23Prosinec2015

Vánoční errata? Ježíš narozen v ložnici, Marie jako Mojžíš a věčný Boží plán s Izraelem

nativity-sceneChlév, slámu a zvířata prosím odneste
Vánoční svátky, toť vřelé teplo. A nejen pro duši, která se ozdůbkami se světýlky léčí z depresí zimních měsíců, ale i pro křesťanskou náboženskou agitaci, která chce právě zde volat „haló, haló, lidé, vy ty Vánoce chápete úplně blbě, protože to není jen o konzumním materialismu, ale hlavně o tom, že v jesliškách na slámě se narodil Ježíšek… co to kecám… Ježíš, spasitel světa“. Jako křesťané si právě zde můžeme přihřát polívčičku, protože my přece opravdu víme, o čem ty vánoce jsou, narozdíl od těch skrblíků naproti, kteří si nadělili pod stromeček… pche… TELEVIZI!

Tak jo, dost sarkasmu. Křesťané opravdu mají šanci prožít Vánoce o něco autentičtěji, protože (většinou) alespoň věří v historickou realitu toho, co se připomíná. Zde se ukazuje ironie slavení Vánoc bez víry. Slavil by někdo 8. května nebo 17. listopadu, kdyby nevěřil hitorickým událostem, jenž se připomínají? Asi ne. To, co by si křesťané měli uvědomit, a nač chci tímto článkem ukázat, je nutnost informované revize a oddělení lidové tradice od oné historické reality, která se připomíná. Vybral jsem pro začátek několik zajímavých a více či méně známých témat.

Ježíš se nenarodil ve chlévě

Tedy alespoň ne na místě, které bychom dnes označili jako „chlév“, tedy místnost nebo přístřešek pro zvířata. Tradiční představa chléva vychází z jakési vágní středověké představy, která spojovala slovo „jesle“ (Lk 2,7) s dobytkem (např. Iz 1,3).

I porodila svého syna, toho prvorozeného, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože pro ně nebylo místo v útulku pro pocestné. (Lk 2,7)

Zajímavé je, že za pojmem „útulek pro pocestné“ se skrývá řecký výraz, který velmi obecně označuje „místo pohostinství“. V Septuagintě je použit například jako označení Mojžíšova osobního stanu (Ex 4,24) nebo jídelny (1S 9,22). Útulek pro pocestné by tedy bylo možné přeložit třeba slovem „obývák“, v němž pro Marii s Josefem již nebylo místo. Museli proto zůstat ve chlévě? To nejspíše ne, protože tehdejší domy v Palestině měly jesle, tedy místo pro krmení zvířat, přímo v ložnici, ve které spala samotná rodina hostitele! Josef s Marií tedy nenocovali vedle oslíka a kravičky, nýbrž v místnosti, kde spala i rodina nějakého Josefova příbuzného.

Představu „útulku pro pocestné“ tedy prosím zrušme. Vánoční betlémky bute třeba zbavit dobytka a nahradit přeplněnou ložnicí s Josefovým bratrancem, bratrem nebo tátou, jeho ženou a dalšími dětmi.

Zdroj: Ian Paul, Jesus really wasn’t born in a stable

Marie je matkou Boha a novozákonní paralelou Mojžíše

Postavení Marie je u silně nekatolicky založených protestantů poněkud tristní. Na jednu stranu nemůžeme z Bible vygumovat vánoční pasáže, které ji oslavují, na druhou stranu se nikdy nezapomene poznamenat, že Marie byla „pouze obyčejná dívka“, která „pouze uposlechla“ a že to ti katolíci ale hrozně přehání a že v hebrejštině u Izajáše není „panna“, ale „dívka“, což má podle některých znamenat, že katolická mariologie je hrozný úlet. Ačkoli s řadou z těchto tradičních námitek věcně souhlasím, nelíbí se mi jednostranná rétorika, která Marii oproti ostatním biblickým postavám diskriminuje.

Nakolik chceme zůstat v mezích ortodoxie a nakolik tudíž souhlasíme se závěry Efezského koncilu (431 po Kr.), natolik musíme směle přiznat, že Marie je matkou Boha. A nakolik chceme zůstat bibličtí, natolik popřejme sluchu mé nevídané, leč biblické tezi: Novozákonním protějškem Mojžíše není Ježíš, ale Marie.

  • Mojžíšova i Mariina služba začíná setkáním s andělem (Ex 3; Lk 1,26–33).
  • Právě tak, jako Mojžíš přijal od Hospodina psané Boží Slovo, právě tak Marie přijala vtělené Boží slovo (Ex 34,28; Lk 1,35; srov. J 1,17).
  • Právě jako Mojžíš vyvedl Božího syna Izraele z Egypta, tak Marie s Josefem vyvedli na Boží pokyn Božího syna Ježíše z Egypta (Oz 1,11; Mt 2,15; srov. Ex 4,24).

Implikace této teze je jasná: Mariino postavení v dějinách spásy není nižší, než postavení Mojžíše! Proč potom, smím-li se zeptat, je Mojžíš připomínán více než Marie? Snad proto, že je mu v Bibli věnováno více místa? Nebo proto, že Marie má nálepku „katolická“, nebo dokonce nálepku „žena“? Insinuace posledních dvou vět mohou být liché a z mé strany nefér. Abyste mi to dokázali, zaměřte se prosím v příštím kázání na Lukáše 1,46–55!

Zdroje:
Jonathan Black, Mother of God – Yes, Mother of God
Lily E. Dunn, Advent and Marry

25. prosince není původní křesťanský svátek

Na rozdíl od svátku Velikonoc nám Bible neposkytuje žádná vodítka pro přesné určení data svátku. Teprve na konci druhého století Klement Alexandrijský píše, že někteří stanovují den Ježíšova narození na 21. dubna nebo května. První zmínka o 25. prosinci pochází ze 4. století.

Populárním vysvětlením našeho datování je, že Vánoce měly nahradit římské svátky oné doby. Jednak tzv. Saturnálie, za druhé svátek narození nedobytého slunce, který císař Aurelián roku 274 po Kr. stanovil na 25. prosince. Podle této teorie měly být vánoce křesťanskou alternativou vytvořenou k evangelizaci pohanů. Problém této teorie spočívá v tom, že ji nepodporuje žádné svědectví církevních otců a poprvé se s ní setkáváme až ve druhém tisíciletí.

Alternativní a neméně pravděpodobné vysvětlení vidí 25. prosinec jako den vzdálený přesně 9 měsíců od 25. března, což je podle tradičního přepočtu den před ukřižováním. Tradice 25. března jako dne Ježíšovy smrti není sama o sobě bez problému, ale aspoň vysvětluje 25. prosince jako den Ježíšova narození. Ježíš tak byl počat i ukřižován v ten samý den. Podobnou představu sdílí pravoslaví, když slaví Zvěstování Panny Marie 7. dubna a Narození Páně 7. ledna, totiž přesně o 9 měsíců později.

Co z toho plyne? Například to, že jakékoli datum Ježíšova narození se zakládá na tradici, v níž je těžko oddělit historickou realitu od pragmatismu (Vánoce jako nahrazení pohanských svátků) či symboliky (Vánoce přesně 9 měsíců po ukřižování).

Zdroj: Andrew McGowan, How December 25 Became Christmas

Ježíš se nenarodil v roce 0

Lukáši 2,1–5 se naznačuje, že Ježíš se narodil během sčítání, které se konalo, „když Sýrii spravoval Quirinius“ (CEP). Problémem zde je, že Quirinius byl syrským guvernérem v letech 6–12 po Kr., kdežto Herodes, který měl novorozenému Ježíšovi usilovat o život (Mt 2,20), zemřel v roce 4 př. Kr. Problém chronologie je pak doplněn o řadu dalších problémů. Proč musel Josef do Betléma, když to při sčítání nebylo zvykem? Proč s sebou bral Marii, když to nebylo nutné? A proč bylo v Judsku sčítání, když nebylo římskou provincií, ale jen klientským státem?

Ad chronologie. Dva české překlady (ČSP a B21) překládají Lukášovu chronologickou poznámku tak, že sčítání, při kterém se Ježíš narodil, proběhlo před tím, než Sýrii spravoval Quirinius. Řecké protos totiž může znamenat „dříve“ nebo „před“, což je patrné v Janovi 1,15.

Ad všechno ostatní. Důvodem, proč Josef putoval do Betléma, mohlo být to, že tam skutečně bydlel. V Nazaretě se zdržoval možná jen na nějaký čas za účelem zasnoubení se s Marií, ale jeho domov byl v Betlémě, možná u rodičů, což by dávalo smysl ve světle odstavců o místě Ježíšova narození výše. Důvodů, proč s sebou bral Marii, mohla být řada. Například to, že si přivážel z Nazareta nevěstu a hodlal s ní v Betlémě bydlet. Sčítání v Judsku nebylo přímo spojené s žádným sčítáním Římské říše, ale mohlo být nařízeno Herodem paralelně s Římem nebo mohlo být iniciováno římskou intervencí do judských záležitostí.

Jak píše Ian Paul, příběh o narození Ježíše je uvěřitelný a řada nejasností je dána spíše nedostatkem dat než nějakou evidentní chybou autorů. Onen nedostatek dat ale zatím, jak je vidět i z těchto krátkých odstavců, dosti komplikuje přesnou historickou rekonstrukci toho, jak to bylo. Víme jen to, že Ježíš se narodil v Betlémě nejpozději roku 4 př Kr.

Zdroj: Ian Paul, Was Luke in error about the date of Jesus’ birth?

Ježíš je židovský Mesiáš

Ježíšovo Mesiášství je zcela zakotveno v jeho židovství. Jinak řečeno: Ježíš je židovský Mesiáš. Ještě jinak řečeno: Ježíš je Kristem pouze natolik, nakolik je židovským Mesiášem. Celé Jeho dílo, Jeho narození, smrt a zmrtvýchvstání, Jeho přítomnost a Jeho přimlouvání a Jeho druhý příchod, to všechno má smysl a je platné pouze natolik, nakolik je to naplněním pokračováním Božího plánu s Izraelem. Dnes nám to až tak nepřijde, ale biblické křesťanství je přísně vzato jen a pouze velmi zvláštní sektou Judaismu prvního století.

Poslyšme tento citát od N. T. Wrighta a vizme v něm onu základní myšlenku, kterou bych chtěl zdůraznit, že sice Boží plán s Izraelem vždycky byl a stále je a vždycky bude jediný Boží plán k vykoupení lidstva.

Mesiáš je tedy tím, jak je u Pavla zcela zřejmé, v němž je Boží lid jaksi sjednocen, takže to, co platí o Mesiáš, platí i o Božím lidu. Patřit k lidu, nad nímž kraluje David nebo jeho syn, znamená dle Starého zákona „být v Davidovi“ nebo „v synu Jišajovu“ (2. Samuelova 20,1; 1. Královská 12,16). Pavel proto může o křesťanech hovořit, jakoby „vstupovali do Mesiáše“ skrze křest a víru, jakoby tím byli „v něm“. On je „Abrahamovo sémě“ je pouze jako jednotlivec, ale také protože „zahrnuje“, zcela dle původního plánu s Izraelem, celý Boží lid. To samé by se dalo říci tak, že křesťané „patří Mesiáši“. „Pokud jsi Mesiášův, jsi Abrahamova rodina, dědic podle zaslíbení“ (Galatským 3,29). Toto je klíč, který odemyká některé zdánlivě nejtvrdohlavější a nejošemetnější části Pavla, nejen v Galatským 2–4. (N. T. Wright, Justification: God's Plan and Paul's Vision, 104)

Abych předešel nedorozumění, chci zdůraznit, že nejsem sionista, nejsem tvrdohlavým podporovatelem dnešního státu Izrael (který dle mého názoru není tím Izraelem, o němž se píše v Bibli), nejsem klasický dispenzacionalista, nejím datle a chumus (je to drahý) ani košer jídla, nenosím třásně, nemávám s prapory a vůbec nepřemýšlím o obnově Davinova stánku. Jediné, co chci nyní zdůraznit, je kontinuita mezi Starým a Novým zákonem. Při tomto zdůraznění slyšme následující koledu. Zpívá se v ní o tom, že Immanuel je tím, kdo má přijít vykoupit zajatý Izrael. A tak to také bylo. Bůh se sklonil na zem, aby odpověděl na volání svého lidu Izraele. Jediný detail, s nímž někdo možná nepočítal, byl ten, že z Božího pohledu Jeho lid Izrael nebyl ohraničen národností (což je vposledku důvod, proč nejsem sionista).

Článek „Vánoční errata? Ježíš narozen v ložnici, Marie jako Mojžíš a věčný Boží plán s Izraelem“ okomentován 3×

  1. Přestože jsem nechtěl do tohoto blogu přispívat komentáři, abych nepoškodil jeho autora, nedá mi to:

    Nejsem znalcem patrologie, ale Efezský koncil se týkal odsouzení Nestoriova učení, které předůraznilo lidství Krista na úkor jeho božství. Maria měla tak být předtím nazvána pouze Kristorodičkou, nikoliv Bohorodičkou. To, že se jí rozhodnutím koncilu dostalo titulu „thehotokos“ (Dei genetrix) znamená, že je rodičkou Božího Syna, nikoliv Matkou Božství (což správně zdůrazňuji i katolíci).

    První námitka

    Je pravdou, že Mariologie čerpá z Efezského koncilu i sekundárně a že zde existuje mnoho, dokonce i pozdějších výkladů, ale nazvat Marii „Matkou Boha“ lze (podle mých omezených znalostí) z Efezského kréda (nikoliv z interpretací závěrů koncilu) jen stěží. Nicméně se tak děje a některé římskokatolické výklady to uvádějí. Je rovněž pravdou, že lidový titul „Matka Boží“ předcházel Efezskému krédu a možná ono samo poté bylo pro mnohé i jeho přímým potvrzením. Je zde ale potřeba oddělit striktní definici a lidovou zbožnost, která dělá z Marie bytost počatou „bez hříchu“ (neposkvrněné početí Panny Marie), zastávající titul „prostřednice“ mezi člověkem a Bohem, čímž supluje Kristův prostřednický úřad. Záleží tedy na úhlu pohledu a je třeba dát pozor na pozdější interpretace něčeho, co mělo původně jiný cíl.

    Druhá námitka

    Druhá námitka vychází z předchozího. (Jinak bych první námitku ani nevznášel). Ztotožnit prostřednický“ Mojžíšův úřad s úlohou Marie je pro mne nebiblické. Sám Pán Ježíš prohlašuje, že „na stolci Mojžíšově zasedli zákoníci fa farizeové“ a nezmiňuje Marii ani nenabádá učedníky, aby ji poslouchali jako Mojžíše (potažmo farizee a zákoníky). Po svém vzkříšení a naplnění Zákona (tedy i změně kněžství) se stal namísto Mojžíše věčným prostředníkem On, Kristus. Zde jsem o tom kdysi pojednal obšírněji: http://www.apologet.cz/?…

    Nekorektní poznámka

    Domnívám se, že odborné a teologicky škrobené konstrukce z odborné literatury se sice mohou jevit smysluplné a ozdravné (znám antiintelektuální prostředí malých letničních církví, kde se nediskutuje a konečnou autoritou je až zjevení vůdce), ale i ty je třeba zkoumat. Ale to je jen trocha „přátelské“ ironie závěrem :-)

    AF 

    • Komentováním zde mne nepoškodíte. Každý zemře za svůj vlastní „hřích“.

      Podle Nestoria Marie pouze „porodila člověka, který byl provázen působením Logu“ (Berkhof, 82). Efezský koncil toto odmítl a přiznal Marii titul „theotokos“, což opravdu znamená „bohorodička“. Z toho nevyplývá, že je matkou božství, prostřednicí mezi Bohem a lidmi nebo že byla neposkvrněně počata. Jen to, že nakolik odmítáme Nestoriovo učení, které se snažilo Ježíše dělit na dvě osoby a nakolik pokládáme Ježíše za Boha, natolik musíme říci „ano, na určité úrovni, byť toto tvrzení nechceme přehnat, musíme uznat, že Marie je matka Boha Ježíše Krista, který byl úplný člověk a také úplný Bůh už od svého početí“. Nic víc, nic míň.

      Že je Marie paralelou Mojžíše, to jsem si vymyslel sám. Nemám to z žádné knihy, ani jsem to nikde neslyšel. Uznávám, že jde o velmi kreativní teologizování, jenž není podloženo nějakým jasným veršem a musí se naopak vyrovnávat s verši, které vidí jako paralelu Krista Mojžíše a o Marii vůbec nemluví (J 1,17; Žd 3,1–6). S takovými verši se nechci hádat a chápu je v jejich prostém významu. Přesto chci trvat na tom, že v momentě přijetí Božího Slova byla úloha Mojžíše podobná jako úloha Marie. Oba byli pokorní lidé, kteří pouze splnili, co po nich Bůh žádal. Oba přiložili své ruce k dílu aby přijali Slovo (J 1,1) ustanovené „skrze anděly rukou prostředníka [Mojžíše či Marie]“ (Ga 3,19). Stejně jako Mojžíš „přijal živá slova, aby je dal [Izraeli]“ (Sk 7,38), tak Marie přijala doslova živé Slovo.

      Chci ještě dodat, že paralely jako je tato nemusí být absolutní, nemusí vždy 100% sedět a nemusí obnášet nějaký záludný teologický metanarativ. Nedávno jsem třeba narazil na zmínku v rabínském spise Pirkei Avót (Rady otců), verš 3,2:

      Dva, kteří sedí společně a je mezi nimi slovo z Tóry, tam je mezi nimi také šekína.

      Nemusím asi prozrazovat, že se to silně podobá Matouši 18,20 (kde to ČSP uvádí v poznámce pod čarou) a že Ježíš i pisatel Matouše měli velkou šanci o této podobnosti vědět. Co to znamená? Že se Ježíš prohlašuje za šekínu? On je přece více než šekína. Jde o jakousi „slabou“ paralelu, podle níž je Ježíš jako šekína, byť on sám není šekína osobně. Podobná „slabá“ paralela je podle mně i mezi Marií a Mojžíšem.

  2. Vďaka za zaujímavé myšlienky.
    K roku narodenia Ježiša. V Biblii je napísané, že v roku 30 mal OKOLO 30 rokov. Z toho asi vyvodili rok 0. OKOLO však môže znamenať, že bol tridsiatnik. História naozaj ukazuje, že sa narodil dosť pravdepodobne v roku –7, keď bol census (možno ho Herodes nariadil inokedy, ale on sa dosť podriaďoval cisárovi, takže možno vtedy…). Potom by ale umieral 40-ročný. Čo je veľmi zaujímavé číslo a ako Izrael putoval za neveru 40 rokov, On kvôli viere bol na púšti sveta tiež 40 rokov.

    Prečo sa Jozef musel vrátiť do Betlehema? Neviem, len predpokladám, že po Máriinom divnom počatí zo strachu pred trestom ušli do Galilei. V Betleheme ostal ich majetok a museli s k nemu vrátiť. To je ale iba moje vysvetlenie.

    Pokiaľ ide o dátum narodenia – máme jedinú indíciu – anjel navštívil Máriu v šiestom mesiaci. To je dosť široký pojem, ktorý z nášho hľadiska pokrýva cca. dva mesiace. Navyše nevieme, či Pán Ježiš nebol v maternici dlhšie, alebo kratšie, ako je priemer… Ale jedna istá informácia tu je – Keby Boh chcel, aby sme to vedeli presne, presne by to nechal zapísať do Biblie. Tá nás však nemá učiť o dátumoch, ale o večnosti…