Já ti řeknu tajemství té ženy… Zj 17,7

stála krásná jalovička v jatelině, v poli
jen a jen se připustit, však kolem samí voli
starý ale nepřipouštěl, bil ji za to holí
jalovička v nouzi sama skočí na cokoli

aby neskončila coby boty z jemné usně
jalůvka se okotí a zakuklí a usne
její štěně bude hloupé, opeřené, hnusné
ale co, vždyť není-li to mínus, je to plus, né?

narodil se kravce hybrid zlý a rohatý
v říji začal na volečky chlípně tokati
z kravky zatím vyvinul se stěhovavý pták
by moh’ hledět u bizona, zda se má a tak…

bratránek pak bizon dostal slovo poznání
kašírování že, páni, kravku zachrání
telka tetelí se jako moli z potlesku
zvolila si totiž za řemeslo burlesku

ale že je v módě jako fusky v sandálech
potřebuje kráva koně, ať ji učí běh
kouče, vizi a pár plastik, ať se přemění
na klokana se lví hlavou, třema vemeny

ale že je v módě jako píchlý bicykl
bizon odtáh’ pryč, oř ji okřikl
hybrid ji kous do podplečí, zub si rozviklal
jalovička lítá, ječí, já jsem sed a lkal:

---

jaks’ bývala milá, moje jalovičko
když ses v trávě pásla, tvoje bílé líčko
hladké co list másla, když jsi jak lesk sklíčko
lehce poléhala nivu nad vodičkou

vzpomínám ještě co telka krasnaya
jak ses v půlce května rosou pásala
a pak v létě vyšla hřeben na bylinky
jako balšám litná, jak lék od maminky

co se ti to stalo, krávo pitomá?
roh ti drtí bralo, pod kopyty tma
tesáky ti dalo šílenství a hlad
i ten, co tě děsil, začal se tě bát

co se ti to stalo, krávo? Bůh tě spal!
vyzpovídat a v pět ráno zamířit a pal
řezník brousí nože, šíbr smlouvá vpřed
koho bude plec, čí kližka, až tě vyvrhne

zaklesla jsi hlouběj mezi bludné kořeny
strojil jsem se pomoci ti, ale co je mi
vlastně ještě po tom, když své problémy
tropíš beze všeho, šoustáš se všemi

jak jsi byla sličná, jak hřib v kapradí
skolil by Bůh všechny osly, co tě navádí
mělas’ to, co nemá hybrid, ani bizon s koněm
už to nemáš. a tvůj švehol? ale co mi po něm!