Toto je úvaha, kterou jsem sepsal v říjnu 2020 pro náš sboreček v Čáslavi.

List Jakubův je možná záznamem kázání, které Jakub, bratr Páně (Ga 1,19; Jakuby máme v Novém zákoně čtyři. Viz Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 546.), přednášel křesťanským sborům v Judsku a Galileji. Tak jako jiní pisatelé Nového zákona i Jakub adresoval problémy svých posluchačů. Pokud bychom tyto problémy měli vyvodit ze samotného textu, byly jimi:

• Rozlišování lidí podle společenského postavení (1,9–11; 2,1–9; 5,1–6),
• nedbalost o chudé (1,27; 2,15–26; 5,1–6),
• prostořekost, hněv a zlá slova (1,19–20; 3,1–16),
• slabá aplikace víry konkrétními skutky (2,14–26),
• malá víra a sebestřednost při modlitbě (1,5–8; 4,1–10; 5,13–18),
• únava ze zkoušek (1,12).

S podobnými věcmi se potýkáme všichni. Příčina a řešení těchto nešvarů se ukazuje v pasáži, která je možná v celém Jakubově listu nejzajímavější, protože poskytuje příležitost pro porozumění jeho hlavní myšlence v kontextu celého Nového zákona. Jde o verše 1,21–25:

21 Proto odložte veškerou nečistotu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc zachránit vaše duše.
22 Buďte však těmi, kdo slovo činí, ne pouze posluchači, kteří klamou sami sebe.
23 Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář;
24 podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl.
25 Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.

V. 21. Co znamená „přijmout zaseté slovo“? Jakubovi adresáti byli určitě dobře seznámeni se „slovem“ Starého zákona. Zde se ale píše o slově, které má moc zachránit duše. Šlo o něco nového, co samotná znalost Hebrejské Bible nemohla dát (2Kor 3,6). O stejné moci hovoří apoštol Pavel jako o „moc[i] k záchraně pro každého, kdo věří“ (Ř 1,16). V listu Římanům Pavel popisuje, že jde o moc zjevenou v dobré zprávě o Ježíši Kristu, díky němuž můžeme být před Bohem „ospravedlněni“, čili mít s Ním proměňující osobní vztah bez jakékoli překážky. Podmínkou tohoto vztahu je víra, která vzniká ze slyšení slova o Kristu (Ř 10,17). Pavel i Jakub tedy dosvědčují, že slovo o Kristu má moc proměnit tvůj život a zachránit tvou duši, pokud ho přijmeš, když je ve tvém srdci zaseto.

Vv. 22–24. Jakubovi ale ležel na srdci zlozvyk těch, kdo si rádi vyslechnou něco nového, rádi to prodiskutují, ale zůstávají pouhými posluchači. Aby mohlo Slovo, které má moc zachránit duše opravdu fungovat, musí prorůst hlavu, srdce i ruce, čili to, co každý den děláme, na co neustále myslíme a co cítíme. Jako velmi podnětný příklad Jakub uvádí pomyslného výtečníka, který hledí do zrcadla, rozjímá nad svým obrazem, možná se mu i líbí, jak vypadá, ale jakmile od zrcadla odstoupí, zapomene. Jde o člověka, který čte Bibli, poslouchá kázání a líbí se mu, co slyší. Je Boží dítě, má zaslíbení věčného života, možná se i těší z duchovních darů a už se v tom „zrcadle“ vidí jako v nebi, ale když od tohoto vskutku lichotivého zrcadla odstoupí, zapomene, co to znamená pro jeho život tady a teď.
Prosím Boha, aby mi na tento nesoulad v mém vlastním životě ukazoval. Kéž mi dá dobrou paměť, abych ani v chvíli nervozity, stresu a nezdaru nezapomněl, kdo v Kristu jsem.

Jak tedy křesťan v tom pomyslném duchovním zrcadle vypadá? O definici se pokusil opět apoštol Pavel ve 2. Korintským 3. Je to kapitola, v níž klade do kontrastu službu Mojžíšovu ve Starém zákoně se službou Ducha v Novém. Pavel zde naráží na „roušku“, kterou Mojžíš nosil, protože jeho tvář od Boží přítomnosti zářila a představovala tak jakýsi odraz Boží slávy mezi Izraelci. [Ano, Mojžíš nosil roušku! Bylo to ale z jiného důvodu, než proč ji musíme v některých situacích nosit dnes (Ex 34,28–35). Zajímavostí je, že překlad veršů 29, 30 a 35 nebyl vždy zcela jasný, takže např. Vulgáta (latinský překlad ze 4.-5. stol.) uvádí, že Mojžíš byl „růžkatý“. Proto renesanční sochař Michelangello zobrazil Mojžíše tak, jak jej zobrazil – s rohy.] Podle Pavla jde o symbol duchovní „roušky“ bránící v porozumění Písmu. Jakmile se tento závoj z našich tváří odstraní, jakmile se člověk obrátí k Pánu, spatřujeme „s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha“ (2Kor 3,18). Ano, pokud jsi uvěřil v Krista, duchovní rouška ze tvé tváře spadla. Nyní se můžeš dívat do onoho duchovního zrcadla a vidět v něm Krista v Jeho slávě a dobrotě. A čím déle se na Jeho obraz díváš, čím více se soustředíš na Krista, jak ti ho představuje Bible a tvá vlastní zkušenost, tím více jsi proměňován/a k Jeho obrazu.

V. 25. Každý ví, že nejlepším lékem na špatnou paměť je opakování. Proto Jakub radí „zahledět se do dokonalého zákona svobody“ (srov. s 1Kor 3,17) a „vytrvat“. Kdo vytrvá a nezapomene, ten bude dle Jakuba blahoslavený. (Jakub používá řec. termín makarios. Nachází se např. i v Mt 5 a lze jej překládat jako „požehnaný“ ve smyslu netoliko „šťastný“, ale spíše „přítomný v zóně Boží blahosklonné přítomnosti“.) Ten obraz v zrcadle, jak vysvětluje Pavel, je obraz oslaveného Krista. Jan píše, že až se Kristus zjeví, „budeme [mu] podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1J 3,2). Už nyní ale díky „prvotinám Ducha“ přijímáme „podobu Božího Syna“ (Ř 8,23.29; srov. 13,14), protože už nyní můžeme hledět na Krista, který se nám ukazuje, když čteme Bibli, modlíme se, přemýšlíme o Božích věcech a chválíme Ho. Čím víc na Něj hledíme, tím víc jsme jako On.

Podle Jakuba je však potřeba nejen hledět, ale i dělat. Nejen vidět Ježíše v duchovním zrcadle, ale i konat jako On. Jedním z nejostřejších veršů v Jakubově listu je 4,17: „Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích“. Jakub chce, abychom byli „činiteli skutku“, který vyplývá z toho, co vidíme v Kristovském zrcadle. Oč přesně má jít? Sám Jakub své čtenáře povzbuzoval k následujícímu:

1. Usilovat především o moudrost (1,5; 3,13–17),
2. rozsévat pokoj (3,18),
3. odvracet hříšníka od bludné cesty (5,19–20).

Moudrost, pokoj, zájem o ty, kdo bloudí v hříchu, je podle Jakuba známkou požehnaného (tj. „blahoslaveného“) jednání. S ohledem na Jakubův důraz v tomto kontextu ale nejde o abstraktní ideály jakési „pokojné moudrosti“. Jde o výzvu ke každodennímu cílevědomému rozsévání pokoje a k úsilí o moudrost v jakékoli situaci. Ne vše, co máš na jazyku, je vhodné ihned říci. Rychlá odpověď není nutně ta nejlepší. Usilovat o moudrost chce někdy čas a je to běh na dlouhou trať. Moudrost nekoupíš u stánku s denním tiskem. I odvrátit hříšníka od jeho cesty je mnohdy, jak mnozí z vás ví, velká investice a běh na dlouhou trať.

Pokud se ti zdá, že je příliš obtížné být jako Kristus a příliš snadné zapomenout, podívej se znovu do zrcadla. Podívej se na Krista, čili na obraz, který má být obrazem tvým. Když se modlíš, chválíš Boha, čteš Bibli a mluvíš s lidmi o Božích věcech, je to jako kdyby se obraz Krista z toho duchovního zrcadla krystalizoval v tobě. A to je úžasné a žádoucí. Proč v tom tedy nepokračovat? Podívej se do zrcadla!