Na konci srpna jsem ze CTS dostal plán vyučování pro tento akademický rok. Abych dokončil všechny předměty v tomto roce, měl bych jich absolvovat celkem pět, z toho tři zaměřená na Starý zákon, mou toliko oblíbenou oblast bádání. V lednu pojedu na předmět Teologie Starého zákona, v dubnu na Exegezi SZ a v květnu na Pozadí SZ. Když jsem se na toto pořadí předmětů podíval, vybavilo se mi cosi, o čem jsem několikrát přemýšlel a co jsem nedávno také kreslil studentům na tabuli. Pozadí, exegeze a teologie by totiž podle mého názoru měly v hermeneutice zachovat při vzájemném ovlivňování přesné pořadí, které se nesmí otočit. Ono pořadí je opačné, než jaké je letos v plánu vyučovaných předmětů na CTS, ale kritizovat je za to nemohu, protože je moje věc, že chci absolvovat všechny zrovna letos. Některé jsem mohl přeci absolvovat už minulý rok.
Podle mně je to tedy takto: Začínáme s pozadím Starého zákona, abychom informovali naši exegezi. A pouze správná exegeze, která byla informována poznáním biblického pozadí, může být extrapolována v teologii Starého zákona. Toto jednoduché schéma by mělo daný princip objasnit.
Pozadí se ukazuje při nestranném a úplném studiu prehistorie, lidských počátků, archeologie a společenského a histrického kontextu na starověkém Blízkém východě. Exegeze je proces výkladu biblického textu. Chce hledat význam slova ve větě, poselství věty v narativu (v obecném slova smyslu) a žánr narativu v kánonu. Teologie se zabývá vysvětlením Boží povahy a podmínek správného vztahu člověka s Ním.Všimněte si směru šipky vpravo. Co se stane, když se její směr obrátí? Katastrofa! Naše teologie bude večtena do exegeze a zplodí exegetickou nezbytnost. Tato nezbytnost zase ovlivní naše studium pozadí, protože když na biblickém pozadí narazíme na něco, co odporuje naší exegezi, budeme muset dělat mrtvého brouka. A pokud na pozadí nenalezneme to, co tam naše exegetická nezbytnost potřebuje, pak se začneme honit za přízraky a přeludy.
Příklady změněného směru šipky
Příkladem takového přeludu je (1) pátrání po historickém Adamovi. Augustin před patnácti stoletími špatně přeložil verš Římanům 5,12. Neuměl řecky, aby eph’ hō přeložil jako neboť, jak to dělají všechny moderní překlady, ale ve Vulgátě se dočetl, že „smrt zasáhla všechny, protože v němž všichni zhřešili.“ Nebyla to chyba Jeronýma, bylo to nedorozumění způsobené jazykovou bariérou mezi Augustinovou latinou a řečtinou apoštola Pavla. Ze špatného překladu vyplynula špatné exegeze, která informovala špatnou teologii, když Augustin v antipelagiánském rozčilení přišel s doktrínou o dědičné Adamově vině, jíž je vinen každý nově narozený člověk. Podmínka této doktríny je zřejmá: Aby mohl nově narozený člověk zdědit vinu za hřích, byť jej nespáchal, musel jej v historii spáchat člověk jménem Adam. Tento člověk tedy podle Augustinovy doktríny, kterou stále řada křesťanů ke své škodě zastává, musel nutně existovat v historii1. (Extempore: Problém této doktríny je v tom, že nesouhlasí s Pavlovým zřejmým názorem, že úplně každý člověk zhřešil [Ř 3,23; 7,23], což je pouhou a jedinou příčinou naší vzdálenosti od Boha.)
Jaký to má dopad na Genesis 2–3? Takový, že již není možné klasifikovat tyto kapitoly jako žánr nehistorického příběhu, tj. jako mýtus, byť by to bylo nasnadě, protože by došlo k narušení doktríny o dědičné vině. Teologie tak informuje exegezi příběhu o stvoření a pádu člověka tím, že jí vnucuje předpoklad historického pana Adama v roce 4000–10000 př. Kr. Dále tato teologie deformuje naši představu o pozadí Starého zákona tím, že podle ní musí být všichni lidé na planetě potomky Adama, aby mohli sdílet jeho vinu. Toto pojetí, ačkoli by si žádalo delšího pojednání, odmítám. Problém není ani tak s možností existence Adama, pro kterou existují přijatelné teorie a celkem rozumné důkazy2. Problém spočívá v tom, že Adam podle jakési historické doktríny musí nutně být historickým praotcem všech lidí na planetě.
Dalším příkladem je (2) alegorizace, čili metoda výkladu používaná hojně v patristickém období. Již zmíněný Augustin například píše, že „Kristus byl zobrazen v Noemovi podobně, jako byl v korábu zobrazen celý svět. V korábu byly shromážděny všechny typy zvířat, aby představovala všechny národy“3. Již zmíněný Jeroným nasazuje ještě vyšší laťku zbožných a pěkných, leč nelogických spojení, když píše, že
Jákob si dal pod hlavu kámen, aby si oddechl. Kámen pod jeho hlavou byl Kristus. Nikdy před tím si nedal pod hlavu kámen, jen když utíkal, neboť Kristus je oporou všech pronásledovaných […] Kámen je Kristus, který stavitelé odmítli (Ž 118,22). Toto je kámen v Knize Samuelově zvaný Ebenezer, kámen pomoci (1 Sam 4,1; 7,12)4.
Patristické období je za námi a my jaksi při vší pokoře vidíme, že cestou alegorizace to nejde. Problém alegorizace a v případě Jeronýma i nezdůvodněných spojení (Kristus = kámen ergo Kristus = všechny ostatní zajímavé kameny v Bibli) spočívá v tom, že uchopí jakýsi klíč, v tomto případě Krista jako teologický koncept, načež jím začne všechno odemykat. V případě Genesis se nám tím však úplně zavírá cesta analýze narativu takového, jak jej zamýšlel sám autor, jakož i historického pozadí, v němž autor žil.
Třetím příkladem budiž (3) dispenzacionalismus jako hermeneutický systém, který klade velký důraz na postupnost zjevení. To samo o sobě není špatné. Během několika věků v dějinách Bůh postupně odkryl svou slávu. Jinak Adamovi, jinak Noemovi, jinak Abrahamovi, jinak Mojžíšovi a jinak v církvi. V budoucnu se Kristus ujme pozemské vlády během tzv. milénia neboli tisíciletého království, kdy budou rovněž naplněna zaslíbení daná Izraeli, resp. Davidovi (2S 7,13), Šalomounovi (1Kr 9,5) a prorokům. Tato zaslíbení nyní plněna nejsou, neboť biologický Izrael povětšinou odpadl a stát Izrael není královstvím. Budou však naplněna během tisíciletého království, až nastane vláda Ježíše Krista, Davidova biologického potomka. Pak ale přichází problém novozákonní práce se starozákonním proroctvím. Ve svém letničním kázání například apoštol Petr uvedl, že se děje to, „co bylo řečeno ústy proroka Jóele“ (Sk 2,16). Jóelovo proroctví ale podle dispenzacionalistů platí pro milénium a zaslíbení o vylití Ducha ze vztahuje pouze na národ Izrael. Podle příkladného dispenzacionalisty Arnolda Fruchtenbauma, který měl na začátku září přednášky v Praze na Jaboku, se tedy ve Skutcích 2 Jóelovo proroctví nenaplnilo5.
Bylo by v pořádku, kdyby Fruchtenbaum správně rozeznal, že proroctví může mít několikeré nebo postupné naplnění, zde například jedno ve Skutcích 2 a jedno během milénia. Mám však podezření, že toto Fruchtenbaum plně nerozeznává a že jeho „izraelologie“, tedy odvětví teologie zdůrazňující úlohu národa Izrael během milénia, jej tlačí k úskoku při exegezi Skutků 2, když musí Petrova slova obcházet nějakým podivným vysvětlením. Pokud Petr ve Skutcích 2 říká, že se děje to, co bylo řečeno v Jóelovi 3, proč Fruchtenbaum trvá na doslovném budoucím naplnění? Jiná řešení zohledňující časovou flexibilitu proroctví by byla na místě a nacházela by oporu i v jiných případech, Fruchtenbaum však jako adresáta proroctví musí vidět pouze svůj národ Izrael. Nic naplat, jeho teologie informovala jeho exegezi!
Závěrečná poznámka
Zatím tolik tedy k příkladům toho, co se stane, když se v hermeneutickém rámci změní tok informace a plyne od teologie směrem k exegezi a k pozadí, byť by měl plynout opačným směrem. Pokud budu mít čas, rád bych uvedený diagram doplnil o jednu záludnou šipečku v prostřední části. Ta šipka by směřovala od kánonu ke slovu, aby se kruh uzavřel a týkala by se toho, jak exegeze Nového zákona informuje exegezi Starého. O tom ale opravdu jindy.
Ahoj Michaeli,
snad Ti jen špatně rozumím, ale zarazilo mne Tvé vyjádření:
„Dále tato teologie deformuje naši představu o pozadí Starého zákona tím, že podle ní musí být všichni lidé na planetě potomky Adama, aby mohli sdílet jeho vinu. Toto pojetí, ačkoli by si žádalo delšího pojednání, odmítám.“
I když si uvědomuji, že to zde není přímo řečeno, ale dalo by se tomu rozumět i tak, že podle Písma nejsou nutně všichni lidé na planetě Zemi biologickými potomky Adama? Nebo jde jen o to, že Písmo sice učí, že lidstvo pochází z jednoho rodičovského páru, ale je podle Tebe nevhodné to stavět výlučně na Ř 5,12?
Děkuji za odpověď,
Aleš Franc
Myslím si, že pokud odmítnu Augustinovo pojetí, pak pro mou teologii není nutné, aby lidstvo pocházelo z jednoho páru. Dále si myslím, že Genesis 1–2 nevyžaduje nutně to, že celé lidstvo pochází z jednoho páru. A to aniž bych odepsal historickou hodnotu Gn 1–11.
V Gn 1 se mluví o lidstvu a o lidech jako o druhu (Gn 1,26) a teprve v Gn 2 se mluví o konkrétních lidech, kteří pak konkrétně zhřešili. To, že zhřešili, není příčinou smrtelnosti, jen prvním, resp. „vstupním“ případem hříchu. Smrt všech je důsledkem toho, že všichni zhřešili (Ř 5,12).
Netvrdil bych, že podle Písma nejsou nutně všichni lidé na Zemi biologickými potomky Adama. Spíš bych řekl, že podle Písma to není nutné, protože Písmo se tím nezabývá.
Uznávám, že jsem dnes ten poslední, koho by to mělo „znepokojovat“ a navíc nejsem teolog, ale mám za to, že klasická letniční antropologie i soteriologie nejenom, že neodmítá Augustinovu interpretaci dědičného hříchu, ale i v otázce stvoření zastává konzervativní stanovisko.
Např. zde je článek z Enrichment Journal: http://www.apologet.cz/?…
Nebo se mýlím a je to mezi letničními již překonáno?
AF
Ano, určitě to bylo mezi letničními zvykem, např. v Systematické teologii od Hortona to, pokud si dobře vzpomínám, jistě je. Já sám se nepokládám za teologa, spíše za začínajícího biblistu. Proto mi letniční teologie jako taková zatím na srdci moc neleží, byť mne velmi zajímá.
Za letniční mohu krátce uvést tři příklady posunu:
Dále pak:
Dále pak:
Karkkainen je hlavně systematický teolog a i tahle jeho kniha je vlastně součást třídílné systematické teologie, takže se v ní nenachází přímá odpověď na otázku po historicitě prvního páru, ale myslím, že z uvedených citací a z literatury, z níž čerpá (např. W. Pannenberg), je odpověď zřejmá: jejich historicita není zapotřebí.
Já osobně to vidím tak, že letničním teologům jde hlavně o misii. Svoji christologii, soteriologii, antropologii atd. atp. formují se stálým zřetelem k pneumatické misiologii. V loni jsem byl na kurzu o pozadí Nového zákona, kde nám profesor z Mattersey Hall velmi poutavě vysvětlil, jak podobnost Nového zákona s ostatní tehdejší literaturou ukazuje na princip přizpůsobení evangelia dané kultuře. Využil tedy základních tezí biblické kritiky, aby podepřel svou misiologii.
Pro mně jako pro biblistu je misiologie součástí teologie a neměla by informovat exegezi. Spíš mi jde o to, aby Bible mluvila sama za sebe. Nemám problém s historickým Adamem a dokonce myslím, že existoval, protože, jak píše Walton, ve starověku neexistovalo, aby se v rodopisech uváděly neexistující osoby. Zároveň se zdá, že je z hlediska teologie postradatelný. Nakolik zůstávám klasickým letničním, to přesně nevím. Ale ten posun v rámci hnutí tu je, byť zatím spíše u těch letničních teologů, kteří nejsou na výplatní listině AoG.
No, já jsem asi stará škola. Určitě jsi někdy slyšel o „kolenologii“ a o tom, že si jako neteolog „mohu dovolit věřit Bibli“ :-)
Ačkoliv je to někdy omluva pro moji lenost, výše uvedené je stále mým krédem.
Měl bych ale pro Tebe jednu – mohu-li – otázku. Někde jsi psal, že Tě na konferenci v Brně „Kolenda zabrněl“? Smím se zeptat, jak si vysvětluješ toto zabrnění, když před ním v jiném článku v podstatě varuješ ;-)
Bůh Ti žehnej,
AF
V názoru na tyto konference a osobnosti jsem dodnes trochu rozpolcený. Na jednu stranu vidím, že organizace jako CFAN, IHOP atd. atp. jsou podobného zrna a rozhodně nejsou něčím, co bych vítal a zval. Na druhou stranu si říkám, že Bůh možná může jednat i na těchto konferencích. Tím nepotvrzuji, že Kolenda je jako představitel „superevangelismu“ v pořádku, jen to, že některá svědectví z jeho akcí mohou být pravdivá.
Tehdy se mi tam stalo to, že jsem rychle prošel „plnící uličkou“, Kolenda mi sáhl na hlavu a mně po těle zabrnělo. Nemělo to žádný zvláštní význam pro můj život a dnes si to vysvětluji spíš jako vliv davové psychózy, protože v té uličce se přece čekalo, že se něco stane.
Na konci programu byla svědectví. Když jsem je poslouchal, všiml jsem si, že jejich průvodním znakem bylo to, že žádné z nich nebylo možné ověřit. Uzdravení z barvosleposti, navrácení čichu, atd. atp. Někdo říkal, že kdosi „vstal z vozíku“, ale neřeklo se, čím trpěl a já sám jsem to neviděl. Navzdory těmto zvláštnostem jsem si řekl, že nemohu posoudit, nakolik byla ta svědectví autentická.
Podobně jsem to vnímal, když tu nedávno nebyl Benny Hinn. Na první pohled to byla fraška. Projekce evangelisty, který vyzývá k zasazení semínka v podobě finančního daru. No opravdu ostuda. Pak jsem ale četl nějaká svědectví lidí, kteří tam byli a zaujalo mně, s jakou upřímností a takřka dobrou teologií tam tito lidé šli. Četl jsem např. svědectví jedné ženy, že se přišla „setkat s Ježíšem“ a že jí proto nevadí, že Hinn nepřijel, protože je to o Ježíši. Bylo to pro ni prostě velké shromáždění, kde bude hlavně Pán Ježíš a to ostatní je nepodstatné. Na základě tohoto svědectví a jemu podobných jsem si řekl, že upřímnost a bezelstnost lidí možná může zvrátit hanbu té akce a že Duch svatý tam možná opravdu byl a třeba někoho autenticky uzdravil nebo autenticky naplnil radostí.
To jsou tedy mé dojmy, asi trochu neutříděné. I Vám Bůh žehnej.
Ahoj,
slibuji, že toto je už opravdu poslední můj komentář. Vážím si toho, co děláš, a nechci, abys měl problémy.
Zaměřím se jen na dvě věci: Pro mne osobně stojí Písmo na Kristu, jako na člověku z masa a kostí, který je zároveň Bohem. Stejně jako Adam nemá lidského otce a Kristus je tak druhým Adamem. Pokud bych byť jen připustil, že nejde o historickou osobnost, má teologie by zkolabovala. Rozpadl by se mi původ a podstata lidstva, otázka viny a vykoupení, způsobu inspirace Bible ad. Nemá cenu to dále rozepisovat.
Samozřejmě jsem musel studovat mnoho z těch škol a teorií a někdy docela důkladně. Někdy mne to doslova fascinovalo. Znal jsem i některé křesťany, které to doslova měnilo před očima, zatímco já jsem si připadal jako polystyrén, který se ponoří do vody, ale zůstane suchý. Vždycky jsem viděl ty – podle mne – hrozné trhliny daných teorií. Říkal jsem si, co všechno nám Bůh zapomněl říct a Duch svatý zjevit, a jak jsme museli čekat bezmála 19 století, než se nám vlivem osvícenství rozsvítí :-). Také jsem ale nestudoval jen pozadí Bible, ale i pozadí moderních teologů, které mi často řeklo o jejich teologii více, než to, co napsali.
Ale ještě ke Kolendovi. Jako (bývalý) letniční jsem měl před Bonnkem patřičný respekt. Ovšem do doby, než jsem viděl v 90. letech první videokazetu s ním. Celá léta jsem ho raději neřešil, nezkoumal a říkal jsem si, že to asi byl jenom můj pocit. To se změnilo, když měl potřetí přijet do ČR. Pak jsem si poctivě zakoupil a přečetl všechny jeho knihy, články, kázání, která jsem sehnal. Bojoval jsem před Bohem a po mnoha zvažování a modlitbách jsem jeho učení odložil jako zcestné a falešné. O Hinnovi a částečně o Bonnkem jsem nyní na vyžádání zveřejnil jeden článek, kde to řeším podrobněji: http://www.sekty.sk/…es/show/1418?…
Ale proč jsem to zmínil nyní? Vážím si toho, co děláš i že učíš a píšeš. Považuji to za nesporný přínos pro školu a potažmo pro AC. Na druhou stranu Tvůj příklon k „neortodoxní teologii“ mne – přiznám se – docela zaráží. Od doby, kdy jsi prožil „zabrnění“ od Kolendy, se tedy za Tebe v této věci modlím. Abych byl upřímný, dokonce mne napadla jistá souvislost s tímto „příklonem“. Možná to vidím příliš zveličeně a ani časově to nesouvisí, ale znám lidi, kterým jediná návštěva léčitele změnila život a nedělám si iluze, že něco podobného nemůže učinit i „ohnivá ulička“.
Ano, je to jistě silné a vyhraněné. Ale prostě jsem Ti to jenom chtěl napsat. Není podle mne snadné si „shrnout oheň do klína a nepopálit se“ (Př 6,27), byť jde o oheň z uličky.:-)
Měj se moc fajn,
AF
Obávam sa, že to platí aj vice versa. Kedysi boli populárne vtipy o zlomyseľne-tupom lordovi a Jamesovi: „James, dones mi klavir!“ „Prečo, pane?“ – „Mám na ňom cigarety.“ Minule ste obhajoval teóriu lokálnej potopy a tá dáva Boha presne do takéhoto svetla: „Noach, postav za 120 rokov koráb pre všetky druhy zvierat!“ „Načo, Pane?“ – „Aby si za zachránil pred malou povodňou, pred ktorou by stačilo ujsť do hôr.“
Je to väčší prehrešok, ako povedať, že skala, na ktorej spal Jákob bol Ježiš. Hlavne, keď vieme z 1.Korintským, že On sprevádzal vyvolený ľud v takejto podobe. Ja osobne by som to takto nevykladal. Ale nemôžem odsudzovať Jeronýma, lebo istá pravdepodobnosť, že trafil klinec po hlavičke tu je. Povedal by som, že dokonca väčšia, ako u mnohých znalcov pozadia, že oni trafili…
Tým nechcem povedať, že znalosť pozadia nie je dôležitá do istej miery. Ale jednak ju nemáme ani zďaleka dostatočnú. A možno nikdy nebudeme mať. Jednak ťažisko poznania Boha nie je na filozofickom pochopení, ale na vzťahu. Bibliu pochopím, keď sa zbavujem hriechu a dávam viac a viac priestoru Duchu Svätému. On si použije v patričnej miere aj vedomosti a vedecké zistenia. Ale ťažisko je na tom vzťahu. Nejde však o nejakú extatickú skutočnosť, ale o hlboké celoživotné pokánie.
Pokiaľ dám do stredu úvahy a bádanie – ostanem uviaznutý v knihách. Budem súdiť a hodnotiť druhých, motať sa v stále novších názoroch, ale mňa to neophne k Bohu. A ja nikoho nepohnem k Nemu tiež.
Ale opakujem – neodmietam poznanie, ani vedu, ak je naozaj vedou – teda najprv proces verifikácie a falzifikácie, ohodnotenie možnej odchýľky… Potom dám vec von.
Ťažiskom však musí byť teológia. Boh nám pravdu zjavuje. Nemáme šancu pozrieť sa za oponu. Nevieme, aká bola Zem pred pádom do hriechu. Nevieme, či to bola táto zem, alebo čosi viacrozmerné. Nevieme dokázať ani to, ani opak.
Omnoho dôležitejšie je pripustiť si, čo všetko nevieme, ako sa na základe nedotiahnutých teórií, či teológií tváriť, že máme odpovede tam, kde nie sú jasne zjavené…
Musím vám dát za pravdu ve dvou věcech.
Za prvé v tom, že to „motání ve stále novějších názorech“ nepřivede blíže k Bohu ani mně, ani nikoho jiného. S tím naprosto souhlasím a rozeznávám to jako nebezpečí prázdného filosofování. Tak to je. Ono „motání se v nových názorech“ ale má své místo. Když se člověk podívá na dějiny výkladu Bible v posledních dvou staletích, tedy v období onoho „motání se“, tak tam vidí pokrok. Biblická kritika se sama dokritizovala do takové podoby, že dnes řada jejích závěru slouží ne k ubití víry, ale k jejímu povzbuzení (minimálně v mém případě). K tomu došlo po dvou stech letech zápasu, který v jednotlivých fázích vypadá jako beznadějné motání se, ale ve výsledku je přínosný. I já jsem možná jen motajícím se článkem v dějinách výkladu, ale mé motání je motivováno touhou po pravdě a po pokroku. Jasně, já jako jedinec určitě v mnoha ohledech selžu, ale podle mně dějiny ukazují, že mé selhání může posloužit pokroku.
Za druhé vám dám za pravdu v tom, že teologie má být těžištěm. Já ale hermeneutiku vidím jako součást teologie, takže moje teologie je vlastně taková, která si sama klade určité pojistky proti tomu, aby nezašla moc daleko. Pokud jde o zjevení, opět souhlasím, že zjevení má navrch nad teorií nebo teologií. To je právě ta chybějící šipka v grafu mezi kánonem a slovem. Nový zákon podává výklad Starého zákona, který by měl ovlivňovat starozákonní exegezi.