5Srpen2023

Hereze a jak na ně

Tento článek původně vyšel v Mládežnickém měsíčníku 2023/6 sboru AC Čáslav. Tato verze doznala několika úprav, ne však zásadních změn.

Termín hereze chápeme v kontrastu s významově opačným termínem ortodoxie. Zatímco ortodoxie označuje „pravé hledisko“ (doslovně z řeckého orthos a doxa), hereze označuje odlišný názorový směr (takto z řeckého hairesis, což znamená „volba“ či „názor“). Za to, co je ortodoxní a tudíž nikoli heretické, se pokládá učení Starého a Nového zákona, jak jej vykládali apoštolé a otcové rané církve, což byli žáci a žáci žáků prvních apoštolů a lidé, kteří se jejich učení drželi.

Ortodoxie a hereze jsou pojmy, které se týkají intelektuálního obsahu ústních a písemných projevů. Oborem teologie, který se obranou proti herezím zabývá, je apologetika (tj. obhajoba víry), která se s herezemi opět utkává ústním a písemným projevem. Ve vztahu k církvi směřuje apologetika dvěma směry, a to dovnitř a ven. Směrem ven brání ortodoxii proti nekřesťanským pokusům upřít víře v Krista věrohodnost, směrem dovnitř brání pokusům, které chtějí ortodoxii třeba i pod rouškou líbivých pohnutek připravit o její původní obsah. Apologetou je pak svým způsobem každý křesťan. Dle apoštola Petra máme všichni být „stále připraveni k obhajobě“ naděje, kterou máme v Kristu. Z tohoto verše vyplývá, že bychom měli být připraveni nejen prezentovat svou naději nevěřícím, ale také hájit její ortodoxní intelektuální obsah před heretickými a tudíž nelegitimními verzemi.

Sám Nový zákon ortodoxii vyzdvihuje a před herezemi varuje. Ježíš učí „s pravomocí“ (Mk 1,27; Lk 4,32) a varuje učedníky před učením farizeů a saduceů (Mt 16,12; Mk 12,38). První církev „zůstávala v učení apoštolů“ (Sk 2,42). Pavel se raduje, že se adresáti jeho dopisu stali „poslušnými vzoru učení“ (Ř 6,17; 2Te 2,15; 1Tm 4,6) a varuje před těmi, kdo proti tomuto vzoru působí roztržky (Ř 16,17). Varuje také před nestálostí v učení (Ef 4,14; Žd 13,9), která má dle Pavla vyvrcholit v posledních dobách. Tehdy má být „učení démonů“ dokonce tak silné, že lidé nebudou moci zdravé učení vůbec snést (srov. 1Tm 4,1; 2Tm 4,3)! Z těchto veršů může vyplývat, že původ herezí je v zásadě démonický, protože jejich skutečným záměrem není volnomyšlenkářství jako projev náboženské svobody, ale jeho pravý opak – pokřivit vnímání člověka do té míry, aby nebyl schopen vnímat evangelium už ani jako jednu z myšlenek.

Proč na tom záleží?

Proč vlastně Nový zákon na zdravém učení tolik trvá? Proč nestačí shodnout se na jakémsi „besídkovém minimu“ a ve složitějších otázkách si ponechat svobodu? Proč se například Jan pohoršuje nad učením Nikolaitů v Pergamu a nad působením takzvané Jezábel v Thiatyrech (Zj 2)? Šlo přeci dost možná o sympatické lidičky, kteří rádi navštěvovali sbor a rádi v něm sdíleli své zajímavé myšlenky. Proč to proti nim tolik hrotit?

Abychom porozuměli nesmírné důležitosti ortodoxie a nebezpečí hereze, musíme se na věc podívat v širších souvislostech. Záležitosti učení ovlivňují naši duševní orientaci, avšak učení není to jediné, co církev činí církví. Učení vede k praxi a praxe ke zkušenosti. Tyto tři složky, doktrína, praxe a zkušenost, jsou třemi rozměry života církve podobně, jako rozum, vůle a cit jsou rozměry osobnosti jednotlivce. (Jde vlastně o tři vrcholy Aristotelova rétorického trojúhelníku, jimiž jsou logos, ethos a pathos.) Při odebrání kteréhokoli z těchto rozměrů křesťanství přestává existovat. Bez zkušenosti jde o mrtvé náboženství, bez praxe jde o prázdné povídání a bez doktríny se z křesťanství stává něcismus, který čemusi věří a neví čemu. Tyto tři složky se vzájemně formují. Zkušenost ovlivňuje doktrínu, praxe vytváří prostor zkušenosti a doktrína formuje praxi. Z tohoto důvodu je doktrína nezbytná a její obsah zásadní. Nikdo totiž nedokáže autenticky žít v rozporu s tím, čemu opravdu věří.

Kdo rozhoduje, co je hereze a co ne?

Kdo má ale právo novozákonní učení definovat? V dobách apoštolských otců byla autorita k definování pravého učení svěřena do rukou koncilů, tj. velkých a často velmi dlouhých porad mnoha biskupů z celého světa. Těmto koncilům vděčíme například za ustanovení kánonu Nového zákona, definování nauky o Trojici a o Kristově plném božství a plném lidství. Koncily prvních čtyř staletí vymezily křesťanské ortodoxii prostor. Během středověku však byla autorita tradice narušena dramatickými politickými událostmi. Po pádu Říma se kulturní těžiště křesťanství začalo přesouvat dále do Evropy. Velké schizma vrhlo stín na otázku, kdo je vlastně oprávněn koncily svolávat a určovat jejich program. Nástup protestantské reformace pak znamenal v podstatě konec možnosti spojovat obecný pojem tradice s jednou církevní organizací, protože se velmi rychle vynořily tradice luterská, kalvínská, novokřtěnecká a mnohé další, které se úspěšně dovolávaly apoštolské autority aniž by respektovaly autoritu Katolické církve.

Jak tedy definovat ortodoxii dnes? Jak zjistit, zda náhodou my sami nejsme „hnáni každým větrem učení“ (Ef 4,14)? Co když jsme heretická sekta, ale nevíme o tom!? V době náboženského relativismu, kdy si o sobě každý může myslet, že právě jeho učení je to pravé, by někdo mohl poznamenat, že na tuto otázku nelze objektivně odpovědět. Dle mého názoru však i v dnešní době můžeme pravé učení poznávat, ověřit, vysvětlit a aplikovat. Jeden takový výborný recept na rozeznání hereze od ortodoxie si můžeme vypůjčit od Johna Wesleyho. Někdy se mu říká „wesleyánská čtyřstranka“ (ang. wesleyan quadrilateral).

Nuže vězme, že aby nebylo učení heretické, …

  1. musí být založeno na jednoduchém výkladu určité pasáže Písma. Ano, některé pasáže jsou na výklad složité, avšak je velmi málo pasáží, které by čtenáře dobrého moderního překladu (např. ekumenického, studijního, jednadvacítky) zavedly při pozorném čtení na scestí. Základním technickým vodítkem je dbát na kontext. Písmo se také díky působení Ducha často tomu, kdo hledá, samo jakoby rozluští. K ovšem tomu dlužno podotknout, že ti, kdo slovem slouží, by měli mít alespoň základní kurz výkladu Bible, aby se v těch trošku složitějších pasážích nedopouštěli zbytečných chyb a aby nenaletěli zbožně vypadajícím, lákavým herezím.
  2. Musí být podpořeno zdravým rozumem. Rozum nám dal Pán Bůh jako zvláštní a výborný dar. Že jej mnozí zneužívají neznamená, že je to dar špatný. Rozumem můžeme posoudit, zda je učení správné nebo nikoli. Pokud se nám nějaké učení zdá na první pohled padlé na hlavu, nejspíš to tak opravdu bude. A pokud někdo učí něco duchovního a líbivého, ale v přímém rozporu s historickými či přírodovědnými fakty, je to šarlatán. Z teologického hlediska je to tak proto, že pravý Bůh je ve své podstatě pravdivý. Žádné učení proto nemůže být v rozporu s tím, co se objektivně stalo nebo co je součástí všeobecného Božího zjevení v přírodě. To neznamená, že máme kapitulovat před útoky nevěřících přírodovědců! Apologetika i jim dokáže odpovědět. Znamená to, že si musíme vše ověřovat, stále se ptát a používat rozum na sto procent. (Samozřejmě slušně, abychom tím rozumováním někoho neobtěžovali. :-)
  3. Musí se shodovat s tradicí. Tradice je to, co společenství věřících v minulosti přijalo a nyní to chce předávat dále. Svým způsobem může mít každý sbor, každá církev a každé hnutí svou vlastní tradici. Tradice ovšem ze své podstaty na něco navazuje. I náš či váš sbor má tradici, která se vine dlouhou historií církve až k samotnému počátku svědectví o tom, že hrob je prázdný. U každého učení, které se zdá nové, svěží a jaksi objevné, si musíme položit otázku, zda je či není ve shodě s tím, co jsme přijali a co chceme předávat dále. Je to trošku jako když pracujete na nějakém referátu. Ve své vlastní práci se sice můžete přiklonit k tomu či onomu názoru, avšak jako výzkumníci stojíte na ramenech velikánů, z nichž čerpáte. Vzepřít se jim a blábolit si něco svého je sice možné, ale značně nemoudré. Sami ti velikáni spolu třeba vzájemně nesouhlasí, ale základní data daného oboru a jeho cíle jsou stejné. V našem případě je základním faktem Boží zjevení v Kristu, o kterém svědčí Bible a cílem oboru pokračovat v tomto svědectví v moderní době. Zatímco čerpáme z těch, kdo nás předešli do nebe, hledíme na Ježíše, u kterého to všechno začalo i skončí a podle toho vyučujeme ty, kdo mají přijít po nás. Tak se i my postupně stáváme součástí tradice.
  4. Musí mít oporu ve zkušenosti. Učení, které nefunguje v praxi, je pravděpodobně špatné. Učení, které neodpovídá zkušenosti, je pravděpodobně nepravdivé. To, čemu věříme, se musí s naší zkušeností protínat. Věříme-li, že Bůh činil zázraky v biblických dobách, měli bychom věřit, že je činí i dnes. Zastáváme-li učení, dle nějž Duch svatý křtí věřícího po obrácení, měli bychom takový křest i ve své zkušenosti vyhledávat. Jde o jednoduchou a velmi cennou pomůcku. Pokud například někdo učí, že křesťan má nárok na zázračné uzdravení, ale zkušenost říká, že řada křesťanů uzdravena nebývá, znamená to, že je dané učení o nároku na uzdravení jednoduše heretické. Neznamená to, že Bůh neuzdravuje, ale že daný učitel o Božím uzdravení vyučoval nesprávně.

Problém apologetiky v letničním hnutí

Jak již bylo nastíněno, hereze je pojem týkající se intelektuálního obsahu ústních a písemných projevů. Neprojevuje se na prvním místě v pocitech nebo praxi toho, kdo ji zastává, ale v tom, co říká a píše. Z toho vyplývá, že zvláště v letničním hnutí, které klade velký důraz na praxi a její úspěšnost a na patos, čili pocitové vnímání víry, je ostražitost vůči herezím snížena a obrana proti nim poměrně složitá. Pokud se někdo vykazuje zajímavou anebo úspěšnou praxí, kdo si apologeta myslí, že je, aby jeho úspěch problematizoval? A pokud někdo tvrdí, že má duchovní zkušenost, kdo si apologeta myslí, že je, aby tento duchovní zážitek racionálně hodnotil? Nový zákon nás jasně nabádá k tomu, abychom kriticky hodnotili jak úspěšnou praxi (Mt 7,16; Sk 8,9–20), tak duchovní prožitky (1Te 5,19–22). V letničním hnutí je ovšem zdravý důraz na rozsuzování poněkud oslaben, takže ten, kdo chce zastat úlohu apologety, musí počítat s nepřízní. Je to asi jako v kouzelnickém světě Harryho Pottera, v němž měl Brumbál potíže obsadit na Škole čar a kouzel v Bradavicích místo učitele obrany proti černé magii.

„[P]odle toho, co říkali, měl Brumbál dost problém na tu práci někoho sehnat.“
„Ani mě to nepřekvapuje, když uvážím, jak ti poslední čtyři dopadli,“ řekl George.
„Jeden vyhozený, jeden mrtvý, jeden přišel o paměť a jeden strávil devět měsíců zavřený v truhle,“ vypočítával Harry na prstech, „jo, už vidím, co máš na mysli.“

Jako člověk, který prožil v Apoštolské církvi posledních 33 let (moje nejranější vzpomínka na AC je 31 let stará), mohu mezi těmi, kdo se snažili bránit různým herezím, počítat docela podobně: nejméně jeden vyhozený, dva mrtví, pár jich „přišlo o paměť“, pár se uzavřelo do pomyslné truhly, atd., atp.

Ten, kdo otevřeně hovoří o problémech v učení, které zastávají vlivné církevní osobnosti a skupiny, pozná svůj úděl. Bez ohledu na vstřícnost a tón, jímž píše, bez ohledu na to, jak se třeba i v naprostém teologickém blábolu snaží nacházet i pozitiva a bez ohledu na svou kvalifikaci a morální profil se u takového člověka shledá, že je „arogantní“, „málo přátelský“, „příliš racionální“, „škrobený“,
„suchar“, „nerelevantní“ (např. pro mládež) a především „nepodřizující se autoritě“. Často dotyčnému nezbude, než letniční hnutí v jeho organizované podobě prostě opustit nebo se stáhnout do jakéhosi disentu. Tento nezralý přístup většiny v letničních církvích je zaviněn tím, že se upřednostňuje to, co říká autorita (ethos) a to, co člověk cítí (pathos) před tím, co tvrdí Bible a rozum (logos). Jakoby se v tom výše popsaném Wesleyho receptu vypustilo Písmo a rozum a zůstala jen tradice a zkušenost. Má tedy vůbec smysl za něčím si stát? Dle mého názoru ano, ale jen pokud do takového zápasu Pán Bůh apologetu povolává.

Příklady novodobých herezí

Co by to bylo za článek o herezích, kdyby jich nezmínil alespoň pár. Když se řekne hereze, vybaví se těm, kdo mají alespoň povšechný přehled o církevních dějinách, hereze prvních pár staletí. Například heretik Markion ve druhém století popíral celý Starý zákon, heretik Arios ve třetím století popíral Kristovo Božství a heretik Pelagius ve čtvrtém století popíral vliv prvotního hříchu na lidskou přirozenost. Některé z těchto herezí mají své pokračování i dnes. Spolu s Markionem dnes popírají Starý zákon někteří zastánci liberální a existenciální teologie, kteří by rovněž Starý zákon raději zrušili. Arianismus má dnes pokračování u Svědků Jehovových. Pelagianismus je herezí, kterou se dnes někteří snaží očistit, protože svědectví Bible stran vlivu prvotního hříchu na lidskou přirozenost je opravdu předmětem diskuse. I Pelagius tedy stále má své stoupence.

To všechno je jistě zajímavé, ale co my? Je i letniční hnutí postiženo herezí? Jen tak pro ilustraci jsem vybral dvě hereze, jejichž odhalení sice vyžaduje trošičku snahy, avšak když se popíší, hned je zřejmé, která bije.

  1. Víra jako tvůrčí síla. Dle tohoto učení Hnutí víry je víra něco jako kouzelná energie. Křesťan, který to pochopí, může vírou měnit realitu, a to pomocí pozitivního vyznávání (čili správného zaklínadla). Stačí tedy vyznat například „jsem zdravý“ nebo „bude probuzení“ a stane se to v souladu s vírou toho, kdo to vyznává. V teoriích takových učitelů samozřejmě existuje celá řada obezliček, které vysvětlují, jak moc takového kouzla vylepšit a proč se kýžený výsledek případně nedostaví. Měkčí verze této hereze pak říká, že člověk může vírou měnit realitu pouze v souladu s Boží vůlí.
    Učitelé této hereze se často odkazují na Židům 11,1, ale jejich porozumění dané pasáži je žel nesprávné. Autor listu Židům zde ani náznakem netvrdí, že víra v cokoli, co si usmyslím, dává dané věci podstatu. Spíše jde o to, že vírou můžeme vidět Boží zaslíbení aniž bychom z nich za svého života cokoli viděli. Ve výsledku tedy tato kapitola učí vlastně pravý opak toho, co chce Hnutí víry učit. Víra byla například podstatou naděje starozákonních hrdinů víry, kteří ovšem svou vírou nic nezhmotnili, „protože Bůh […] nechtěl, aby dosáhli dokonalosti bez nás“. Problém tohoto učení však není pouze omyl ve výkladu jednoho verše, ale především to, že činí z víry, která je morální orientací vůči Bohu, jakousi kouzelnickou moc, čili něco zcela jiného, než čím je. Nu a jelikož to nefunguje, vede to obyčejné lidi k marnému vyznávání čehosi kýženého, potom k rozčarování a nakonec ke ztrátě té víry, která neměla být podstatou zdraví a prosperity, ale vztahu s Bohem.
  2. Učení o delegované autoritě. Toto učení říká, že jestliže „není autority, leč od Boha“ (Ř 13,1), pak nejenže je křesťan povinen respektovat státní moc, ale měl by být také v církvi poslušný svému vedoucímu. Neposlušnost nadřízené duchovní autoritě je dle principu delegování neposlušností samotnému Bohu. Navíc platí, že jelikož je delegovaná autorita v církvi autoritou duchovní, má tato autorita navrch i ve věci výkladu Bible a její duchovní zjevení by její podřízení neměli zpochybňovat. V extrému, který žel nenastával zřídka, vedlo toto učení i v letničních sborech k vytváření autoritářských systémů, na jejichž vrcholu stál nezpochybnitelný vedoucí. Problémem tohoto učení je, že nepočítá s lidskou omylností vedoucích. I pastor, biskup, vedoucí mládeže nebo jakýkoli kazatel, je jen člověk a může se dopustit třeba i v dobré víře chyby a zlého jednání. Každá autorita by proto měla být dle mého názoru konciliární, to znamená spočívat na úsudku většího počtu osob. (Všimněme si, že právě tak to fungovalo ve Skutcích 1, 13, 15, atd.)
    Jednoduše řečeno, v praxi musí být každá autorita v šachu, aby se nevymkla kontrole. Hlavním problémem a důvodem heretičnosti tohoto učení však je, že staví mezi Boha a člověka delegovanou autoritu namísto samotného Krista. Pouze Kristus je jako jediný prostředník mezi Bohem a lidmi hoden poslušnosti (1Tim 2,5; Sk 5,29). Místní vedoucí může jako první mezi rovnými nanejvýš ukazovat na toho, komu poslušnost patří a chce-li snad někoho poučit nebo napomenout, pak jedině podle vzoru toho, kdo „sám sebe zmařil“ (Fp 2,7) a v podobě služebníka myjícího svým podřízeným nohy (J 13) zemřel za ty, kdo ho jako autoritu neposlouchali.

Tři rady stále se učícího apologety

Hereze tu s námi budou vždy a pokud si to uvědomíme, může to být v určitém smyslu přínosem. Jejich plíživá a neodbytná přítomnost nás nutí, abychom nikdy nepřestali klást otázky. Je to, co se vyučuje, biblické? Dává to smysl? Má to oporu v naší tradici? Funguje to v naší zkušenosti? A co když jsme se v bludu ocitli my sami? Co když už tu hereze dávno je, ale my si ji neuvědomujeme? Tyto otázky by nám snadno mohly přivodit zbytečnou úzkost o doktrínu, když se máme především radovat ze spasení a z dobrých věcí, které nám Bůh dává. Klást si je rozhodně musíme! Zároveň pamatujme na tyto tři skutečnosti:

  1. Nejvyšším apologetou je Pán. Bude to on, kdo nakonec „mečem svých úst“ (Zj 19,21) porazí nepřátele a jejich hereze. Je to on, kdo nás svým Duchem „uvádí do veškeré pravdy“ (J 16,13) a dává nám moudrost, poznání a další dary (1Kor 13) podle toho, jak sám chce (1Kor 12,11). Uvědomme si, že jako apologeti nemůžeme zvítězit sami. Ten duch klamu je příliš silný pro jakýkoli lidský intelekt. Pokud je ortodoxie, čili intelektuální stránka víry, důležitá, pak musíme spoléhat na Pána, který je naší víry dokonavatelem (volně Žd 12,2).
  2. I já se mohu mýlit. Někdy na apologetu může dolehnout takový svatý hněv, že by nejradši s válečným pokřikem všechny hereze rozbořil jako Gedeon tábor Midjánců. Ani to není dobrá cesta. Jako člověk se přeci i já mohu mýlit a i moje závěry musí být otevřeny dialogu a případné opravě. Vezměme si příklad disputace nejvyššího apologety Ježíše s vrchním heretikem Satanem. Heretik Satan využil Ježíšovy fyzické slabosti a pokusil se zmanipulovat ho herezí ne nepodobnou té, kterou učí Hnutí víry. Ježíš si měl sám stvořit jídlo, měl využít služeb andělů a měl se poklonit údajnému vládci světa, aby získal světskou moc. Namísto aby Satanovi nadával nebo se s ním dlouho přel, vystačil si Ježíš s lakonickým citováním Písma. Na špatný výklad Satanův odpověděl jednoduchým výkladem jiné pasáže, která na tu zneužitou vrhla nové světlo.
  3. Láska přikryje množství hříchů (1Pt 4,8). Lidé, kteří hereze zastávají, mohou za sebou mít dlouhý život vytrvalého křesťanského svědectví. Takovým lidem nemá apologeta právo ubírat na cti. Má příležitost sloužit jim trpělivým vyučováním (2Tm 4,2). Jedině pokud se hereze nakontrolovaně rozlévá, má apologeta právo zakročit rázněji, ale vždy pouze proti učení a nikdy proti důstojnosti bratra, který ho ve svém podvedení zastává. Bůh si nejvíce cení lásky k bližnímu. Ne proto, že by samotná láska mohla herezi vykořenit, ale proto, že láska je nejčistším vyjádřením ortodoxie. Naše poznání pomine, ale láska jako to, oč skutečně běží, nikdy nezanikne (1Kor 13,8). V ní se spojuje logos, pathos a ethos křesťanské ho svědectví.

Závěr

To je tedy má troška do mlýna k nebezpečnému tématu křesťanských herezí. Boj s nimi vyžaduje mnohdy pečlivé studium, odvahu ke konfrontaci a Boží vedení. Stojí to však za to, protože učení definuje to, co v církvi děláme, co prožíváme a pokud je špatné, budou špatné i naše skutky a naše zkušenost. Boj proti herezím není populární a něco nás bude stát. Pamatujme ale, že stejná láska, která přikrývá množství hříchů a překonává naše dnešní poznání, protože je vlastně nejryzejším vyjádřením ortodoxie, je sama předmětem učení i motivem k jeho obraně. To z lásky k Pánu bráníme víru před útoky, aby naše láska obstála a naše svědectví vydrželo, až dokud se vrchní apologeta Ježíš Kristus nevrátí v celé své slávě. Za to se přeci bojovat vyplatí.

Článek „Hereze a jak na ně“ okomentován 1×

  1. Nedávno jsem uvažoval docela podobně. Závěry velkých ekumenických koncilů zatím ještě jednotné církve, které se zabývaly christologií, jsou ve svých krédech velmi pregnantně formulovány. Přitom se často jednalo o kompromisní stanoviska několika znesvářených stran. Pokud se dané skupiny nebyly schopné shodnout na tom, jak to je, shodly se alespoň na tom, jak to není. Typickým představitelem je geniální Chalcedonské krédo.

    Od dob schismatu pak možná všechna rozsáhlejší kréda mají nějaké mouchy, které vidí snad všechny zbylé skupiny, jen ne ta, které se to týká. Daná skupina má v něčem sice pravdu, ale ostatní pohledy ignoruje a nemusí dělat „kompromisy“. Konkrétně: všichni vidí hereze římských katolíků, luteránů, kalvinistů, wesleyánů, darbistů, letničních, charismatiků, jenom ne ti, kterých se to týká. Stojí přeci uprostřed pravdy! Na temeno hlavy si ale sami nevidíme. Nedávno mi dva staří letniční bratři, kteří se se mnou nebojí sejít a které občas navštěvuji, zcela vážně řekli, že letniční došli nejdál a mají nejlepší učení. Ti před nimi a po nich (již) asi nemají to pravé světlo. No, nevím, nikdy jsem si to nemyslel…

    Je zajímavé, že zatím se mi nestalo, že by nějakou herezi nebylo možné „sejmout“ právě na základě starých kréd. Ona i ta hereze „delegované autority“ zastává starou dobrou herezi subordinacionismu a podřizuje Syna Otci v jejich imanenci, a totéž pak aplikuje na hierarchii autorit. Kdyby jen letniční tolik nepohrdali teologií a nevynucovali si různé „výjimky“ ze vzdělávání pastorů, možná by se v „Bradavicích“ nevyučovala (přinejlepším) bílá magie, ale křesťanská teologie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *