On tedy vyšel už asi před půl rokem a stále je k mání v mém oblíbeném e-shopu www.danielknihy.cz. Parafrázovat její obsah zde nemá smysl, protože bych tím čtenáře ochudil o ten thrill, jakož ani recenzovat ji, a to proto, že jsem se ke zbytečné kontroverzi okolo jejího vzniku již vyjádřil v článcích Odpověď na běžné argumenty v neprospěch Aleše France a Teze k problému tolerance či podpory Aleše France jako jednoznačný podporovatel tohoto díla, aniž bych kdy zaváhal nebo změnil názor.

Tu kontroverzi pokládám za zbytečnou proto, že jsem do této chvíle nenarazil na žádný důkaz o jakémkoli faktickém omylu, a to ani po diskusi s některými Francovými zdroji i s jeho kritiky. Odmítavé postoje se opírají v lepším případě o pocit z Francova tónu, v horším případě o hysterii či mystifikaci. (Prosím tě nicméně, čtenáři, pokud mi stále něco uniká, abys mi to ozřejmil písemně na adresu zɔ·uɐqnq@ๅǝɐɥɔᴉɯ. Neozřejmuj to na žádné radě, na kterou nechodím. Ozřejmi to v e-mailové schránce, do které chodím. Nebo jinak.

Abys pochopil můj dobrý pocit z díla jako je toto, dovolím si citovat úvodní odstavce své předmluvy, v níž jsem se pokusil naznačit, co je pro mou generaci a pro lidi jako já v sázce.

Byl rok tuším 1997, letní tábor pořádaný jistým sborem Apoštolské církve byl v plném proudu a bylo dopoledne, čas setkání skupinek. Mladý vedoucí, který se později stane pastorem, vysvětluje oddílu dětí od 6 do 14 let základní rozdíl mezi nominálním křesťanstvím a živou vírou: „Jsou křesťané, co jsou jako ponorka. V neděli přijdou třeba do kostela, tam se vynoří, ale potom se během týdne starají o svoje věci. Opravdová víra ale musí zůstat stejná od neděle až do další neděle.“
Takový byl a je étos letničního křesťanství, které i ve své nejzralejší podobě trvá na absolutní konsekvenci věrouky, praxe a prožitku víry. Pro letniční neexistuje slepé místo, kam Bůh nevidí (Ž 139), kam nezasahuje autorita Kristova díla spásy (1Kor 6) a kam Duch nevane (J 3), takže i když intenzita duchovních prožitků může v etapách jejich životů slábnout či sílit, ponětí o absolutním závazku vůči církvi jako tělesu těch, kdo poznali Boha stejným způsobem, často přetrvá i po přetrhání formálních vazeb. Právě v tomto světle je potřeba rozumět této knize. Je to Kronika různých lidí nestejných povah, kteří by se bez evangelia ani nepotkali, ale v této kapitole dějin se střetli, protože měli jedno společné: výše popsanou víru v absolutní mandát Trojjediného Boha pro řízení svých životů.
Pro nás kvazipamětníky, jejichž život začal přibližně k datu prvních zde popisovaných událostí, je Kronika nejen médiem nostalgických vzpomínek, ale především osnovou, která vysvětluje vývoj prostředí, v němž jsme strávili dětství a dospívání. Jako jedno z dětí funkcionářů Apoštolské církve proto plesám nad systematičností tohoto díla a přeji si širokou diskusi nad jeho obsahem. Čtenáře, který by snad tuto Kroniku či některé její pasáže pokládal za „praní špinavého prádla“, chci vyvést z omylu. Pro mou generaci nejde o špinavé prádlo, ale o to, čeho jsme i v blažené dětské nevědomosti byli součástí. Má-li nám zbýt pro Apoštolskou církev naděje do budoucna, musíme znát její minulost po stinné i světlé stránce, jako měl Izrael znát vedle vyvedení z Egypta i putování po poušti a vedle příběhu o obětování Izáka i příběh o zapření Sáry.
[Dokončení předmluvy naleznete v Kronice…]
— Michael Buban v předmluvě k FRANC, Aleš. Kronika Apoštolské církve: 1. díl. Brno: Tribun EU, 2020. ISBN 978–80–263–1596–4.