Poslední teologické fórum SETu bylo pro mě zvláštní v nejméně dvou ohledech. Za prvé to bylo první teologické fórum, kterého jsem se účastnil, a to i se studenty a celou školou. Za druhé bylo toto fórum zaměřeno na pneumatologii, čili na téma, na něž se plánujeme soustředit i na příštím sympoziu VOŠMT.

Byla to samozřejmě po všech stránkách výborná akce. Hlavní řečníci byli povětšinou z CB, které, jak poznamenal David Novák, vyprodukovalo jen v posledních 30 letech nečekané množství kvalitních teologů. Tímto byl dán i charakter fóra, které místy působilo jako pokus o vyrovnání se s letničním a charismatickým hnutím, čili s aplikací „teorie Ducha“ v kontextu identity a věrouky Církve bratrské.

Všechny mé následující poznámky jsou uvedeny v duchu vřelého a upřímného ekumenismu. :-) Jsem za tuto konferenci opravdu vděčný a v žádném případě bych se nechtěl žádného z přednášejících dotknout. Jako „outsider“, který až dosud stál vně a byl krmen spíše mlékem českého a anglofonního klasického letničního kontextu se však domnívám, že bych měl nabídnout svůj pohled. Zdůrazňuji, že jde o pohled, ne o filipiku. Mí kolegové z VOŠMT nemusí mé názory sdílet ani v jednom uvedeném bodě. Mým ústředním postřehem je,

1. že na fóru bylo zmíněno, ale nebylo náležitě představeno klasické letniční učení o důkazu následné zkušenosti,
2. že ačkoli se dosáhlo významných pokroků, konstrukce letniční identity ze strany neletničních má stále negativní kontury.

Kvůli omezenému času nebudu uvádět odkazy do literatury. Zdroje pro další studum uvedu velmi rád na požádání v komentářích nebo v e-mailu.

Letniční a naplňování Duchem

Klasické letniční denominace i denominace letničních svatosti a letničních jednosti se již od počátku 20. stol. vyznačovaly doktrínou o mluvení v jazycích jako o důkazu následné zkušenosti s Duchem svatým. Tato doktrína vždy byla a stále je klasickou letniční zvláštností. Je to jeden z hlavních bodů, v nichž se letniční odlišují od ostatních noncesasionis­tů/charismati­ků, jejichž historické kořeny sahají do 50. a 90. let 20. stol. (Termín „noncesacionista“ používám pro ty, kdo souhlasí s možností pokračování všech darů Ducha svatého popsaných či používaných v Novém zákoně. Noncesacionisté mohou pocházet z různých denominací, nemusí zastávat žádná další letniční či charismatická učení a nemusí být těmi, kdo ona novozákonní charismata praktikují. Termín „charismatik“ označuje ty, kdo se vědomě či jen svou praxí hlásí k vlnám charismatických probuzení ve 2. pol. 20. stol. a k jejich věroučnému dědictví.)

Následná zkušenost

Propozičně vzato, to zcela jediné, co letniční doktrína o počátečním důkazu říká je, že dar jazyků je důkazem křtu Duchem svatým, jenž je následnou zkušeností po obrácení. Neříká, kdy přesně se tak má stát, ani kolikrát. Letniční nikdy neříkali (a v tomto bodě na fóru nastal jakýsi šum!!!), že křesťan nemůže být Duchem naplňován vícekrát. Naopak, letniční kázání jsou plná výzev k opětovnému naplňování Duchem svatým. Avšak čistě z praktického hlediska se prvnímu naplnění, čili prvnímu „nádechu“, začalo říkat „křest Duchem svatým“. Je to podobné, jako při narození dítěte. V lůně má vzduch (Duch svatý) na dítě pouze nepřímý vliv, a to skrze dýchání matky. Když se dítě narodí, je nejprve vzduchem obklopeno a teprve potom následuje první nádech, který je následován bezpočtem nádechů dalších. Onen první nádech je pro letniční následná zkušenost se (vz)Duchem svatým. Aby dítě začalo dýchat, je někdy potřeba plácnout ho po zadečku nebo mu nějak jinak pomoci. Jedno z mých dětí bylo při porodu stiženo jistou komplikací, jejímž následkem bylo potřeba, aby ho nemocniční personál rozdýchával a rozhýbával. Nebylo sice v přímém ohrožení života, ale aby začalo normálně dýchat, muselo se mu pomoci. Tato metafora má jistě své limity, ale v zásadě je to s vyhledáváním křtu Duchem svatým podobné. Křesťan je po znovuzrození duchovně živ, ale usiluje o hlubší nádech Ducha, který ho vybaví k plnému životu. (Podobným příkladem by mohla být posloupnost svatba → svatební noc, ale tu by již dnes někteří tak jasně nechápali. :-)

Zde se jistě cesacionista i leckterý noncesacionista vytasí s alarmující otázkou: Říkají letniční snad, že kdo je pokřtěn v Duchu svatém, ten je lépe vybaven k životu v Duchu? Není to známkou duchovní pýchy? Odpovím poněkud cynicky: Možná ano, ale kdo je bez viny, první hoď kamenem. V historii církve bylo každé štěpení doprovázeno pocitem nadřazenosti nebo jeho vytýkáním druhé straně. Novokřtěnci s pocitem nadřazenosti umírali za svůj křest v dospělosti. Katolíci jsou pyšní na svou pravou, ničím neředěnou eucharistii ve společenství Katolické církve, trpělivé to matky svých zbloudilých protestantských dítek. Evangelikálové ála CB jsou pyšní na své dílčí úspěchy na akademické půdě. Oni přeci mají nejen Ducha, ale i Slovo! Cébéčáky strčí do kapsy už jen evangelíci, protože pouze ti jsou ta správňácká „širokopásmová církev“, do níž se vejde tradice, Duch, Písmo, moudrost, humor, balanc i spontaneita. (Narážím na konkrétní výroky představitelů církví jako na příklady možné pýchy. Nikoho nemíním urazit, je to jen příklad uvedený v tomto kontextu.) Riziko pýchy je tudíž rizikem úplně všech, a to dokonce i ekumeniků, co se vytahují na ty hrozné izolacionistické fundamentalisty. Je to proto, že pýcha není důsledkem konkrétního učení, ale důsledkem konstrukce sociální identity „nás“, „vás“ a „jich“.

Z praktického hlediska se to s naukou o následné zkušenosti má stejně jako s ostatními naukami. Každý duchovní musí přistoupit k její aplikaci moudře a zvážit, nakolik je laik připraven ji pochopit a včlenit do své každodenní náboženské zkušenosti. Tak, jako musí luteránský farář moudře aplikovat nauku o ospravedlnění bez skutků, jako musí katolík moudře aplikovat autoritu svátostí, jako musí konzervativní evangelikál moudře aplikovat učení o neomylnosti Písma, tak musí letniční moudře aplikovat nauky o následné zkušenosti a počátečním důkazu. Potřeba moudrosti při aplikaci doktrín, aby nevedly k destruktivním aberacím, je zde už od počátku církve.

Prvotní důkaz

Dar jazyků je důkazem následné zkušenosti z následujících důvodů:

1. Jazyky jsou svátostí. Je to fyzické znamení neviditelné reality. Ano, je možné je zfalšovat, ale jen asi stejně, jako lze zfalšovat ovoce Ducha, ostatní dary Ducha, nebo svátost křtu. Ovoce Ducha, které dává Duch, přichází po znovuzrození, čili po prvním díle Ducha svatého. Před obrácením může Duch člověka vést ke konkretním skutkům, ale není to totéž, co ovoce Ducha. Podobně křest, který je symbolem spásné víry doprovázené pokáním, není žádným křtem, pokud ho nedoprovází pokání. Právě tak jsou jazyky svátostí, která dokazuje křest Duchem stejně jako křest ve vodě dokazuje pokání.
2. Jazyky jsou praktickou pomůckou. Jak jinak lze totiž dokázat, že je člověk pokřtěný Duchem? Jistě, charismatik zde namítne, že někdo může mít jako důkaz proroctví namísto jazyků. To je dobrý argument, jemuž bych se chtěl věnovat zvlášť s odkazem na funkci jednotlivých darů. Myslím si však, že běžní noncesacionisté, kteří odmítají letniční učení, mají v tomto zmatek. Pokud Duch svatý člověka pokřtí, jak se zjistí, že je tomu tak? Hledání počátečního důkazu je tudíž i výbornou pastorační pomůckou, která dává letničnímu velmi konkrétní základ jeho víry podobně, jako ho dává evangelíkovi vodní křest. Spolu s Lutherem může letniční volat: Baptizatus sum! Ale jak? In Spiritu sancto! A jak to víš, když Ducha nevidíš? No přeci proto, že ego loqui linguis et magnificantes Deum (Srov. Sk 10,46)! Je to opět jako s tím výše uvedeným miminkem. Kdyby dýchalo, ale nekřičelo, nevím, nevím, zda by byla maminka spokojena, natož doktoři. Propuknutí pláče slouží jako fyzický důkaz dýchání. Když dítě zapláče, není už zpravidla větších pochyb, že dýchací cesty jsou v pořádku. Pak se čeká už jen na čůrání a kakání, aby se prokázala funkce i těch ostatních cest, ale dýchání je v té chvíli již ok a všichni se z toho radují.
3. K argumentu důkazu jiného, než je modlitba v jazycích, chci alespoň rámcově říci, že pokud někdo používá jiný dar než jazyky, ale jazyky ještě nemá, může to znamenat, že je pokřtěný Duchem, ale neznamená to, že nemá o jazyky usilovat. Platí sice, že absence důkazu není důkazem absence, neznamená to však, že se po důkazu nemáme dále pídit. Tento princip lze chápat zcela v intencích Pavlovy teologie závdavku. Má-li někdo jistotu, že je pokřtěný Duchem svatým, má závdavek a vnitřní svědectví, ale nepřednesl vnější důkaz v rámci své komunity.
   I když byla zvláště v minulosti doktrína o následné zkušenosti klasickými letničními z Assemblies of God zastávána sveřepě, nepamatuji si, že by ji někdo hlásal ad absurdum. V některých případech mluvení v jazycích není fyzicky možné, např. u hluchoněmých či mentálně postižených lidí. Tvrdit, že tito lidé proto nemohou být pokřtěni Duchem svatým, by bylo nejen velmi bizarní, ale šlo by to zcela proti letničním hodnotám rovnosti všech věřících v Duchu. Letniční věří, že právě skrze znovuzrození jsme si všichni rovni (Ga 2,28) a právě skrze křest Duchem jsme všichni stejně zmocněni k charismatické službě přesně tak, jako komunita věřících ve Skutcích. Ostrakizovat tedy někoho, kdo nemluví v jazycích, protože z nějakého důvodu nemůže a zcela mu upírat možnost být pokřtěn Duchem, je nepřípustné. Tím se samozřejmě otevírá otázka „vloh“ pro glosolálii. Někdo nemá problém dát svůj jazyk Duchu k dispozici, někdo jiný je ale výchovou a profesí cvičen v tom, aby svá mluvidla velmi přísně střežil a dovolil jim mluvit pouze to, co projde filtrem sebekritiky. Takoví lidé budou mít s přijetím daru jazyků větší problém, ale naopak budou přirozeně přijímat dar moudrosti, protože je to jejich přirozená kvalita, kterou Duch aktivuje a usměrní. Toho jsou si letniční často vědomi. Používat tento argument proti doktríně počátečního důkazu by však bylo podobné, jako zastávat univerzalismus prostě proto, že každý je produktem svého prostředí a někteří lidé jsou svou výchovou hůře vybaveni k přijetí evangelia.
4. Abychom jako klasičtí letniční obhájili exkluzivitu jazyků jako počátečního důkazu, musíme (A) přednést exegetické důkazy z knihy Skutků a (B) vysvětlit funkci jazyků tak, aby zapadala do rámce díla Ducha svatého. Zdůrazňuji, že důkaz B dlužíme pouze charismatikům, podle nichž jazyky nemusí být důkazem, ale jsou pouze jedním z darů. Já sám mám jistou teorii, kterou zakládám na exegezi 1Kor 14, kde se Pavel selektivně zaměřuje na srovnání jazyků a proroctví. Domnívám se, že tato pasáž může osvětlit roli jazyků jako počátečního důkazu. O tom ale nyní nemám čas psát.
5. Na závěr této poznámky dlužno podotknout snad to úplně nejdůležitější: Klasická letniční doktrína o důkazu následné zkušenosti je předmětem podnětné, byť místy poněkud nehybné diskuse i mezi álními teology napříč jejich spektrem. Frank Macchia, Amos Yong, William Menzies a další se snaží tuto doktrínu buď redefinovat, aby byla lépe srozumitelná, nebo ji odložit jako nepotřebný relikt z minulosti výměnou za přesnější definici letniční identity. Historikové letničního hnutí, a to i ti starší jako William Faupel nebo Donald Dayton rozhodně nepokládají doktrínu o důkazu následné zkušenosti za to, co je v srdci identity klasického letničního. Tato témata z historie a ze současného vývoje teologie letničního hnutí jsou do budoucna slibná. Věřím proto, že se s nimi vytasíme na sympoziu VOŠMT v lednu 2020.

Antiletniční narativ?

Diskurzy jsou řízeny narativem a konstrukcí identit. Ví to novináři, politologové, ví to biblisté a ví to teologové. Jde o nuance ve vyjádřeních, volba konkrétních slov a celková poselství přednesů. Domnívám se, že ačkoli bylo toto fórum nesmírně přátelské, v jisté míře se v něm antiletniční narativ projevil. Jsou to pouze mé osobní dojmy, které shrnu v několika následujících bodech.

1. Musím vysoko vyzdvihnout Davida Nováka za to, že upřímně zmínil nadbytečnou opatrnost vůči duchovním darům, se kterou se v CB setkal i mezi noncesacionisty. „Duchovní dary ano, ale pozor, bratře, pozor!“ Takový přístup předseda Novák nevítá. Dle jeho slov je moderní CB ve své věrouce a praxi zcela otevřena letničním a charismatickým projevům. Svědčí o tom i fakt, že se na tomto fóru sice zmiňoval bratr Adlov, tj. pro CB jaksi paradigmatická osobnost, ale nezmiňovali se jiní bratři, kteří zvláště za bývalého režimu vynikali ostrými polemikami proti letničním a jejich systematickým potlačováním ve sborech CB. Toto mlčení je dobrým znamením pro současné vztahy, ale špatným znamením pro konstrukci české letniční identity, protože vysekává kus letniční historie, jenž ovlivnila vznik letniční denominace.
2. S tím souvisí druhé nebezpečí pro konstrukci letniční identity, jímž je jakési stigmatizování letničních coby notorických schizmatiků a potížistů. Naznačena byla mnohá rozdělení a zranění, k nimž vlivem letničního učení došlo. Je to ovšem asi stejně zvláštní, jako tvrdit, že za rozdělení může učení o křtu v dospělosti nebo učení o znovuzrození. Myslím, že řada konfliktů ve sborech CB a AC nepotřebovala letniční pneumatologii, aby se mohla jak se patří rozhořet. U těch, kde letniční učení bylo důvodem, je otázkou, kdy padl první výstřel a proč.
3. Na fóru nebyl ani jednou vysvětlen rozdíl mezi letničními a charismatiky. Konstrukce české letniční identity je tím opět poněkud poškozena, byť se musí říci, že pozorný posluchač biskupa AC Martina Moldana a představitele charismatiků Miloše Poborského onen rozdíl musel alespoň do jisté míry spatřit. Pro ty, kdo to opravdu neví: Jde o rozdíl historický a teologický. Charismatici mají kořeny v probuzeních ve 2. polovině 20. stol., jsou méně denominační (KS je trochu výjimkou) a nemají jednotnou teologii v otázkách jiných než prakticky pneumatologických (srov. např. KCHO a KS!). Letniční mají kořeny v prvních letech 20. stol., jsou z větší části dědici wesleyánského hnutí svatosti a téměř od počátku mělo jejich jednání a jejich věrouka homogenní a denominační charakter. Konkrétní věroučné rozdíly si nyní nemohu dovolit rozepsat, je to však další věc, které bychom se chtěli věnovat na sympoziu VOŠMT.