toho nezažívám, ale je mi jasné, že až to vyjde, pak to žádného křesťana nezvedne ze židle.
Ale nedávno jsem četl polemiku mezi AoG v USA (ještě Woodem) a nějakou apologetickou službou Lighthouse, kvůli omezení podpory Izraele na základě mírového plánu Ricka Warrena. Je to už staré a nevěnoval jsem tomu pozornost. Ale tehdy mne to překvapilo a nevím, co je na tom pravdy. Zde jsem to dohledal: https://www.lighthousetrailsresearch.com/…tion-israel/
Tuším někde v předmluvě ke knize „Nový sionismus“ jsem si všiml, že AoG jsou uvedeni jako sionisté. Tak mne docela překvapuje, co píšeš.
Ještě malý dovětek k restoracionismu. Já jsem ten pojem vždy chápal jako snahu o návrat k prvotní církvi, někdy v docela bizarní podobě. Moc nechápu, co to má za význam k Izraeli? Návrat k obětnímu systému? Našel jsem si, že by to mělo znamenat toto:
Restoracionismus (nebo konkrétně jeho formy jako fyzický restoracionismus) zastává následující přesvědčení:
Pokud je to ono, pak jak se to liší od sionismu? Jen v té obnově, která se s tím má pojit?
Restoracionismem se myslí obnova věrného Izraele před Bohem. Používá to tak např. Donald Lewis v knize A Short History of Christian Zionism. Můžeme ho klidně rozdělit na duchovní (Židé jen uvěří v Krista), fyzický (budou v zaslíbené zemi), bohoslužebný (nějak si obnoví bohoslužbu). Ani nevím, kdo by to kromě dispenzacionalistů takto mohl zastávat, ale teoreticky je to možné.
Od sionismu se liší vždy tím, že neuznává stát Izrael jako naplnění dané obnovy. Vždy musí dojít k duchovní obnově před nebo souběžně s návratem do země. Lewis v úvodu té knihy píše:
Tady se k tomu přidává třetí kontext, a to misionální. Lídři AoG si zakládají na horlivé celosvětové misii. Velká část prostředků se vyčleňuje na misii mezi Araby. Když AoG nekriticky podporuje stát Izrael, podrývají si tím vlastní práci mezi Araby. Mezi Araby není nějaké velké probuzení, ale dá se říct, že ta misijní práce je tam obecně slibnější než mezi Židy. Proto si myslím, že někteří lidé v AoG budou říkat něco jako „ano, vznik státu Izraele je nějakým způsobem Boží plán, ale my k tomu nemáme co dodat a musíme hlavně působit pokoj“.
Toto je hezky vidět na knize od Erica Newberga The Pentecostal Mission in Palestine
Tady je nějaká asi zhuštěná podoba jeho teze:
https://www.aps-journal.com/…load/106/103?…
Není to jen polemika se sionismem, byť i ta je tam cítit, ale spíš argument pro uznání arabské perspektivy.
Díky za ten článek. Je zde cítit jistý posun. Mám pocit, že se na obou stranách promítají sekulární a politické vlivy do teologie.
A přesně o tom je sionismus. Získat sekulární a politický vliv. To tomu názoru vytýkám, že chce politickou moc bez přítomného Krista.
Existuje jen jedno hnutí, kterému šlo vyloženě o politickou moc, a to byl abolicionismus. Jinak, než politicky, toho totiž dosáhnout nešlo.
Ano, to je dobré srovnání. Sionismus, abolicionismus a feminismus mají společné kořeny v osvícenství. Pro otroky volnost, pro ženy rovnost a pro Židy národní stát. Je to zvláštní okamžik historie.
Zde se vrátím ještě k tomuto článku. Chápu, že zastat se mě (za což jsem dodnes vděčný) nebo kritizovat proponenty CBH je ošidné. Ale že by být nesionistou bylo v AC dnešních dnech tak fatální?
Já jsem asi byl sionistou vždy, ale neaktivistickým. Vím, jak Rudkovi a některým pastorům vadila ta fascinace symbolikou a přeexponovaný důraz na Izrael. Náš sbor, jelikož byl charismatickým, kladl velký důraz na Izrael. Já jsem se toho zpravidla neúčastnil, ale ani náznakem jsem k tomu nebyl tlačen. Všichni (i starší a pastor) si uvědomovali, že současný Izrael je sekulárním státem, a zachovávali si kritický odstup. Respektovali ale Boží vyvolení Židů a distancovali se od všech forem antisemitismu.
Jen jednou jsem se setkal s dost prudkým odmítnutím z jednoho aktivistického sboru, když jsem řekl, že Židé nejsou spaseni. Až jsem se ulekl té reakce. Nikdo ale, krom těchto aktivistů, nesdílel názor o spáse Židů skrze Starý Zákon.
Je mi jasné, že když na exponovaném učitelském místě sionistické církve je nesionista, že to může činit problém. Ale jsem přesvědčen, že v době, kdy jsem byl ještě v AC členem, by to nepůsobilo to, o čem se zmiňuješ.
Uvědomují si lidé ještě, že i podle dispenzacionalismu (a nyní netvrdím, že tomu tak musí být) zatvrzelý Izrael jednou přivítá Antikrista, který usedne v chrámu?
Já nevím, co si kdo uvědomuje, ale toto pro mě osobně bylo ve dvou důležitých případech opravdu tím hlavním důvodem, proč se mi někde zavřely dveře. Nechci o tom teď psát, takže víc zde k tomu nesdělím.
Na to může být dvojí pohled (Zj 3:7). Každé zavřené či otevřené dveře bychom měli přijímat jako dobrodiní.
Ano, zpětně to tak taky vnímám. Jen nevím, jestli se neměly zavřít nějaké daleko dřívější dveře :-)
Už jsem o tom psal vícekrát. Mně Bůh v roce 2002 jasně a velmi srozumitelně otevřel a následně i zavřel dveře k nástupu jako učitele na VOŠMT. Velmi dobře jsem věděl, proč se to stalo. Bylo to kvůli mé nevěře a neschopnosti se na Něho spolehnout. Prostě jsem to v jednu chvíli neustál a řekl jsem Bohu „ne“.
Nebýt toho, nikdo by mi ty dveře nedokázal zavřít ani bych nic nemusel odvolávat, jak si později někteří kladli za podmínku. Jsem přesvědčen, že by se celý můj život odvíjel úplně jinak. Dále bych byl členem AC (nikdy bych nevystoupil o své vůli – ač to zní neskromně – byl jsem Bohem trénován snášet křivdy) a věřím, že by se i řada dalších věcí udála odlišně. To, co se dnes v AC děje, mne bolí a vidím to i částečně jako svou vinu, jelikož jsem nebyl ochoten nést jho služebníka.
Mám z toho jedno ponaučení: otevřené dveře od Boha nám nemůže nikdo z lidí zavřít, kromě nás samotných, ale zavřené dveře od Boha nemůže otevřít vůbec nikdo.
Pokud bych Ti mohl dát jednu „knížecí radu“, pak je následující: Zj 2:24–24. To bylo mým krédem, mnohokrát potvrzeným pro život v AC.
[…] psaní článku o křesťanském sionismu pro časopis Rozmer jsem si opět uvědomil, jak málo je v našem letničním prostředí zastoupen ne-sionismus. Jen […]
„Vystavovat v modlitebně menoru či izraelskou vlajku, troubit na šófary, mávat prapory a podporovat sporné kroky státu Izrael je cosi, co v dotyčných jitří zvláštní duchovní cit, takže když se setkají s byť jen stínem nesouhlasu, mají pocit, že je ohrožena samotná struktura jejich víry“.
Tohle je skutečným problémem, ať už má sionismus pravdu nebo ne. Zažil jsem to mnohokrát a sám nejsem výjimkou. Sáhni reformovanému na Dort a poukaž na místa o ztrátě spasení; zpochybni českému charismatikovi démonologii Dereka Prince; označ pastorovu vizi za zpochybnitelnou; poukaž na absenci pokání na Kurzech Alfa; zpochybni libovolnému pentekostalistovi učení o „probuzení poslední doby“; řekni liberálovi, že existoval Adam a odvaž se nevěřit v evoluci; sděl progresivistovi, že úloha muže a ženy se v církvi liší; zacituj, že nový sňatek, pokud partner žije, je cizoložstvím; řekni adventistovi, že netřeba světiti sobotu a zpochybni proroctví EGW; řekni katolíkovi, že Maria byla hříšnice jako kdokoliv jiný, která potřebovala Spasitele. Dalo by se pokračovat. (Není nehodnotím pravdivost daných výroků, jen pouhé konstatování…)
Každý máme v srdci svoji oblíbenou herezi, za kterou půjdeme na barikády. Otázkou pak je: kdyby všechny tyto doktríny padly a zůstal jenom vzkříšený Kristus, stačilo by nám to? Nebo je to tak srostlé s naší vírou, že máme pocit, že každý, kdo to vidí jinak, je nepřítelem? Jsou věci, o které se zřejmě budu přít a budu se v tom mýlit. Znám se a snažím se mírnit.
Napadlo mne, co by se stalo, kdyby se podařilo všechny zástupce hlavních proudů, kteří by měli Ducha svatého a byli umírnění a empatičtí, zavřít do jedné „konsistoře“ a nechat je sepsat to, v čem se shodnou v pohledu na Izrael. Byli by tam tak dlouho, pokud by se nedohodli. Myslím, že by to bylo velmi krátké prohlášení.
Zjistil jsem, že nejhlasitějšími stoupenci různých nauk jsou ti, kteří je nemají prostudované a promodlené.
Pro mě je to otázka priorit. Některá má přesvědčení jsou významnější než jiná. Mám levicový názor na politiku, ale jelikož se mi žádná levicová strana nelíbí a jelikož ten názor nepokládám za teologické dogma, moc se za něj nestavím. V angličtině říkají „pick your battles“. Stejné je to v teologii.
Tipuju si, že pokud by propustkou z konzistoře bylo stanovisko, zvítězili by sionisté, protože jsou hlasití, politicky silnější a záleží jim na tom víc. Většina opravdových špiček v biblické teologii jako Craig Keener, N. T. Wright, Richard Bauckham, Michael Heiser, Anthony Thiselton, apod. jsou supersesionisty nebo restoracionisty. U Keenera je to hezky vidět, jak je „strašně proizraelský“, jak to vždy odkýve, ale Římanům 4,13 se podle něj týká Abrahamovské smlouvy, naplňuje v Kristu a Izrael se musí obrátit :-) Málokdo z nich o tom napíše knihu. Bauckham se tomu, pokud vím, věnuje vždy jen velmi okrajovou zmínkou někde uprostřed knihy na jiné téma. Thiselton kritizuje sionistickou ideologii jen mezi řádky opět v knize na jiné téma. Myslím, že důvodem je zpolitizovanost toho tématu. Myslím, že třeba Keener to nemá zapotřebí. Už brojí za práva žen sloužit a za věrohodnost evangelií. Nepotřebuje otevírat další frontu.
Pokud Pán dá sílu a um, mám rozepsanou knihu o Abrahamově smlouvě. Jako základ použiji svoji starou studii, na kterou jsem již odkazoval. Pak tě poprosím o kritickou předmluvu. Bude to snaha zjistit, zda má Abrahamova smlouva platnost i nyní pro Židy. Základem bude toto:
Tak to snad zvládnu, ale hned to nebude.
Jasně, akorát Ty to nechceš zjistit, nýbrž dokázat.
Obecně nemám k těmto studiím jen kladný vztah. Devocionální hodnota je nízká, protože funguje jen u stoupenců daného názoru. Akademická/studijní hodnota je nízká, protože stručná studie nepodnikne dost hluboký ponor.
1/ Toto je skvělý argument pro restoracionismus spíše než sionismus.
2/ Hranice národů se mění. Docela paradoxně se mění i hranice Izraele ve SZ.
3/ Typické je pro evangelikální eschatology, že s tím částečným a plným nakládají bez odůvodnění. Je potřeba k tomu vypracovat nějaký hermeneutický rámec a u každého proroctví zdůvodnit, proč se teprve musí naplnit a proč nám NZ naplnění nestačí.
4/ Ještě více míst ukazuje, že obrácení je nedílnou součástí exodu. Můžeme snad mít evangelium bez pokání?
Doporučuji prostudovat si McDermott & al., The New Christian Zionism: Fresh Perspectives on Israel and the Land a abys viděl, jak se na to dívají akademici, tak také Scott, James M. & al., Restoration: OT, Jewish, and Christian Perspectives. Dále cokoli od Waltera Kaisera. To Ti doporučuji zdroje, které mají ke Tvému názoru blízko. O těch ostatních nemluvím. Ale zvlášť u toho druhého uvidíš, jak to má sionismus těžké.
Dají se ty knížky někde sehnat?
Aktuálně se dá skoro vše sehnat na https://annas-archive.org nebo na sesterských webech, které vidíš na https://open-slum.org. Články se dají sehnat na https://sci-hub.se. Články a knihy, které nejsou na Sci hubu a mají DOI, lze sehnat na https://sci-net.xyz, ale tam už člověk musí platit (řádově desetikoruny za jednu žádost).
Pokud bys to nechtěl stahovat, nejlepší je kupovat z druhé ruky na https://www.abebooks.com nebo https://amazon.com dle toho, kde to vyjde levněji.
Články přes „pirátský“ Sci Hub jsou trochu etickým problémem, ale dělají to tak mnozí. Na knížky mrknu, odborné se někdy před NET moc sehnat nedají.
Ano, je to problém, stejně jako platit 30–60 USD za jeden článek vydavatelstvím, která nepřidávají dílům hodnotu. Z hlediska legálnosti se můžeme schovat pod § 30 Autorského zákona, ale je to na každém, jak si to rozmyslí.
Díky za ty všechny odkazy. Zde jsem našel podnětnou polemiku. Je dobré o tom vědět. Vždy to bylo jen na samém okraji mého zájmu: https://theopolisinstitute.com/…king-israel/
Chtěl bych tu diskusi přeci jen nějak zakončit. Moc díky za Tvoje postřehy. Některé věci jsem si vůbec neuvědomoval a některé jsou pro mne nové. To pojednání jsem začal někdy v roce 1995 a nyní nevím, zda to dokončovat. Jsou mnohem lepší a fundovanější na toto téma a dlouho to leželo mimo mého zájmu. Bylo by ode mne pyšné a neskromné říci, že bych přinesl něco nového a nepodlehl pouze hypergrafii. Určitě by se vyplatilo vydat nějaký zahraniční sborník, kde by bylo více pohledů. Ale kdo chce, ten si to najde. Také jsem si všiml, že ohledně sionismu mnozí ztrácí nervy, pokud člověk nepřijme jejich pohled. Je to asi i tím, že je to politicky vypjaté téma. Nikdo také nechce bojovat proti Bohu (já také ne).
Ano, je to vypjaté téma, je to otázka Božího jednání a trochu i kulturní otázka. Naše civilizace nese kolektivní vinu za asi 2000 let antisemitských pogromů. Když potom přichází rok 1948 v návaznosti na holocaust, těžko se divit, že to způsobuje určité emoční vypětí, v němž se spojuje ta kulturní reakce s náboženskou.
Jinak ten sborník mapující diskusi je tady:
Brand & al., Perspectives on Israel and the Church: 4 Views
Zajímavé je, že v letničních periodikách to není časté téma. Letniční teologové se tomu nechtějí věnovat. Opravdu za posledních 40 let bys napočítal jen pár článků, v nichž se o tom autoři zmiňují, a to vždy jen na okraj. Tady je článek od mého profesora teologie NZ, kde se o tom zmiňuje sice jako ne-sionista, ale velmi smířlivě:
Balfour, Pentecostal Eschatology Revisited
Ještě k tomu sborníku jsem měl dodat, že vlastně není úplně skvělý, protože neuvádí smluvní sionismus jako legitimní možnost. Od toho je ten McDermott. Je to hodně schematický přehled.
Já jsem si prošel některé pasáže ve studijní Bibli a například Gal 6:16 je zde vyložené v poznámce pod čarou ve shodě s teologií náhrady. Z toho mi plyne, že autoři, zřejmě sionisté, vůbec tuto diskusi nesledují. Ostatně já sice nejsem letniční teolog, ale také to bylo na okraji mého zájmu.
Myšlení je následující: Izrael se prostě navrátil do své země, proroctví se tak naplňují, co jiného by to mohlo být? Toto byl (i je) přesně můj pohled, jelikož vidím, že se proroctví často naplňují opakovaně a ještě nikdy nebyl Izrael shromažďován ze všech zemí, koutů a ostrovů.
Ale je zde problém naplnění Abrahamovy smlouvy v Kristu a země a Země (toho jsem si všiml už v roce 1995). Já své „logické“ vysvětlení sice mám, ale uvědomuji si zřetelné důvody, proč to ostatní odmítají. Některé sionistické výklady ohledně chrámu a snaze vidět i v Zd 11 Kanaán mi přijdou docela násilné. Tomu jsem nikdy nevěřil. (Ale netvrdím, že to vidím správně)
Zatímco sionističtí dispenzacionalisté věří „dvojí smlouvě“, klasičtí sionisté věří „podvojné smlouvě“.
Mohl bys na půdě AC iniciovat konferenci „Komu patří země Izrael“ a pozvat sionisty i nesionisty. Toto například rozděluje naše novokalvinisty na zodity a macarthuriány. Ono, pokud jsem si všímal, tak konference o eschatologii měla silně sionistický podtón.
Ano, protože ta generace Stampse, Hortona, Menziesů a dalších je generací, v níž dochází k určitému prozření: Aha, dispenzacionalismus je pro nás nic moc, protože podle nich se Joelovo proroctví nenaplnilo ve Skutcích 2. Tudy cesta nepovede. Navíc noví fundamentalisté jako MacArthur jsou vůči nám ne úplně vstřícní, takže tudy to taky nepůjde. Proto se Menziesové zasadili o jakési znovuobjevení reformovaného letničního dědictví, díky čemuž dnes řada letničních normálně poslouchá Pipera a zastává teologii náhrady. Lidé jako Horton, kteří nešli touto cestou a kladli důraz na premilenialismus, se s tím tak nějak prali. V Knize Stanley M. Horton: Shaper of Pentecostal Theology je o tom kapitola 8. Horton byl velký filosemita, ale když si o něm čtu, nějak tam nemohu vidět víc než restoracionismus. Tak to bude s mnoha letničními. Já si vlastně nepamatuji jediného profesora ze semináře, který by zastával sionismus. Jeden byl naopak palestinistou! Možná jsem se jen trefil do takového prostředí.
Jenže z pohledu těch profesorů: Co s tím? Opět platí „pick your battles“. Nejagresivnější sionista v USA John Hagee pochází z AoG a jeho megasbor byl původně v AoG. Laikům to nevysvětlíš.