Podle Kierkegaarda je ironie královnou nepřímé komunikace. Je vhodná v případě, kdy víme, že naši posluchači dané poselství nechtějí přijmout, takže je potřeba předat jim jeho úplný opak, který pouze u bystrých posluchačů vzbudí pochybnost o dané věci. Kierkegaard říká, že ironie je předstírání nevědomosti, kdy se zcela vážně uvádí něco, co zcela vážně neplatí1. Mistrné příklady takové ironie nacházíme v prvním listě Korintským. Problém ironie v psaném textu spočívá v tom, že k jejímu rozeznání se člověk potřebuje dokonale vcítit do kůže původního posluchače. Bez podrobné znalosti textu, detailů vztahu mezi adresátem a příjemci a toho, co se pokládalo za obecně známé, nám může ironie uniknout, jak naznačím v tomto článku.
- Aida B. Spencer, „The Wise Fool (and the Foolish Wise): A Study of Irony in Paul“, Novum Testamentum 23/4, 349[↩]
Titulek tohoto článku je volným překladem názvu mé seminární práce v předmětu „Letniční triumfalismus a Luterova teologie kříže,“ kterou vyučoval můj děkan David Courey. Pan doktor Courey bude mimochodem v týdnu od 25.1. přednášet na VOŠMT Témata Skutků apoštolských, přihlášení je 
Chlév, slámu a zvířata prosím odneste
Jak jsem psal v jednom z minulých příspěvků, učím teď Korintské listy. Jelikož je to však vůbec poprvé, co učím novozákonní biblistiku a poprvé, co k tomuto předmětu přistupuji detailněji a „kritičtěji“, narážím kromě drahocenných perel také na horké (ale chutné) brambory. Jednou z posledních hlíz, jenž jsem motykou svého průzkumu rozhrábl, je otázka: kdo byl v korintském sboru pastorem? 
Posledních několik týdnů bylo pro mne krušně nabitých. Až do Nového roku jsme byli v Rumunsku. Když jsem se vrátil, musel jsem dopsat 
Přichází neděle a někde možná už byla, kdy nám budou zdarma nabízeny novoroční veršíky. Papírky vyšší gramáže z jedné strany ozdobené vatovou fotkou klidné přírody a z druhé strany vyplněné nějakým „náhodným“ veršem z Bible, budou vyloženy jeden přes druhý na tácu. Každý si bude moci vzít jeden, ale někdo si vezme dva nebo tři, aby dal těm, co nebyli. Řada lidí bude povzbuzena. Jejich veršík promluví právě do jejich osobní situace. Bude to „ten“ veršík pro „tento“ nový rok. Ať už si vytáhnete Jeremiáše 29,11; Izaiáše 53,4 nebo Židům 3,13, veršík vám bude připadat zcela aktuální. 
V 
Obvyklým kritériem pravosti proroctví mělo ve Starém zákoně být jeho naplnění. Negativně je tento princip vyjádřen v Deuteronomiu (Dt 18,10–22), podle nějž Hospodin v Izraeli „povolá proroka jako je Mojžíš“, který „bude mluvit vše, co mu Hospodin přikáže“. Neautentičnost daného proroctví měla vyjít najevo tak, že se proroctví nesplní a je zde naznačeno, že takový prorok by měl zaplatit životem. Ten samý princip se opakuje u Jeremjáše a u Ezechiele (Jr 28,6–9; Ez 33,33). Toto přísné a logické kritérium se setkává se třemi principiálními zvláštnostmi.