On tedy vyšel už asi před půl rokem a stále je k mání v mém oblíbeném e-shopu www.danielknihy.cz. Parafrázovat její obsah zde nemá smysl, protože bych tím čtenáře ochudil o ten thrill, jakož ani recenzovat ji, a to proto, že jsem se ke zbytečné kontroverzi okolo jejího vzniku již vyjádřil v článcích Odpověď na běžné argumenty v neprospěch Aleše France a Teze k problému tolerance či podpory Aleše France jako jednoznačný podporovatel tohoto díla, aniž bych kdy zaváhal nebo změnil názor.
Tu kontroverzi pokládám za zbytečnou proto, že jsem do této chvíle nenarazil na žádný důkaz o jakémkoli faktickém omylu, a to ani po diskusi s některými Francovými zdroji i s jeho kritiky. Odmítavé postoje se opírají v lepším případě o pocit z Francova tónu, v horším případě o hysterii či mystifikaci. (Prosím tě nicméně, čtenáři, pokud mi stále něco uniká, abys mi to ozřejmil písemně na adresu zɔ·uɐqnq@ๅǝɐɥɔᴉɯ. Neozřejmuj to na žádné radě, na kterou nechodím. Ozřejmi to v e-mailové schránce, do které chodím. Nebo jinak.
Abys pochopil můj dobrý pocit z díla jako je toto, dovolím si citovat úvodní odstavce své předmluvy, v níž jsem se pokusil naznačit, co je pro mou generaci a pro lidi jako já v sázce.
Byl rok tuším 1997, letní tábor pořádaný jistým sborem Apoštolské církve byl v plném proudu a bylo dopoledne, čas setkání skupinek. Mladý vedoucí, který se později stane pastorem, vysvětluje oddílu dětí od 6 do 14 let základní rozdíl mezi nominálním křesťanstvím a živou vírou: „Jsou křesťané, co jsou jako ponorka. V neděli přijdou třeba do kostela, tam se vynoří, ale potom se během týdne starají o svoje věci. Opravdová víra ale musí zůstat stejná od neděle až do další neděle.“
Takový byl a je étos letničního křesťanství, které i ve své nejzralejší podobě trvá na absolutní konsekvenci věrouky, praxe a prožitku víry. Pro letniční neexistuje slepé místo, kam Bůh nevidí (Ž 139), kam nezasahuje autorita Kristova díla spásy (1Kor 6) a kam Duch nevane (J 3), takže i když intenzita duchovních prožitků může v etapách jejich životů slábnout či sílit, ponětí o absolutním závazku vůči církvi jako tělesu těch, kdo poznali Boha stejným způsobem, často přetrvá i po přetrhání formálních vazeb. Právě v tomto světle je potřeba rozumět této knize. Je to Kronika různých lidí nestejných povah, kteří by se bez evangelia ani nepotkali, ale v této kapitole dějin se střetli, protože měli jedno společné: výše popsanou víru v absolutní mandát Trojjediného Boha pro řízení svých životů.
Pro nás kvazipamětníky, jejichž život začal přibližně k datu prvních zde popisovaných událostí, je Kronika nejen médiem nostalgických vzpomínek, ale především osnovou, která vysvětluje vývoj prostředí, v němž jsme strávili dětství a dospívání. Jako jedno z dětí funkcionářů Apoštolské církve proto plesám nad systematičností tohoto díla a přeji si širokou diskusi nad jeho obsahem. Čtenáře, který by snad tuto Kroniku či některé její pasáže pokládal za „praní špinavého prádla“, chci vyvést z omylu. Pro mou generaci nejde o špinavé prádlo, ale o to, čeho jsme i v blažené dětské nevědomosti byli součástí. Má-li nám zbýt pro Apoštolskou církev naděje do budoucna, musíme znát její minulost po stinné i světlé stránce, jako měl Izrael znát vedle vyvedení z Egypta i putování po poušti a vedle příběhu o obětování Izáka i příběh o zapření Sáry.
[Dokončení předmluvy naleznete v Kronice…]
— Michael Buban v předmluvě k FRANC, Aleš. Kronika Apoštolské církve: 1. díl. Brno: Tribun EU, 2020. ISBN 978–80–263–1596–4.
Jako někdo, kdo se v AC „vyskytl“ náhle a neočekávaně již v dospělosti a kdyby vybíral, tak by možná vybral jinak, mě to téma zajímá. Zároveň patřím do skupiny „neznalých“, jež před touto knihou někteří varují. Ale co, objednal jsem a uvidíme…
Dobře jste udělal.
Ta varování jsou různá a někdy dobře míněná. Někteří mohou negativní názor přebírat od někoho, koho pokládají za věrohodný zdroj. Někdy nemá cenu se přít.
Knihu jsem přečetl na táboře Royal Rangers (tématické, protože RR jsou v knize opakovaně zmiňováni) pořádaným většinově AC FM (i tento sbor má v knize svou kapitolu). V kuchyni na Slezské Hartě bylo mezi loupáním brambor, mrkve a cibule a rozděláváním ohně v peci dostatek času ji celou přelouskat.
Hned když dorazila mě zaujala její tloušťka. Nečekal jsem, že sedmiletý výsek historie naší drobné církve vydá na 600 stránek. Zajímavé je i to, jak čtivě je napsána. Čte se trochu jak dobrodružný román. Hlavně jsem ale konečně byl schopen pochopit některé jevy, s kterými jsem se setkal v osobních rozhovorech nebo v církevním životě. Určitá specifika – neznaje historii – jsem vnímal jako úplnou záhadu. Teď vím, kde mají – alespoň některé z nich – své kořeny.
Děkuji za reflexi. Docela mě to překvapilo, ale v podstatě říkáte to, co většina čtenářů. Udivuje mě, jak taková strohá suchařina, sestávající se hlavně z citací téměř bez vlastního komentáře, může někomu připadat jako záživná, dokonce románová četba :-)
Těch sedm popisovaných let ale bylo snad nejhezčím obdobím mého života. Byla to však zároveň doba, kdy se AC vydala na dráhu experimentální teologie, jejíž gradace je patrná například v současné věroučné angelofanii Pavla Bubika (mající tradici u jeho otce), astrologii Sergeje Miháľa (pohyb hvězd potvrzuje doktrínu) nebo v naléhání na hroby v Herrnhutu s cílem vysát z mrtvých misionářů Boží moc (zřejmě k posílení misijního ducha). Vzpomínám, jak se mě kdysi jeden člen RAC ptal, zda to, co tvrdím, mi zjevil Bůh. Odpověděl jsem, že je to napsáno v Písmu, což mu nestačilo.
Tento důraz na zjevování však není letničním, ale jde o charismatickou infiltraci, kde se nauky formují na základě osobního zjevení, ke kterému se pouhou četbou Písma nelze dobrat. Proto je třeba potvrzení anděla, slyšitelného hlasu, nadpřirozené události nebo alespoň snu. Obecně pak v mutaci AC platí, že čím vyšší autorita, tím vyšší zjevení. Je to viditelné hlavně zvenčí. Uvnitř systému se to jeví jako přirozené.
Mohl byste mi, prosím, krátce naznačit, co jste například na základě četby té kroniky pochopil ze současného církevního života v AC, které Vám dříve připadalo jako záhada? Nejste první, kdo to říká (říkají to i noví členové AC Brno), tak mě to jako autora zajímá.
Děkuji
AF
Děkuji za odpověď. Konkrétní pochopené situace není jednoduché stručně popsat. Zkusím jednu takovou anonimizovat a načrtnout. S jedním mě relativně dobře známým v autoritě postaveným bratrem jsem se několikrát bavil o konkrétním tématu. Dobře jsem tak znal jeho názor. Když se ve sboru rozhodovala konkrétní věc s tímto tématem přímo spjatá, hájil veřejně zcela opačný názor. Překvapilo a pohoršilo mě to. Osobně jsem se ho na to tedy zeptal. Zjistil jsem, že svůj názor nezměnil, ale autorita nad ním měla názor opačný, a on považoval za povinnost se veřejně za tuto autoritu postavit. Takový přístup jsem nečekal a nevěděl jsem z čeho vychází. Byl jsem tím v podstatě ohromen. Po přečtení knihy je jasné, že se jedná o ukázkovou aplikaci učení o autoritě v tom smyslu v jakém bylo historicky v AC šířeno.
Moc děkuji za odpověď. Tento postoj je mi důvěrně znám. Zatímco ve společnosti je člověk, který sděluje něco jiného v soukromí a něco jiného na veřejnosti (respektive něco jiného si myslí a něco jiného říká), považován (mírně řečeno) za morálně dezintegrovaného, zde je to bráno jako ctnost. Je to dokonce kvalifikace být autoritou. Jinými slovy, za nejlépe kvalifikovaného se považuje člověk, který podpoří autoritu i v případě, že je přesvědčen, že se mýlí. Církev se pak spíše sjednotí na omylu autority a hledání pravdy již není základním měřítkem jednoty. To je i ten nejpodstatnější důvod, proč se zda tak snadno šíří bludy.
Jak řekl jeden bratr: „pokud jsi přesvědčen, že k tobě mluvil Bůh, ale tvůj pastor po tobě bude žádat opak, je potřeba poslechnout pastora a Bůh sám tím bude velmi potěšen“.
Je-li tomu skutečně tak, je Bůh až na druhém místě za autoritou.