25Červen2015

Procitl jsem do doby hladu, znečištění a sociálního hříchu

homelessBěhem posledních měsíců jsem začal objevovat Ameriku. Nešlo to hned a chvíli trvalo, než jsem si to v hlavě srovnal. Ještě i nyní usilovně přemýšlím o implikacích toho, nač jsem vlastně přišel. Začalo to, když jsem na podzim roku 2014 objevil blog Holy Spirit Activism, který píše Micael Grenholm, mladý švédský anabaptista/cha­rismatik. Většinou mě štval. Je to chytrý kluk, o tom žádná, ale jeho články typu „první církev měla všechno společné“ a „Ježíš přikázal bohatému mladíkovi, aby všechno prodal“, se mi zdály a stále ještě zdají exegeticky katastrofální. V Lukáši 18 Ježíš neučí, že má každý vše prodat, ale že bohatý mladík selhal v 9.-10. přikázání, což měl napravit a nenapravil. První církev měla systém štědrého přerozdělování, ale nikdy nekázala proti přiměřenému osobnímu majetku. S Grenholmem jsem se dokonce jednou chytl v komentářích pod článkem, který se mi jevil jako silně dezorientovaný. Po určité době jsem ale za Grenholmovou divokostí spatřil zdravý důraz na neokázalost, štědrost, pohostinnost a šetrnost, který jsem do té doby pokládal jen za úlet křesťanských restoracionických komunit.

Dalším bodem obratu u mne bylo svědectví mého děkana na CTS. Dr. David Courey v minulosti sloužil přes 20 let jako pastor letničního sboru v Kanadě. Vedlo se mu celkem dobře a sbor mu za ta léta vyrostl o několik set členů. V určitém bodě jej však jeho intelektuálně samostatná dcera konfrontovala v otázce služby potřebným, kterou jeho sbor, pokud se nepočítá podpora misionářů, toho času nevykonával. Pastorovi Coureymu to vrtralo v hlavě. Sociální práci přeci dělají liberálové, ne letniční, jejichž triumfalismus se orientuje na osobní víru, spasení a zázraky! Diskuse nejen s jeho dcerou však pastora Coureyho přivedly k zavedení služby chudým ve městě a celkový obrat v jeho myšlení jej vedl k dalšímu studiu letniční identity, které vyvrcholilo jeho nedávno publikovanou dizertací. Dr. Courey není jediným letničním teologem, který takto uvažuje. Podobné motivy spatřujeme u Steva Studebakera, který často hovoří o letniční teologii správcovství přírody nebo u vlajkového letničního teologa Amose Yonga, který hovoří o službě handicapovaným a o pohostinnosti.

Třetím bodem obratu pro mne byl kurz s dr. Martinem Mittelstadtem, který mne naučil, že pokud chtějí letniční zdůrazňovat křest v Duchu svatém jako zmocnění k charismatické službě, pak musí, s ohledem na starozákonní proroky a na narativní jednotu Lukáše a Skutků, v nemenší míře zdůrazňovat teologii utrpení, radosti, pohostinnosti, rovnosti mužů a žen ve službě, služby chudým a snižování osobního bohatství ve světě, v němž naši bližní trpí extrémní chudobou. Nutno podotknout, že když jsem seděl na Mittelstadtových přednáškách, nadšeně kvitoval jeho teze a diskutoval s ním, jak to vše přinést za kazatelnu, nešlo o indoktrinaci mého nevyzrálého ducha, ale o zhmotnění dosud jen vágních leč existujících představ mého druhého volnomyšlenkář­ského já.

Z místa, na němž stojím v této chvíli, soudím, že Grenholmův neinformovaný entuziasmus, Coureyova valorizace Luterovy teologie kříže, Studebakerovo a Yongovo úsilí o kontemporární teologii a Mittelstadtova narativní teologie, jsou oddenky toho, co bych nazval holistickým pojetím letniční identity v současném světě. Nové formulace a důrazy nejsou v protikladu s dogmatickým rámcem, který sestavili naši předchůdci. Stále jsme arminiáni (až na dr. Coureyho :-), většinou bibličtí inerantisté, historičtí premilenialisté, atd. atp. Chceme jen říci, že rám bez obrazu je neúplný a že obraz samotný je potřeba vykreslit do popředí současnosti.

Čtvrtým bodem obratu je pro mne kniha Bohatí křesťané v době hladu: Od blahobytu ke štědrosti. Jejím autorem je Ron Sider, americký historik, teolog a především menonita. Ono především uvádím proto, že právě menonité/anabap­tisté stojí mnohdy v čele hnutí za sociální spravedlnost. Dalším zářným příkladem je motivátor a vizionář komunitního života Shane Claiborne, který je mezi menonity rovněž vítán. Siderova kniha vyšla poprvé v roce 1977. Od té doby, jak sám píše, doznala řadu změn a její vydání z roku 2005 reflektuje obsáhlý feedback, jehož se mu dostalo. Jeho kniha se prodala v 400 000 výtiscích a jeho teologické a ekonomické úvahy se staly předmětem nadšeného souhlasu i sveřepého odporu. Já sám se, byť ne bez výjimky, počítám mezi Siderovy příznivce. Ron Sider není žádný výkřikóz nebo šarlatán. Své argumenty pečlivě dokumentuje a jeho tón je distinguovaný a pokorný. Pokud bych měl obsah knihy shrnout několika větami, napsal bych toto:

Životní styl Západu je závislý na vykořisťování rozvojových zemí, na devastaci životního prostředí a na bezohledném marketingu. Tyto základní pilíře života v moderních zemích jsou hříchem, což je patrné při jejich biblickém srovnání s pokyny pro společenství starozákonního Izraele a pro novozákonní církev. Hříchem je také neochota církve uplatnit biblické učení o majetku, zříci se tak pohodlí a vzít na sebe zodpovědnost za službu potřebným bližním v našem okolí i za změnu zlých struktur, které se podílejí na utlačování bližních po celém světě pro blaho západní civilizace.

Na závěr chci zdůraznit, pokud by to snad nebylo jasné z předchozího: Když hovořím o radikální sociální etice, nehovořím o nějaké volitelné aktivitě, ale o životně důležité součásti letniční identity. Jde o spojené nádoby. Předběžně se domnívám, že pokud se letniční touto etikou neřídí, pak si v důsledku protiřečí. Jednoduše řečeno: Lamborghini se nemodlí v jazycích! V tomto článku jsem neuvedl samotné argumenty, ale pouze cestu, která mne k mému přesvědčení přivedla. Zdá se, že nejsem sám. Uznávám, že argumenty a myšlenky křesťanských sociálních aktivistů je potřeba zvážit Božím slovem a zdravým rozumem. Začínám ale být silně přesvědčen, že letniční identita v době hladu, znečištění a hrabivosti Západu, se musí formovat vstříc radikální biblické sociální spravedlnosti.

Článek „Procitl jsem do doby hladu, znečištění a sociálního hříchu“ okomentován 9×

  1. Tahle exegetická obratnost, která umožňuje, že jsou mnohé církve stabilizačním prvkem kde jaké společnosti, mne právě církvím vždycky vzdalovala.

    mimo – dík za abstrakt z Kierkegaarda, (kromě až moc barvitých míst, ale to se dá pochopit), je opravdu skvělej.

    • Exegetická obratnost je jedna věc, druhá věc je hledání pravdy. Na jednu stranu se dá nadávat, že v Bibli se dá najít všechno a na druhou stranu se Biblí dá mnoho zažitých „pravd“ rozbíjet. Podobně jako v jiných druzích výzkumu, např. v přírodovědném, i v biblickém výzkumu platí různá paradigmata. Našim úkolem je podrobit je kritice a eventuelně je nahradit.

      • Hmmm, no já za svůj „úkol“ považuji spíš Bibli porozumět a hledat v ní tu „zlatou niť“ Boží inspirace, která je všeobecně platná a kulturně nepodmíněná. K tomu, abych „podroboval kritice“ nebo nedej Bože „nahrazoval“ paradigmata, ke kterým pravděpodobně došel někdo mnohem zkušenější než já, se jaksi necítím zplnomocněn. Pokud se někdo zplnomocněn cítí, měl by si zodpovědět otázku, co ho k tomu zplnomocnilo, resp. co ten pocit „zplnomocnění“ vyvolává. Pocit, že „svět není v pořádku a je třeba jej změnit“ se rozhodně nerovná skutečnému Božímu pověření/zplno­mocnění.

  2. „Životní styl Západu je závislý na vykořisťování rozvojových zemí, na devastaci životního prostředí a na bezohledném marketingu. "
    Tohle je ale hrozně otřepaný, a ve svém zjednodušení hloupý výrok, navíc ignorující realitu. Západní firmy se např. v JV Asii o zaměstnance samozřejmě starají lépe, než jejich místní konkurenti, západ dbá na životní prostředí zdaleka nejvíc ze všech civilizačních okruhů – zkuste se podívat, jak se o životní prostředí starají činské či indické podniky. Jediné, s čím se dá souhlasit, je ten marketing, ale ani v něm si "západní“ marketing nijak nezadá s marketingovými triky jiných kultur.
    Celé mi to připadá jako napsané člověkem, který prošel intenzivní masáží západních univerzit prosáklých marxismem a líčících „západ“ jako největší zlo, které mohlo naši planetu potkat, bez jakékoliv znalosti reálného fungování obchodu a ekonomie na „západě“ a jinde.
    No a z pojmu „radikální biblická sociální spravedlnost“ se mi dělá úzko a raději ani nechci vědět, co si pod ním autor představuje.

    • Vojto, v tomto článku jsem popsal svůj osobní vývoj vstříc jinému pohledu na identitu letničního hnutí. Netasil jsem žádné ekonomické ani teologické/biblické argumenty. Chci tě proto vybídnout, abys počkal, až se zde objeví nějaké tvrzení, o němž bude možné věcně diskutovat. Právě teď připravuji nejméně dva články na toto téma, v nichž jistě bude s čím (ne)souhlasit. Mé shrnutí obsahu Siderovy knihy je samozřejmě příliš stručné. Proto ti doporučuji, abys jeho knihu přečetl, protože je podle mně dost propracovaná a poskytla by protiváhu i tvé zmínce o západních firmách v JV Asii.

      K marxismu se nehlásím, ale jak Sider ve své knize asi dvakrát uvádí, „zbídačení lidé nepotřebují komunisty, aby zjistili, že je něco špatně“. I já se podobně domnívám, že s pojmy jako soucit, etika a spravedlnost, lze pracovat apoliticky.

      Pod pojmem „radikální biblická sociální spravedlnost“ rozumím to, co by křesťané měli podle Bible dělat ve věci soucitu s chudými u nás i v zahraničí.

      • Díky za odpověď.
        Chci zdůrazdnit, že bohatství „západu“ nevzniklo – dle toho primitivně marxistického pohledu – „vykořisťováním chudých zemí“. Bohatství „západu“ vzniklo předevšim z know-how, respektive touhy po „know“, tj. vědění i „how“, tj. schopnosti získané poznatky uplatnit. Neboli – námořní expedice, které ovlivnily dnešní svět, nevyplouvaly z Rijádu, Rabatu, Timbuktu, Bombaje, atd. Vyplouvaly (prvních pár desítek let) z Portugalska – díky neúnavné touze objevit nové země a neúnavné touze technicky vylepšovat tehdejší prostá plavidla. Nikdo jiný zkrátka podobnou kombinaci touhy po poznání a schopnosti jej uplatnit neprojevil. Za to se snad má „západ“ kát? Nebo za to, že Portugalci dokázali díky lodím nabídnout vládcům v Timbuktu lepší ceny, než Arabové s těžkopádnými karavanami?
        Ostatně, dnes tyto ideologické pohledy opravdu ignorují ekonomickou realitu v době globalizace. Jak zařadit jihokorejské, japonské, indické, čínské a jiné firmy podnikající v Evropě a USA? Jsou součástí „asijského“, tj. „vykořisťovaného“ světa? Asi těžko, když kupují „západní“ firmy a zaměstnávají, tj. z marxistického poohledu „vykořisťují“ západní lidi.
        Zkrátka, globalizace vnesla do této prostinké ideologické představy „vykořisťující západ vs. vykořisťovaný zbytek světa“ poněkud realističtější náhled a ukazuje, jak tato představa jako idelologický konstrukt selhává ve střetu s realitou.
        U odpovědi k „radikální biblické spravedlnosti“ nevidím vysvětlení pojmu RADIKÁLNÍ, ani pojmu SPRAVEDLNOST. Slovo RADIKÁLNÍ zavání mladickou nerozvážností a slovo SPRAVEDLNOST zase zaměňováním svojí vlastní představy „dobra“ se snahou pochopit, co společnost pořebuje. Zralý člověk se pojmům jako RADIKÁLNÍ vyhýbá a s pojmy jako SPRAVEDLNOST nakládá velmi opatrně, protože chápe, že každý může za SPRAVEDLIVÉ pokládat úplně jiné uspořádání.
        Přesto ještě jednou díky za slušnou odpověď.

        • Jsem ochoten nahradit to „radikální“ slovem „přísná“. Otázka zůstává stejná: Co o sociální spravedlnosti říká Bible a jak to uvést do praktického křesťanského života?

          Nepopírám tvrdou práci zemí, na níž dnes stojí jejich blahobyt. Otázkou je za prvé, zda by se o ten blahobyt neměly tyto země a jejich křesťanští občané více dělit a za druhé, zda tento blahobyt náhodou nebyl získán a není získáván na něčí úkor. V krátkosti na tyto tři otázky odpovídám ano, protože to říká Bible, ano, protože o tom svědčí nedávná historie a pravděpodobně ano, byť zde jsem dosud nepodnikal nějaký hlubší průzkum.

          Rád bych se v této diskusi vyhnul polemice o marxismu a o nerozvážnosti, neboť nepřispívají k objasnění věci samotné.

          • Znovu díky za odpověď, vážím si slušně vedené diskuse (což samozřejmě nemusí znamenat, že spolu diskutující souhlasí :-))
            Dle mého názoru je třeba si uvědomit, že pojem (a představa) „sociální spravedlnosti“ je mnohem (ale opravdu mnohem) mladší, než Bible. Zkrátka, že se společnost od doby vzniku kánonu posunula natolik, že otázku „jak chápat sociální spravedlnost v kontextu Bible“ lze porovnat s otázkou „jak chápat internet v kontextu Bible“.
            Dle mého lze říct jak cosi ve smyslu „tomu, kdo ti bere kabát, dej i košili“, tak i „otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista“, takže dle se má člověk chovat dle aktuální situace.
            Čili – Bible není žádná příručka k pochopení sociologických vazeb. Bible je kronikou lidských zápasů v hledání Všemohoucího – a to často v protikladu k soudobé společenské poptávce.
            Poznámku o marxismu beru a budu se snažit ji respektovat.