Hnutie Bethel dehonestuje Boha, prekrúca Písmo, produkuje falošne obrátených, deformuje evanjelium, a čo sa týka učenia a praxe, znečisťuje aj predtým čisté prúdy kresťanstva. Je to vlastne akýsi satanov trójsky kôň, pomocou ktorého sa mu v súčasnosti darí infiltrovať do takmer každej kresťanskej denominácie na svete.
Mgr. Štefan Danko v Predslovu #2

Dostala se mi do ruky k recenzi příjemná a velmi potřebná kniha Bethel: Smerovanie, učenie a prax od slovenského autora Michala Foltína. Za výtisk děkuji internetovému knihkupectví a nakladatelství Danielknihy.cz, kde lze knihu zakoupit. 

Na 144 stranách nalézáme systematicky utříděný rozbor učení vedoucích pastorů megasboru Bethel Church Billa Jonsona a jeho spolupracovníka a někdy spoluautora Krise Vallottona. Kde je to možné, cituje Foltín z překladů knih těchto autorů, jejichž popularita je v Čechách a na Slovensku stejně jako popularita Bethel Music a dalších přidružených aktivit této církve značná. (Tato kniha by se měla stát prerekvizitou pro poslech jakéhokoli kázání Staška Bubika, protože osvětlí zřejmě hlavní zdroj jeho učení, étosu a rétoriky. Viz i zde.)

Přínos této práce spočívá v tom, že zasazuje učení protagonistů Bethel Church Johnsona a Vallottona do rámce Nové apoštolské reformace jako potorontovské hnutí a dokazuje jeho teologické kořeny v Hnutí víry. Foltín se zaměřuje zejména na tyto body věrouky Johnsona a Vallottona:

• Kristus byl na zemi pouze člověkem (s. 15),
• Bůh je především láska, čili nesoudí a netrestá (s. 21),
• Bůh nepotřebuje ani tak naši poslušnost, jako spíše naše sny a tužby (s. 22),
• všechno zlo na světě je připisováno ďáblu (s. 24),
• křesťan má status Božího prince a je prakticky bezhříšný (s. 29),
• hodnota člověka je určena Božím odrazem v něm, nikoli pokorou před Bohem, což je potřeba představivostí uchopit (s. 37),
• křesťan je plností Krista na zemi (s. 41) a „malým bohem“ (s. 44),
• klíčem k úspěchu je princip vizualizace a pozitivního myšlení (s. 50),
• duchovní dary se předávají vzkládáním rukou (s. 67),
• proroctví musí být pozitivní (s. 69),
• věřící jsou předurčeni k tomu, aby byli bohatí (s. 75),
• Ježíš porazil Satana, pána tohoto světa a předal autoritu zpět církvi, která „musí získať kontrolu v siedmych hlavných oblastiach spoločnosti a založiť tak Kráľovstvo Božie na zemi“ (s. 97),
• skupina vítězů si musí podmanit zemi a uvést ji do původního rajského stavu v probuzení poslední doby pod křesťanskou nadvládou (s. 104),
• osobní zkušenost překonává Boží inspirované Slovo (s. 113)
• a překlad The Passion Translation Bible byl vytvořen pod duchem zjevení (s. 123).

Foltín dále naráží na metodiku terapeutické služby SOZO při Bethel Church, kdy se terapeuticky využívá vizualizace Ježíše jako osoby přítomné v traumatických událostech (s. 78) a na styl chval, resp. tzv. „extravagantního uctívání“ (srov. toto), které jsou dle Johnsona jsou cestou do tzv. čtvrté a páté dimenze (s. 88).

Za každým popisem bodu učení následuje v knize odpověď z pozice konzervativního evangelikalismu. Foltín vždy jasně identifikuje daný sporný bod v učení, konfrontuje jej s prostým významem relevantních biblických pasáží a s pohledem klasických evangelikálních autorů. Foltínův argument je srozumitelný a vzhledem k záměru knihy dostačující. Sympatická je na knize její dobrá organizace, takže ti, kdo mají tendenci zapomínat (např. já), se mohou snadno vrátit k příslušné kapitole a nalistovat si právě tu hlavu, která je na novoapoštolské hydře právě zajímá.

Knihu tedy vřele doporučuji především každému českému letničnímu duchovnímu pracovníkovi. Je to kus dobré práce a materiál, který může prosvětlit další diskusi o směřování vašich sborů. Jako teolog a pracovník na vzdělávací instituci české letniční církve, který viděl víc, než měl, si nicméně dovolím pronést ještě pár glos k další úvaze. Žádná z nich nechce snížit přínos této práce nebo jiných apologetických prací z konzervativně evangelikálního prostředí. Naopak, je jich potřeba! Charismatická hnutí však musíme začít chápat jako svébytnou věroučnou tradici a vstoupit s ním v konstruktivní dialog.

1/ Za prvé, Bethelu se začíná stále více dařit to, co se konzervativním evangelikálům (např. baptistům) a klasickým letničním daří stále méně, a sice přesvědčovat mladé laiky a pastory o životnosti, plodnosti a osvojitelnosti jejich vize moderní církve. Johnson nevybudoval pouze moderní megasbor se vším pozlátkem, co k tomu patří, ale především nábožensko-vzdělávací tank. Součinnost Bethel Music, Johnsonovy publikační činnosti a Bethel Supernatural School of Ministry, je příkladem efektivní komunikace teologické (ne)pravdy v globálním měřítku. Chceme-li zareagovat, musíme kromě teologické reakce nabídnout alternativu: Vzdělávat duchovní pracovníky na vlastních učilištích, podporovat místní teologicky informované křesťanské hudební producenty, vysvětlovat a žít život, v němž je realita kazatelny realitou pod kazatelnou, systematicky překládat a vydávat literaturu, která přidá k točivému momentu našeho teologického kurikula.
2/ Za druhé je zajímavé sledovat postoj k charismatismu mezi letničními teology. Neznám žádného letničního akademického teologa aktivního v posledních dvou dekádách, který by se opakovaně vymezoval vůči charismatickým výstřelkům nebo jednotlivým hnutím. Na stránkách vlajkových letničních periodik jako Pneuma nebo JPT nenalézáme žádnou kritiku Torontského požehnání a jeho následných modifikací, ale spíše kladné zhodnocení jejich ovoce (Poloma 1998; srov. 2003) a výzvu k opatrné vstřícnosti (Macchia 1996). Shuttleworth (2015) ve výborném článku, který může sloužit jako stručné doplnění zde recenzované publikace, kriticky analyzuje Johnsonovo učení v kategoriích christologie, soteriologie a eschatologie a zmiňuje návaznost na Toronto, avšak jde o ojedinělý počin doktorandky. (Srov. však kritiku kristologie/pne­umatologie potorontovských hnutí u Klaver 2019 na str. 358.) Proč tomu tak je? Johnsonova publikační činnost a jeho praktický výstup je přeci ideálním a vděčným terčem. Exegetické diskrepance, teologické úlety, historické kořeny a exportní povaha jsou přeci výborným materiálem pro teologickou kritiku a pobídkou k práci na teologické alternativě.

1. Prvním důvodem absence kritiky na akademické půdě je téměř jistě krize biblické teologie. Biblická teologie jako soupis toho, co o daném tématu křesťanské víry říká kánon Bible a syntéza těchto poznatků do věroučné sumy je v posledních asi dvou stoletích předmětem sporu a mezi karierními teology/biblisty na univerzitách vysoce riskantním počinem. Biblisté píší komentáře, klasicisté a orientalisté se věnují filologickým a archeologickým záležitostem, systematici neví, kudy z nudy a kterak svůj sloh ještě více zkomplikovat, aby mu už nerozuměl opravdu ale vůbec nikdo. Psaní biblicko-teologických dogmatik se stalo věcí pastýřů ovcí v konzervativních hnutích, která si ještě doktrinální soudržnost mohou dovolit. (Příkladem takové biblicko-teologické dogmatiky je Systematická teologie od Hortona, který se mezi letničními akademiky nikdy nedočkal uznání.)
2. Druhým důvodem může být strach o zaměstnání nebo o akceptovatelnost. Jak vidíme v nedávné historii české Apoštolské církve, ne každý názor je akceptován se stejnou shovívavostí. I akademik si tedy rozmyslí, zda se pustí do aktivity, která může jeho instituci stát ztrátu mecenáše a jeho samotného pracovní úvazek, který je právě v tomto oboru i v západním světě těžké získat. Je pak lepší raději psát o různých ptákovinách, které nepomohou, ale neublíží a zajistí tolik potřebné impaktové body v systému publish or perish. Protože „kdo si nechce hubu spálit, …“
3. Třetím důvodem může být frustrace z úpadku západního křesťanství. V tomto smyslu píše McClymond (2016) o potorontovských hnutích jako o „naději na obnovu charismatického hnutí“. Proč řešit dogma v západní společnosti, kde vyznavačské křesťanství ztrácí na významu? Nebylo by lepší podnítit samotnou víru, ať už jakoukoli, spíše než disputovat o jejím obsahu? Teolog je také jen člověk a i on zápasí o víru. Oporu pak může najít třeba v postliberalismu, který jej uvádí do tzv. „druhé naivity“, v níž lze obsahu Bible důvěřovat, aniž by se mu muselo věřit. Nebo právě v charismatismu, který nabízí velmi intenzivní mystickou zkušenost, aniž by si lámal hlavu s logikou nebo teologickými pravidly, neřkuli s rozsuzováním duchů. A konzervativní evangelikalismus jako alternativa? Ten ať se nezlobí, ale v jeho prostoru tvrdých lavic a tlustých zpěvníků, kde bělovlasý Metúšelach půl hodiny mudruje nad každým ševa svého papírového papeže a za kazatelnu by nepustil ani apoštola Petra, protože ten neměl dostatečné teologické vzdělání, to už na tuto generaci nezabírá. To už nefunguje.
4. Čtvrtým a nejpovážlivějším důvodem je, že charismatismus se z individuálních „ministries“ – často do sebe zahleděných separatistických organizací, které se infiltrují do etablovaných denominací a vytváří kontroverze – stává nečekaně živou silou i na akademické půdě. Zatímco vývoj evangelikálních a klasických letničních seminářů v posledních 20 letech lze obratně popsat kulantními pojmy jako „merging“ a „downsizing“ (rozuměj: nemáme peníze ani studenty, jsme na tom dost bídně) a jejich pracovníci jsou přetížení a přehlížení, teologové v tzv. tradici obnovy (ang. „renewal“ označuje často charismatickou teologii bez denominační příslušnosti) se rojí napříč akademickým a denominačním spektrem. Tucty takovýchto teologů, biblistů a religionistů se objevují na původně rigidních protestantských i katolických fakultách. Využili okna posledních asi třiceti let, kdy přihlásit se např. k modlitbě v jazycích nebo k víře v bezprostřední nadpřirozeno přestalo být hanbou a stalo se novým normálem i na univerzitách. Toto hnutí obnovy na akademické půdě nelze věroučně shrnout nebo onálepkovat. Společným jmenovatelem je však velmi často pozitivní charismatická zkušenost většinou spíše v charismatickém hnutí, které již od 60. let aktivně působí napříč velkými denominacemi, z nichž se budoucí osobnosti teologické akademie převážně rekrutují.

Je otázkou, co s tím? Klasičtí letniční usnuli a pro nyní propásli šanci vtisknout charismatické zkušenosti obecně přijatelný teologický rámec. Charismatičtí teologové naproti tomu nejsou bláznivými kazateli nebe na zemi a i k Johnsonově osobitému hnutí se staví spíš s odstupem, byť jej určitě nebudou kritizovat. Tou hlavní otázkou pro nás tedy není, zda Bethel ano či ne (vidíme, že ne), ale zda, s kým a o čem budeme teologizovat my sami zde a nyní.