1. Co jsme se dočetli ve Vytržení?
2. Kdo je John Hagee?
3. Vztah dispenzacionalismu a křesťanského sionismu
4. Exkurz: Letniční o sionismu a dispenzacionalismu
5. Alternativy dispenzacionalismu a sionismu

---

Není záměrem tohoto článku popřít, že populární dispenzacionalismus a křesťanský sionismus se v rámci letničního hnutí během prvních tří generací virálně rozšířil. Sám Hagee je ostatně produktem letničního hnutí, jak bylo nastíněno v předchozích příspěvcích a klasičtí letniční vskutku bývávali dispenzacionalisty se silně prosemitským cítěním.¹⁰⁹ Po­kládám však za nutné představit jinou linii misijně orientované a velmi uvědomělé letniční teologie, která sionismus i dispenzacio­nalismus rezolutně odmítá.

Sheppard (1984) mapuje složitý vztah letničního hnutí a dispenzacionalismu v jeho počátcích. Zmiňuje ambivalentní pasáže u A. Myera Pearlmana, který byl co do eschatologie dispenzaciona­listou, avšak co do eklesiologie nikoli, protože nerýsoval přesnou hranici mezi Izraelem a církví, nehovořil o věku církve jako o „závorce“ a důrazně tvrdil, že církev je součástí Království Božího.¹¹⁰ Po­dobného zanedbání dichotomie mezi Izraelem a církví se dopustil Ralph M. Riggs a C. P. Nelson.¹¹¹ Nelson dále do angličtiny přeložil letničními hojně užívanou učebnici hermeneutiky Hermeneutics or the Science and Art of Interpreting the Bible od švédského misionáře ve Španělsku Erica Lunda, která vznikla koncem 19. století a nebyla dispenzaciona­listická.¹¹² Er­nest S. Williams podobně hájí dispenzacionalismus pokud jde o eschatologii, avšak na poli eklesiologie, zvláště v otázkách Ježíšovy pozemské služby a její implikace, dispenzacionalismus otevřeně kritizuje.¹¹³ Vyh­raněnějším dispenzacionalistou byl dle Shepparda Frank M. Boyd.¹¹⁴

Sheppard dále zmiňuje základní konflikt letničního učení s dispenzacio­nalismem: Jestliže se Jl 3,1–5 měl naplnit ve Sk 2,17–21 či Iz 28,11 v 1Kor 14,21, pak již dispenzační rámec pro naplnění starozákonních proroctví doslova, čili na fyzickém Izraeli, jednoduše neplatí.¹¹⁵

Balfour (2011). Ostřílený letniční biblista z Mattersey Hall Glenn Balfour vidí v eschatologické valorizaci Izraele reakci na extrémní antisemitismus a na teologii náhrady, kterou typicky nalézáme v tzv. „duchovně mrtvých“ mainstreamových církvích.¹¹⁶ Za­ložení státu Izrael záhy po téměř úspěšném pokusu o vyhlazení všech Židů se pro poválečné letniční stalo hmatatelným důkazem, že Bůh svůj plán spásy skutečně vykonává.¹¹⁷ Bal­four sám je však v této věci agnostikem. Náš zájem by se podle něj měl obracet i k vykořeňovaným Palestincům, k muslimům a dalším národům. Všímá si dále, že když Ježíš v reakci na otázku obnovení Izraele říká učedníkům „nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci“ (Sk 1,7), neříká jim, že se táží na úplnou hloupost, ale že je to prostě nemusí zajímat. Namísto odpovědi je pak posílá do celého světa, a to bez rozdílu do Judska i k ostatním národům (Sk 1,8).¹¹⁸

Brelo (2012). Dle letničního biblického teologa z Continental Theological Seminary a dlouholetého misionáře v Jordánsku Sama Brela je koncept zaslíbené země jako biblicko-teologické vlákno, jehož celkový charakter se vyvíjí od Edenu přes Kenán až po Boží království a „nové nebe a novou zemi“. Brelo dále dokazuje, že spása fyzického Izraele sice je spjata se zaslíbenou zemí, avšak pasáže jako je Ez 37–48 nelze chápat doslovně, neboť byly Novým zákonem zcela jasně zduchovněny (srov. Ez 45,22 s Žd 7,18n). Naplnění všech starozákonních zaslíbení se židům dle Brela uskutečňuje v Kristu, ne v nároku na fyzické teritorium.¹¹⁹ Tím­to se v žádném případě nepřipravuje cesta teologii náhrady. Židé jsou stále chápáni jako lid, s nímž Bůh může mít zvláštní plán dle Ř 11. Zcela se tím ale zabraňuje jakémukoli teologickému vlivu na dnešní politickou otázku.

Newberg (2012). Profesor teologie a historie na Oral Roberts University Eric Newberg ve své studii varuje před běžným letničním sionismem, který po izraelsko-arabských válkách vedl k naprosté absenci letniční sympatie nejen vůči 500 000 pales­tinských uprchlíků, ale také vůči utrpení palestinských letničních křesťanů.¹²⁰ New­berg se dále pokouší o vyvážený pohled na klíčové momenty izraelsko-palestinského konfliktu během celého 20. století a dokazuje, že tento konflikt nemá jasného morálního vítěze. Sionistické čtení biblických proroctví proto dle Newberga postrádá ohled na etický imperativ spravedlnosti­.¹²¹ Ačkoli Newberg ví, že dispenzacionalismus byl letničním vlastní, pokládá jej za nekompatibilní, protože dispenzacionalismus je typicky cessacionistický a citaci Jóele ve Skutcích interpretuje nedoslovně, zatímco letniční věří v doslovné naplnění tohoto proroctví jak ve Skutcích, tak ve své zkušenosti „pozdního deště“.¹²²

Pommerville (2014). Podle letničního misionáře a teologa Paula Pomervilla je dispenzacionalismus neortodoxní a v Hageeho podání navíc doveden do extrémních důsledků.¹²³ Je podle něj absurdní, že k čemusi takovému dochází právě mezi evangelikály, kteří se vždy snažili o dokonale biblické a ničím neposkvrněné novozákonní evangelium.¹²⁴ Po­merville poukazuje na tvrdou kritiku, kterou Ježíš adresuje judaismu prvního století,¹²⁵ a to zvláště, jak bych rád dodal, judaismu farizejskému, který je přímým předchůdcem judaismu rabínského.¹²⁶

Davies (2018). Profesor teologie a religionistiky z Birminghamské univerzity upozorňuje na zásadní selektivitu způsobu, jakým křesťanský sionismus čte starozákonní zaslíbení země. V Gen 15,18–21 se dle Daviese básnicky předjímá dobývání země v Deuteronomiu a u Jozua. Toto však bylo nařízeno jako dobývání násilné. Davies si všímá, že rétorika CUFI tímto směrem kráčí, avšak hodnotí ji negativně a vyzývá k odpovědnému dovzdělávání křesťanů a k odpovědné politické intervenci.¹²⁷

Misionální důraz. Jedním z nejvýraznějších specifik celosvětového letničního a charismatického hnutí je jeho dramatická a vytrvalá proliferace na misijním poli. Jeden z prvních, byť brzy exkomunikovaných letničních pionýrů Charles Parham například tvrdil, že dar jazyků byl letničním svěřen, aby mohli „bez jakékoli námahy hovořit cizími jazyky“.¹²⁸ Tento spíše úsměvný omyl, z nějž několik misionářů po příjezdu na misijní pole rychle vystřízlivělo, poukazuje na misionální étos letničního hnutí. Jsou-li jazyky opětovným naplněním Jóele 3 (Jl 3,1–5; Sk 2,16–21), ano jde-li o „pozdní déšť“ (Jl 2,23) a má-li být evangelium vyhlášeno všem národům, než přijde konec (Mt 24,14), není snad pravá letniční eschatologie i pneumatologie vlastně napůl misiologií?

Se silným důrazem na misii se setkáváme i v díle letničních teologů, a to i proto, že velká část z nich má na misijní pole přímé rodinné či profesní vazby. Tak je tomu i u výše zmíněných letničních teologů, z nichž všichni jsou dle svých publikací či dle mé vlastní zkušenosti silně promisijně orientováni. Tato korelace misionálního smýšlení s anti-sionismem je pochopitelná. Jestliže má být evangelium hlásáno co největšímu počtu lidí, a to nejlépe dosud neoslovených, pak se na řebříčku prioritních misijních destinací Izrael nachází až za Araby, Afričany, Asiaty a Jihoameričany.

Jako trefný příklad tohoto jevu zde poslouží kniha Red Moon Rising od charismatických misijních aktivistů a protagonistů hnutí 24–7 Prayer Peta Greiga a Davea Robertse. Tato kniha byla nakladatelstvím KMS v české verzi vydána roku 2010 a masově propagována např. na festivalu United v roce 2014. Greig a Roberts v knize sice zmiňují, že červeně zbarvený měsíc je pro ně znamením, o němž prorokovali Jóel a Petr, vůbec však nezmiňují tetrády, židovský kalendář či vytržení, neboť znamení krvavých měsíců je pro ně cosi jako neustále se opakující výzva k opětovnému evangelizačnímu a misijnímu aktivismu v moci Ducha svatého.¹²⁹ Jinak řečeno, krvavý měsíc zůstává, na místo Izraele a eschatologické horečky však dosedá důraz na intenzivně charismatickou a především centrifugální zbožnost v postmoderním kontextu.

Pravda, biblicko-teologický důraz na misii nabývá u letničních místy poněkud bombastických rozměrů.¹³⁰ Za povšimnutí však stojí, že se v praxi téměř dokonale vylučuje s prioritizací fyzického Izraele a že tíhne ke smluvní teologii, o níž bude pojednáno níže. V klasické misionářské čítance od Wintera a Hawthorna, z níž mimochodem vychází u nás propagovaný a v češtině vyučovaný kurz Kairos,¹³¹ nap­říklad nalézáme článek od Waltera Kaisera s názvem Israel‘s Missi­onary Call. Kaiser sám není letniční a ačkoli rozhodně není klasický dispenzacionalista, není ani smluvní teolog a na jiném místě hovoří o věčném právu židů na zemi Izrael.¹³² V tom­to vybraném článku však zcela jasně říká, že Abrahamovo požehnání bylo předáváno posloupností jeho představitelů, na jejímž konci je Kristus a my jako Abrahamovo „sémě“.¹³³ Kaiser připomíná souvislost Gn 12,1–3 s Ř 4,13; Ex 19,4nn s 1Pt 2,9 a Ž 67 (Nu 6,24nn) s jeho zřejmým naplněním v Novém zákoně. Kaiser sice „nezapomněl na rozdíl mezi Izraelem a církví“, ale zdůrazňuje Ef 2,14 a hlavně a především kontinuitu Božího plánu, který máme jako „jeden lid Boží s jedním záměrem“.¹³⁴ Tím samozřejmě nevyvrací předpoklady křesťanského sionismu či mesiánského judaismu a kdesi v jádru zřejmě trvá na privilegiích fyzického Izraele, z tohoto článku však může vyplývat, že Izrael a církev mají stejný plán a stejná zaslíbení.

Ve stejné čítance nalézáme i příspěvek od Johna Stotta, který posouvá mezník ještě dále, když výslovně uvádí, že Abrahamovo zaslíbení země se vztahuje na křesťany jako na Kristovy spoludědice (Žd 4,3; Ř 4,13; 1Kor 3,21nn).¹³⁵ Ga­llagherová a Hawthorne pak již přímo uvádí, že

Kristus ukončil kletbu a otevřel boží rodinu. Členové každé pozemské rodiny mohou být nyní v Kristu součástí Abrahamovy rodiny skrze víru v Krista. Dědí tím celé rodinné dědictví požehnání, aby mohli být požehnáním národům.¹³⁶

Tato absence prosemitských důrazů v letniční misionální literatuře a místy i prezence důrazů anti-sionistických svědčí o mentalitě na pozadí letničního misionálního étosu. Jestliže je misie jako taková silně odstředivá, a to navíc se silným důrazem na nezasažené skupiny, pak důraz na privilegovanost Izraele je pro ni cizorodým, ne-li zcela nežádoucím prvkem. Popularizující misiologové jsou schopni jít touto cestou až do krajnosti, když například vidí v Ježíšově službě v Galileji záměr zasáhnout pohanské národy.¹³⁷ Ať už však máme na takovýto výklad jakýkoli názor, pouze to zdůrazňuje mou současnou myšlenku, že mentalita letniční misionální orientace je anti-sionistická.

Poznámky

Jelikož je tento článek součástí ucelené série, bude ucelená bibliografie publikována až v posledním díle. V současnosti můžete bibliografické údaje k citované literatuře dohledat v příslušné sekci mé knihovny na Zoteru.