Před třemi lety jsem v časopise Theologia Vitae publikoval článek o důkazu následné zkušenosti v letničním hnutí. Jde o tu populární a pro někoho kontroverzní doktrínu, podle níž je křest v Duchu svatém doprovázen důkazem modlitby v jazycích. V tomto článku jsem nechtěl tuto doktrínu obhajovat, ale především vysvětlit, aby i její odpůrci viděli její logiku a dobové pozadí. 

Ve své dizertaci jsem teze tohoto článku ještě trochu upřesnil a lépe rozpracoval. Kdybych to měl shrnout v bodech, je to asi takto:

1. Mentalita letniční teologie má kořeny u Johna Wesleyho, který vlastně přejal od Richarda Hookera anglikánskou teologickou metodu, která spočívala v hledání střední cesty mezi Písmem a tradicí pod vedením rozumu. Wesley k tomu na základě vlastní zkušenosti a na základě osvícenského vlivu Francise Bacona a Johna Locka přidal k anglikánské trojnožce kategorii duchovní zkušenosti. Tak se zrodilo to, čemu Albert Outler zpětně začal říkat Wesleyánská čtyřstranka (Wesleyan quadrilateral). Jde o klasifikaci čtyř přípustných teologických zdrojů a jejich zapletení do teologické metody.
2. Když Wesley přišel s důrazem na zkušenost, vzniklo v jeho teologické metodě cosi, čemu bychom v názvosloví moderní epistemologie mohli říkat experienciální evidencialismus, čili dokazování doktrín zkušeností. Zkušenost se připustí jako důkaz toho, že doktrína je správná. Zkušeností potvrzující hamartiologické doktríny je třeba pocit viny, zoufání sám nad sebou. Zkušeností potvrzující soteriologické doktríny je například radost, láska, pokoj. Pozor, v této mentalitě zkušenost sama o sobě není zdrojem poznání. Je potvrzením poznání, které už máme v Písmu, rozumu a tradici.
3. Wesleyho zamýšlený nástupce John Fletcher pokračoval ve Wesleyho odkazu, ale přišel s dvěma až třemi obměnami:
   1. Posunul Wesleyho soteriologické doktríny blíž k pneumatologii, takže tam, kde Wesley hovořil o posvěcení, Fletcher hovořil o křtu Duchem svatým. Dodnes se diskutuje, zda to vlastně nebyl původně Wesleyho nápad, ale k posunu nepochybně došlo.
   2. Spojil pneumatologii s eschatologií. Křest v Duchu svatém vnímal jako zvláštnost dispenzace Ducha. Tím položil základ pro učení o pozdním dešti. Už Wesley hovořil o „slávě posledních dní“. Fletcherova pneumatologie z této „slávy posledních dní“ udělala pozdní déšť.
   3. Dle některých Fletcher daleko více než Wesley kázal z knihy Skutků. Tím připravil půdu pro letniční narativní teologii.
4. Když pak v 19. a 20. stol. přišlo letniční hnutí, spojilo experienciální evidencialismus s učením o pozdním dešti. Právě nyní, když se lidé modlí v jazycích pod mocí Ducha, dochází k vyvrcholení dispenzace Ducha. Důkazem toho jsou právě ony slyšitelné jazyky.

Experienciální evidencialismus je jedním z určujících faktorů letničního hnutí. Když to „funguje“, čili roste, pracuje, když je to vidět, když to dělá, co má a když se na to dá ukázat a říci „toto je to, co čteme v Bibli nebo o čem mluví naše doktrína“, pak je to v rámci pentekostalismu uznáno za dobré.

Ve své dizertaci experienciální evidencialismus nevylučuji, ale uvádím několik problematik, které ukazují na potřebu jeho vsazení do hlubšího teologického rámce. Jaké to jsou, to prozradím jindy. Nyní jde pouze o to, že doktrína o pozdním dešti a dokrína o důkazu následné zkušenosti jsou provázané mentalitou letniční teologie, resp. mentalitou experienciálního evidencialismu: Probuzení přichází, čili přichází pozdní déšť. Důkazem jsou slyšitelné jazyky.

• Doktrína důkazu křtu v Duchu svatém v historii klasického letničního hnutí