Můj oblíbený teolog Roger E. Olson napsal před asi 20 lety knihu The Westminster Handbook to Evangelical Theology. V roce 2012 poskytlo nakladatelství Návrat domů první část této knihy v češtině pod názvem Evangelikálové: Příběh evangelikální teologie. Česká verze opravdu zahrnuje pouze prvních 66 z celkových 328 stran verze anglické, aniž by to kdekoli uváděla a v tiráži naopak nepřesně uvádí, že je překladem původní knihy, což může být pro čtenáře zavádějící. Samotnému poselství knihy tím však újma nevzniká, protože v anglické verzi po sekci s „příběhem evangelikální teologie“ následuje přehled evangelikálních organizací, teologů a pojmů seřazený do hesel. Jádro knihy tvoří Olsonova teze, dle níž je moderní evangelikalismus hnutím, které se ve svém étosu vymezuje proti fundamentalismu, ale na rozdíl od liberalismu trvá na potřebě osobního obrácení a na nejvyšší autoritě Písma (např. 16, 81 a průběžně).

Problém s definicí evangelikalismu

Kniha se tedy pokouší odpovědět na otázku, co to vlastně ten „evangelikalismus“ je. Je potřeba chápat ji v kontextu diskusí, které se vedou přibližně od 90. let, kdy se v rámci konzervativního evangelikalismu (dle Olsona „postfundamen­talismu“) jednak začal vyskytovat postkonzervati­vismus se svou revizí klasických nauk o bezchybnosti Bible, klasického teismu a se svým zvažováním forem postmodernismu, a za další došlo k určité renesanci teologického myšlení napříč teologickými tradicemi. V tomto smyslu např wesleyánsko-letniční autor a mimochodem brilantní historik amerického náboženství 18.-20. stol. Donald Dayton ve sborníku The Variety of American Evangelicalism píše, že „pojem ‚evangelikální‘ ztratil všechnu užitečnost, kterou kdy měl, takže bychom se bez něj klidně obešli“. Dayton v příspěvku naznačuje, že pojem evangelikalismus je jazykově obskurní, teologicky neurčitý a rozhodně nevhodný k označení té skupiny církví, kterou by měl svým významem zastřešovat.

Olson si je této problematiky velmi dobře vědom a i když ve svém vyprávění nereaguje na vyprávění odlišná, ze zahrnutí otevřeného teisty Clarka Pinnocka je jasné, že se kloní k tzv. latitudinarianismu (tj. širokářství), čili k vizi evangelikalismu jako velkého stanu, který se rozeklene nad třeba i značně nesouladnými teologiemi. Tento přístup má své výhody, avšak i velké problémy. Nejprve však pár slov k samotnému autorovi.

Roger E. Olson se narodil jako syn pastora menší severoamerické letniční denominace Open Bible Churches (dříve Open Bible Standard Churches). V letničním hnutí vyrostl, ale i když byl sám hluboce věřící, letniční zbožnost jej nikdy příliš neoslovila. Ba naopak, letniční antiintelektu­alismus mu jako mladému přemýšlivému čtenáři znepříjemňoval a leckdy znemožňoval růst. Čím sečtělejší byl a čím více otázek kladl, tím tužší odpor ze strany vedoucích denominace následoval. Definitivně ho odradila příšerná zkušenost z biblické školy OBSC, po jejímž absolvování mu bylo na graduaci vlivnou osobou řečeno, že „nemá v denominaci budoucnost“. Olson nakonec z OBSC odešel a stal se postkonzervativním baptistickým teologem. Své útrapy popisuje v článku Pentecostalis­m’s Dark Side pro časopis The Christian Century a v sérii příspěvků na svém blogu s názvem „Did I Belong to a Cult? The Story (in Brief) of My Spiritual Journey…“ (část 1, 2, 3, 4).

Shrnutí obsahu

Kniha Evangelikálové: Příběh evangelikální teologie je rozdělena do čtyř částí. V první části, kterou tvoří pouze jedna kapitola, otevírá Olson problém definice evangelikalismu a vytváří prostor pro argument celého zbytku knihy. Olson si uvědomuje potíže, které někteří u termínu „evangelikalismus“ nachází. Sám však věří, že evangelikalismus je svébytné křesťanské hnutí a navrhuje pro něj celkem sedm definic. Tyto definice se soustředí na historické kořeny, věroučné aspekty a na současný význam termínu evangelikalismus ve společenském diskurzu. Olson zde předesílá, že v knize upřednostňuje definici evangelikalismu jako hnutí, které se ve 40. a 50. letech 20. stol. odštěpilo od fundamentalismu. Ku podivu se Olson nepřidržuje Bebbingtonovy čtyřdílné definice evangelikalismu, která se přinejmenším během 90. let těšila oblibě (evangelikalismus jako hnutí konversionismu, aktivismu, biblicismu a krucicentrismu).

Ve druhé části tvořené osmi kapitolami Olson mapuje historické kořeny evangelikální teologie. Důraz na prvenství Písma vidí Olson už u reformátorů, avšak konverzionismus trasuje k pietistům a k revivalismu v Severní Americe. Zvláštní kapitolu věnuje Wesleymu, Princetonské teologii, Hnutí svatosti 19. stol. a fundamentalismu. Látka velkých probuzení a kořenů evangelikalismu ve fundamentalismu a princetonské teologii je Olsonem zvládnuta a vysvětlena na výbornou. I kapitola o Hnutí svatosti je kvalitní a poučná a i letničnímu hnutí je zde věnována pozornost, ovšem jeho významu a smyslu spíše nikoli.

Ve třetí části se Olson pouští do vykreslení tzv. postfundamenta­lismu. Jde o hnutí, které povstalo před polovinou 20. stol. jako umírněná reakce na jisté vnímané nešvary fundamentalismu, jimiž byl fideismus ve své neochotě uvážit moderní vědecké objevy či mentalita gheta se svou neschopností adresovat aktuální společenské problémy. Zde je potřeba všimnout si úkroku, který Olson podniká. Doyeny evangelikalismu pro něj nejsou „princetonští princové“ 19. stol. Warfield, Hodge a Hodge mladší. Není jím ani jako obvykle J. Gresham Machen. Ti jsou pro Olsona fundamentalisty, čili přinejlepším jakýmisi předky evangelikalismu. Aktuální verzí evangelikalismu je pro Olsona postfundamenta­lismus, který začíná až u Henryho, Carnella, Ramma a Bloesche a na populární rovině především u Billyho Grahama ve 2. pol. 20. stol. Třetí část je celkově umně sestavena, protože sama mapuje jistý vývoj od přísného racionalismu Carla Henryho a E. J. Carnella přes zmírňující a šíře rozpřažené teologie Bernarda Ramma a Donalda Bloesche až po kapitolu s názvem „Postkonzervativní evangelikální teologie“, v níž je předním příkladem charismatický teolog Clark Pinnock.

Od Pinnocka přechází Olson plynule ke čtvrté části o jedné kapitole s příhodným názvem „Napětí v evangelikální teologii“. Napětí mezi kalvinismem a arminianismem, progresivismem a tradicionalismem, napětí v otázce inspirovanosti Písma, apod., ohrožují dle Olsona jednotu evangelikální­ho hnutí.

Problém selektivity v širokářství

Ještě než přejdu k mírné kritice Olsonovy teze, musím předeslat, že jej mám jako autora velmi rád a vše, co od něj kdy čtu, beru velmi vážně. Jeho práce je vždy ušlechtilá, jasná a zároveň smělá. Jeho myšlení je informované a hluboké. Zde se nicméně zdá, že jeho nepříjemná zkušenost s fundamentalismem a pentekostalismem mohla jeho definici evangelikalismu ovlivnit.

1. Vytěsňování fundamentalismu. Olsonovo vyprávění se místy jeví jako vysvětlení toho, proč dal (či musí dát) evangelikalismus od fundamentalismu ruce pryč. Těžiště evangelikalismu 20. stol. vidí u Carnella a dále a přehlíží řadu konzervativnějších osobností. Olson sice netrvrdí, že fundamentalisté nejsou evangelikálové, avšak dává velmi jasně najevo, že evangelikalismus není fundamentalismus, že jde o post-fundamentalismus, který se vůči fundamentalismu zřetelně vymezuje. Takové tvrzení by mohlo být samo o sobě správné, avšak je potřeba jej vždy se stejnou vervou doplnit o jeho protipól: fundamentalismus je evangelikalismus a nikdy jím být nepřestal. Jde o jeden z jeho nejsilnějších kořenů a jeden z nejtypičtějších a dost možná i nejpočetnějších současných výrazů. Olson na několika místech poukazuje na „militantní“ rétoriku fundamentalismu. Rétorika je však otázkou étosu, nikoli historie či teologie. Jsou evangelikálové, jejichž rétorika by snesla uhlazení stejně jako fundamentalisté, kteří své silné doktríny hájí poklidným způsobem. Snažit se fundamentalismus v rámci evangelikalismu jaksi vykolíkovat se tedy může zdát poněkud jednostranné (srov. 10–12, 95).
2. Vytěsňování pentekostalismu. Letniční dle Olsona zůstávají „vždy podmnožinou evangelikalismu“ (69). Rozumím tomu, že se Olson k takto dogmatickému vyjádření uchýlil, protože nepíše o letničních, ale o postfundamen­talistické teologii. V tomto světle rozumím i tomu, že v knize nevěnuje dle mého názoru letničnímu hnutí dostatečný prostor a že opomíjí vývoj v letniční teologii po založení Society for Pentecostal Studies v roce 1970. Pro pořádek je však potřeba zmínit, že zdaleka ne všichni letniční sami na sebe jako na evangelikály pohlíží. Letniční hnutí dle některých představuje zcela nový proud křesťanství, který by měl svou teologii uspořádat zcela novým způsobem bez ohledu na evangelikální či jakékoli jiné kategorie. Podmnožinou evangelikalismu letniční nezůstávají vždy. Dle např. Kena Archera a dalších byl vstup Assemblies of God do National Assotiation of Evangelicals chybou, stejně jako adopce dispenzacionálního premilenialismu v počátcích letničního hnutí a účast na post/konzerva­tivních kontroverzích a kulturních válkách, do nichž byli američtí letniční evangelikalismem zataženi.

Určitě ani z Olsonova pohledu tedy nemůže být pravda, že jsou součástí evangelikalismu všichni letniční. Mohlo by to platit o klasických letničních, které, jak zajímavě uvádí Jonathan Black, příklon k evangelikalismu odlišuje od charismatiků. Toto nás však přivádí k zajímavé situaci: Pokud jako letniční věříme, že jsme evangelikály, činí nás to klasickými letničními, čili letničními onoho původního konzervativního rázu. Pokud zapochybujeme o klasické letniční identitě, měli bychom analogicky pochybovat i o evangelikální identitě. A i z druhé strany, pokud zapochybujeme o identitě evangelikální, přestáváme být klasickými letničními.

Dále Olson tvrdí, že letniční hnutí odkázalo evangelikalismu „aktivní nezájem o strohé biblické a teologické studium, věrouku a evangelikální intelektuální tvořivost a účast na širším kulturním dění“ (69). V poznámce pod čarou tento výrok podkládá knihou The Scandal of the Evangelical Mind od Marka A. Nolla bez uvedení čísla strany. Noll ve zmíněné knize opravdu pentekostalismus nevyjímá z vlivů, které dle něj přispěly k úpadku evangelikálního intelektuálního života. (Sami letniční si svůj podíl dobře uvědomují. Vizme např. Nanez, Full Gospel, Fractured Minds.) Noll však rozhodně nepokládá pentekostalismus za hlavní důvod antiintelektu­alismu. Daleko častěji skloňuje Noll fundamentalismus s dispenzacio­nalismem jako jeho nejuvědomělejším teologickým systémem (Noll, kap. 5). To jsou dle Nolla ty hlavní „skandály“ evangelikálního myšlení.

Postoj letničních k intelektuálnímu životu je i dle mé vlastní zkušenosti často nevstřícný, avšak letniční teologie však sama o sobě nic takového neindikuje. Jde o teologii, která pokládá zkušenost za legitimní zdroj poznání a uznává rozhodující úlohu Ducha v procesu poznávání. To ji vlastně uschopňuje k tomu, aby se vymanila ze sevření nejen fundamentalismu, ale i evangelikálního modernismu a vydala se novou vlastní cestou. Letniční teologie čerpá z širšího protestantského dědictví, avšak činí-li tak, nic by jí nemělo bránit čerpat třeba z dědictví středověké, východní a rané církve. Vtísnit letniční teologii pod evangelikální zástavu je zbytečné nehledě na to, jak se tato snaží být široká.

Závěr

Problém Olsonova latitudinarianismu (širokářství) vidím v tom, že vytváří evangelikalismus jako dysfunkční domácnost, v níž jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější. Aby byl evangelikalismus konkrétní spíše než prázdný pojem, musí Olson v příběhu evangelikální teologie zvýraznit určité nitky, které se jeví jako kompatibilní a jiné upozadit, aby se neupozornilo na trhliny a potíže. Je to asi jako s rodinou, která na veřejnosti prezentuje pouze své hodné a šikovné děti a ty méně prezentabilní nechává raději doma, aby nepoškodila svůj veřejný obraz. Taková rodina je špatná a škodlivá, existuje vlastně jen na papíře a bylo by možná lepší, kdyby nebyla. Její členové chtějí ven, ale nemohou, protože je jim vštěpován jakýsi ideologický koncept sounáležitosti.

K tomu dlužno podotknout, že za téměř dvě dekády vývoje po sepsání knihy se situace vyostřila. Evangelikalismus v USA se stal téměř synonymem pro zarytě republikánské postoje v kulturních válkách a především – a to je možná nejpodstatnější – zemřel Billy Graham. Sám Olson uznává, že Billy Graham je jedním z nejvýraznějších společných jmenovatelů evangelikalismu (takto i Silliman 2021, který evangelikalismus definuje spíše jako církevně-politickou síť). Tzv. „grahamovský tmel“ však i podle Olsona jednou povolí, což může pro evangelikalismus znamenat hrozbu (126). Nyní, po smrti Billyho Grahama v roce 2018 je naléhavou otázkou, zda toto riziko reálně nastává.

Olsonovi však lze těžko něco skutečně vytýkat. On v podstatě definoval evangelikalismus jediným možným způsobem – širokářsky. Tím však dle mého názoru jakékoli hnutí, které se s pojmem „evangelikalismus“ ztotožní, odsoudil k entropii – pozvolnému rozplývání do ztracena. Z pojmu evangelikální se stane vágní politické heslo. Jde o hnutí shora, mezinárodní pakt, k němuž se mnozí v touze někam patřit přidávají, byť tím z vlastní identity vlastně kus ztrácí. Na určité rovině lze namítnout: Proč ne? V dynamice ekumenické diskuse je jistě potřeba mít vedle nástrojů k dělení i nástroje ke spojování. Mělo by nicméně vstoupit v obecnou známost, že termín „evangelikální“ neoznačuje organizaci ani hnutí, ale že jde o konstrukt s původem v americkém náboženském diskurzu 2. pol. 20. stol. Dle mého (a dle Daytonova) názoru lepším přístupem by bylo nálepku „evangelikální“ používat co nejméně a chápat křesťanská hnutí a církve jako plynulou kontinuitu svérázných tradic spíše než jako vyparcelované území. Tento přístup by prospěl především letničním, kterým ono výsadní partnerství s evangelikalismem vlastně kromě sporných politických paktů nikdy nepřineslo žádnou zřetelnou přidanou hodnotu. Přičteme-li k tomu Olsonovu obecnou praxi marginalizace letničních, domnívám se, že v pomyslném „příběhu evangelikální teologie“ není pro letniční místo.