V uplynulém školním roce jsem jako vedoucí přihlížel vzniku absolventských prací o dvou osobnostech, které jsou v našem prostředí všeobecně známé, ale chybí o nich delší životopisné či analytické pojednání. Obě práce jsou k nahlédnutí v knihovně VOŠMT:

• Duchovní formování křesťana na příkladu a v odkazu Oswalda Chamberse
• Watchman Nee – zakladatel místních církví

Já sám jsem o těchto dvou osobnostech prezentoval referáty v rámci činnosti místního odboru Kostnické jednoty, a to ku příležitosti 50 let od úmrtí Watchmana Nee (toto výročí nastalo 30. 5. 2022) a 105 let od úmrtí Oswalda Chamberse (toto výročí nastalo 15. 11. 2022). Nahrávky těchto referátů jsou na Youtube CB Kolín:

• Příběh Oswalda Chamberse
• Michael Buban: Watchman Nee (část 1, část 2)

Příběhy obou těchto mužů jsou nesmírně zajímavé a podnětné. Oba se narodili do pohnuté doby, oba si prošli zápasem o opravdové křesťanství, oba prožili křest Duchem svatým, oba jsou příkladem ryzího křesťanského života a oba svým způsobem nepřímo položili život za svou víru. (Oba zemřeli na následky zdravotních komplikací, jejichž příčinou byla v Chambersově případě příliš intenzivní služba a v Neeho případě podmínky komunistického vězení.) Co do teologického odkazu se ovšem Nee a Chambers značně různí. Zatímco Chambers, jakkoli výtečný a schopný myslitel to byl, zaměřoval se spíše na praxi každodenní zbožnosti, Nee má ve svých spisech a zaznamenaných vyučováních sklon systematizovat, jít k teologickému jádru a až do krajního důsledku.

Jedním z Neeho nejvýraznějších odkazů je učení o delegované autoritě, které vyplývá z jeho radikální trichotomické antropologie. Příběh tohoto učení začíná v Neeho formativních letech 1920–21, když se seznámil s britskou misionářkou M. E. Barberovou, která mu jednak vyložila učení o posvěcení z keswické perspektivy (posvěcení jako zmocnění k vítěznému životu) a za druhé zpřístupnila svou knihovnu, kde se Nee jaksi vystavil dvěma osudovým vlivům:

1. Jessie Penn-Lewisová (1861–1927). Od této proponentky britského Hnutí svatosti převzal Nee radikální trichotomismus s ním spojený důraz na duchovní boj. Radikálnost trichotomismu Penn-Lewisové spočívá v jejím učení, dle nějž mutí tělo být ukřižováno, aby duch mohl žít jako Boží vědomí v nás. Aby se tak mohlo stát, musí být lidské já, čili duše, plně vydána Bohu, aby už člověk „nechodil podle těla, ale podle Ducha“. Spisy Penn-Lewisové mají dodnes vliv na hnutí církve v místě.
2. Plymouthští bratři (darbysté). Od těch převzal Nee dispenzacionalismus s jeho eschatologickým nábojem a nadšením pro doslovný výklad starozákonních proroctví. Převzal od nich také eklesiologii, která se brání denominacím a zdůrazňuje jednotu Nevěsty Kristovy. Ačkoli partnerství s londýnskými darbysty nemělo dlouhého trvání, po doktrinální stránce jimi Nee zůstával hluboce ovlivněn.

Učení o delegované autoritě

vyplývá z prvního vlivu. Druhý vliv mu pak jen dává onen smrtící náboj v kontextu místního sboru. Pokusím se jen telegraficky vylíčit základní logiku daného učení:

• Dle radikálního trichotomismu po vzoru Penn-Lewisové jsou duše a tělo tím, co člověka svádí, avšak znovuzrozený duch naopak tím, co ho pozvedá. Jak ale poznat, zda mne můj znovuzrozený duch pozvedá? Ve fyzickém světě jedině tak, že to ve mně rozezná duchovní autorita, čili člověk vyšší duchovní zralosti a duchovního vhledu.
• S duchovním poznáním a vyplývající autoritou duchovního vedoucího není v tomto systému možné nesouhlasit z hlediska rozumového či morálního. Rozum a morální cítění totiž spadají do resortů duše a těla, nikoli ducha. Odpor vůči duchovní autoritě je tedy logicky vzpourou proti Bohu. Nu a kdo původcem vzpoury proti Bohu? Satan.
• Z uvedeného dále vyplývá, že bez duchovního vedení si méně duchovní člověk nemůže být jist tím, co si má myslet, co má dělat, kam má jít či jak se má v životě rozhodnout. Jediný způsob, jak si být jist, že nedělá něco špatně, je plně se poddat delegované autoritě, čili vedoucímu místní církve.
• Co ale s Biblí jako s autoritou? Nemůže snad ta jakoukoli jinou autoritu korigovat? Nemůže autorita Božího slova držet v patřičných mezích slovo lidské autority? V Neeho systému autorit nikoli, protože radikální trichotomismus se u Neeho pojí s duchovním přístupem k biblické hermeneutice. Samotné Bibli dle tohoto názoru není možné porozumět duševně (rozumem), ale pouze duchovně. Duchovní svědectví Písma je Duchem svatým ve věřícím učiněno autoritativním a neomylným. Zajímavostí je, že i věhlasný neoortodoxní teolog a Neeho současník Karl Barth šel podobnou cestou, když říkal, že Boží slovo se stává Slovem, když se setká s Duchem v srdci. Barth však rozlišoval mezi autoritativním Slovem a lidským svědectvím o Slovu. Toto Nee nerozlišuje. Mírou výkladu je zde duchovní autorita, duchovní osoba, která Slovo komunikuje členům sboru.
• Na pozadí stojí již zmíněný předpoklad, dle nějž pouze znovuzrozený člověk dokáže Bibli plně porozumět:

Pokud není člověk znovuzrození, pak nezáleží, jak je chytrý a učený. Bible pro něj bude záhadou. Ale znovuzrozený člověk, jehož kulturní pozadí je třeba i velmi prosté, rozumí Bibli lépe než vysokoškolský profesor. Proč? Jeden z nich má znovuzrozeného ducha, zatímco ten druhý ne. Písmo nelze zvládnout chytrostí, výzkumem či přirozeným talentem. Boží slovo je duch, pročež může být poznáno pouze znovuzrozeným duchem. Jelikož kořen a podstata Bible je duchovní, jak může někdo, kdo není znovuzrozený, rozumět? Je to pro něj uzavřená kniha. (Watchman Nee, Ye Search the Scriptures, s. 13)

• Toto však vede ke krizi biblické hermeneutiky. Je-li Bible plně srozumitelná pouze duchovnímu člověku, kdo posoudí, který duchovní člověk Bibli vykládá správně? Dojde-li k protichůdným výkladům dvou duchovních čtenářů, jaké bude kritérium pro rozhodování? Za pravdu se v praxi dá tomu, kdo je v rámci dané komunity rozeznáván jako duchovní autorita.

Toto vše je rekonstrukce Neeho učení o delegované autoritě, jak ji zastávali někteří, kdo se jím nechali ovlivnit. Je potřeba zde zmínit, že sám Nee si byl vědom nebezpečí duchovní pýchy a že on sám se, pokud je nám známo, nikdy nedopouštěl zneužívání své autority v hnutí Malého stáda, které založil. Ze svědectví současníků ho známe jako mírného, šlechetného a pokorného člověka. Ve svém vyučování o duchovním životě křesťana a o duchovní autoritě však Nee povýtce neposkytl žádná kritéria k omezení přebujelého autoritářství, k němuž jeho učení později mnohdy vedlo.

Omyl učení o delegované autoritě

spočívá v nepodmíněném přenosu duchovních kompetencí a výsad na jejich přítomné fyzické naplnění. Je to podobný omyl, jakého se dopustilo například Hnutí víry. Myšlenkový pochod tohoto omylu je na první pohled logický: Bůh něco sdělil ve svém slově, tudíž to chce. Bůh to chce, tudíž se to v duchovní sféře již naplnilo. Již se to naplnilo duchovně, tudíž se to musí naplnit i fyzicky.

V logice učení o delegované autoritě by tato argumentace zněla: Všechna autorita je od Boha, duchovní autorita je nadřízena autoritě rozumu a Písma, ergo vedoucí místní církve reprezentuje Boha na zemi a nesmí se s ním polemizovat rozumem ani zpochybňovat jeho výklad Písma. Jakkoli podivně to zní a jakkoli je toto dle mého názoru vzdáleno původnímu Neeovu záměru, v církvích ovlivněných tímto učením je to až příliš přesný popis reality. Omylem je zde absolutistický důraz na úzký výsek vybraných pravd mimo jejich kontext.

K vyvrácení tohoto nedobrého učení poslouží těchto pět úvah:

1. Duch, duše a tělo jsou v harmonii. Náš duch se v modlitbě pozvedá k Bohu, ale spasení vnímáme duchovně (znovuzrozením), duševně (pocitově a proměnou mysli) a tělesně (uzdravením a změnou chování). Pokud by tělo bylo ze své podstaty zlé, proč by ho chtěl Bůh vzkřísit? Když umíráme sami sobě, neumíráme fyzicky, ale umíráme tomu, co by náš duch, duše i tělo chtělo proti Bohu vytýkat a na Bohu nárokovat. Princip tělesnosti (ta Pavlova sarx) se tedy vztahuje na ducha, duši i tělo a z nich tří musí být vykořeněn. K trichotomismu je také potřeba říci, že jde o pomůcku, nikoli zásadní doktrínu. Stejně dobře bychom mohli obhájit dichotomismus nebo monismus, který byl nejspíše Ježíšovým současníkům bližší.
2. Všechna autorita je od Boha, ale Bůh dává autoritám svobodnou vůli, která je dobrá či zlá a podřízeným dává svědomí, aby stáli před Bohem každý samostatně. Pokud jde o církev, Nový zákon nás naopak vede ke konciliárnímu rozhodování (Sk 15) a na žádném místě nesvěřuje autoritu jednotlivci (dle mého názoru ani v Mt 16,18). Z toho vyplývá, že každá autorita by měla být v šachu. To neznamená napadána a zpochybňována ve své podstatě, ale kontrolována a podpořena, pokud jedná správně nebo konfrontována a odvolána, pokud jedná nesprávně.
3. Naše poznání je jen částečné i naše prorokování je jen částečné. Obojí bude překonáno a proto by ani jedno nemělo mít definitivní slovo. Duchovní autorita, i kdyby byla od Boha, nesmí mít definitivní slovo pro život jného křesťana. Pro můj i tvůj život je rozhodující učení Pána Ježíše a Jeho vůle, kterou nám sděluje i skrze pomazané bratry a sestry, ale i skrze své slovo, které nám dal a skrze vnitřní hlas ve zvláštních životních situacích, do nichž nás uvádí. Spoléhat se na duchovní autoritu člověka bez jejího rozsouzení je mylné.
4. Žádná autorita není nadřízena autoritě Písma, protože to je zvláštním Božím zjevením. Komunita věřících má autoritu stvrdit výklad Bible, pokud se shoduje s rozumem a zkušeností. Pouze po takovéto hermeneutické spirále, která v sobě spojuje konstruktivní i kritický přístup, můžeme poodkrýt všichni společně – autority i podřízení – velké Boží pravdy, které nás zasahují všechny dohromady a každého zvlášť.
5. Lékem na prvopočátek tohoto omylu je stará dobrá teologie „už a ještě ne“. Jiným pojmem se tomu říká „inaugurované echatologie“. My všichni jako věřící máme dle Bible nesmírnou autoritu. Budeme soudit anděly. Budeme soudit svět (1Kor 6; Mt 19,28; Zj 20). Ale teď žijeme v těle a musíme sami sebe rozsuzovat.

Vidíme tedy, že učení o delegované autoritě vyplývající z radikálního trichotomismu lze pokládat za falešné. Toto zhodnocení není dostatečně empatické vůči samotnému Watchmanu Nee, jehož teologie byla psána v kontextu čínské občanské války, nastupující komunistické diktatury a v kontextu všeobecného hladu po duchovním učení, který v jeho době v Číně byl. Dost možná i toto učení pak přispělo k tomu, že se hnutí Malého stáda nepřestalo šířit ani během maoistických represí. Tento dobový kontext popisuje příslušná absolventská práce a níže uvedené zdroje.

Doporučené zdroje

• Roberts, Dana. Understanding Watchman Nee
• Kinnear, Angus. Against the Tide: The Story of Watchman Nee
• Morton, G. Thomas. „Trichotomy and Authoritarianism: Watchman Nee and Cultic Abuse“ In: Debarim, vol. 5 (1982–83)