11 Žena ať se učí v tichosti a s veškerou podřízeností.
12 Nedovoluji, aby žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být v tichosti.
13 Neboť první byl utvořen Adam, potom Eva.
14 A nebyl sveden Adam; žena byla zcela svedena a upadla do přestoupení.
15 Bude však zachráněna skrze rození; ženy jsou zachráněny, setrvají-li ve víře, lásce a v posvěcení spolu se střízlivostí.

Pavlův zákaz, aby žena vyučovala dle 1. Timoteovi 2,11–15, je ve svém zaměření na učitelskou roli ženy jediný svého druhu. Ženě Pavel učit nedovoluje. Výraznost této pasáže je dána i Pavlovým odkazem na stvoření. Dle některých vykladačů (např. MacArthur nebo Ulonska) to znamená, že ženy jsou dle původního stvořitelského řádu nezpůsobilé vyučovat v církvi. Nejde tedy o kulturní podmíněnost nebo otázku situace efeského sboru, ale o nadkulturní konstantu, která vyplývá ze samotné ontologie (bytostné povahy) osob ženského pohlaví. Problém tohoto výkladu spočívá v následujících teologických okolnostech: 

Teologické okolnosti

1. Učitelství je charisma Ducha svatého. V příslušných pasážích o duchovních darech Pavel neomezuje přístup k charismatům dle pohlaví. O charismatu proroctví naopak čteme, že prorokovat mají ženy i muži (Sk 2,18; 21,9; 1Kor 11,5), což předpokládá, aby ženy vystupovaly ve shromáždění v přítomnosti mužů a prorokovaly, čili srozumitelně hovořily o Božích věcech (1Kor 14). Mohou-li ženy veřejně prorokovat, nemělo by jim být učitelské charisma odepřeno.
2. Biblické svědectví ukazuje, že v Kristu jsou rozdíly mezi pohlavími zahlazeny podobně jako rozdíly mezi pokrevní příslušností (Ga 3,28; 1Kor 11,11). Z toho vyplývá, že křesťanská kultura napodobující Krista by měla ženy v učitelské službě upevňovat spíše než limitovat. Žijeme v Božích zaslíbeních. Proto platí-li, že v Kristu „již není muž ani žena“ (Ga 2,28), potom vyučující žena je podobným zábleskem Božího království, jako svornost Židů a pohanů (Ef 2,15n; Kol 3,11).
3. Svědectví tradice, rozumu a zkušenosti, která potvrzuje Písmo, ukazuje, že mnoho žen má skutečný talent a pomazání pro učitelskou službu. V historii letničního hnutí měly ženy jako teoložky významnou roli, např. Phoebe W. Palmer či Aimee S. McPherson . I na dnešních nejen letničních seminářích nalezneme dlouhou řadu profesorek, které dosahují pedagogické a akademické excelence. Restriktivní vykladače by mohlo zajímat, že
   1. přední kritičkou NAR na Filipínách je teoložka Lora A. Timenia,
   2. významnou kritičkou NAR v Holandsku je teoložka Miranda Klaver,
   3. významnou kritičkou NAR v USA je Holly Pivec,
   4. významnou kritickou autorkou a historičkou v australském letničním hnutí je Denise Austin.

Jména mnoha teoložek nejvyššího výtlaku jsem vynechal a záměrně jsem zvolil příklady z různých kontinentů a ohled na NAR, abych zdůraznil tu celistvost a pronikavost reality vyučujících žen. Tyto ženy zjevně mají charisma rozlišování duchů a odvahu vystoupit. Čím jiným než výtečnými učitelkami jsou?

Na základě těchto okolností jsem přesvědčen, že ženy mohou v církvi vyučovat, mají-li k tomu povolání od Boha a náležitou přípravu. Jak se ale vypořádat se zdánlivě definitivním zákazem v 1. Timoteovi 2,11–15? Tato pasáž je na exegezi dle zastánců jakéhokoli názoru jedna z nejnáročnějších, protože ať už chcete vyučování žen ospravedlnit nebo naopak zakázat, vždy musíte podniknout rekonstrukci, v níž popíšete, oč tu jde. Je to pasáž podivných paradoxů podobně jako třeba 1. Korintským 11,2–16. Pokusím se jen telegraficky uvést základní teze a rekonstrukci Pavlovy logiky v této pasáži.

Teze

(1) ILUSTRACE, NE ONTOLOGIE. Pavlův argument se opírá o příběh o stvoření a pádu, v němž Eva přistoupila na hadovu lež, protože neměla náležité informace. Pavel tento příběh používá jako ilustraci toho, co se v efeském sboru děje, nikoli jako ontologický popis všech žen napříč historií. Zákaz jíst ze stromu poznání byl Adamovi dán před stvořením Evy (Gn 2,16n). Z Pavlova argumentu proto dle mého názoru nevyplývá, že žena je ze své podstaty neschopná učit nebo že je jí to zakázáno stvořitelským řádem, ale že učit má ten, kdo má informace z první ruky a je pověřen s nimi nakládat.

Toto pojetí odpovídá kontextu celého 1. listu Timoteovi, v němž Pavel odporuje jakýmsi falešným učitelům (1Tm 1,3n; 4,1), kteří šíří „světské a babské báje“ (4,7). Můžeme se domnívat, že do tohoto chaosu byly zapojeny i tzv. „mladé, všetečné vdovy“ (1Tm 5,13). Obecně šlo o nevzdělané, leč švitorné a rozšafné ženy, které svým papouškováním šířily hereze Pavlových odpůrců, aniž by byly ochotny se učit. Právě jim Pavel doporučuje především „vdávat se a rodit děti“, čili starat se o rodinu (2,15; 5,14) a právě proto ve svém verdiktu nad vyučujícími ženami říká, že „žena bude spasena jako matka“ (2,15). Pavel v daném kontextu nevnímá jinou možnost, než je takto usadit a povolat k povinnostem běžného života.

Vyučování upovídaných nevzdělaných heretiček Pavel „nestrpí“ (ouk epitrepō v 2,12). Nestrpí to u těchto konkrétních žen, v tomto kontextu Efezu 1. stol. Můžeme se domnívat, že v jiných situacích by to strpěl, pokud by dotyčná vyučující měla řádnou kvalifikaci k výuce evangelia.

(2) PAVEL RESPEKTUJE KUTURU. Pavlův argument promlouvá do situace Efezu 1. století. Ženy této doby byly z kulturních důvodů daleko méně vzdělané a i když určitého vzdělání dosáhly, jejich možnost veřejného vystupování byla i tak velmi omezená (Keener 2007). Pavlovým záměrem nebylo bořit společenské konvence, pokud přímo neodporovaly evangeliu. Všem se stal vším (1Kor 9,20). V tomto smyslu Pavel otrokům doporučuje podřizovat se pánům (1Tm 6,1), čímž dnešním křesťanům dělá starosti, protože otroctví je nelegální a především nepřípustné z hlediska stvořitelského řádu, protože všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní.

Přesto Pavlovi nemůžeme toleranci otroctví vytýkat, protože byl člověkem své doby a šlo mu především o zvěstování osvobozující zkušenosti Krista v nás, ne o změnu společenských poměrů. Dnes je kulturní situace jiná. V naší kultuře mají ženy téměř stejné možnosti vzdělávat se jako muži a téměř stejné možnosti uplatnění. Jelikož tedy dnes přístup ke vzdělání a jeho uplatnění obecně není podmíněn pohlavím, domnívám se, že i hodnocení způsobilosti vyučovat by mělo měřit reálný výkon dotyčné osoby spíše než její rod.

Rekonstrukce

Výše uvedené teze aplikujeme verš po verši. V této rekonstrukci mi velmi volně radí Wm. Mounce (WBC, Pastoral Epistles, s. 110), Fee (NICNT, The First Epistle to the Corinthians) a Guthrie (TNTC, Pastoral Epistles). Mounce jako konzervativec samozřejmě nesouhlasí s níže zastávaným mým a např. Keenerovým názorem (Paul, Women and Wives), že problémem Evy byla „nevzdělanost“ (ss. 135, 139n). Zároveď však i Mounce problematizuje, že by zde Pavel činil ontologické stanovisko (s. 137–139) a hovoří o rozdílných rolích spíše než o rozdílné ontologii (bytostném stavu). Mouncova exegetická studie v daném komentáři je excelentní, ale jeho odmítnutí Keenerovy pozice nepřesvědčivé.

11 Žena ať se učí v tichosti a s veškerou podřízeností.

Žena ať přejímá informace o evangeliu od těch, kdo je přináší a ať jim neodmlouvá, ať se nehašteří. Je otázkou, komu se má žena podřizovat. Pokud nějakému muži, pak se nejspíše myslí manžel (srov. Ef 5,22, 1Kor 14,35 či Ř 7,2), ne jakýkoli muž. V úvahu připadá i podřízení kompetentní vyučující ženě (Tt 2,3; srov. Sk 18,26). Tak či onak, rýsuje se před námi problém oněch rozšafných, upovídaných žen, které chtějí komentovat teologii, ale bez dostatečného poznání. Je to trapné a mladý Timoteus neví, co s nimi. Úkolem Timotea je v klidu jim domlouvat. Nejlepší však bude, když jim domluví starší sestry nebo jejich manželé.

12 Nedovoluji, aby žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být v tichosti.

V tomto kontextu Pavel nestrpí, aby jakákoli žena učila hereze nebo si uzurpovala moc nad jinými muži jako ta, která je bude něčemu učit. Kvůli kulturním okolnostem jí totiž schází náležité informace a rétorické schopnosti. Její uzurpená autorita působí v dané kultuře pohoršení a je nelegitimní.

Důležitý je Pavlův důraz na ženinu tichost. Tento důraz by zde nebyl, pokud by Pavel nevěděl o problému příliš halasných vyučujících žen, jejichž švehol rozsévá herezi svou neustálostí a mírou decibelů. To Pavel nestrpí.

13 Neboť první byl utvořen Adam, potom Eva.

Zde Pavel sahá po ilustraci do Starého zákona. Přirovnává novozákonní situaci ke starozákonnímu příběhu, jak to dělá v 1. Korintským 10, kdy přirovnává korintský sbor k Izraeli na Sinaji. Tím neříká, že korintský sbor je identický s Izraelem na Sinaji, ale že situace je obdobná. Podobně když přirovnává Adama ke Kristu neříká, že Adam je Kristu ontologicky roven ve všech ohledech (Ř 5,12–19; 1Kor 15,45), ale že Kristovo dílo spásy je v určitém jasně vymezeném smyslu protiváhou Adamova pádu. Právě tak i zde Pavel jen přirovnává nastalou situaci efeského sboru k biblickému příběhu.

V efeském sboru tomu bylo právě jako když byli stvořeni Adam a Eva. Nejdřív byl stvořen Adam. Ten obdržel Boží povolání (Gn 2,15), Boží zákon (2,17) a dosáhl poznání přírody (2,19) ještě před tím, než byla stvořena Eva. Proto je v tomto příběhu Adam učitelem Evy a proto mají být muži, kteří od Pavla a Timotea převzali evangelium, učiteli svých manželek.

Adamovou výhodou před Evou je zde však jen a pouze jeho chronologické prvenství, nikoli jeho vyšší ontologická způsobilost. Adam je jako dříve stvořený také lépe poučený.

14 A nebyl sveden Adam; žena byla zcela svedena a upadla do přestoupení.

V příběhu o pádu se Eva zamotala v hadově rétorice. Had nejprve překroutil původní Boží příkaz (Gn 3,1), načež Eva reagovala opět překroucením Božího příkazu (Gn 3,3). Bůh totiž neřekl, že lidé nesmějí jíst z žádného stromu, ani že se nesmějí stromu poznání dotýkat. Eva byla svedena proto, že neměla informace z původního zdroje jako Adam. V tomto kontextu byl tedy Adam kompetentnější k vyučování Evy a k odpírání hadovi. Otázkou je, proč Adam nic neříkal, když byl „s ní“ (Gn 3,6)? Druhým ostřím Pavlovy analogie tedy je i to, že ti, kdo znají evangelium, nesou odpovědnost za jeho výuku a nemají tuto odpovědnost tiše delegovat na méně kompetentní osoby.

O problematice zdroje evangelia Pavel něco věděl. O sobě tvrdí, že má evangelium zjeveno od samotného Boha (Ga 1,16) a potvrzeno apoštoly (Ga 2,2.6). Jeho poznání navíc vycházelo i z pečlivého studia židovské teologie (Sk 22,3). Jsem si jist, že pokud by se podobnými kvalitami prokazovala nějaká žena, neměl by Pavel s jejím vyučováním problém, protože zde nejde o pohlaví, ale o obsah vyučované zvěsti.

15 Bude však zachráněna skrze rození; ženy jsou zachráněny, setrvají-li ve víře, lásce a v posvěcení spolu se střízlivostí.

Efeské sestry, které byly zlákány herezí a začaly se jí účastnit, mají dle Pavla stále naději, pokud se vrátí k dobrým hodnotám: víře, lásce, posvěcení, střízlivosti. Je pro ně lepší, aby pečovaly o děti, než aby vyučovaly bludům. Jejich neporozumění však nepramení z jejich ženské podstaty, ale z toho, že neměly šanci přijmout vhodné informace a že se z hlediska kultury nehodí, aby nyní své vzdělání doháněly. Stejně jako Pavel nebrojil proti otrokářství, nebrojil ani proti celospolečenské podřízenosti žen.

Pavel zde nenaznačuje, že každá žena bude spasena pouze z rození dětí stejně jako neříká, že žádná žena nesmí nikdy učit. Některé sestry třeba již v plodném věku nejsou nebo děti mít nemohou. Jiné nemají muže. Ale tyto konkrétní ženy, o nichž Pavel mluví, tyto upovídané, rozšafné heretičky, udělají lépe, pokud se například, pro ilustraci, vdají, porodí děti a postarají se o rodinu. Pavel zde nepředkládá soteriologii pro všechny osoby ženského pohlaví stejně jako v předcházejících verších nepředkládá ontologii. Činí zde ilustraci, která se vztahuje k dané situaci v efeském sboru.

Z této rekonstrukce nevyplývá, že by mezi muži a ženami nebyl žádný ontologický rozdíl daný stvořitelským řádem. To je věc na jinou diskusi. Vyplývá z ní, že v této pasáži ho Pavel nepopisuje. Dále z této rekonstrukce vyplývá zdravá aplikace této pasáže: Rozšafné a upovídané ženy, jimž chybí teologické vzdělání, by neměly vyučovat, ani na sebe strhávat nepřiměřenou pozornost, protože jsou snadnou kořistí a zesilovačem herezí. Jsem si jist, že každý, kdo nějakou dobu navštěvoval nějaký letniční sbor, ví, o čem je řeč a že tato aplikace Pavlovy pasáže by našim sborům jen prospěla. Ani ta nejpřísnější aplikace této rekonstrukce však nevyhání od kateder a kazatelen kompetentní sestry, které zastávají dobré učení.

Závěr

Výhodou této rekonstrukce je, že se vyhýbá extrémům restriktivního výkladu. Těm jistě věří pouze minimum jeho zastánců, byť vyplývají z důsledné aplikace jeho logiky. Jde například o tyto extrémy:

• Pokud platí, že je žena kvůli svému pohlaví nezpůsobilá učit, pak zároveň platí, že žena není schopna bez mužské asistence dosáhnout správného porozumění evangeliu a komunikovat toto porozumění dále. Z toho by vyplývalo, že žena by neměla evangelizovat ani muže, ani ženy či děti. Co nás vede k domnění, že žena může vyučovat na dětské besídce, když nemůže vyučovat od kazatelny? Žena by neměla ani dávat svědectví na shromáždění a ani na skupinkách. Pavel zde v 1. Timoteovi přeci oslovuje právě skupinkovou (domácí) církev.
• Pokud by se příběh o pádu opravdu vztahoval k univerzální nezpůsobilosti žen vyučovat, musel by se vztáhnout i k mužské neschopnosti vyučovat. Zatímco totiž Eva v daném příběhu řekla hadovi alespoň něco, Adam mu neřekl vůbec nic. Jelikož to bylo před pádem a jelikož má mít tento příběh dle restriktivního výkladu význam pro ontologii pohlaví, znamená to, že zatímco každá žena učí špatně, každý muž je podpantoflák predestinovaný zavřít v rozhodující moment ústa. Pavel to jistě takto nemyslel. Pokud by to však Pavel opravdu myslel tak, že příběh o pádu dokládá učitelskou nezpůsobilost všech žen a ne nezpůsobilost mužů, dopustil by se výkladové nekonzistence. Pokud to však Pavel myslel jen jako ilustraci, ne jako popis stvořitelského řádu, mohl si jen vypůjčit jeden moment příběhu z Genesis 3 a okolnosti pominout.
• Žena by neměla být učitelkou v žádné situaci. Z širšího kontextu totiž nevyplývá, že by Pavel adresoval pouze pořádek ve shromáždění. Naopak, příkaz slušně se oblékat přeci platí v celém veřejném prostoru (1Tm 2,9). Pokud je tedy žena ontologicky nezpůsobilá vyučovat, neměla by vyučovat ani ve veřejném prostoru. Sestry pedagožky, např. učitelky fyziky v našich sborech, jsou z tohoto pohledu neposlušny Božího stvořitelského řádu, protože na středních a vysokých školách „mají moc nad muži“ (v. 12), když je jako studenty hodnotí. Rozlišovat zde učitele dle oboru je sporné. Za prvé, doslovný výklad toto rozlišení neumožňuje. Jde-li o všechny ženy, pak musí jít i o jakékoli učení. Za druhé, křesťanská učitelka literatury nebo filosofie bude i na sekulární škole tíhnout k tomu, aby prezentovala svým žákům evangelium alespoň nějakým způsobem. Pavel by jí zde dle restriktivního výkladu toto zakazoval.
• Při doslovném výkladu musí platit, že pouze rodící žena bude spasena. Na základě čeho můžeme přehlížet samotnou podmínku spásy ve verši 2,15, pokud má verš 2,12 platit jako definitivní verdikt? Platí-li pro všechny ženy jiná ontologie, musí pro ně všechny platit i jiná soteriologie. Nelze říkat, že žádná žena nesmí učit, ale že pouze některé jsou zachráněny jako matky.
• Největším problémem doslovného výkladu je jeho střet s realitou výtečných ženských učitelek teologie. Doslovný vykladač musí trvat na tom, že obsah učitelčina vyučování je třeba i správný, avšak nepřijatelný, protože je žena a tudíž je ontologicky nezpůsobilá učit. To odporuje zdravému rozumu i zkušenosti.

Zatímco zastánce doslovného výkladu může mít k těmto extrémům sklony a bude se muset něco namáhat, aby se z nich vymanil, kontextuální přístup, který dbá na dobové pozadí Písma, rozumnost argumentu a svědectví zkušenosti, se těmto extrémům elegantně vyhýbá. Důležitým prvkem tohoto přístupu je kontextualizace a tudíž deabsolutizace Pavlových výroků proto, aby dávaly smysl. Úplně jednoduše:

1. Pavel neříká, že žádná žena nesmí cokoli učit a musí jen rodit děti.
2. Pavel říká, že některé ženy, s nimiž se v Efezu 1. stol. potkáváme, by neměly učit evangelium a měly by se raději starat o domácnost.

Nedomnívám se, že zde jde v jádru o spor mezi komplementari­anismem a egalitarianismem, jakkoli se po osnově tohoto sporu pohybujeme. S konzervativcem Mouncem souhlasím v mnoha ohledech a i v tom, že odlišná role žen neznamená odlišnou hodnotu. Jako hlava šestičlenné rodiny jsem předním příznivcem rozdělování rolí v domácnosti. (Jsem vlastně takový pragmatický komplementarián.) U evangelia a jeho teologické výuky ale platí, že nakolik jde o duchovní učení, natolik musí v jeho výuce být mezi muži a ženami teoretická rovnost, protože ženská zkušenost s Kristem je stejného řádu, jako mužská. I komplementariáni musí toto uznat, aby se neocitli ve výše popsaných absurditách nebo nezačali pochybovat o tom, zda má žena vůbec duši. A pokud žena duši má a je-li plná Ducha, nic nebrání tomu, aby přijala učitelské charisma a rozvíjela své přirozené i duchovní schopnosti vyučovat o Božích pravdách. Otázka optimálního rozdělení rodinných a společenských rolí je pak na jinou diskusi. Z výše uvedeného vyplývá jen to, že pokud to kultura umožňuje, pak povolaná a vzdělaná žena učit může.

Jednoduše řečeno, výuka teologie je řeč o Boží lásce k nám. O té mohou svědčit všichni, kdo tuto lásku poznali, čili muži i ženy bez ohledu na to, jaké mají v domácnosti úkoly. I proto si myslím, že ženy mohou teologii vyučovat stejně jako muži a měly by být posuzovány jen dle obsahu svého učení a svých schopností. Je to argument ve prospěch svobody a spravedlnosti v církvi. Není to argument ve prospěch ideologie genderové vyváženosti, která je pravým opakem svobody a spravedlnosti. Ideologie ekvitismu dělá cti žen medvědí službu. Nejde zde ani o potřebu ženských učitelek, ale o jejich základní legitimitu, o možnost, aby nadané a k vyučování povolané sestry měly rovnou příležitost naplňovat své povolání.