Podle Kierkegaarda je ironie královnou nepřímé komunikace. Je vhodná v případě, kdy víme, že naši posluchači dané poselství nechtějí přijmout, takže je potřeba předat jim jeho úplný opak, který pouze u bystrých posluchačů vzbudí pochybnost o dané věci. Kierkegaard říká, že ironie je předstírání nevědomosti, kdy se zcela vážně uvádí něco, co zcela vážně neplatí1. Mistrné příklady takové ironie nacházíme v prvním listě Korintským. Problém ironie v psaném textu spočívá v tom, že k jejímu rozeznání se člověk potřebuje dokonale vcítit do kůže původního posluchače. Bez podrobné znalosti textu, detailů vztahu mezi adresátem a příjemci a toho, co se pokládalo za obecně známé, nám může ironie uniknout, jak naznačím v tomto článku.
1Kor 1,5–7
Neboť v něm jste byli ve všem obohaceni, v každém slovu i v každém poznání,
tak jak bylo mezi vámi utvrzeno svědectví Kristovo,
takže nemáte nedostatek v žádném daru milosti a dychtivě očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista.
Jakkoli se na tuto pasáž dívám, stále docházím závěru, že ji Pavel nemohl myslet vážně. Byť by ji nezamýšlel jako sarkasmus, zamýšlel ji nanejvýš jako zbožné přání nebo dobrozdání posluchačům, jako úlitbu jejich egu ve prospěch následujícího argumentu. Pavel zde píše, že
- v Kristu byli korintští „obohaceni, v každém slovu i v každém poznání,“ což Pavel vzápětí popírá v kapitolách 2 a 3, kde naznačuje, že korintští jsou „nedospělí v Kristu“ s nimiž nelze hovořit o pravé moudrosti (srov. 1Kor 3,1 s 2,6).
- „nemají nedostatek v žádném daru milosti“, ovšem kromě toho nejvyššího, jímž je láska (1Kor 11,21; 12,31). Dary, které mají, navíc nepoužívají k budování (14,17).
- „dychtivě očekávají zjevení našeho Pána Ježíše Krista“, což nebyla pravda, protože někteří mezi nimi říkali, že vzkříšení z mrtvých není (15,12) a že tudíž není co očekávat (srov. 2Tm 12,18).
1Kor 4,8–10
je ironií už od prvního písmene. Pavel zde píše:
Už jste nasyceni, už jste zbohatli, bez nás jste začali kralovat. Kéž byste kralovali, ale tak, abychom i my kralovali spolu s vámi.
Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.
My jsme blázni kvůli Kristu, ale vy jste rozumní v Kristu; my jsme slabí, vy však silní; vy slavní, my beze cti.
Na této ironii je zajímavé, že odráží pozadí korintského konfliktu. Při pozorném čtení listu zjišťujeme, že ústřední problém v 1. Korintským nespočíval ani tak v Pavlově kárání etických a morálních přestupků znesvářených skupin, ale v tom, že sbor se obrátil proti svému zakladateli. Pavel v listu neadresuje jednotlivé skupiny a nehovoří o jejich teologických rozdílech. Když pak silně kritizuje morální, etické a teologické přestupky, vždy má v hledáčku celý sbor a nezaměřuje se pouze na jednu skupinu 2. Šlo zde jednoduše o to, že určitá vlivná skupina ve sboru „vedla církev jako celek směrem k anti-Pavlovskému podání věcí“. Jádrem teologického sporu pak bylo to, že Korintští odmítali slovo o kříži a domnívali se o sobě, že jsou již duchovní (pneumatikos) a dosáhli plnějšího poznání, než sám Pavel3. Hloubka jejich omylu sahala až k domnění, že jejich charismatická zkušenost, čili to, že jsou pneumatikoi (duchovní), jim je zárukou jejich sofie a gnóze, tj. moudrosti a poznání, a to prosím bez kontinuity této sofie a gnóze s etikou a morálkou. Toto ponětí diskontinuity mezi tělesným jednáním a duchovní zkušeností jim umožnilo například být nadutými, i když bylo v jejich středu „smilstvo, jaké není ani mezi pohany“ (1Kor 5,1) nebo směle obhajovat návštěvu nevěstky (6,16)4.
Toto hrozné odklonění se od Pavlova evangelia mohl zcela neúmyslně nastartovat Apollos, který byl nejspíše výřečnější, než Pavel, jehož „dopisy byly závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá“ (2Kor 10,10). Craig Keener zde upozorňuje, že spor Pavla s Korinťany v jistém smyslu připomíná spor nevraživost mezi rétory a filosofy. Zatímco profesionální rétoři dbali na pravidla argumentace, filosofové si zakládali na vnitřní kvalitě své pravdy. Pavel se tak podle Keenera de facto stylizuje do role Božího filosofa, u nějž nejde ani tak o vemlouvavá slova lidské moudrosti, tj. rétoriku, ale spíše o pravdivost jím hlásané zvěsti o kříži, která by neměla být posuzována dle standardů rétoriky jako akademické disciplíny prvního století (1Kor 1,17–2,10; 3)5.
Když tedy Pavel říká, že „bez nich začali kralovat“, naráží na hořkou pýchu korintských a přeje si, aby mohl „kralovat spolu s nimi“. Když píše, že se stal „divadlem světu i lidem“, naráží na pomluvy a soudy ze strany korintských (9,3). Když říká, že on je blázen kvůli Kristu a oni rozumní v Kristu, ironicky naráží na jejich špatné pojetí moudrosti, jenž nepočítá se slovem o kříži.
1Kor 11,2
Chválím vás, bratři, že ve všem na mne pamatujete a držíte se mých pokynů, jak jsem vám je předal.
Tento verš je buď docela normální pochvala, nebo jde o nejkousavější ironii v celé korintské korespondenci. Jak by mohl Pavel chválit korintské za dodržování jeho instrukcí, když je před tím deset kapitol v kuse kárá a kárá je i v bezprostředním kontextu za to, že nějaký muž možná chce obhajovat své dlouhé vlasy (11,16) a že se schází „spíše k horšímu než k lepšímu“ (11,17). (Pokud jde o pokrývání vlasů, doporučuji skvělý článek, k němuž se proklikáte na blogu Bena Stanhopa. Jde o článek od Troye Martina v JBL. Dokazuje se v něm, že v Korintu prvního století se vlasy „vědecky“ pokládaly za erotický orgán, který spadal do stejné kategorie jako pohlavní orgány, pročež byla představa cudnosti nutně spojena s jejich pokrýváním.)
Zde končí první část tohoto článku. V příští části budu hovořit o tom, že ironii vnímám i v 1. Korintským 14,33b-35, tj. v oné slavné pasáži o mlčení žen ve shromáždění. Zůstaňte naladěni.
Dovolil by som si ešte jednu otázku – keď Korintskí mali obdarovania a stratili ich v pýche a mudrlantsvte, ako je to s nami? Aj ja som musel s týmto pokušením bojovať. Či skôr Duch Svätý to vybojoval, keď som bol už zaslepený…
Ako je to s Vami, s Vašimi študentami a učiteľmi?
Buduje sa „bohatstvo“? Alebo pokora a uvoľňuje sa miesto pre Lásku s veľkým L?
Nehovorím, že múdrosť je zlá, veď sám práve študujem a som v pozícii profesora na NationsUniversity (tam sú neplatení, netreba závidieť ;-)), ale práve preto viem zvnútra, aká je to klzká pôda.
Narážíte na otázku, na niž nikdy nelze dokonale a definitivně odpovědět. Pokud jde jen o školu, kde pracuji, velký důraz se klade na učednictví a praktický výcvik studentů. Na rozdíl od mnoha teologických fakult a seminářů máme povinné modlitby, bohoslužby a docela náročnou praxi. Myslím, že k nějaké akademické odtrženosti od reality máme dost daleko a pokaždé, když někdo na naši školu naráží jako na „akademickou“, odpouštím mu jeho hlubokou nevědomost. (A v duchu si přeji, aby měl pravdu :-)
Vaši otázku toto samozřejmě nezodpovídá. Touha sjednotit intelekt a vůli je těžko měřitelná. Za sebe mohu říci, že je to náročné.
Vizte tento citát od Luthera:
Finta je v tom neopustit intelekt a smysly a přesto se povýšit nad bytí a nebytí.
Re: Mali všetky duchovné dary okrem lásky…
Toto je nemožné, lebo Boh, teda aj Duch Svätý je láskou. Oni pôvodne mali tie dary, ale „zbohatli“ a kto začne „byť bohatý“ v tomto zmysle, stráca Boha, lebo sa sám „stáva“ svojim bohom.
Korintským vlastne ostali iba tie jazyky. Ale bez Ducha Svätého. Mám ku Nemu úctu a aj ku jazykom, keď ich dáva On. Ale táto charizma sa dá falšovať najľahšie.
Velmi přátelsky a v mírném a laskavém duchu si dovolím připojit také jednu „ironickou poznámku“:
Myslím, že už začínám pozvolna chápat, proč tolik čeští letniční brojí proti studiu teologie :-)
S pozdravem,
kolenologii třikrát nazdar! :-D
AF
Je pravdou, že Pavol naozaj niekedy ironizuje. Ale tento článok je príliš násilný. Pozrel som si:
„dychtivě očekávají zjevení našeho Pána Ježíše Krista“, což nebyla pravda, protože někteří mezi nimi říkali, že vzkříšení z mrtvých není (15,12) a že tudíž není co očekávat
Áno, Korintský zbor poväčšine dychtivo očakával, ale niektorí (teda málo ľudí) vnášali opačné učenie. A Pavol väčšine dáva argumenty do rúk, aby to očistili. V tom nevidím nič ironické.
Pokiaľ ide o smilstvo, Pavol menoval páchateľov a doporučil trest. Teda opäť nešlo o všeobecný jav.
Skôr to vyzerá, že Korintskí si boli sebaistí svojimi kvalitami a tak im unikalo, že sa blíži síce malá, ale nebezpečná hrozba od niektorých jednotlivcov.
Váš postřeh je docela správný a de facto vyvrací „ironičnost“ 1Kor 1,5–7, což uznávám zde podobně jako níže.
Zároveň se nám zde otevírá otázka, ke komu a kdy Pavel v 1Kor mluví. V 15,12 hovoří o některých, ale pokud jde o případ smilstva, zdá se mi, že mluví ke všem, kdo to trpěli a byli navíc nadutí (5,2).
Někteří vykladači proto říkají, že teologický problém na pozadí spočíval v „přeuvědomělé eschatologii“ Korinťanů, která je vedla právě k těmto jednotlivým excesům, tj. k tolerování smilstva a k tolerování učení, že není vzkříšení. Tato „přeuvědomělá eschatologie“ by Korinťany vedla k tomu, že by svá fyzická těla pokládali za nedůležité přívěšky povznesených duší a že tudíž tělesné morální jednání nebo tělesné vzkříšení není důležité.
Jestliže to bylo tak a jestliže tento problém „přeuvědomělé eschatologie“ Pavel cítil jako problém celého sboru, pak by 1Kor 1,5–7 opravdu zaváněla ironií, protože i kdyby samotné smilstvo a falešné učení bylo záležitostí jednotlivců, úrodnou půdou pro tyto nešvary a jejich tolerování byl celý sbor.
Uznávám ale, že důkazy pro ironičnost 1Kor 1,5–7 nejsou definitivní. Jiná řešení jsou neméně přijatelná.
Dovolím si poznámku.
1K 1,5–6 nelze chápat jako ironii, protože tyto verše tvoří část oddílu, který ve 4. verši (ČSP):
4 Stále za vás děkuji svému Bohu za Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši:
5 Neboť v něm jste byli ve všem obohaceni, v každém slovu i v každém poznání,
6 tak jak bylo utvrzeno mezi vámi svědectví Kristovo
7 takže nemáte nedostatek v žádném daru milosti a dychtivě očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista.
Tvrzení, že slova z 1K 1,5–6 jsou ironií, by mohlo znamenat, že se Pavel ke svému Bohu modlil ironicky.
Jde tedy spíše o typicky Pavlovský přístup k problémům v církvi, totiž předně o vyjádření pozičního ideálu v Kristu, kterým následně Pavel zdůvodňuje důležitost změněného chování.
Srovnej následující z mnoha podobných příkladů (závorky jsem přidal):
1. Zdůraznění ideálu
Ef 2,4n – Bůh nás (již) probudil k životu spolu s Kristem a jeho milostí (již) jsme spaseni
Ef 2,6 – Bůh nás (již) vzkřísil a (již) posadil na nebeský trůn
Ef 2,19n – máme (již nyní) právo Božího lidu, jsme spolu s Izraelem stavbou postavenou na základech Kristových apoštolů a proroků
2. Zdůraznění potřeby měnit své postoje a skutky
Ef 4,1 dále – A jelikož je nám darováno tak vznešené postavení v Kristu, máme svým životem dělat Bohu čest…
Souhlasím, že bezprostřední kontext a např. Ef 2 mé teorii nenahrává. Mohl bych se tedy spokojit s tím, že 1Kor 1,5–7 je něco jako „vyjádření pozičního ideálu v Kristu“. Je to dobré řešení.
Na druhou stranu, Pavel ironie a dalších silně konfrontačních prostředků hojně používá skoro v každé kapitole listu. I v případech, kdy vše vypadá normálně a kulantně, je na pozadí výtka a kibicování. Na konci listu jsou korintšní summa summarum nemoudří, nedospělí, neinformovaní, neduchovní, nadutí, svárliví, žárliví, bez lásky, na bohoslužbách mají zmatek a neumí používat duchovní dary. Nadto neočekávají příchod Krista a slovo o kříži zanedbali.
Toto mě přivádí k myšlence, že sami adresáti, pokud neznali Pavlovu rétoriku pozičního ideálu v Kristu, mohli pokládat 1Kor 1,5–7 za ironii.