V roce 2024 jsem pro časopis Rozmer sepsal článek, v němž stručně představuji křesťanský sionismus a jeho dvě hlavní větve, které v současném evangelikalismu vidíme – apokalyptický (dispenzační) sionismus a neapokalyptický (smluvní či charismatický) sionismus. Ve slovenské verzi je plný text článku k nahlédnutí na stránkách časopisu.

Vztahy křesťanů a židů jsou nesmírně pestré a komplikované. Sám Nový zákon je z určitého pohledu opatrnou teologickou výpovědí o tom, co z judaismu prvního století přejímáme, jak to chápeme odlišně, co naopak odmítáme. I druhů sionismu proto může být spousta a v jemných leč pro někoho podstatných nuancích se vůči sobě jednotlivé druhy mohou vymezovat. Obecně křesťanský sionismus chápu jako snahu o teologické potvrzení nároku etnického Izraele na území Palestiny. S tímto názorem nesouhlasím a tvrdím, že současný „Izrael podle těla“, jakkoli si ho definujeme a jakoukoli roli bude či nebude v Božím eschatologickém scénáři hrát, nemá teologický nárok na území Palestiny.

Dlouhodobým čtenářům tohoto blogu jistě neujde, že jeho autor pochvále či povýtce nepromeškal některé příležitosti, aby poněkud loketnatě vystoupil pro či proti fenoménům spojeným s některými mocnými proudy v českém letničním hnutí. Jsem zlobivé dítě. Jen tak namátkou si vzpomínám, že recenze knihy Vytržení, rozbor teologie Staška Bubika, a zastání se Aleše France, mi přinesly aplaus jako hmyzu, když proletí sálem. Bylo z toho pěkných pár koberečků a kartáčů, kdy jsem stál sám voják v poli, nepěkné přetřásání a nejedna hypertenze. Když se ale dívám na věci dlouhodobě, mám pocit, že mi nikdy nic neublížilo tak, jako mírná kritika křesťanského sionismu a jeho projevů. Jakmile se zjistilo, že nejsem přítelem té církevní židovské pseudokultury a že nebudu hledět na stát Izrael jako na hodiny světa, nýbrž jako na normální stát jako každý jiný, upadl jsem v nemilost. (Samozřejmě ne u všech křesťanských sionistů, z nichž mnozí jsou mými přáteli a s nimiž mi nic nebrání spoluvyhlížet budoucnost a přesný tvar opravdového Božího Izraele.)

Při psaní tohoto článku jsem si významně rozšířil obzory. Zjistil jsem, že křesťanský sionismus se vyvinul z židovského restoracionismu, když v 19. stol. někteří přišli na to, že Izrael se vrátí do Palestiny před svým obrácením ke Kristu. Za velmi poučnou zde pokládám knihu The Shifting Romance With Israel, v níž Ray Gannon ukazuje, jak potom během 20. stol. sympatie letničních k Izraeli stoupaly a klesaly dle toho, jak moc se zdálo, že za státem Izrael Pán Bůh opravdu stojí. To mi potvrdilo, že pro mnohé letniční je křesťanský sionismus věcí zkušenosti. Vystavovat v modlitebně menoru či izraelskou vlajku, troubit na šófary, mávat prapory a podporovat sporné kroky státu Izrael je cosi, co v dotyčných jitří zvláštní duchovní cit, takže když se setkají s byť jen stínem nesouhlasu, mají pocit, že je ohrožena samotná struktura jejich víry. (Toto se netýká všech k. sionistů, ale velmi významné a hlasité části, ne-li většiny.) Není mým záměrem někomu tento duchovní cit rozporovat a přesvědčovat někoho o své pravdě. Myslím si ale, že prostor si zaslouží i ne-sionistický názor a že by měl být brán v úvahu jako vhodná alternativa bez kaceřování, ostrakizace a dusných emocí.

Samotnou polemikou se však v článku zabývám vlastně pouze okrajově. Snažím se v něm hlavně představit dva základní druhy sionismu a ukázat na jejich historii, jejich silné stránky a jejich slabiny. Nejzdařilejší obranou křesťanského sionismu v češtině je kniha toho jména od Davida Pawsona. Text mého článku je zde:

• Stručný přehled křesťanského sionismu