Mýtus o věčném návratu
###
 
Autor: Mircea Eliade
ISBN: 80-85241-51-X

Předmluva
===
* Záměr: zkoumat základní koncepce archaických společností. Jejich rys: odpor ke konkrétnímu historickému času a touha po periodických návratech do mytické doby počátků.
* Tyto společnosti jsou nepřátelské vůči autonomním dějinám nekontrolovaným archetypy. => Metafyzická valorizace lidské existence.
* Základní problémy metafyziky by mohlo obnovit poznání **archaické ontologie** (téma knihy).

Archetypy a opakování
***
Vytyčení problému
===
* Jde o archaickou ontologii - koncepci bytí  a reality v předmoderních kulturách.
* Pojmy naší filosofické tradice (bytí, jsoucno, skutečnost) jsou v nich vyjádřeny skrze symboly a mýty.
* Jeden kámen z mnoha ser stává posvátným, neboli zdrojem cizí síly. Reprezentuje hierofanii. Obsahuje "manu". Je nezranitelná, neredukovatelná, odolává času. Je tím, čím není člověk.
* Archaický člověk opakuje to, co zavedl jiný před ním. Opakuje se sňatek, kolektivní orgie, ...
* Předmět zíslává svou totožnost jen potud, pokud se podílí na transcendentní realitě: Nápodoba nebeského archetypu. Symbolika středu (město nebo chrám, které leží ve středu). Profánní úkony stanovené ab origine.

Nebeské archetypy území, chrámů a měst
===
* Archetyp - nebeský vzor.
  * U sumerů Eufrat a Tigrys jako hvezdy Anuít a Vlaštovka.
  * V Íránu každý předmět jako menók (neviditelný) a gétík (viditelný).
  * V Izraeli chrám: Nejprve svatostánek (Ex 25,8n), potom chrám (1Pa 28,19), oba podle nebeského modelu.  
  * V babylonu všechna města měla nebeský vzor.
  * Jeruzalém byl vytvořen ještě dříve, než byl postaven (Báruch II 42,2-7 srov. s Tob. 13,16; Iz 59,11n; Ez 60). Podobně Sybillina proroctví a Zj 21,2nn.
* Neobdělané a neobydlené oblasti připodobňovány k Chaosu. Při osidlování dochází k "přeměně Chaosu v Kosmos božským aktem Stvoření" (13).

Symbolika "Středu"
===
* Posvátná hora jako střet nebe se zemí. Nebo chrám nebo palác představující horu. Nebo posvátné město nebo chrám představující axis mundi.
* Různé kultury rozeznávají střed v různých pohořích. Např. srov. Sd 9,37 (tabbúr eres - pupek světa). Též představa o Golgotě jako o středu světa, místo stvoření a smrti Adama ve folklóru východních křesťanů, židovské apokalypse a midraši.
* Podle židovské tradice je Jeruzalém přímo nad "tehóm" (srov. "vody" v Gn 1,1). Podobně u římanů, babyloňanů, ...
* Tak jako zárodek roste od pupku, tak Bůh začal tvořit svět.
* I na Západě přežívala stejná symbolika až na práh moderní doby.

Opakování kosmologie
===
* Střed je naprosto posvátný, je to místo absolutní reality. Cesta k němu je svízelná (=> pouť ke svatým místům).
* Dosažení středu, to je posvěcení, iniciace. Existence se mění z profánní a iluzorní na novou, reálnou, trvalou.
* Tím se objasňuje symbolika svatých měst.
  * Každé stvoření opakuje kosmologický akt Stvoření Světa.
  * Všechno, co tak činí a je tak založeno, je založeno ve Středu Světa, poněvadž stvoření vychází ze středu.
* Realita a trvání stavitelského díla se zajistí opakováním božského úkonu. Půda se posvětí - přemění v střed. Stavitelské práce jsou pak promítnuty do mytické doby počátku.

Božské vzory rituálů
===
> "Musíme dělat to, co dělali na počátku bohové" (*Šatapathabráhmana* VII, 2,1,4). (21)
* Vše je zavedeno bohy, héroy nebo předky.
* *Imitatio dei*: šabbat, omývání nohou, Večeře Páně.
> ... připomínka je ve skutečnosti reaktualizací "oněch dob". (22)
* Podobně svatby a rozplozovací rituály hledají původ ve spojení přírodních sil či bohů. Člověk se řídí kosmickým příkladem (jaro, spojení nebe a země při dešti, ...). Ženy přirovnávány k půdě. Orgie jsou ospravedlňovány hierogamií, řídí se nadlidským prototypem.
  * Pozn.: A právě toto Hospodin zakazoval. Jde o bezbožný princip. Proč? Hospodin se skrze sympatetickou magii zřejmě nezjevuje.

Archetypy "profánních" činností
===
* Archaický svět nezná "profánní". Vše, co má smysl, se podílí na posvátném.
* Tanec. Choreografické rytmy mají původ mimo profánní. Zavel je předek, totemové zvíře, bůh, héros.
* Boj, spor, válka má rovněž rituální příčinu a fci. Mladý norský válečník opakuje souboj Thora s Hrungrirem. Změsilost berserkirů ztělesňuje stav svaté zuřivosti.
* Léčivost bylin je rovněž odvozena od jejich nalezení, od prvního sběru. Vyrostly na Kalvárii. Sbírali je bohové.
* Některé kmeny od původní rady bohů/předků odvozují úplně vše: nástroje, nářadí, zvyky, způsoby.

Mýty a dějiny
===
> Každý příklad uvedený v této kapitole vychází z téže "primitivní" ontologické koncepce: předmět nebo úkon může být reálný, jen když *napodobuje* nebo *opakuje* archetyp. (29)
* => Lidé by se měli o paradigmatičnost snažit. Paradox: člověk tradičních kultur se pokládá za reálného jen když přestává být sám sebou.
  1. Tato primitivní ontologie má platónskou strukturu a Platón je filosof "primitivního myšlení". ~~Platón podle Eliadeho ve svém idealismu pouze popsal archaickou ontologii.~~ 
  2. Opakováním se ruší čas. V důležitých okamžicích se opakuje archetypová událost. Dotyčný vystupuje z profánního času a stává se nesmrtelným.
* Farao -> Ra. Dareios -> Thraitauna. Dochází takto k mytologizaci dějin.
* Žid. mesiánská tradice interpretuje události dle kosmologicko-hrdinského mýtu. Připouští sice dočasné vítězství draka, ale svědčí o jeho porážce králem-Mesiášem (Žalmy Šalamounovy IX,29; Jr 51,34; Ž 74,13; Sádochovské zlomky IX,19-20).
* Mytizace vnáší do historie neodmyslitelné prvky: souboj s drakem, hrdinské úkoly, ... Vede k anachronismům. Prvky jsou přidané, nepůvodní. Historická postava se mění v mytického hrdinu a tradovaná událost pak obsahuje pouze část, nebo vůbec nic původního. Ilja Muromec, Michal z Potuky, kníže Gozon, Marko Kraljević, ...
> Historická událost sama o sobě, byť byla sebevýznamnější, se v lidové paměti neudrží, ani její památka nevznítí básnickou představivost, leda že by se tato událost těsně blížila mytickému modelu. (34)
* Mýtus není první, ale poslední stadium vývoje hrdiny.
* Folklorista Constantin Brailoi zaznamenal vesnickou baladu o neštěstí snoubenců, která se údajně odehrála "velmi dávno". Pátráním zjistil, že tomu je asi 40 let. Autentická událost byla dokonce za přítomnosti očitých svědků přeměněna v legendární příběh.
* Lidová paměť odmítá uchovat osobní "historické" prvky hrdinova života. Vyšší mystická zkušenost implikuje povýšení osobního Boha na Boha nadosobního. => Duše obyčejných mrtvých pozbývají paměť (Řecko), ztrácejí historickou individualitu. Hrdinové ne, neboť vykonávali exemplární činy.
* Podobně moderní člověk:
> Pokud na sebe moderní člověk dá působit "dějinami", cítí se omezen možností neosobního přežití. (37)
  * ~~Tj. přežití neindividuálního, nepřežití všeho, co se vztahuje k individualitě.~~
  * ~~=> Zájem o nezvratnost a novost v moderní společnosti. Archaická společnost se nezvratnému a novému brání.~~
* U křesťanství se dopouští chyby tím, že původní kérygma nerozeznává pod nánosy pohanských zvyků posledních dvou tisíciletí. Úloha Vánoc či Velikonoc je rozdílná. Úloha křtu je reprezentativní, ne spásonosná.  

Regenerace času
***

"Rok", Nový rok, kosmologie
===
* Zajímá nás koncepce konce a začátku období založená na pozorování biokosmických rytmů.
* Skupiny:
  1. Každoroční vyhánění démonů, nemocí a hříchu.
  2. Rituály kolem Nového roku.
* Vyhánění obětního kozla, maskovaní reprezentanti duchů zemřelých/bohů v průvodu, ...
> ... na konci roku a v očekávání Nového roku se opakují mytické okamžiky přechodu a chaosu do Kosmu. (40)
* Reaktualizace kosmologického aktu v babylonském akítu:
  1. Tiámat - návrat do mytické doby před stvořením.
  2. Stvoření světa *in illo tempore*.
  3. Člověk se podílí přímo, ale omezeně. Toto mystérium ho přenáší do současnosti kosmologie.
  4. "Svátek Osudů" rozhoduje o osudu dnů a měsíců.
  5. Hierogamie konkrétním způsobem uskutečňuje "znovuzrození" světa a člověka.
* Akítu má protějšek v celém starém orientu.
> Kristus na den Zjevení Páně posvěcuje vody, zatímco Velikonoce a Nový rok byly v počátcích křesťanství dny vyhrazenými pro křest. (Křest se rovná rituální smrti starého člověka, po níž následuje nové zrození. V kosmické rovině se rovná potopě: zhlazení obrysů, smlynutí všech forem, ústup do beztvarého.) (43)
* Kosmologicko eschatologické studie v Žalmech poukazují na úlohu Krále o svátku Nového roku, který připomíná vítězství Jahva nad pranetvorem Rahabem. Po vítězství byl Jahve korunován. Toto vítězství se stává vítězstvím nad cizími králi všech dob, ospravedlňuje mesianismus a klade základ filosofie dějin.
* Židé přejímají babylonský kalendář. (Původně byl prvním měsícem ten sedmý.) Sukkot pět dní po Jom kippur, je nesnadné je oddělovat. Odráží poslední fázi akítu a obsahuje kontrasty: půst a orgiastické výstřelky, smutek a radost. Hlavní motiv: očista prostřednictvím obětního kozla, opakování Jahvova kosmologického aktu.
> Všechno ostatní je jen aplikace téhož archetypového gesta v různých rovinách, odpovídajících různým potřebám: regenerace světa a života, opakování kosmologie. (45)

Periodicita stvoření
===
* Stvoření se opakuje. Mrtví mají šanci znovu se začlenit. Viz Korán 4,4. ~~Zde ale Alláh opakuje stvoření ve smyslu údržby bytí, ne ve smyslu opakování rituálů nebo připomínky mrtvých.~~
* Stvoření se obnovuje v různých symbolikách: akvatická kosmologie, zemědělská symbolika. Nový rok ovlivní celý zbytek roku. Úlitba => deště po zbytek roku. Vzrůst sazenic v džbánu => úroda. 
* Podobně i dvanáct dní mezi Novým rokem a Třemi králi symbolizuje dvanáct měsíců. Opakuje se kosmologie => rolníci předvídají deště.
* Iniciační obřady indoevropanů (Slované, Íránci, Řekové, Římané)
  * Dvanáct vložených dní představuje dvanáct měsíců.
  * Během dvanácti nocí mrtví navštěvují své rodiny.
  * Jsou uhašeny a znovurozdmýchány ohně.
  * Okamžik iniciací, neboť pro ně zhasnutí a zapálení ohně tvoří jeden ze základních prvků.
  * Dále: rituální zápasy a orgie.
* To vše reprezentuje chaos před stvořením: invaze mrtvých (zrušení času) a jiné myticko-rituální motivy.
  * Změna vztahu otroků a pánů, změna důstojnosti žen.
  * Orgiastický chaos, noční režim.
  * Zhášení ohňů jako příprava konce opotřebovaného.
  * => Ztráta formy, její rozplynutí, jako rozplynutí semena v půdě. To připravuje stvoření forem nových.
* Tyto myticko-riuální formy existovali u dvou skupin národů (blízkovýchodní a indoevropské) již v jejich prehistorických tradicích.
* Dle dr. Slawika se kultovní komplex "návštěvníka" (duše mrtvých, bohové) vyvinul v předhistorické době.

Nepřetržité obnovování času
===
* Zde periodické očistné rity (vyhánění démonů, nemocí, hříchů).
* Uvnitř každé skupiny analogických představ existují různosti, které dosud nebyly vysvětleny. (52)
* Paměť primitivního člověka směje ke zjištění nezvratnosti, čili dějin. Nemůže být věčně v ráji archetypů. => Potřeba regenerace času.
* Tradiční společnosti užívaly kromě periodických obřadů i jiné metody regenerace doby.
  * Stavba. Člověk cítí potřebu opakovat ve svých stavbách kosmologii. Takto např. vnější nádvoří - moře, svatyně - země, svatyně svatých - nebe (Jeruzalémský chrám dle Flaviovy symboliky).
  * Oběť. Postavení bráhmanského oltáře opakuje kosmologický akt. Bráhmanská oběť má za cíl opět vytvořit prvotní jednotu. Védský oltář se navíc staví každý rok.
  * Iniciace. Korunování krále, iniciace muže, nová vláda. To vše představuje regeneraci času. Začátek nové epochy. Totéž se děje narozením, svatbou. Kosmos se totiž neustále všemi prostředky regeneruje.
  * Opakování kosmologického mýtu. V léčitelské praxi nelze léčit, pokud není znám původ léčivého prostředku. Proto se nad nemocným nebo v mnoha jiných příležitostech opakuje kosmologický mýtus, léčba se odehrává "in illo tempore". 
> Ve všech těchto ritech a ve všech těchto postojích v jádře nacházíme *vůli znehodnotit čas*: Dovedeme-li všechny výše uvedené rity a postoje k jejich nejzazší hranici, vyjadřují toto: když se času nevěnuje žádná pozornost, neexistuje; a dále: když se čas stane vnímatelným (zásluhou "hříchů" člověka, to znamená, vzdálí-li se člověk od archetypu a vřadí-li se do trvání), může se anulovat. (59)
* => Archaický člověk byť vsazen do doby nenese její břímě, neohlíží se na nezvratnost a naprosto přemýšlí, co je na vědomí času zvlášť charakteristické a rozhodující.
* Měření času např. dle měsíce. V kosmologicko-mytologických lunárních koncepcích dominuje cyklický návrat toho, co bylo dříve. Potopa/požár/katastrofa => obnova z hrstky přeživších. Cyklická katastrofa.
* Primitiv naplňuje touhu po ontickém a statickém. Ruší čas. "Minulost je jen prefigurací budoucnosti." (62)
* Podobně Hegel tvrdil, že věci se v Přírodě donekonečna opakují. Proti tomu staví dějiny, které mají svůj vzor v samotné dialektice Ducha. Tyto dějiny jsou svobodné a nové, protože každou událost lze zasadit do ještě otevřené dialektiky. Skrývá se za touhou primitiva po "ontickém" touha po původní živočišnosti?
* Hluboký smysl primitivního chování ovládá víra v absolutní skutečnost v protikladu s profánní "neskutečností", prázdnotou. Tato archaická ontologie dává pochopit výstřednosti, které jsou důsledkem zoufalé touhy neztratit kontakt s bytím.

"Neštěstí" a "dějiny"
***

"Normálnost" utrpení
===
* Utrpení má vždy smysl. Odpovídá zákonu (hierofanii), prototypu nebo řádu nepopiratelné hodnoty.
* K nepříznivým okolnostem nedochází podle primitiva náhodně, vyvolávají je magické či démonické vlivy. => Dovolávání se bohů, démonů, kouzel, kněží. Pokud selže, dovolává se Nejvyšší bytosti, což je pro ně mezní případ.
* Primitiv nemůže pochopit utrpení nevyvolané. V každém případě je zde příčina zjištěná nejdále v rozhodnutí Nejvyššího. ~~Srov. Jóbův příběh!~~ Odtud fatalisticky kauzální karma.
* Vysvětlené utrpení je snesitelné.
* Ve středozemí a mezopotámii je utrpení člověka kladeno do souvislosti s utrpením boha (Tammúz, Marduk, ...). Tammúz je bičován, poníže, zavřen a povzbuzen, vzkříšen. -> Utrpení není defenitivní, vykoupena je smrt jednotlivce i utrpení.

Dějiny nazírané jako hierofanie
===
* Žádné utrpení není Židům bez důvodu. Vše odráží Jahvovu vůli (1S 12,15).
  * Bůh Židů již není orientální archetypové božstvo. Vstupuje suverénné do dějin. Tuto valorizaci dějin přinesli nejprve proroci: historické události mají hodnotu samy o sobě.
  * Židé jako první chápali smysl dějin jako epifanii Boha. To bylo později přejato a rozpracováno křesťanstvím.
* K monoteistickému zjevení nedochází in illo tempore mimo reální čas, ale v dějinách. I zde může jít o archetypy (Iz 11,15n), které se naplní časem - v novém "illud tempus". Okamžik zjevení zůstává vymezeným okamžikem.
* Teprve mesianismu se podařilo uskutečnit eschatologickou valorizaci. In illo tempore neprobíhá jen minule, ale i v budoucnu. Mesianistické vize: Král-Bůh nebo Král-zástupce Boha má poslání periodicky regenerovat přírodu podobně jako v jiných scénářích. Ne však již ročně, ale v budoucím mesiášském illud tempus.
* Mesianismus vylučuje opakování ad infinitum. U proroků jsou dějiny dialog s Jahvem, vůle dosáhnout morálního a náboženského zisku.
* Mesianismus utvářen v Izraeli náboženskou elitou. Útěk lidu k "Baalům a Aštartám" je možno chápat jako odmítnutí Dějin. Podobně většina křesťanstva nižší vrstvy odmítá žít křesťansky. Je pohodlnější obviňovat v neštěstí rituální chybu či kouzlo.
* Abraham zakládá novou zkušenost: víru. Ostatní zůstávají v ekonomii posvátného. Abraham neví, proč má obětovat Izáka. Není to součástí jeho ekonomie (byť je to v jeho době něco běžného). Abraham ale věří.
> Bůh se zjevuje jako osobní, jako "naprosto odlišná" existence, která rozkazuje, udílí, žádá, a to bez jakéhokoli racionálního (tzn. obecného a předvídatelného) ospravedlnění, a pro niž je všechno možné. Díky tomuto novému náboženskému rozměru je "víra" v židovsko-křesťanském smyslu možná. (74)
* Nevyhnutelnost událostí je vyvážena konečností dějin. Periodickou regeneraci nahrazuje jediná regenerace v budoucím in illo tempore. Postoj k historii ale v zásadě zůstává stejný:
> Vůle učinit definitivně konec dějinám sama je však stejně antihistorickým postojem jako jiné tradiční koncepce. (75)

Kosmické cykly a dějiny
===
* Význam dějin v archaických civilizacích odkryl dvě orientace:
  * Tradiční, tušené, cyklické pojetí času. Nekonečné opakování.
  * Moderní pojetí končícího času - fragmentu mezi dvěma nekonečny.
  * Zlatý věk je opakovatelný, je blízko "illud tempus". V prvním učení nekonečně krát, ve druhém učení jednou.
* Periodické ničení a tvoření kosmu v Indickém myšlení a u Germánů (ragnarök).
  * Nesmírná délka Brahmova života nevyčerpává dobu. Brahma je konečný, kosmická stvoření a zániky se střídají.
  * Pro indickou spekulaci je čas nekonečný. Jediný způsob vymanění z času je Nirvána.
  * Kosmický cyklus védský (archaický) vs. mahájánový (tradiční). Karma nejprve jako vysvětlení historické události, potom však jako symbol otroctví. Z opakování (reinkarnace) je potřeba se vysvobodit. Utrpení pomáhá pochopit vratkost našeho údělu, ale jsou ospravedlněna u toho, kdo se nesnaží osvobodit, ale pouze se smiřuje s přijetím své existence. Už tím, že si je vědom katastrofální povahy epochy, v níž mu bylo dáno, aby znovu žil.
* Vize stvoření a zániků proniká helénistivko orientální svět s jeho tehdejšími historickými napětími. Motivy "věčného návratu" nakonec převládly v celé řecko-římské kultuře. "Velký rok", periodické obnovování světa. => Dvojí filosofická pozice, antihostorický postoj. Jestliže se kosmos opakuje, jeho prchavost je zdánlivá. Mýtus o vesmírném požáru na konci světa (křesťanství, Írán, židovství, sybylla).
* ~~Srov. Sudnar-nask (Dénkart IX, 8) s proroctvím Daniela o soše z různých materiálů.~~
* Křesťanský chiliastický pohled na šest tisíciletých eónů vlády zla, pak jeden eón vlády dobra následovaný znovustvořením navěky, má původ v Íránu. U Íránců, židů a křesťanů jsou přisouzené dějiny omezené, konec svět je koncem hříšníků. Dějiny jsou dané. Βασιλεια του δεου je věčně aktuální pomocí metanoie. Pro toho, kdo se na této Boží vládě podílí, mizí dějiny stějně jako archaickému člověku. Dějiny tak mohou být regenerovány každým věřícím zvlášť: reaktualizací narození, smrti a vzkříšení Spasitele.     

Osud a dějiny
===
* Jak tedy člověk snášel dějiny? Jeho situace v kosmickém cyklu mu uloží osud. Individuálně lze neblahému osudu uniknout filosofií, nebo mystikou.
  * Život v temném období je každým okamžikem horší a horší. To je důvodem k optimismu, neboť zkáza předchází regeneraci. (Izaiáš předpovídá řadu politických neúspěchů jako součást mesiášského illud tempus, který měl zregenerovat svět.)
* I v rámci archaického pojetí: Platón vs. fatalisté chaldejského systému. Sv. Augustin (myšlenka věčného Říma) vs. fatalismus cyklických teorií. Astrologický fatalismus současníkovi vysvětloval a pomáhal pochopit běh historie.
* Myšlenka římanů na "ekpyrósis" po "Velkém roce" (nejprve 120, pak 365 let, pak 1200 let, pak bez hranice) postupně snaha o vymanění se z astrálního osudu zpět k valorizaci dějin v archaickém mýtu o každoroční regeneraci.
* Podobně Augustin: v době pádu Říma říká, že  jen Bůh se rozhodne učinit dějinám konec.
> Křesťanské myšlení se tak snaží definitivně překonat staré náměty věčného opakování, stejně jako se snažilo překonat všecny ostatní archaistické představy tím, že ukázalo na význam náboženské zkušenosti "víry" a hodnoty lidské osobnosti. (90)      

Hrůza z dějin
***

Přetrvání mýtu o "věčném návratu"
===
* Konfrontace dvou: Člověka, který "vědomě a z vlastní vůle tvoří dějiny" a člověka tradičního, který dějiny buď periodicky anuluje, nebo znehodnocuje nalézáním archetypů, nebo jim přisuzuje metahistorický smysl (cyklická teorie, eschatologické významy).
* Tradiční pojetí: periodické anulování historie. Stále přetrvává v zemědělských společnostech, je cílem zuřivosti nových ideologií.
* Koncepce cyklického času a periodické regenerace dějin. Ve středověku ovládají historiologickou a eschatologickou spekulaci: cykly a periodicity se řídí astrálním vlivem buď poslušným Bohu, nebo imanentním Kosmu. Nejšíře rozpracoval Joachim de Floris ve *Věčném evangeliu*.
* Cyklická teorie též u T. de Brahe, Keplera, G. Bruna. F. Bacon a B. Pascal hájí koncepci <u>lineárního</u> vývoje. Linearismus od 17. stol. hlásán Leibnitzem, převládá v osvícenství. Nový zájem o rehabilitací názoru cyklů až v současné politické ekonomii: fluktuace, cykly, periodické oscilace. Ve filosofii se mýtus o věčném návratu vrací zásluhou Nietzscheho. ~~Pravda, srov. Nietzscheho fascinaci antickým ideálem člověka-boha.~~

Nesnáze historicismu
===
* Hegelova filosofie dějin má protějšek v theologii dějin židovských proroků: Událost je nezvratná sama o sobě, je to vůle Boží.
* Marx opět valorizoval primitivní mýtus o Zlatém věku a postavil hegelianismus na nohy ve vztahu k otázce spravedlnosti v případě dějinného bezpráví. Marxista vidí v současné turbulenci nutné zlo, předzvěst vítězství.
* Jak tedy hisztoricismus ospravedlní a vysvětlí hrůzu historické události? Nejde o problém zla, ale o zlo, které není spjato se stavem člověka! Zde zůstává historický postoj (Nietzscheho "osud", Heideggerova "časovost") bezbranný. => U těchto myslitelů beznaděj a pesimismus jako hrdinská ctnost.
* Je možné, že lidstvo pod hrozbou zániku, navrátí se k opakování archetypových gest a všechno spontánní bude potlačovat jako nebezpečné, co by mohlo mít historické důsledky.

Svoboda a dějiny
===
* Archaický člověk odmítáním dějin projevuje ochablost a strach ze spontánnosti. Měl-li by volit mezi historickou podmíněností (avšak historickou svobodou) a reintegrací s rytmy přírody, zvolí si druhé.
* Moderní člověk o archaickém: Je neschopen podstoupit riziko, jež s sebou nese každá tvůrčí činnost.
> Neboť moderní člověk může být *tvůrčí*, jen pokud je *historický*; jinými slovy, je mu dovolena jen ta činnost, která pramení v jeho vlastní *svobodě*; v důsledku toho je mu odepřeno vše kromě svobody *tvořit dějiny tím, že tvoří sebe*. (98)
* Člověk tradiční opáčí: Je sporné, nakolik může moderní člověk tvořit dějiny. Svoboda byla možná na počátku historické epochy. Čím je ale epocha historičtější, tj. vzdálenější transhistorickému vzoru, tím je svoboda méně přístupná. 
* Příroda opakuje jaro. S každým opakováním nachází znova sebe samu. Archaický člověk nachází více: možnost zrušit profánní čas. Pokud hřeší, upadá do historické existence, pak příležitost promarní. Šance tu však je: "Orientální techniky usilují především o anulování nebo překonání lidského stavu." (100) V tom smyslu se hovoří nejen o svobodě, ale o stvoření nového člověka-boha.

Beznaděj nebo víra
===
* Žádná historicistická filosofie nemůže zachránit člověka před strachem z dějin.
* Bez trestu beznaděje může obzor archetypů a opakování překonat pouze filosofie svobody, která nevylučuje Boha.
  * Znamenala-li Abrahamova víra, že u Boha je všechno možné, křesťanská víra znamená, že všechno je možné člověku. Víra jako naprostá emancipace z přírodních zákonů všech druhů a nejvyšší svoboda: schopnost zasahovat do ontologického statusu Vesmíru. => Tvůrčí svoboda.
* Křesťanství je náboženství moderního a historického člověka, který odhalil osobní svobodu a nepřetržitý čas.
* Předpoklad existence Boha -> svoboda (autonomie ve ve světě řízeném zákony) a -> jistota, že historické tragédie mají transhistorický význam. Každá jiná situace moderního člověka (mimo křesťanství) vede k zoufalství z přítomnosti v historickém světě.
> V tomto ohledu se křesťanství bezesporu prokazuje jako nábožeství "padlého člověka", a to v té míře, v jaké je moderní člověk nenapravitelně vpojen do *dějin a vývoje* a v jaké jsou dějiny a vývoj pádem, a to obojí znamená definitivní odchod z ráje archetypů a opakování. (102)