22Červenec2023

Rozdíl mezi přirozeným a zvláštním zjevením s příklady

Jedním ze zásadních východisek teologie je rozlišování mezi různými druhy Božího zjevení, zejména pak mezi přirozeným zjevením a zvláštním zjevením. Přirozené zjevení nalézáme v přírodě, rozumu, filosofii, matematice, a podobně ve všem, co Pán Bůh zjevil svým stvořením a zaopatřením veškerenstva komukoli, kdo má o takové zjevení zájem. Zvláštní zjevení nalézáme v tom, co Pán Bůh zjevil zvláštním způsobem nad rámec přirozeného zjevení. Výtečnou prezentaci rozdílných zdrojů zjevení nalezneme v češtině u Hortona (77–88). Přesto nanosím trochu dříví do lesa a přednesu své vlastní vysvětlení.

Biblický základ

Žalm 19

Jako ilustrace dělení Božího zjevení na přirozené a zvláštní se často uvádí Žalm 19. Ten je rozdělen na dvě části, z nichž ta první (vv. 1–7) ilustruje zjevení přirozené a ta druhá (vv. 8–15) ilustruje zjevení zvláštní. Nejde o žádnou náhodu. Autor daného žalmu moc dobře věděl o kontrastu, který zde vytváří.

První verš hovoří o Boží slávě ve stvoření. Verše 3–7 obrazně popisují kosmický řád. Verš 3 ale rychle dodává: „Není to řeč, nejsou to slova, jejich hlas není slyšet“. Jakoby žalmista říkal: Ve stvoření je nesmírná moudrost. Je založeno na komplikované informaci. Ta informace ale není srozumitelná pro lidskou řeč. Člověk ji může popisovat nebo dokonce kontrolovat, ale nejsou to slova, která by člověku cosi sdělovala.

Proto ve verši 8 provádí žalmista ostrý obrat od přírodních úkazů k informaci, která již pro člověka srozumitelná je. Tou informací je zde Hospodinovo zvláštní sdělení, pro které zde žalmista nachází řadu synonym. Hospodinův zákon je ryzí, svědectví spolehlivé, přikázání přímá, příkaz vytříbený, bázeň čistá, rozhodnutí spravedlivá a mají blahodárný vliv na svého posluchače (vv. 8–11). Jakoby zde žalmista říkal: Vidíte? Kosmický řád je tu k Boží slávě, ale Boží jednání s člověkem se uskutečňuje skrze jeho zvláštní výroky, ne skrze ten kosmický řád, který stvořil. Ten může být nanejvýš nosičem.

Tři závěrečné verše pak přechází od děkovného obdivu blahodárných Hospodinových sdělení ke zjištění, že tato sdělení něco znamenají pro život jednotlivce a komunity. To až ve světle Hospodinových výroků se rodí morálka a hodnoty, koncept viny, apod. Proč? Vždyť morálka by mohla být i součástí přirozeného zjevení veršů 1–7!? Zde je to proto, že žalmista nesleduje ani tak morálku jako samostatný konstrukt jako spíše touhu zalíbit se Hospodinu, kterého poznal skrze jeho zvláštní výroky popsané ve verších 8–11. Žalmista svým způsobem nechce být člověk morální, ale člověk, který se chce líbit Hospodinu (v. 15).

(Zde jsme narazili na složitý problém spočívající ve dvou otázkách: Za prvé, může morálka existovat bez Boha? Podle mého názoru ne, ale na současný argument tato otázka nemá vliv. Za druhé, může člověk v lásce k Hospodinu porušit morálku? Podle mě ano, ale k tomuto ano bych dodal mnoho různých kvalifikací. Tento problém tedy necháme na jindy.)

Římanům 1

V prvních třech kapitolách listu Římanům apoštol Pavel pečlivě dokazuje, co vedlo k potřebě smíření s Bohem. Prostředkem tohoto smíření je Kristus (Ř 3,25), důvodem pak je to, že všichni zhřešili (v. 23), a to (4) kterýkoli žid (3,1–20), (3) nominální žid (2,17–29), (2) pohanský mravouk (2,1–16) a také (1) kterýkoli jiný pohan (1,18–32). Jak ale možno z čehokoli vinit pohany, kteří neměli možnost poznat speciální zjevení v zákoně nebo v evangeliu? Neměla by je neznalost Boha omlouvat?

Pavel se touto otázkou zjevně vnitřně zabýval a došel k závěru, že pohané jsou sami sobě zákonem (2,14) a jejich pořádkové instituce jsou v určitém smyslu Božím nástrojem (Ř 13,1–10), protože Boží záměry lze poznat i v samotném stvoření (1,20). Jsou součástí přirozeného zjevení. Pavel tedy koncept přirozeného zjevení znal a použil v odpovědi na otázku „proč vlastně pohané potřebují Krista“? Podle Pavla je přirozené zjevení morálky a etiky dostatečné k tomu, aby pohanům posloužilo k odhalení hříchu stejným způsobem, jakým židům posloužil zákon. Přirozené zjevení morálky stejně jako speciální zjevení zákona ukazuje na nedostatečnost člověka v naplňování Božích záměrů a potřebu smíření skrze Krista.

Postavení přirozeného zjevení morálky na roveň zvláštnímu zjevení zákona vede k otázce verše 3,1: „Co má tedy žid navíc?“ Na to Pavel odpovídá: „Předně ten, že Židům byly svěřeny Boží výroky“ (v. 3,2). Jinými slovy ten rozdíl spočívá v tom, že židům bylo speciálně zjeveno to, co mělo být pohanům jasné přirozeným způsobem.

Pasáž Římanům 1,18–32 bývá často předmětem diskuse o praktikované homosexualitě a jejím místě v církvi. Dle mého názoru se nám při výše popsané logice prvních tří kapitol listu Římanům zužuje prostor, v němž zde může hermeneutická spirála kroužit. Pavel uvádí homosexualitu jako příklad nesprávné praxe v pasáži, jejímž smyslem je hovořit o přirozeně zjeveném morálním řádu. Popisovaná praktikovaná homosexualita se mu zřejmě jevila jako výborný příklad praxe nehodné schvalování z jakékoli pohanské perspektivy. Pro Pavla bylo zcela jasné, že tato praxe je bez ohledu na náboženství zlá. Pavel zde necituje ze speciálního zjevení Starého zákona, jak nepřímo činí v 1. Korintským 6,9 (tam naráží na Lv 18,22), protože předpokládá, že jeho nedobré zdání praktikované homosexuality vyplývá z přirozeného zjevení. Ti, kdo chtějí brát Bibli vážně a přesto schvalovat praktikovanou homosexualitu, musí dokázat, že Pavel zde odsuzuje takový druh homosexuality, který není totožný s tím druhem homosexuality, jenž chtějí schvalovat.

Teologická reflexe

V teologii jako disciplíně je dělení zjevení na různé druhy jedním z hlavních východisek, které prakticky nikdo nerozporuje. Jelikož zjevení je pro teologii de facto jediným předmětem zkoumání, kladou si teologové například následující otázky:

  • Existuje přirozená teologie? Přirozená teologie je taková, která ve zvýšené míře přihlíží k přirozenému zjevení, jak nám je představuje filosofie. V situaci např. liberální teologie dokonce přirozená teologie nemusí vůbec se zvláštním zjevením počítat. Přirozená teologie na druhou stranu může být užitečná v apologetice, kde poslouží k nepřímému dokazování Boží existence a benevolence za pomoci filosofie nebo přírodovědy. Filosofie jako taková je aktivitou, ne obsahem. O možnostech přirozené teologie píše hezky Pannenberg (95–107) a o partnerství filosofie a teologie Erickson (39–61).
  • Je možná teologie neznovuzrozených? Jinak řečeno, musí být člověk znovuzrozen, aby mohl porozumět pravdám zvláštního Božího zjevení? Jde o problém, který evangelikálové a letniční dneška zdědili po pietismu (Tillich, 280). Pokud si představíme teologa jako karikaturu zhýralého buržoazního namyšlence, který ve svých nabubřele tlustých knihách oponuje autentickému křesťanství, pak je odpověď záporná. Na druhou stranu vidíme mnoho věřících vydávat svědectví, jak k nim Bible hovořila ještě před tím, než se stali znovuzrozenými křesťany. Bylo to jejich porozumění Písmu, které je přivedlo k víře, nikoli naopak. Z toho vyplývá, že teologie neznovuzrozených možná je.
  • Jakým způsobem se zvláštní zjevení projevuje dnes? Synonymem zvláštního zjevení je pro mnoho evangelikálů prostě „Bible“. Pokud však uznáme možnost pokračujících duchovních darů zjevení (proroctví, moudrost, poznání, apod.), musíme kategorii zvláštního zjevení rozšířit. Může však mít aktuální proroctví stejnou váhu, jako Bible? Pokud bychom řekli, že ne, uznali bychom, že Bůh dnes pracuje jiným způsobem, než v apoštolských dobách, což je pro letniční nepřijatelné. Zároveň musíme dodat, že biblické zjevení je měřítkem pro rozsouzení zjevení prorockého, protože je dřívější a potvrzené tradicí rané církve. Různé modely zjevení u širšího spektra teologů poskytne McGrath (153–159), avšak letniční perspektivu pomíjí. S praktickými otázkami z letniční perspektivy se vyrovnává Ulonska a do určité míry Williams. (Williams ovšem o duchovním zjevení pojednává v kapitole o přirozeném zjevení jako o tzv. „podřízeném zjevení“. Podřízené zjevení plynoucí z duchovních darů se dle Williamse musí podřídit speciálnímu zjevení v Písmu a v Kristu (Williams, 43–44). Dle mého názoru by mělo jít o podřízenost účelovou spíše než ontologickou.

Toto jsou podnětné otázky, které tím či oním způsobem přesahují do současné teologie. Celý obor teologie se však shodne na rozlišování zjevení na přirozené a speciální. Jde o dva různé druhy, které se nesmějí zaměňovat. Teologie může jeden z druhů popřít, ale nemůže jej nahradit.

Příklady

Uveďme tedy pár příkladů nedorozumění, k nimž dochází při zanedbání rozdílu mezi přirozeným a zvláštním zjevením.

Snář křesťanských mystiků

Josef jim řekl: Což nenáleží výklad Bohu? Prosím, vyprávějte mi je. (Gn 40,8)

Příkladem omylu, k němuž dochází při nerozlišení přirozeného zjevení od zvláštního, je snaha vytvořit biblický snář, který bude sloužit k určení významu snů. S tímto pokusem se setkáváme například v knize The Bible-Based Dictionary of Prophetic Symbols. Tato praxe je sporná z několika zřejmých důvodů:

  1. Předpokládá se, že nás vybrané biblické pasáže chtějí poučit o významu našich vidění, že jimi popisované jevy mají symbolickou hodnotu a že jsou obecně platné. To jsou hned tři neopodstatněné předpoklady.
  2. Biblická symbolika není stejnorodá. I kdyby platilo, že biblické symboly mají ukazovat na výklad snů a vidění, musely by být brány vskutku doslova a výčet pasáží by musel být daleko robustnější. Např. číslo 10 by muselo být číslem soudu nad světem (Ex – 10 egyptských ran), číslem desátků (Lv 27), číslem šelmy (Zj 13), číslem církve (Mt 25), atd. Jelikož si jednotlivé symboly protiřečí, nemůžeme s nimi počítat pro výklad snu. (Pokud tedy číslo 10 v mém snu nemá znamenat, že církev, která vyžaduje desátky, se stává šelmou a přivolává na sebe egyptské rány.)

Omyl zde spočívá v tom, že sestavením biblického snáře beru zvláštní zjevení a činím z něj svou autorskou činností zjevení přirozené, které však aplikuji na sny, o nichž tvrdím, že jsou zvláštním zjevením, které vykládám zvláštním zjevením. Jednodušeji řečeno, přenáším autoritu speciálního zjevení na svůj úsudek.

I samotná Bible nás v příbězích o Josefovi a Danielovi učí, že výklad snu je věcí zvláštního Božího zjevení. Slovy samotného Josefa „výklad patří Bohu“ (Gn 40,8). Výklad jako zvláštní zjevení nesmíme suplovat přirozeným zjevením.

Židovský kalendář a astronomické jevy u Sergeje Miháľa

I řekl Bůh: Ať jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. (Gn 1,14)

Jsi unavená množstvím svých plánů: ať se postaví a zachrání tě – ti, kdo rozdělují nebesa, kteří čtou ve hvězdách a předpovídají podle novoluní – ať tě zachrání od toho, co na tebe přijde. (Iz 47,13)

Dalším výborným příkladem je užití židovského kalendáře, jaké vidíme u amerického křesťansko-sionistického aktivisty Johna Hageeho a u v Čechách působícího kazatele Sergeje Miháľa. O této kontroverzi jsem na tomto blogu psal v letech 2017–18 (viz štítky Miháľ a eschatologie). Miháľova eschatologická teorie je nepochybně jednou z nejsilnějších koncentrací faktických, exegetických a teologických omylů, jaké kdy měl český a slovenský evangelikální či letniční křesťan možnost potkat. Centrální teologický omyl se zde však týká nerozlišení přirozeného a zvláštního zjevení, které vyplývá z těchto dvou předpokladů:

  1. Přirozené astronomické jevy jsou znameními eschatologického významu (Miháľ, 65)
  2. Bůh nastavil židovský kalendář do jeho současné podoby (Miháľ, 83)

Z těchto dvou předpokladů Miháľ vyvozuje, že pokud k astronomickému jevu dojde na židovský svátek, což je nota bene u lunárního kalendáře nevyhnutelné, jde o eschatologické znamení, které ukazuje na pretribulační vytržení před rokem 2024 (Miháľ, 98). Oba dva předpoklady jsou nesprávné, a to právě a především proto, že si jejich autor neuvědomuje, že jde o záležitosti přirozeného a nikoli zvláštního zjevení.

  1. Ad 1. Bible sice říká, že mezi eschatologická znamení budou patřit i mimořádné astronomické jevy (Sk 2,19n; Mt 24,30), avšak hned v příběhu o stvoření uvádí, že „světla na nebeské klenbě“ jsou zde „k určování časů, dnů a let“ (Gn 1,14). Smyslem této definice je znemožnit čtenáři, aby s nebeskými tělesy počítal jako s čímkoli jiným, než se zcela předvídatelnými předměty. Celý první záznam o stvoření v Genesis 1,1–2,3 má za cíl úplně vyloučit teogonii (pohanský názor, dle nějž je fyzický svět ovládán skrytými silami – viz můj text o egyptských mýtech) a tudíž i astrologii a přesvědčit čtenáře, že světla na nebeské klenbě jsou v doméně přirozeného zjevení, nikoli zjevení zvláštního.
  2. Ad 2. Výpočetní vzorec židovského kalendáře ve své současné podobě pochází ze 4. století po Kr. V prvním století mohl židovský kalendář vykazovat mnoho odchylek, které byly důsledkem ad hoc rozhodnutí židovské velerady. V Bibli není žádný kalendář popsán. Z toho vyplývá, že židovský kalendář je lidským výmyslem a tudíž patří do domény přirozeného zjevení, nikoli zvláštního.

Miháľ tedy ve své eschatologické teorii nesprávně pokládá přirozené zjevení za zjevení zvláštní. Výsledkem je hereze, která nespočívá především v kalkulaci data vytržení, ale ve zbožštění židovského kalendáře a pravidelných astronomických je­vů.

Racionalismus konzervativních evangelikálů

Marně mne však uctívají, vyučujíce nauky, jež jsou jen lidskými příkazy. (Mk 7,7)

Třetí zajímavý příklad dám ke zvážení s určitou rezervou, protože se na něm ukazuje, že představa o vzájemném vztahu přirozeného a zvláštního zjevení podléhá do určité míry konfesi a účelům, jichž chce teolog dosáhnout. Nesprávné (ne)rozlišení přirozeného zjevení od zvláštního spočívá i v tom, že se autorita zvláštního zjevení přenese na rozum nebo tradici. Přenesení autority na rozum mohlo dle některých nastat v konzervativním evangelikalismu.

Konzervativní evangelikalismus známý též jako postfundamenta­lismus se asi od 30. – 40. let 20. stol. vymezoval vůči fundamentalismu, který byl dle konzervativních evangelikálů příliš fideistický, když říkal, že je potřeba zarytě věřit všemu, co nelze vysvětlit rozumem nebo faktickými argumenty. Konzervativní evangelikálové však často odmítali i liberální a neoortodoxní teologii do té míry, do jaké tato umožňovala text Bible a její poselství vnímat jaké méně než historicky a fakticky přesné. Aby konzervativní evangelikálové jako Carl F. Henry, E. J. Carnell a jejich filozofický mentor Gordon Clark obhájili neomylnost Bible a křesťanských dogmat, uchýlili se k přísnému racionalismu, který měl vysvětlit vše, co se zdálo obtížně pochopitelné nebo těžko uvěřitelné, včetně samotné víry v Krista. V jejich apologetice je víra konzervativního střihu něčím, o čem lze přesvědčit kohokoli, kdo správně používá rozumu.

Aby tedy zmínění představitelé konzervativního evanglikalismu obhájili svou věrouku, museli de facto vložit náboženskou autoritu do samotného rozumu. Písmo a náboženská zkušenost jsou posvěceny rozumem, který sám je čímsi jako „prvním předpokladem“, čili zbožštěnou matricí, která samotného Stvořitele vplétá do přesně vyargumentované osnovy evangelikální věrouky.

V konzervativním evangelikalismu tedy může docházet k popletení posloupnosti zjevení. Namísto aby rozum osvětloval cestu zjevení, stává se mu nadřazen a tím se ocitá ve tmě, protože rozum je jako součást přirozeného zjevení sám o sobě poručen nekonečné nahodilosti světa. V přítomnosti zjevení se musí rozum podřídit službě (nikoli potlačit nebo umlčet!).

I když bych se sám takovémuto racionalismu vyhnul, nerad bych umístil Carla F. Henryho a jeho spolubojovníky za rozumové křesťanství do stejné kategorie, jaká patří astrologickým a mystickým šarlatánům prvních dvou příkladů. Postfundamenta­lističtí teologové se vždy těšili mé velké oblibě. To oni pro své nástupce vydřeli nesmírnou konzervativní biblickou erudici, na níž dnes stavíme. Pokud udělali chybku ve své metodě, je potřeba ji zmínit s větší pokorou a shovívavostí.

Závěr

Nauka o zjevení je bezesporu jednou z nejpodivnějších, nejcitlivějších a nejzásadnějších oborů teologie. Říci k ní všechno správně je podobně obtížné, jako definovat Trojici. Bible je Boží slovo. Ale jak? V myšlenkách autorů, v původních rukopisech, v tradici svého přijímání, v jednoduchém čtení, v teologické (racionální) syntéze, nebo v okamžiku, kdy ji Duch oživí v srdci čtenáře? A je přirozené zjevení zjevením pouze tehdy, když vede k poznání Boha, nebo vždy, když je benevolentní, nebo úplně vždy?

Právě proto, že je nauka o zjevení natolik podnětná, je potřeba trvat na základním dělení, které vyplývá nejen z teologické tradice, ale i z každodenní praxe. Přirozené zjevení odhaluje všeobecné pravdy o Bohu, zvláštní zjevení odhaluje jeho zvláštní charakter a vůli. Zvláštní zjevení potřebujeme, abychom chápali poselství přirozeného zjevení (věříme, abychom porozuměli) a přirozené zjevení potřebujeme, abychom vsadili zvláštní zjevení do jasného a srozumitelného rámce (rozumíme, abychom uvěřili).

Literatura

Doporučené zdroje

Další použité zdroje

Článek „Rozdíl mezi přirozeným a zvláštním zjevením s příklady“ okomentován 5×

  1. Možná bych k té „teologii neznovuzrozených“ dodal verš, který se toho podle mne přímo dotýká: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“.

    Jinak zde ohledně této věci proběhl zajímavý spor mezi Karlem Barthem a Emilem Brunnerem. Je tam cítit dozvuky německé naturfilosofie, ale většina je zřejmě nadčasová: https://onlinelibrary.wiley.com/…18569276.ch4

    • Pro mě je to zapeklitá otázka. Na jednu stranu platí tento verš (1Kor 2,14), zároveň ale platí, že i neznovuzrozený člověk musí mít základní duchovní kapacitu k tomu, aby porozuměl evangeliu. To říkám jako arminián. Dále jde o pojetí teologie. I nevěřící např. mohou přispět poznatky ze svých oborů a obohatit teologii.

      O tom sporu Bartha s Brunnerem píše pěkně i ten McGrath.

      • Netvrdím, že neexistuje „teologie neznovuzrozených“. Vždyť se vyučuje v řadě církví a na mnoha teologických fakultách. Jen není tím, z čeho by měl křesťan čerpat pro svůj duchovní růst. Ale teolog by ji měl znát z apologetických důvodů.

  2. Zajímavé… Má osobní cesta ke Kristu během vysokoškolských studií vedla houštinou málo a ještě méně přesvědčivých argumentů, letáčků, článků a knih dokazujících Boží existenci a argumentujících pro racionalitu víry. Křesťané v mém okolí ve sboru KS měli evidentně pocit, že takového – dle jejich přesvědčení – „intelektuála“ je třeba vystavit argumentům poukazujícím na přirozené zjevení a vše půjde hladce. Nefungovalo to. Dokud do toho Bůh „speciálně“ nezasáhl.

    Z této mé osobní zkušenosti (podpořené následující prací s dospívajícími, kteří si kladli podobné otázky) jsem si odnesl, že apologetika založená na takové argumentaci je problematická pokud se nedělá na špičkové úrovni a pokud jasně nepřizná svoji nedostatečnost. To co může jednoho člověka přesvědčit devět dalších odradí jako nepřesvědčivé, nepravdivé atp.

    • Zrovna čtu knihu Interpreting God and the Postmodern Self od Thiseltona, kde autor zdůrazňuje něco podobného ve vztahu k teologii. Teologie musí být velmi sebekritická, jinak se stane nástrojem manipulace.

      On se v té knize vyrovnává s argumenty postmodernistů a jejich předchůdců, dle nichž je každé náboženské tvrzení manipulativní nástroj svévolné moci. Jeho odpovědí je právě ta neustálá kritika, které v haraburdí manipulace a mocenských zájmů buduje kriticky vymezené mosty důvěry.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *