Vydavatelství Danielknihy.cz přichází s nenáročnou a užitečnou knihou zaměřenou na druhý příchod Krista: Porozumění druhému příchodu. Její autor David Pawson (1930–2020) u nás není příliš známý, nicméně jinde oblíbený biblický kazatel a učitel z britského baptistického prostředí.
Kniha má pouze dvě kapitoly. V první kapitole chce Pawson zakreslit druhý příchod pomocí otázek kdo, kam, jak, kdy a proč. Bude to A/ Ježíš, který se opět vrátí jako člověk, a to B/ do Jeruzaléma. (Jak se do Jeruzaléma vejdou s Ježíšem všichni křesťané? Budeme mít oslavená těla, která nám umožní pohybovat se i nad zemí.) Druhý příchod bude na rozdíl od prvního C/ velmi viditelný. Nevěřící budou Ježíše vnímat jako vetřelce, věřící jako svého vlastního panovníka. Ježíš jako přicházející král přijde na svět zároveň jako na návštěvu do jednoho ze svých vlastních panství i jako dobyvatel cizího království. Oba aspekty bude druhý příchod obnášet.
Pokud jde o D/ čas příchodu, ten nikdo nezná. Jedni říkají, že to může být v každém okamžiku, jiní se soustředí na hledání znamení. Pawson se domnívá, že znamení Kristova příchodu lze rozdělit do čtyř kategorií: 1/ Katastrofy (Mt 24,4–8), 2/ odpadlictví (Mt 24,9–14), 3/ diktátor na Blízkém východě (Mt 24,15–18), který vyvolá velké soužení a 4/ temnota na nebi (Mt 24,29–31), čili opravdové zatmění přirozeného světla. Potom bude vytržení.
Pokud jde o reálnou blízkost Kristova příchodu, je Pawson spíše rezervovaným prognostikem. Domnívá se, že v krátkém časovém horizontu k druhému příchodu dojít spíše nemůže. „Naděje, že to bude ještě za našeho života, závisí na mimořádném zrychlení světových událostí. Konec by mohl přijít rychleji, než si myslíme.“ Apoštolé si sice mysleli, že k tomu může dojít již za jejich života (např. 1Te 4,17), avšak sama Bible obsahuje náznaky, dle nichž je nebeské počítání času jiné než naše očekávání (J 21,23; 2Pt 3,8).
E/ Proč druhý příchod? Jak dlouho Ježíš zůstane na zemi? A proč musíme být na zemi s ním? My musíme na zem proto, abychom obdrželi nová těla a aby tak bylo završeno naše spasení. Ježíš mimo jiné proto, aby byl obnoven jeho vlastní národ Izrael. Církev dle Pawsona nenahradila Izrael. Pawson uznává, že by to mohlo z řady veršů vyplývat (Mt 21,43; Sk 13,46; 15,17; 28,28; Ř 9,24–26; 1Pt 2,9n; Žd 13,5n), ale trvá na tom, že smlouva s Abrahamem je věčná a tudíž bezpodmínečná (Gn 17,7). Pawson tedy očekává probuzení mezi Židy, až se Ježíš vrátí do Jeruzaléma, čili až po druhém příchodu, nikoli před ním.
Důvodem Ježíšova návratu na zem je dále přemoci Ďábla. Posledním aktem Ďáblova vzdoru bude, když se satan, antikrist a falšený prorok pokusí vyvraždit Boží lid shromážděný v Jeruzalémě. (Proroctví z 11. kapitoly Daniele je dle Pawsona stále nenaplněné.) Dalším důvodem Ježíšova návratu bude vládnout světu. Nastane doba prosperity a nebývalého pokroku. V závěru tohoto období dojde k ještě jedné poslední vzpouře, která bude potlačena a nastane soudný den. Ten musí nastat, aby byl ospravedlněn Bůh, Ježíš a jeho lid před velkým bílým trůnem čili před soudnou stolicí Kristovou (Zj 20,11; 2Kor 5,10). Následovat bude nové stvoření.
Ve druhé kapitole Pawson doporučuje sedm způsobů, jimiž se můžeme na druhý příchod připravit:
- Víra a pokání, které jsou správnou reakcí na setkání s evangeliem a s Bohem,
- vytrvat ve věrné a nepřetržité službě,
- neustále usilovat o svatost,
- držet se svého církevního společenství,
- usilovat o celosvětovou evangelizaci,
- věnovat se milosrdné sociální činnosti,
- zůstat věrni jako vítězové a mučedníci.
Pawson je bezesporu velmi bystrý a ukázněný písmák. Nebojí se jít do detailu, ale zároveň si zachovává nadhled a vyhýbá se bizarním konstrukcím. Jeho úvahy jsou biblické a nechybí jim vyváženost a vnitřní logika. Pokud bych chtěl s Pawsonem zapříst další dialog, mohl bych se ptát:
- Pokud nedojde k probuzení mezi Židy před druhým příchodem, na koho bude antikrist v Jeruzalémě útočit? Proč by se do Jeruzaléma shromažďovala církev?
- Pokud existují takovéto zeměpisné a politické danosti druhého příchodu, proč se přeci jen nepokoušet předvídat ho na základě palcových titulků z rubriky blízkovýchodního zpravodajství?
Dále bych se spíše vymezil proti Pawsonovu pojetí abrahamovské smlouvy, která dle něj „byla ‚věčná‘, a tedy bezpodmínečná (Genesis 17,7)“. Situace Abrahamovy smlouvy dnes se nemění proto, že by Bůh své slovo porušil, ale protože ho naplnil. Abrahamova smlouva je naplněna v Kristu. Na Pawsonovi dlužno docenit, že se nedopouští adorace Izraele. V jeho podání je obrácení židů až během milénia vlastně jakýmsi bonusem spíše než hlavním bodem programu. Mou otázkou by bylo, zda je v tom případě potřeba trvat na doslovném naplnění abrahamovské smlouvy (srov. Ga 4,22–26; Fp 3,3; apod.). Podle mého názoru nikoli. Jelikož však Pawson na doslovném naplnění abrahamovské smlouvy nelpí křečovitě, neměl jsem ani v tomto bodě pocit nesouhlasu. Na rovině prognózy lze očekávat, že se po druhém příchodu opravdu obrátí i řada Židů.
Mnoha předpojatým čtenářům se Pawson nezavděčí. Pokud jde o židy, Pawson sice uznává jejich zvláštní scénář v závěru dějin, avšak nehovoří o státu Izrael jako o prvku zvláštního eschatologického významu. Klasičtí dispenzacionalisté nepoděkují za Pawsonův názor, dle nějž je i pretribulacionismus odpadlickým učením, protože zanechává mnoho křesťanů nepřipravených. Spokojeni nebudou všichni ti, kdo pro druhý příchod stanovují časový horizont, protože i tomu se Pawson brání.
Právě proto tedy mohu tuto knihu doporučit k přečtení a k základnímu vyučování na dané téma. Některé mé výše uvedené dotazy mohou být zodpovězeny v Pawsonových ostatních publikacích na dané téma, které jsem ještě nečetl.
Zde je zajímavý pohled:
“Myslíme si, že Izrael sehraje svou roli během velkého soužení, tehdy se obrátí ke Kristu, bude zahrnut do Církve, pak dojde ke prvnímu vzkříšení (Ř 11,15) a k nastolení milénia (srov. Ř 11,15 s Zj 20,4nn). Národnostní, občanská, náboženská či kulturní definice Izraele podle našeho názoru nedokáže vystihnout či přesně přiblížit identitu biblického židovstva, jež je aktérem budoucího tribulačního dění. I křesťanský sionismus proto odmítáme jako nebiblický. Eschatologický tělesný Izrael je pro nás nicméně neodmyslitelný”.
https://selah.cz/…sko-nedouka/#…
Díky. Jeden z mála teologů, kde nemusím neustále používat Google překladač. Jak vidím, pro mnohé jde opět o boj mezi teologií smlouvy, teologií NS a dispenzacionalismem. Asi nejlépe se k tomu – podle mne – postavil John Piper. Kdyby ten chlap nebyl kalvinistou, byl by to jeden z mých top favoritů. https://www.desiringgod.org/…ant-theology
Přeci jenom mi to nedá. Abrahamovo požehnání bylo dáno jemu, pak Izákovi, celému Izraeli, nakonec církvi a ani dodnes není zcela naplněno. Naplní se, až tiší obdrží zemi (Mt 5,5), resp. až svatí obdrží duchovní Kenán (Žd 11,10 – 16). Abrahamovo požehnání tedy bude plně naplněno, když vzkříšení svatí obdrží novou zemi.
Podle čeho soudíš, že Bůh zrušil svůj dekret (tedy dílčí část naplňující se smlouvy, resp. Abrahamova požehnání), na jejímž základě dal izraelskému etniku jejich otčinu? To přece není v rozporu s tím, že se Abrahamovo požehnání duchovně naplnilo i na Kristu a církvi (Ga 3, 8–14). Znamená snad naplňování smlouvy zároveň rušení jejich předchozích, dílčích součástí?
Jistě byl zrušen Mojžíšův obřadní zákon, ale toto zaslíbení není jeho součástí. Naopak, Pavel se dovolává platnosti Abrahamovy víry a z ní plynoucího dosažení Abrahamova požehnání právě v kontrastu s Mojžíšovým překonaným zákonem, resp. jeho požadavky. Jde o dosud platný princip víry a z ní plynoucího dědictví světa (Ř 4,13–16).
Právě jsem dočetl Defending Christian Zionism od Pawsona, kde je těch argumentů pro pokračování abrahamovské smlouvy taky hodně a musím uznat, že jsou často dost dobré.
Přesto bych rád poukázal na to, že samotné to přesné právnické rozlišování starozákonních smluv není úplně bez problému. Já sám sice vidím v Bibli 5 smluv a vždy jsem to takto učil, mám ale za to, že jsou všechny provázané. Nechci je přísně dělit.
Když se v Židům 4,8 píše, že když Jozue uvedl Izrael do zaslíbené země, neuvedl je do Božího odpočinutí, je těžké nevidět v tom narážku na dobytí Kenánu, které mělo být naplněním zaslíbení daných izraelským praotcům (Dt 10,11), ale nebylo. Podobně když Izrael poslouchá požehnání a kletby v Deuteronomiu 28, těžko si za kletbou rozptýlení (28,64) představit cokoli jiného než odvolání zaslíbení země a že za zaslíbením opětovného shromáždění je cokoli jiného než pokáním podmíněné požehnání. Tím chci dokázat, že jednotlivé smlouvy jsou sice odlišné, ale jsou provázané, každé zaslíbení je podmíněno (srov. J 8,39) a tahle etnicky ohraničená zaslíbení byla přenesena na Krista a na církev.
Já když čtu Židům 11,10, je to pro mě důkazem toho, že autor listu Židům pokládal zaslíbení daná Abrahamovi za zaslíbení ukazující do budoucna, na horní Jeruzalém, který není totožný s fyzickým Jeruzalémem. Stejně když čtu Galatským 3,8–9, čtu to tak, že zaslíbení Abrahamovi, že bude požehnáním, došlo naplnění, když pro nás Kristus vydobyl ospravedlnění z víry. Když čtu Římanům 4,13–16, vidím v tom úplně nahrávku teologii náhrady. Pavel říká, že Abraham byl obřezán právě proto, “aby byl otcem všech věřících mezi neobřezanými” (v. 11).
Myslím, že jako křesťan mohu proto prohlásit, že jsem Abrahamův duchovní potomek a dědic všech jeho zaslíbení. Jako Boží syn očekávám, že dostanu do dědictví zemi nejen Izraele, ale také celého světa. Na mně se naplnilo Abrahamovo požehnání. O mně platí, že jsem zřítelnicí Božího oka a že kdo mě proklíná nebo mi škodí, toho bude Bůh soudit. Já jsem jedním z toho nesčetného zástupu Abrahamových potomků, protože mám obřezané srdce a mým nejen Pánem, ale i bratrem, je Abrahamův potomek Kristus. (Toto vše si na sebe může vztáhnout každý křesťan.)
Myslím, že se v těchto debatách střetávají dva skandály, za které může sám Pán Bůh. Na jedné straně skandál partikularity (jak to, že Bůh vyvolil jen jeden národ) a na druhé straně skandál generality (jak to, že Bůh v Kristu vyvolil všechny). Pereme se s tím a docházíme intuitivně k rozdílným výsledkům.
V podstatě si trochu jinými slovy zmínil to, co jsem rovněž mj. uvedl výše. Někdy okolo roku 1996 (ještě mi nebylo ani 30.) jsem večer zkoumal, co je to Abrahamovo požehnání. Neuměl jsem ani hebrejskou abecedu. Četl jsem jen s konkordancí celou noc a byl jsem náhle úplně unesen duchem Písma. Skončil jsem až když venku bylo světlo. Vůbec jsem nebyl unaven. Trochu jsem to popsal zde: https://www.apologet.cz/?…
Následně jsem z toho sepsal pár poznámek (asi zde budou chyby). Později jsem to přepsal v počítači, který jsem tenkrát ještě asi ani neměl. Kdyby Tě to zajímalo a měl jsi čas, je to zde: https://www.apologet.cz/?…
Toho Pawsona bych si rád přečetl, je to někde dostupné?
Dá se to stáhnout:
https://uloz.to/…-zionism-pdf
Daniel to ale prý překládá, tak ten by to měl taky mít možná i v papírové verzi?
Ten komentář patřil sem, tak ho otapetuji na správné místo:
Díky. Jeden z mála teologů, kde nemusím neustále používat Google překladač. Jak vidím, pro mnohé jde opět o boj mezi teologií smlouvy, teologií NS a dispenzacionalismem. Asi nejlépe se k tomu – podle mne – postavil John Piper. Kdyby ten chlap nebyl kalvinistou, byl by to jeden z mých top favoritů. https://www.desiringgod.org/…ant-theology