Finální verze je na spadnutí. Kéž mi dá Pán sílu dotáhnout tuto věc do konce a chytit do plachet správný vítr, který by mne provedl psaním první kapitoly a pak celým zbytkem studia.
— Michael Buban, Pán chce, abych pracoval na doktorátu z teologie, červenec 2019

Tedy ne že by tento citát nebyl pravdivý. Ona ta finální verze proposalu na spadnutí byla. Jenže to připomínalo spíše pád ze strmého kopce, kdy je finální náraz rozdělen na koulení a škobrtání. Můj návrh výzkumu (proposal) se ocitl ve víru revizí, které sestávaly převážně z úvah o struktuře, definicích a příprav na možné reakce dvou komisí, které se proposalem měly zabývat. V září jsem po intenzivním feedbacku (rozuměj: studené sprše) vypracoval detailní poznámkový a bibliografický aparát. V říjnu až prosinci jsem na základě dalšího feedbacku úplně překopal strukturu a vymyslel logický rozbor hlavní otázky. V lednu a únoru jsme se již dostali ke slibné verzi, která měla pouze dvě malé vady na kráse: Přítomnost detailního bibliografického aparátu a hlavní otázku. Po dalších menších úpravách pak ale verze, která je v mém číslování označena jako 8. významná revize, byla v dubnu schválena katedrou a nyní v květnu fakultní radou doktorského studia. Od vzniku prvního draftu uběhl celý rok. Pán Bůh nade mnou bdí a dává mi obstát i v těchto radostných, leč obtížných výzvách.

✶ ✶ ✶

Přemýšlel jsem, proč pro mne je tak snadné spolupracovat s mými supervizory. Jak je možné, že jsem jim vždy ochoten popřát sluchu, a to i když to znamená radikálně přehodnotit dosavadní práci? Jak to, že feedback od nich přijímám s takovou lehkostí a radostí, byť pro ně jde o dobře míněnou radu a pro mne o desítky hodin četby a psaní? Je to pochopitelně proto, že mám důvěru v jejich kompetenci. Prostudoval jsem si jejich publikace, hovořil jsem s nimi a seznal jsem, že jsou objektivně důvěryhodnými rádci a vítanými spojenci na mé studijní cestě. To neznamená, že je musím imitovat nebo že je pro mne každé jejich slovo svaté. Znamená to, že feedback od nich je pro mne dobrodiním a ignorovat jej by nebylo jen překážkou pro dokončení studia, ale vysloveně hloupostí.

Stejný princip kvality feedbacku musí fungovat i v církvi. Člověk zkušený v určitém oboru se má vyjadřovat k věcem, které se ho týkají a nefušovat do záležitostí, o kterých nic neví. Veřejnost musí být schopna rozeznat kvalitu erudice a hloubku zkušenosti a dle toho posoudit váhu názoru dotyčného. Tím se nevylučuje diskuse a neříká se, že Duch si nemůže použít neproběhlého člověka. To neříkám jako příznivec epistokracie, jímž nejsem. Říkám to jako odpůrce notorického a hloupého pohrdání rozdílem v moudrosti, zkušenosti a vzdělání. Osobní znalost Ježíše a Jeho skutků byla kritériem apoštolství (Sk 1,26). Podobně musí být v církvi kritériem posouzení úradku také posouzení toho, kdo radí, zda je to člověk kompetentní, či nikoli. Jako lidé jsme si před Bohem rovni. Ale v poznání, chápání a schopnostech si rovni nejsme.

✶ ✶ ✶

Pokud jde o samotné psaní, nyní je míč na mé straně. V očekávání dobrého výsledku jednání na fakultě mne již v dubnu vedoucí povzbudili k zahájení práce na první kapitole. Z té jsem jim zatím odevzdal úvod, který byl kvitován, nicméně ukázala se na něm potřeba přesnějších definic některých pojmů (zkušenost, Duch svatý), a to zvláště kvůli konzervativní reformované teologii, která má na teologické fakultě VU silné zastoupení. (Zakladatelem VU byl kalvinistický teolog Abraham Kuyper.) Nyní mám za úkol dokončit první kapitolu (20000 slov), a to ideálně do půlky srpna. Bůh mi buď milostiv! Ale ne proto, že by mne práce nebavila. Hrubého textu mám už dost přes půlku. Ale narodila se mi krásná dcera, strašně hodná a šikovná už teď, která ovšem není ráda sama a když ji nikdo nechová, produkuje nonverbální projev, jehož ilokučním smyslem je, aby ji někdo vzal a pěkně dyndal. Ani dudlík nezabírá, jako zabíral na ty dva starší.

Výzkumný problém, který přede mnou stojí, se týká rozhraní náboženské zkušenosti a výkladu Bible. Může má dnešní zkušenost určitého typu, např. duchovní zážitek nebo životní přelom, ovlivnit to, jakým způsobem vykládám biblický text? Pokud ano, dopouštím se tím eisegeze? Pokud ne, jak může být Bible aktuální? Nebo je to sama Bible, kdo zkušenost na straně čtenáře očekává a vyžaduje? A pokud ano, jak rozeznat, že „toto je to“ (Sk 2,16), co se v Bibli píše a tady žije? V letničním prostředí, na které se pochopitelně zaměřím nejvíce, jde o otázku role Ducha svatého v procesu poznávání (epistemologie) a rozumění poznanému (hermeneutiky). K řešení tohoto problému se pokusím využít dialog se třemi soudobými autory, kteří představují tři osy, po nichž se musí výzkum pohybovat. Jsou jimi Craig S. Keener (biblitika), Amos Yong (systematická teologie) a Anthony Thiselton (hermeneutika). V různých ohledech přelomová díla těchto tří žijících teologů a biblistů mi, doufám, poskytnou nástroje k nástinu principů pneumatické hermeneutiky.

Přiznávám, že toto jsou odvážné vize a možná naivní představy, které bude nyní potřeba prověřit. Proto prosím, modlete se, abych měl dost času a koncentrace, ale také pokory a Boží bázně, abych dotáhl tuto věc do konce tak, aby i v těchto místy poněkud škrobených a překombinovaných filosofických diskusích vyšly najevo Boží pravdy, a to ne k mojí slávě, protože dobrých dizertací jsou plné knihovny a jednou to všechno zanikne, ale k Boží slávě, která se musí ukázat i zde, mezi akademiky a filosofy.