Tento článeček vyšel v původní verzi v časopise Mládežnický měsíčních 2022/11, který vydává mládež sboru AC v Čáslavi.

Nový zákon nás poměrně často staví před zapeklité otázky významu a přesahu metafor. V některých případech je situace jasná. Snad každý chápe, že Ježíš Kristus jako Beránek Boží, jenž snímá hřích světa (J 1,29), není přežvýkavý sudokopytník se vším, co k tomu v říši zvířat přináleží, ale tím, kdo se obětuje s pokorou jako Izák (Gn 22) a jako Izaiášův zástupný beránek, který nesl „vinu nás všech“ (Iz 53,6n). V jiných případech nás však metafora informuje o duchovní skutečnosti, která má hlubší vliv na naše vnímání světa. Tu se nabízí otázka, pokud až daná metafora platí. Takové jsou třeba metafory popisující církev.

• Pavel popisuje církev jako tělo (1Kor 12; Ef 1,22n; Ko 1,18) složené z různých orgánů a končetin, které se mají doplňovat ve službě hlavě, jíž je Kristus.
• Pavel a Petr popisují církev jako chrám (Ef 2,20; 1Kor 3,11; 1Pt 2,5; srov. Žd 13,15), v němž jsme coby kněží služebníky nové smlouvy. Náš velekněz Ježíš právě vešel do svatyně svatých a my jsme v roli kněží, kteří vycházejí z chrámu k lidem, aby jim říkali, co Ježíš ve velesvatyni udělal a že se zase vrátí.
• Ježíš, Pavel a Jan hovoří o církvi i jako o nevěstě (Mt 25,1–13; Ef 5,23; Zj 19,7nn), která se těší na Krista – svého ženicha a spolu s Duchem svatým ho volá, očekává a připravuje se na Jeho příchod.
• Jindy se o církvi hovoří jako o stádu (J 10,11; Sk 20,28; 1Pt 5,3). Pozemští pastýři musí stádo pást ochotně a dávat pozor i na sebe, protože pouze nejvyšší pastýř za stádo zaplatil vlastní krví, položil život za ovce.
• Církev bývá přirovnána i k vinné či olivové ratolesti (J 15,1; Ř 11,17). Vinným kmenem a kořenem olivy je Kristus. Z něj čerpáme duchovní požehnání, mimo něj se z nás naopak stávají plevy na spálení (Lk 3,17).
• Nakonec je církev představena jako rodina (Ga 6,10; Ef 2,19; srov. Mt 12,49; 19,29). Členem rodiny se člověk stává v okamžiku znovuzrození, když přijme Ducha a stane se tak Božím dítětem (Ř 8,16). Boží rodina se v Novém zákoně neváže na pokrevní příbuznost, natož na členství ve sboru. Je to společenství těch, kdo přijali Ducha svatého, čímž se stírají původní kulturní, jazykové a všechny další bariéry (srov. Sk 2).

Má některá z těchto metafor převážit nad ostatními? Určitě ne! Někteří odborníci na Nový zákon se pokoušejí vidět v historii první církve určité soupeření mezi hierarchickým modelem pavlovských sborů a volnějším stylem původního „Ježíšova hnutí“ (takto Gerd Theissen). Právě tato hypotetická pestrost rané apoštolské církve je příčinou výše uvedené pestré škály metafor a právě ona nám zabraňuje vnímat kteroukoli z nich jako tu hlavní. Tyto metafory se jen opatrně pokouší sdělit něco, co je v jádru velmi zvláštní, velmi autentické a jen těžko popsatelné. Tuto záhadnou podstatu církve poodkrývá Pavel v listu Koloským, když píše:

Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev. Jejím služebníkem jsem se stal podle Boží správy, která mi pro vás byla svěřena, abych naplnil slovo Boží – to tajemství, které bylo od věků a od prvních pokolení ukryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým, kterým Bůh toužil oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany: tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy.

• Koloským 1,24–27 (srov. Ef 3,8–11)

Vidíme zde toto: Pavel se ve vězení souží pro církev, které slouží k Božímu spravování věcí. Smyslem tohoto spravování, resp. Boží touhou, je oznámit tajemství, že všichni lidé mají naději na jeho slávu skrze Krista v nich. Původním a dosud skrytým Božím záměrem je umožnit všem lidem účast na Kristu a rolí církve je nyní tento záměr ozřejmit (Ef 3,10n). Role církve je tudíž zásadní. Církevní pracovníci mají za úkol církev organizovat, spravovat, avšak jejich úloha je pouze pomocná. (Nový zákon dokonce ani nedefinuje doporučenou hierarchii autorit a nic neříká o vedoucí roli pastora. Viz můj někdejší článek na toto téma.) Tajemstvím církve je totiž „Kristus v nás, naděje slávy“. Není to naděje, jejímž obsahem je výtečná bohoslužba, pevné zdraví, finanční zaopatření nebo pozemská moc a sláva. Obsahem té naděje není ani nic tak bohulibého jako nová modlitebna či misijní úsilí. Tou nadějí je, že se v tomto padlém světě v nás, nehodných lidech, zjeví Kristus. Nic menšího než tato nevídaná, záhadná a úžasná věc!

Je to tedy sama církev, společenství věřících, kdo ztělesňuje Boží záměr zjevený v Kristu, že účastí na Kristu se stáváme končetinami těla, kněžími v chrámu, nevěstou, členy stáda, ratolestmi a rodinou. Každá z těchto metafor má svůj smysl, ale každá z nich to, čím církev je, vystihuje jen částečně. Protože církev je víc. Církev je prostě nejvíc.