Jak jsem psal v jednom z minulých příspěvků, učím teď Korintské listy. Jelikož je to však vůbec poprvé, co učím novozákonní biblistiku a poprvé, co k tomuto předmětu přistupuji detailněji a „kritičtěji“, narážím kromě drahocenných perel také na horké (ale chutné) brambory. Jednou z posledních hlíz, jenž jsem motykou svého průzkumu rozhrábl, je otázka: kdo byl v korintském sboru pastorem?
Jako první by nás mohl napadnout Sosthenes. Ve Skutcích 18,17 se o něm píše jako o představeném synagogy, což by mohlo znamenat, že se stal i prvním pastorem korintského sboru. Pavel Sosthena skutečně uvádí jako spoluautora či písaře 1. listu Korintským (1Kor 1,1; 16,21), to však nevypovídá o jeho pastýřském povolání. Naopak, Pavel korinťanům doporučuje podřizovat se „lidem [mn. č.] z domu Štěpánova“ (16,15), Sosthenovi ne. A když říká, že on (Pavel) „zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst“, Sosthenes nebo jiný možný pastor vůbec není zmíněn. Apollos mimochodem pastorem také nebyl (srov. 16,12).
Jako pastor svým způsobem vystupuje sám Pavel. Ten byl však, jak známo, pocestným evangelistou, misionářem a zakladatelem mnoha sborů. První list Korintským psal nejdříve roku 54 po Kr., což bylo nejméně 2 roky po jeho poslední návštěvě v Korintu, nejspíše však více. Může se pastor na dva roky vzdálit? Asi ne. I Pavlova apoštolská autorita, kterou v listu mnohokrát hájí (např. kk. 4 a 9), byla v praxi prosazována mírně. Pavel se sborem neustále hovoří jako s celkem (2. os. mn. č.). A dokonce i v onom případě smilstva, „jaké není ani mezi pohany“ (5,1), Pavel postupuje velmi demokraticky. Namísto aby nemravného člena sám vyhodil, říká jen, že nad ním vynesl soud a že oni, tj. korinťané, mají toho člověka vyloučit (vv. 3n). Pavel sám nikoho nevylučuje a jeho názor je i s celou svou apoštolskou autoritou pouze poradní.
Můj profesor pozadí Nového zákona mne učil, že stejně pozorně jako si všímáme toho, co v Bibli je, musíme si všímat i toho, co v ní není. V síle tohoto pravidla jsem dospěl k domnění, že Pavlova demokratičnost při jednání s korintským sborem se zakládá na jeho vědomém přesvědčení o správnosti určitého modelu správy sborů, který sice nezachytil ve svých listech, ale který není zcela totožný s naším modelem svěřujícím správu sboru do rukou (starších a) jednoho pastora.
Pokročím přímo k oné ožehavé otázce: Kde se v Novém zákoně píše, že sbor má být spravován jedním pastorem? Odvažuji si tvrdit, že nikde a prosím o případnou korekci s odkazem do Nového zákona, v němž se stále necítím tak kovaný, jak by bylo třeba. Nikde. A nejen to. Nový zákon dává velký prostor učení o správě a vedení rozděleném mezi několik pastorů/biskupů/starších. Zkusil jsem si dohledat novozákonní zmínky o biskupech a starších a toto jsou mé poznámky:
- V Korintských listech Pavel zmiňuje apoštoly, proroky a učitele (1Kor 12,28–30). Vedoucí sboru vůbec nezmiňuje.
- Pastorální epištoly.
- Někdo by mohl říci, že příkladem ustanoveného sólopastora je Timoteus, kterého Pavel nechal v Efezu, aby jako vůdce uklidnil tamní situaci (1Tim 1,3n). Je pravdou, že jako Pavlův vyslanec mohl Timoteus disponovat i delegovanou apoštolskou autoritou. Všimněme si ale, že Timoteus vstupoval do situace, v níž se podskupina ve skupině učitelů namísto toho, že „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky“ (1,15), zabývala výukou zákona, bájí a nekonečných rodokmenů (vv. 4.8). Byla to situace demokratická, ne hierarchická a Timoteus přicházel spíše jako zástupce apoštola než jako ordinovaný sólopastor. Ve 2. Timoteovi Pavel ostatně volá Timotea zpět (2Tim 4,9.21), čímž dává najevo, že jeho přítomnost v Efezu již není nezbytná, jako byla v 1Tim 1,3. Kdo byl po Timoteově odchodu pastorem Efezského sboru? Jeden pastor nebo skupina starších? To nevíme stejně jako v případě Korintu.
- Podobný Timoteovi byl Titus, kterého Pavel „zanechal na Krétě“, aby „ustanovil v jednotlivých městech starší“ (Tit 1,5). I Titus sice disponoval delegovanou autoritou apoštola, v jednotlivých sborech na Krétě měl však zavést kolektivní vedení jednotlivých sborů. Navíc se zde zdá, že v Tit 1,1–5 Pavel nečiní rozdíl mezi pastory a staršími, že jsou to pro něj synonyma!
- V listu Timoteovi dále nacházíme profil ideálního biskupa a starších (1Tim 3,1; 5,17), ty však nijak nerozhodují aktuální otázku.
- 1. Tesalonickým a Židům (1Tes 5,12; Žd 13,17) svorně nabádají k respektu vůči starším a vedoucím (mn. č.), nikoli vůči jednomu pastorovi.
- Efezským 4,11n hovoří o apoštolech, prorocích, pastýřích, evangelistech a učitelích, kteří jsou zde proto, „aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova“. Vše je v množném čísle. Co myslí Pavel „tělem Kristovým“? Pokud myslí místní sbor, pak z Pavlova výčtu vyplývá, že v jednom sboru by mělo být více pastýřů! A i kdyby ne, rozhodně zde nenalézáme ospravedlnění úřadu sólopastora.
- 1. Petrův 5,1–5 podobně jako Timoteovi 1,1–5 nečiní rozdíly mezi pastýři a staršími. Apoštol Petr se zde navíc namísto uplatňování autority staví do role „spolustaršího“, který „vybízí starší“, aby „pásli Boží stádo“. Ani sám Petr se tedy necítil být ve svém úřadu nadřazen starším.
- Slovo ἐπίσκοπος (biskup), kterým dnes chceme rozumět pastora, biskupa či superintendenta, se v NZ vyskytuje 5× (Sk 20,28; Fp 1,1; Tim 3,2; Tit 1,7; 1Pt 2,25).
- Ve Skutcích 20,28 se jím myslí místní vedoucí, kteří byli Duchem svatým ustanovení za strážce. Nikdo z nich není zvlášť jmenován nebo postaven nad či vedle ostatních.
- Ve Filipským 1,1 Pavel v množném čísle oslovuje biskupy a diakony ve Filipech.
- V 1. Petrově 2,25 se biskupem myslí Ježíš, „pastýř a strážce [našich] duší“.
- V Tit 1,7 a 1Tim 3,2 se ἐπίσκοπος vyskytuje v souvislosti s profilem ideálního biskupa, není zde však řeč o někom konkrétním. Jde spíše o síto, jímž může nebo nemusí projít větší počet uchazečů o úřad biskupa.
Na základě tohoto průzkumu musím trvat na tom, že představa sólopastora, který má zvláštní postavení vedle staršovstva, nemá v Novém zákoně skoro žádnou oporu. K jejímu zavedení nejspíše začátkem 2. století.
- Didaché 15,1–7 (viz zde), tj. učení dvanácti apoštolů zachycující církevní praxi v letech cca 80–130, zmiňuje biskupy a diakony v množném čísle jako spolupracovníky proroků a učitelů. O monarchickém episkopátu v rámci místních sborů zde není řeč.
- Klement Římský přibližně roku 96 po Kr. píše o důležitosti biskupů a jejich nástupců, vždy však píše v množném čísle a neposkytuje žádný náznak přítomnosti sólopastora (1. Klement 42,4–5; 44,1–3).
- Teprve Ignác z Antiochie asi v roce 115 po Kr. píše Smyrňanům zcela bez skrupulí:
Všichni následujte svého biskupa, jako i Ježíš Kristus následoval Otce. […] Ať ve sboru bez biskupa nikdo nic nedělá. Platná eucharistie se vykonává pod biskupem nebo pod někým, koho pověří.
Kdekoli se biskup objeví, tam ať jsou lidé, vždyť kde je Ježíš, tam je katolická církev. Není správné křtít nebo slavit hody lásky bez biskupa, ale cokoli biskup schválí, to se líbí také Bohu. (Smyrňanům 8,1–2)
[…]
Je dobré ctít Boha a biskupa. Kdo ctí biskupa, je od Boha uctěn a kdo by co dělal bez biskupa, koná tím službu ďáblu. (Smyrňanům 9,1)
Není bez zajímavosti, že v tomto Ignácově dopise se ve verši 8,2 vůbec poprvé objevuje sousloví ἡ καθολικὴ ἐκκλησία (he katholike ekklesia), což znamená „katolická církev“ (řeckou verzi viz zde, anglickou zde). Soustředit moc do rukou jednotlivců v rámci monarchického episkopátu na úrovni církve i místního společenství bylo praktické při bojích s herezemi a z katolické církve to během následujících staletí učinilo mocnou organizaci. Na druhou stranu se zdá, že z ideálů první církve tím cosi ubylo. Ideálem první církve, jak vyplývá z výše uvedeného, nebyl dokonalý manažer jako alfa v čele místní sborové organizace, ale skupina věřících, mezi nimiž jedni byli pastýři tak, jako jiní proroky nebo učiteli. Žádný „úřad“ nebyl vynesen do vyšších pater církevních struktur a žádný nebyl ponížen, leda ke službě ostatním.
Co myslíte vy? Má úřad sólopastora oporu v Novém zákoně? Nebo je to prostě jen prospěšná praktická věc? Nebo jde o nános nebiblické tradice? A měla by to pomyslná restauracionistická církev vzít na vědomí?
Děkuji za výborný postřeh. Tento postřeh se objevuje například v pojednání pastora Vladislava Santariuse (1915–1989) o všeobecném kněžství: „Jak fungovala církev Kristova v apoštolských dobách Nového zákona? Odpověď je jasná a srozumitelná: Duch svatý mocně působil prostřednictvím všeobecného kněžství. Vedení sboru a výkon kazatelské a pastýřské služby nebyly záležitostí jednoho člověka, ale každý znovuzrozený byl svědkem Pána Ježíše a sloužil darem Ducha svatého, který mu byl darován. (…) Sbor ve Filipech byl malým sborem co do počtu věřících, a přesto neměl jen jednoho biskupa, ale skupinu biskupů a diakonů. (…) Proto je „systém jednoho člověka“, praktikovaný v dnešní době, nebiblický a mnohé sbory zavedl do duchovní zkázy. Naproti tomu biblická zásada všeobecného kněžství umožňuje růst sboru i církve Kristovy a vede k jednotě víry. (…)“ — Tento důraz byl vlastní těšínskému neo-pietismu a lze ho vystopovat v „pradějinách“ Apoštolské církve, tj. v učení a praxi Svazu pro rozhodné křesťanství na Těšínsku. Pokud si dobře vybavuji historická pojednání na uvedené téma, rozhodní bratři měli v 50. letech XX. století po připojení k Jednotě českobratrské (CB) velký problém s požadavkem komunistů na označení jedné osoby jako „kazatele“ sboru.
Děkuji za doporučení. O těchto reáliích jsem nevěděl, byl jsem naopak napomenut, že můj model v praxi nefunguje. Dotyčný tak učinil s poukazem na jakousi snahu v počátcích KS (asi v 80. či 90. letech), která nějak nedopadla.
Skutky ani epištoly jistě neukazují jeden jediný model uspořádání struktury církve. Jsou místa, která svědčí pro čistě kolektivní vedení, čistě demokratické odhlasování („vyberte si mezi sebou…“) a jsou místa, která svědčí spíše pro jednoho vedoucího, který má kolem sebe tým dalších vedoucích. A trochu se mi zdá Michale, že nedopřáváš dost sluchu tě druhým příkladům. Já bych třeba vůbec neřekl, že Pavel vystupoval nějak moc demokraticky. Spíš se mi zdá, že byl schopen vystupovat velmi důrazně a i na dálku „dělat pořádek“. Ta pasáž, kde mluví o vyloučení kvůli případu smilstva na mě osobně tedy rozhodně nepůsobí jako „poradní hlas“. On to říká dost jednoznačně, v podstatě jim na dálku říká, koho mají vyloučit a proč. Dost výmluvně se zaštiťuje svou autoritou a není tam ani náznak, že by čekal, že to nemusejí udělat. Stejně tak, když posílá Timotea a říká mu „zakaž jistým lidem šířit odlišná učení“, je to jeho prodloužená ruka a opět to spíš svědčí pro suveréní autoritu jednoho vedoucího, který považuje za přirozené, že jím založené sbory může na dálku vychovávat. On se samozřejmě snaží pro ně „najít správný tón“, snaží se aby to chápali, ale podle mě je přesvědčen o své pravomoci, jen ji nechce moc užívat, ale raději je prosí a nabádá, i když v Kristu by měl právo jim přímo nařizovat. Je to i celá 10. kapitola 2 Kor. kdy je cítit to vnitřní napětí („nenuťte mne jednat s tou troufalostí, na kterou mám podle svého přesvědčení právo“), nebo když říká Filemonovi, že v Kristu by mu mohl směle nařídit, ale raději ho prosí. Celkově si myslím, že model Pavlovi služby je víceméně jeden vedoucí, který má tým. Také celá Stará smlouva neukazuje skoro nic jiného než model silného vedoucího, který má tým. Já nijak neprosazuju, že to je TEN správný biblický model, ale myslím, že je třeba tomu přiznat určitou váhu.
Jo a díky za skvělý článek. Rád je čtu, baví mě to a obohacuje a to je vzácná kombinace.
Máš pravdu, Pavel často vystupuje dost sebejistě. A máš taky pravdu, že jako misionář se asi pokládal za vedoucího nějakého týmu. Je tu ale několik detailů, které mohou informovat novozákonní praxi:
To je scéna, kterou vidím. Teď jde o to, jak se na ní hrálo. Říkáš, že v SZ byl častý model jednoho vedoucího, což je docela zřejmé. NZ ale mění pravidla hry. Už zde nejsou kněží, protože celý místní sbor je Boží svatyně (1Kor 4,16; 1Pt 2,9). Veleknězem není žádný člověk, ale Kristus (Žd 8,1). V Izraeli býval představitelem lidu před Bohem král. Jenže kdo je v (místní) církvi Králem? Samozřejmě Kristus, ne vedoucí.
Tyto nuance teologie Nového zákona mne vedou k přesvědčení, že absence zmínek o jednomužném vedení místního sboru není náhodná, ale že vychází z novozákonního chápání struktury Božího lidu, které bylo odlišné od toho starozákonního.
Na závěr bych podotkl ještě toto:
Já se domnívám, že v té době bylo historicky podmíněné, že církev jednala demokraticky, protože se zrodila v demokratickém Římě. S postupem času se však vyvinul episkopát a i skrze reformaci přetrval v podstatě „jednomužný model“. Jed demokracie (terminus technicus z ŽvK) byl překonán a lidé byli osvobozeni od chaosu, kdy si každý dělal, co uznal za správné.
Je to podobné jako s otroctvím. Pavel nabádá k poslušnosti otroků jejich pánům, ale otroctví zaniklo a tím pádem byl zrušen i Pavlův příkaz poslušnosti otroků. Později bylo zrušeno, jak správně uvádíš, i přikázání ženám, aby poslouchaly své muže…
Když už tedy byla nějaká přikázání zrušena, proč by nemohla být nějaká přidána? Například: „…služebníci, poslouchejte svého pastora ve všem jako Krista“. Všechno je to jen otázka kultury a vývoje ;-)
Ano, zrovna jsem chtěl dopsat, že demokracii odkoukali od diktátora Nerona. Bylo by to celkem logické, vždyť ranní křesťané byli s jeho režimem velmi dobře seznámeni. Přímo zevnitř…arény.
Stále hovoříme o témž. Jedna věc je Boží vůle, druhá věc je její promítnutí do konkrétní situace. Já tvrdím, že demokracie a rovnost žen byly vždy Božím plánem, navzdory jejich příležitostnému postoupení vyššímu dobru, např. misii. Nenabádám k rušení příkazů, ale k rekonstrukci původní situace a původního smyslu. Slovo „kulturně podmíněné“ se nesmí stát univerzálním zmizíkem, to by byla hrůza. Je potřeba přinést důkazy o prezenci, absenci, kontextu, významu, dobovém pozadí, atp.
Jenže kam se vrátit? Do Ráje nebo do situace, kdy Bůh již vyřkl své kletby?
Pokud do Ráje, pak je třeba odhodit i kletbu bolesti při porodu a dobývání chleba v potu tváře. Pokud ovšem i křesťan je pod „post rajskou“ kletbou, a já věřím, že ano, pak je i smrtelný, protože zhřešil a dodnes platí různá omezení. A to včetně rozdílné úlohy členů rodiny i církve, včetně autority jednotlivců nad druhými. Kletba je tak – při její akceptaci – zároveň požehnáním, stejně jako každé Boží omezení.
Opravdu se mi proto dost příčí zrelativizovat docela jasná Boží přikázání tím, že na základě „dobového pozadí“ se rozhodnu jít přímo proti nim a například ze zákazu „ženě učit nedovoluji“ učiním: „pro ženu je nanejvýš požehnané stát se vyučujícím v autoritě“. Nebo z přikázání „ženy, poslouchejte své muže“ učinit: „ženy, poslouchat své muže je kulturní přežitek“. Viditelné znamení autority jako „pokrývka hlavy“ při modlitbě, pak již není „znamení moci pro anděly“ (u ženy) nebo „zneuctění Krista“ (u muže), ale kulturní artefakt. Podotýkám, že jsem nikdy žádnou ženu – včetně té své – k tomu nepřesvědčoval, natož vybízel, ale nevyhýbal jsem se ani odpovědi na to, co si o tom myslím.
Naopak, „kulturně podmíněným“ je právě současné odmítání těchto příkazů, nikoliv uznání jejich dosavadní platnosti. Staletími prověřené modely se nyní vyprazdňují na základě soudobé kultury. Já se tedy ptám: je opravdu lepší ta kultura, v jejímž rámci dochází k negaci biblických příkazů, nebo už jen tento samotný fakt je hodnotícím soudem současné kultury?
Musím také přiznat, že by se mi mnohem pohodlněji žilo, kdybych například neměl duchovní zodpovědnost za svoji rodinu. Přímo bytostně odmítám cokoliv vést a při volbě zaměstnání mám podmínku, a to nemít podřízené. Například je pro mne obtížně pochopitelné, proč dnes křesťané tak touží být „vůdci“, když je to tak nepříjemné a nevděčné. Můj ideál je velká knihovna, psací potřeby, katedra nebo kazatelna a domácí skupinka se sborem do třiceti lidí, které jsou navíc vedeny někým jiným. Sám podléhám denně stovkám pokušení, ale touze někoho vést, myslím, že ne… Nyní budu muset známkovat studenty a vyhazovat od zkoušek, což je pro mne neskutečné utrpení… To jen, abych ukázal, že se ve verších a autoritě nevyžívám… Protože jsem raději veden než být vedoucím (pokud mne ovšem nikdo nenutí znásilnit svojí víru v dobrém svědomí), možná moc nechápu, proč se lidé tolik touží „osvobodit“ od autorit?
Takže shrnuto, bych byl osobně raději, kdyby žádná odpovědnost (a její druhá strana téže mince „autorita“) neexistovala. Jenže Bůh dal podle mne řád, který umožňuje na tomto světě i v církvi fungovat.
Ačkoliv se slovo liberalismus dnes zneužívá těmi, kdo netuší o čem vlastně je, pak na velmi podobných myšlenkových postupech (i když to může znít tvrdě a nespravedlivě), které používáš Ty, vznikla např. liberální „feministická teologie“ a dokonce i „teologie osvobození“. Ale to píšu dost nadsazeně i když vážně…
Trochu provokativně, ale v přátelském duchu, zakončím slovy zesnulého Rudolfa Bubika, která si často připomínám: „Protože nejsem teolog, mohu si dovolit věřit Bibli“ :-) Také upřímně a bez ironie miluji „kolenologii“ a není to pro mne pejorativní pojem nebo důvod k nevzdělanosti :-)
AF
Ještě jedna zajímavost, která okrajově souvisí s obsahem tohoto článku.
Věděli jste, že nejstarší církevní/sborová budova pochází až ze třetího století? (Viz https://en.wikipedia.org/…iddo_church_(Israel) ).
Zdá se, že první církev vypadala v praxi opravdu trochu jinak.
Na základě pravidla, o kterém píšeš: „stejně pozorně jako si všímáme toho, co v Bibli je, musíme si všímat i toho, co v ní není“, nevidím za „nebiblické“, když se poreformační evangelikální sbory rozhodly, že ustanoví model pastorů (ikdyž né všechny), přesto, že to z Bible zcela nevyplýva. Sám píšeš o různých modelech a alternativách. Píšeš, že v Korintu nebyli ustanovení vedoucí, naproti tomu píšeš, že v listu Židům byli. V našich evangelikálních sborech stejnak většinou bývá pastor a stejně většinou druhý pastor, což trochu narušuje tvůj pojem „sólopastor“. Dále starší a diakoni – pastor je spolustarší. Spíše si myslím, že jde o slovíčkařeni s tituly. Pastor je jednuduše ten, který má rozdpovědnost před Bohem za sbor, tak jako ji měli ti, kteří v NZ ustanovali starší, akorát tam nebylo použito dané názvosloví, které dráždí tvou duši :-) Není řečeno, že odpovědnost za sbor před Bohem má jen pastor, má ji i druhý pastor (nebo zástupce pastora), stejně tak starší… ale to nevylučuje fakt, že by pastor nemohl být :-)
V Korintu mohli být ustanovení vedoucí stejně jako ve sboru adresátů listu Židům (1Kor 16,15; Žd 13,17). Tady rozdíly nevidím, byť mohly existovat.
Pojmem sólopastor označuji úřad vedoucího v místním sboru, který je postaven buď vedle nebo nad ostatní vedoucí. Nemusí se jím myslet autoritářské vedení, jde zde o princip. Sólopastor může být, jak uznávám a v mnohých případech dosvědčuji, zcela osvícený a demokraticky smýšlející člověk, který se zodpovídá staršovstvu.
Souhlasím s tím, že pastor má zodpovědnost před Bohem za sbor (Žd 13,17). V tomto článku jsem se jen pokusil ukázat, že v NZ pojetí jsou to mnozí pastoři v jednom sboru. Tito pastoři, resp. starší a/nebo biskupové, si byli podle mého čtení NZ zcela rovni, takže v nich nevystupoval „první pastor“ a „druhý pastor“. Proto se domnívám, že jediné ospravedlnění úřadu prvního pastora je argument založený na tradici a na praktické potřebě.
Souhlasím s tím, že NZ úřad prvního pastora nezakazuje. Zároveň trvám na tom, že jej nezavádí, protože o něm ani nemluví.
Biblia je o organizácii zborov stručná. Otázka jediného pastora ale presahuje organizačné záležitosti. Osobne sa mi zdá, že NZ skutočne hovorí v otázke vodcovstva pluralitne. Ale ako som povedal, v tejto otázke je nutné ísť ďalej. Iba naznačím: čo je základom pre staršovstvo? A čím sa starší a čím sa pastor odlišuje od laikov? Na záver: hoci sa mi zdá, že NZ pozíciu „solopastora“ vyslovene nepozná, rovnako úplne nevidím, že by výlučne zastával alternatívu. V tejto chvíli je pre mňa najschodnejšia pozícia reformácie: „primus inter partes“.
Souhlasil bych, že NZ výlučně nezastává alternativu. Zároveň podle mně platí, že NZ nezastává ani praxi sólopastora, ani primus inter pares. To by mělo znamenat, že pasáže, které hovoří o pastorech/biskupech, by se neměly uplatňovat na podporu úřadu sólopastora a mělo by se zdůrazňovat, že zatímco pares mají jako starší a pastoři biblickou podporu, primus je zde jen z praktických důvodů. To už je ale, jak uznávám, spíš teoretizování.
Je to pravda. Ak by sme sa mali riadiť výlučne príkladom NZ, tak vedenie zborov = starší (episkópos) a diakoni. (Zásadný rozdiel spočíva v nároku na schopnosť vyučovať pri starších.) Dokonca „pastier“ nie je v NZ ekvivalent episkópa-dohliadateľa, ale je to dar Krista cirkvi, ktorý nie je ohraničený pozíciou vo vedení. Mohli by sme pokračovať aj ďalej. Moje svedomie je najpokojnejšie, keď na pastorov našich zborov pozerám ako na „hlavných starších“. Ale presne ako si povedal, nie hlavných v eminencii alebo autorite. Na to nevidím v kontexte lokálneho zboru podklad.
Ospravedlňujem sa, samozrejme je to „starší (presbyteros)“.
Asi najsilnejším argumentom pre sú Skutky 20. Pavol si tam zavolal starších efezského zboru a povedal: Duch Svätý si vás povolal za biskupov. Tiež by som dodal, že Timoteus bol evanjelista (2Tim 4,5).
Cirkevné dejiny ukazujú, že ľudia po cca. 50 rokoch pomenia pôvodné Božie plány. Aj s touto vecou to bolo podobne. Najskôr na východe a potom na západe, kde prišlo evanjelium neskôr došlo ku posunu od kolektívneho vedenia staršími ku jedinému biskupovi.
To máte pravdu. Právě dnes mi o tomto jeden kamarád vyprávěl jako o fenoménu, který je pozorovatelný i ve světě. Je např. charitativní organizace, která začne efektivně distribuovat pomoc v nějaké potřebné oblasti. Jakmile trochu vyroste, její efektivita se hrozně sníží, protože jako organizace má pud sebezáchovy a zdroje, které kdysi šly jen na onu potřebnou oblast, jdou na výživu struktur oné organizace.
Proč to tak je i v církvi? Jsme prostě jen lidé, no.
Věta „a z katolické církve to během následujících staletí učinilo mocnou organizaci“ je podle mého názoru velice zavádějící. Obzvláště proto, že v kontextu toho, jak se tento pojem používal a chápal v prvních staletích, těžko můžeme mluvit o „organizaci“, natožpak „mocné organizaci“. Dokonce se domnívám, že pojmy „katolická/obecná církev“ a „organizace“ jsou protikladné. Samozřejmě, když slovo „katolická církev“ vyslovíme, hned se nabízejí asociace Římskokatolickou církví, avšak už jen samotné přídavné jméno „římskokatolický“ je protimluv sám v sobě.
Ve vztahu k Tvému článku bych souhlasil s tím, že představa monarchického episkopátu dala povstat mocné organizaci, ale rozhodně bych netvrdil, že se z katolické církve (jak to chápal Ignác a mnozí další) stala nějaká konkrétní instituce, natožpak konkrétní církev (zde ta římská).
Jo, nemyslel jsem jenom ŘKC. Myslel jsem to, že silná struktura autorit je čímsi, co církvi v prvních staletích, v 1. tisíciletí i po schizmatu dopomohlo k politickému úspěchu. Je to samozřejmě v této chvíli nepodložená spekulace a dalo by se o ní diskutovat. Pro sdělení článku je to méně podstatné.
Minimálně u Ignáce ale myslím lze dokázat, že jeho důraz na sólobiskupa byl součástí jeho boje proti herezím. Myslím, že bych to mohl doložit z primárních i sekundárních zdrojů.
Tento Ignácův (a asi nejen jeho) „program“ se pak přenesl na celou církev a v následujících staletích ji uschopnil nejen k zásahům proti herezím (přes hierarchii autorit se korekce prosazují lépe než mimo ně), ale i k politickým úspěchům (vedoucí reprezentovali určitý hlas lidu).
Neviem a nepoznám autora tohto komentára, no cítiť z neho ohradenie sa proti ako anti. Buď je to človek z Rkc, alebo jej podobnej sestry, ale nevyslovuje pravdu v tom, čo sa týka toho protimluvu", rímskokatolická, tak sú totiž vedené ovečky tejto cirkvi a tak sa aj titulujú osobne. Napokon, ak sa jedná o povstanie tejto mocnej organizácii.. je tvrdenie tohto človeka zavádzajúce a akoby chcel „mermomocí“ očistiť (ospravedlniť, či skôr okrášliť, alebo ešte lepšie položiť do krajšej pozície). Považujem to za zavádzajúce a klam. Pretože všetci, ktorí milujeme Pravdu, vieme skutočnú pravdu o tejto cirkvi, ktorá si už tak očividne zvrchovane počína, že už len Boží trón uchvátiť… Veď to máme ako na dlani, všetky evanjelikálne cirkvi na Slovensku sa jej poklonili a v tzv Ekumene jej zobú z poškvrnenej ruky. Neviem, Michael, pokiaľ mu chceš ustupovať, ale jasne sa mi vidí, že si postavený do pozície Rozhodnutia, t.j. Pravda, alebo lož! Tak totiž jedná Boh, On neznesie polopravdu a skreslenie Jeho slova, Jeho slovo je ako dvojsečný meč a rozdeľuje až do špiku kostí! Zostaň verný svojmu poznaniu a Duchu, ktorý Ťa vedie. Nedaj sa opiť rožkom, ako mnohí aj solopastori z evanjelikálnych cirkví… Už si ich rkc kúpila, ale sám povedz za akú cenu? Komu je ľahostajné trpieť celú večnosť v horiacom jazere nuž prosím, nech si ide! Ty máš však vedenie Duchom Pravdy a to je zodpovednosť pred Bohom – nedaj sa opiť rožkom. Takto to totiž svedčia i mne a mnohým z nás tí, ktorí smerujú tam, kde bude plač a škrípanie zubami. Akoby oni poznali Božiu pravdu a my sme pobľúdené ovce, ktoré treba zahnať do spoločného košiara… A takto to robili i za Pánových dní na zemi farizeji. Božia pravda sa im však vysmieva a vraví: Moje myšlienky nie sú vaše myšlienky a moje cesty prevyšujú vaše cesty… To, čo mnohí svojim ľudským mudrovaním povýšili za pravdu, Boh zmieta a vraví: toto je váš blud, moje myšlienky sa nestotožňujú s vašimi, akoby nám zanechal: Neverte im! Chcú vypadať lepšie a pekne pred ľuďmi, ale ich reč je klam a zápach mŕtvolných kostí… Sú posledné časy a prídu mnohí zvodcovia v ovčom rúchu… Nech je tento človek ktokoľvek, nevraví pravdu, ale chce obhajovať neobhajiteľné, neviem, možno je tiež ekumenista, možno je sám rkc člen, možno chce zakryť nahotu tej rkc! Prosto: nemá pravdu: Rkc sa svojou mocou a nekalými praktikami, hromadením majetku a zakrývaním pravdy, krvilačným uchvátením národov – krížiackými výpravami a mnohými smilstvami postavila na vrchol ľudskej moci na zemi. Jej pravé meno je známe tým, ktorí sú Kristoví! To nie je môj názor, to je názor mnohých, ktorí sa nesklonili, aby sa jej podriadili a volia radšej byť outsidermi, na pokraji, ale zato verní v zástoji si učenia Pána a JEHO prvotnej cirkvi, ktorá nemá pozemské meno, ktorá sa skladá z jednotlivcov, ktorí sa nepodriaďujú ekumene a nechcú so smilnicou mať nič spoločné… Vyjadrila som tu niečo málo z toho, čo si o tomto komentári myslíme viacerí… Doteraz, Michael, si šiel rovno, prosím, veľmi prosím, zostaň verným Pánovým! Prichádza čas rozhodnutia a každý z nás bude počuť syčavý hlas zvodcu… Bdejte teda, aby vás nezviedol! AMEN!