V následujících pěti radách evangelikálním a letničním evangelistům si dovoluji poukázat na to, co je dle mého názoru potřeba opět a znovu zdůrazňovat. Jsou to rady dobře míněné a psané s vědomím, že každá z nich je se může týkat i mě samotného (zvláště #4!). Řada probuzeneckých kazatelů tyto rady nepotřebuje, protože se jimi už řídí. Mezi takové patří například dánský evangelista Per Hyldgaard nebo řada českých, slovenských a rumunských kazatelů, které znám (1. Mihai Decean 👍, ale i mnoho dalších).

1) Vyhněte se rétorice Hnutí víry

Mým prvním doporučením je, abyste si naprosto zakázali zmiňovat koncept víry v kontextu materiálního zaopatření, fyzického uzdravení a církevního růstu. Učení o prosperitě nestačí jen odmítnout v jeho extrémní podobě (tzv. „name-it-claim-it“). Je potřeba vymýtit celou tu mentalitu zdraví a prosperity, v níž jsou choroba, finanční nedostatek a neúspěch, jak je definuje střední třída, ukazatelem nedokonalého naplnění Božího plánu pro život jednotlivce. Žel navzdory tomu, že se mnozí z vás od tvrdého učení Hnutí víry distancují, málokteří z vás káží o kříži, který máme nést (Mt 16,24; Ga 2,19). Toto je potřeba vyvážit. Už Luther ve své polemice se středověkou praxí odpustků poukazoval na to, že odpustek jako papežův milostivý výrok je „nejmenším z darů milosti ve srovnání s milostí Boží a zbožností kříže“ (teze 68) a že „křesťané by měli být povzbuzeni k následování Krista – své Hlavy – skrze útrapy, smrt a peklo“, aby mohli „s jistotou vstoupit do nebe skrze mnoho zkoušek spíše než skrze falešnou jistotu pokoje (Sk 14,22)“ (teze 94 a 95).

My nejsme Luther. Musíme ale v našich kázáních vyvážit teologii slávy, která svou představivostí zhmotňuje Boží království v každé oblasti života a teologii kříže, která vidí zhmotnění Království pouze a jedině skrze kříž, a to v každé oblasti života. Rétorika Hnutí víry kříž nepřipouští a proto nikdy Boha nenahlédne, protože Bůh se zjevil na kříži. Čili jednoduše řečeno, pokud chceme lidem ukázat Boha, musíme mluvit o kříži.

2) Hovořte o penězích uměřeně

Z prvního doporučení vyplývá druhé: zmírnit použití různých příměrů a ilustrací, které se zabývají penězi. Peníze samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé. Měna zde je od toho, aby v rámci materiální kultury umožňovala koloběh směn mezi službou a produktem. Zlá je ovšem láska k penězům (1Tm 6,10), čili nepřiměřená pozornost upřená na peníze. Snadno se totiž stane, že ti, kdo se penězi příliš zabývají, a to ať bohatí či chudí, sklouznou do naprosto světského vnímání peněz jako čehosi, co je jako měna, za kterou se svou prací nebo chytrostí směňují, jaksi definuje a vytváří jim místo ve společnosti. Takového člověka bych se zeptal, za kolik si koupil Boží pokoj, kolik ho stál Kristus a zda už splatil Ducha svatého (Sk 8,18nn). Zdá se vám to absurdní? I mě. A právě proto bych řeči o penězích v kázání minimalizoval pouze na varování před lakomstvím a na naprosto nezbytné organizační záležitosti týkající se sbírek a provozu sboru. Pokud si na Kristu nemohu nic koupit a pokud máme Krista kázat, jak můžeme do naší zvěsti přimíchávat peníze?

I z pragmatického hlediska se musíme ptát, zda to naši posluchači chtějí slyšet? Oni přece ví, co jsou peníze a ví, jak je vydělat i utratit. Lidé do církve nechodí pro lekci z finančnictví, ale proto, že tam je něco, co ten systém měny a jejích směn přesahuje. Lidé jsou penězi unaveni. Dejme jim něco lepšího!

3) Zcela se vyvarujte slibů a prorokování

Je pro mě záhadou, jak mohou mnozí z vás pronášet sliby významných událostí, jakými jsou probuzení, vytržení a podobně. Co však nechápu už vůbec a nad čím mi zůstává rozum stát je, že mnozí vsazujete své podivné sliby do konkrétních časových rámců. Co vás to napadlo? To nepamatujete, jak trapné bývalo, když se to, co se naprorokovalo v minulých dekádách, nesplnilo? Jak nepříjemné je vysvětlovat, že Boží muži, opravdové sloupy církve, naprorokovali absurdity, které se nikdy nenaplnily?

Pokud do konce této dekády nenastane v České republice masové probuzení a pokud do října 2024 nenastane vytržení, budou mít mnozí co vysvětlovat. A pokud dotyční doufají, že jim to projde a že to u svých posluchačů zamluví nebo dokonce nahradí další předpovědí, musíme se ptát, co to o nich vypovídá a zda vlastně není možná dobře pro národ, že mu Pán probuzení nedal a že ještě nepřišel, protože jinak bychom měli probuzení vedené podvodníky a parúsii, která by jim nebyla příjemná. Jednoduše a prostě: vyvarujte se slibů. Evangelium nepotřebuje bonus ve formě fantastických předpovědí. Ono je fantastické samo a ty vaše přivěšené předpovědi jej snižují.

4) Buďte vzorem ve střídmosti

v mluvení, v materiálním zajištění své služby i své domácnosti, v jídle a v pití a ve všem ostatním. Ne proto, abyste byli otroky závistivců, ale proto, abyste nepoložili překážku pro zprávu evangelia, kterou chcete předat. Skromnost, mírnost, střídmost a zdrženlivost jsou běžné novozákonní ctnosti (1Tm 3; Tt 2,2; 1Kor 9,25; Mt 5). Pán po nás nechce, abychom si ošklivili hezké věci a vyhýbali se pohodlí. Chce po nás, aby to pro nás nic neznamenalo (1Kor 7,31). Měl ten hotel, kde jsi nocoval, pět či více hvězdiček? Zajímavé. Proč je ale potřeba o tom vůbec hovořit? Proč se ukazovat v drahých autech a v exotických destinacích? Pokud jsi tam byl služebně a Pán tě tam vedl, je v pořádku, že jsi neodmítl nic z komfortu, který se ti nabízel. Tvůj úkol tam skončil a nyní se vracíš, abys informoval o Božích věcech, ne o počtu hvězdiček na stěně, koní pod kapotou a cenách steaků, které jsi zkonzumoval.

Sám bych chtěl být radikálně schopen toho, co píše Pavel: Umět mít hojnost i trpět nouzi (Fp 4,12). Jednou přijmout dobré pohoštění, jindy přespat na louce u silnice a mít 100,– Kč na týden. Ani jedno z toho není hřích, v obojím je Boží zaopatření. Jenže jelikož na luxus a radovánky se zvyká lépe než na chudobu a strádání, je dobré naučit se „být spokojen“ střídmě (Fp 4,11), abychom dokázali přečkat i to druhé s radostí z Božího zaopatření.

5) Nevyučujte, pokud nemáte zřetelný dar vyučovat

Jedním z mála pozitivních přínosů manažerské eklesiologie je důraz na správné rozdělení kompetencí podle nadání, schopností a vlastností služebníka. Člověk se srdcem pro sbor a s mimořádnou empatií k lidem je vhodným kandidátem na pastora. Lidé, kteří vidí čerta v detailu a rádi čtou, by měli být učiteli. Ti, kdo dokáží efektivně komunikovat, mohou být evangelisty.

Ve chvíli, kdy učitel vystoupí jako řečník na evangelizačním shromáždění, nastane v nebi ticho na půl hodiny (Zj 8,1), a to z úděsu nad tím ňoumou, který tam uragánem cizích slov a půlhodinovým pitváním biblických enigmat odvrátí od víry i ty, kdo byli nepodmíněně vyvoleni ke spáse. Když dá výzvu, přihlásí se na ni půlka sálu, aby odpadla a neviděl ji nikdo víc.

Ve chvíli, kdy začne evangelista vyučovat, aniž by to byl jeho druhý výrazný dar, začne pravdy evangelia podřizovat rétorickému vzorci, na který je zvyklý při přímočaré komunikaci. Výsledkem bude, že pravdu evangelia pokřiví na herezi. V mém pozorování je opravdu téměř železným pravidlem, že jakmile vyhraněný evangelista začne vyučovat, sklouzne k herezi. Jeho posluchači mu to odpouštějí, ale Bible na jejich kazatelnách úpí a volá o pomoc.

Práce evangelisty končí v okamžiku, kdy je evangelium srozumitelně předáno. Otázky biblické teologie, eschatologie, eklesiologie a další prostě evangelista nemá otevírat. Snad nesčetněkrát jsem herezi v kázání evangelisty zaslechl jako zcela postradatelný přívěšek. Dotyčný hovoří o svých zkušenostech s Bohem, pak o zkušenostech jiných lidí, hovoří o Ježíši, Jeho díle, Jeho lásce k lidem a pak namísto aby skončil, pustí se do vyučování o transakci autority, o pozitivním myšlení, o vyznávání, o vytržení či probuzení. I z hlediska rétoriky je to zbytečný apendix a je to pak škoda. Otázku vyučování přenechte těm, kdo jsou k tomu povoláni.