K uctívání v deseti otázkách
Teologie | 17.1.2013 @ 14.01
Tato práce je předložena studijnímu oddělení Global University jako jeden z požadavků pro klasifikaci v předmětu MIN3053 Uctívání Boha.
Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.
Koloským 3,16
…ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.
Efezským 5,19
Existuje dvojí výklad použití tří termínů ve verši Kol 3,16 a Ef 5,19.
Teorie jednoho významu nivelizuje rozdíl mezi třemi termíny tím, že ho považuje za figuru odkazující na úplnost podobně jako obrat „tělo, duch a duše“, který rovněž nevnímáme jako závazný antropologický ukazatel1. Smyslem obou veršů není nauka o doporučených žánrech, ale pobídka ke chvále Boha pomocí dostupných prostředků. Tomuto pohledu nahrává i fakt, že až do roku 200 po Kr. postrádáme záznam hymnu a až do roku 560 po Kr. nám schází vylíčení křesťanské liturgie2. A nakonec – pojmy „žalm“ a „hymnus“ (chvalozpěv) se podle některých vykladačů zaměňují.
Teorie trojího významu zastoupená Egonem Welleszem rozeznává za třemi termíny tři různé hudební styly3.
Důraz na trojí způsob chválení může zároveň odrážet trojiční nauku: Žalmy Otci, chvalozpěvy Synu a Duchovní písně Duchu svatému.
Jiní učenci vidí oporu teorie trojího významu v historické a společenské situaci Efezského a Kolosského sboru. Efezská církev například vyrostla v květníku multikulturních vlivů. Židé tehdejší Malé Asie pocházeli často původně z babylonské diaspory, ne z Jeruzaléma (Josephus)4 a celou společnost tvořili Asiaté, Peršané, Římané, Řekové a Egypťané. Tyto vlivy pravděpodobně ovlivnily i církevní hudbu k rozmanitosti.
Podle mého názoru není na místě přísné protlačování krajní podoby ani jedné z navržených teorií. Za třemi termíny nelze s jistotou rozeznat tři různé žánry5, nelze ani s jistotou popřít důraz na trojakost hudebních projevů. Nemyslím si, že by církev starověkého Efezu používala pouze jeden hudební žánr, který se zaměnitelně označoval jako žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Nemyslím si ani, že by bylo možné za třemi termíny přesně rozeznat tři žánry a přisoudit je dokonce členům trojice. Já osobně se kloním k pracovní teorii rozmanitého uctívání. Vodítkem je mi výzva k jednotě v rozmanitosti skrze Ducha svatého:
Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
1. Korintským 12,13
Žánrů a druhů uctívání může být mnoho, každá skupina (Židé, Řekové, otroci, svobodní, mladí, staří, vzdělaní, prostí, chladní, horkokrevní…) může přinést vlastní styl. Vedle žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní vidím básně, balady, skladby, říkanky, tance, litanie a mnoho dalších, které neumím pojmenovat nebo si je nevybavuji. Jsem dokonce nakloněn nevěřit v zapovězené „ďáblovy žánry“. Otázkou proto není „jaký hudební žánr nebo který druh projevu se k uctívání Boha hodí“ ale „jak se mohu skrze umění přiblížit k Bohu já“. Učinil mne Bůh bubeníkem, nebo básníkem?
Zmíněný liturgický model je liturgickou aplikací obrazu každoroční pouti starozákonních židů do Jeruzaléma s ohledem na Ž 100,4 a Žd 10,19–22.
Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem!
Žalm 100,4
Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně
cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla.
Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem,
přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.
Židům 10,19–22
Protagonista tohoto modelu Judson Cornwall zachází s adaptací svaté pouti starých Izraelců až na úroveň jednotlivých částí cesty. Rozeznává
Podle Cornwalla musí vedoucí chval vědět kde chválící jsou, kam je chce dovést a kdy jsou již tam6. Hlavním přínosem tohoto modelu je síla jeho obraznosti. Je to ilustrativní nástroj vhodný k motivaci chválících7. Nedostatkem je z mého pohledu předpokládání
Všech tří nešvarů se děsím. Jejich zrůdnost se odhalí v intenzivní prázdnotě a planosti obrazu, na němž „führer“ vede masy k cíli dle svého osobního přesvědčení. Při práci s tímto liturgickým konceptem je potřeba věřit nanejvýš důležité pravdě, že do otroctví padá především ten, kdo je svobodný a k nejhorším koncům přivádí ten, kdo tak činí z nejlepšího přesvědčení.
Na základě intenzivního téměř ročního výzkumu definoval autor tři základní formáty služby uctívání8.
V kapitole „Free-Flowing Praise“13 Liesch radí, jak použít tempo, přechody, gesta, výběr písní, tóninu a gradaci při práci s chválícími správným způsobem. Úplná volnost vedoucího chval v používání choreografických prostředků pro práci s „publikem“ je zřejmě klíčovou vlastností tohoto schématu. Úmyslným výběrem a organizací písní a prvků chval lze „putovat do svatyně svatých“ (viz předchozí úkol).
Opět se před námi noří otázka nikoli po obsahu schématu, ale po pravdivosti a původu jeho předpokladů.
4. Vyhledej v Žalmech tři příklady vzorců, totiž trojic nebo „skupinových odpovědí“.
Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.
Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!
Účelem ručních gest je podle Liesche podtržení prožitku chválícího15. Sám používá ruční ukazování při tzv. volných chvalách. U písně „Svatý, svatý, svatý je Bůh zástupů“ dopomůže ukazování opravdové úctě před Bohem, když si pomocí gest chválící uvědomí Boží svatost a všemohoucnost.
Rozpaky chválících se mnohdy rozplynou, jakmile je jim vysvětlen význam jednotlivých gest16.
Pojetí a formulací definic je mnoho, žádná není dostatečná. Je potřeba jen rozlišovat opravdové křesťanské uctívání od uctívání módního17.
Vytrhávat definice uctívání z teologických a činit z nich závěry by bylo nepoctivou manipulací s citáty, které se nedopustím. Každý z citátů se svými termíny dotýká své škály komentovaných témat18. Vzletné a strohé, abstraktní a přízemní, to vše odráží jistou sadu skutečností, které já sám vidím a formuluji jen svým způsobem ve svých omezených souvislostech.
Boha jistě neuctívám samotným projevem, zevnějškem nebo konáním.
Existuje jisté místo, na kterém se v dramatu spásy dialekticky stýká Boží svrchovanost a má volba, to znamená: Bůh a já. Bůh již volbu učinil, v Kristu se zvolil v můj prospěch.
Nezávisle na čase a proto každodenně se na tom místě volím. Uctívání Boha je, když se zvolím v Jeho prospěch. Neuctívání je, když se v jeho prospěch nezvolím.
Z místa volby buď vybíhám do sebe sama, nebo se celý odevzdávám Bohu, který mne přijímá, neboť se v Kristu sklonil až ke mně.
Můj projev, zevnějšek a konání nechť volně navazuje na mou volbu. Neznamená to ale nutnost žánru, techniky ani času a místa a dokonce ani mých pocitů. Má volba je daleko nad náladovostí a extází příležitostných seancí, je naopak blízko mému lidství.
Model novozákonní církve třídí Liesch podle třech způsobů19:
Otázku preference žánru nechávám otevřenou kvůli následujícímu buď – anebo: Buď je klíč k odpovědi pouze ve svědomí člověka podobně jako s masem obětovaným modlám, anebo nebo je potřeba povážit i kořeny žánru, které svými okolnostmi a povahou naprosto odporují křesťanské zvěsti.
Osobně se lehce přikláním spíše k prvnímu řešení, a to z těchto důvodů:
Pravděpodobně neexistuje žádný hudební forma, která by ve svém původním kulturním kontextu nekomunikovala cosi, co je v rozporu s křesťanskou zvěstí.
Pracovní Lieschova definice vystoupení zní: „Vystupovat znamená umě a veřejně činit cosi složitého nebo obtížného s ohledem na poskytnutí služby.“25 Fakt, že dobří vystupující mají na lidi vliv v mnoha případech zcela rozložil uctívání jako takové strháváním pozornosti na člověka. Důsledkem je planá směs neuctívání a každopádně amatérské hudby, která i přes snahu vystupujících nedochází uznání ve světě26 a klade prakticky těžko únosné nároky na organizaci27, technické vybavení a personální zastoupení chváličského tělesa.
Paradigma vystoupení uctívačů je potřeba nejprve definovat, poté uznat a teprve potom analyzovat. Je totiž čímsi, „co chválící vítají, čemu lidé nedůvěřují a co pastoři popírají“28. V platnost tedy přichází spolu s těmito předpoklady:
Tento koncept je vždy pracovní, v jednotlivostech a v praxi proměnlivý a může procházet revizí. Podle Kierkegaarda by například měli být vystupujícími všichni lidé, služebník by měl jen jako jakýsi suflér k uctívání vyzývat a obecenstvem by měl být Bůh29.
Ani možnost revizí nemůže podle mého názoru paradigma vystoupení plně uzdravit až dokud nepadnou předpoklady odstupu vystupujícího a potřeby „servisu uctívání“. Ve svých osobních úvahách již několik let paradigmatu uctívání ostře oponuji:
Má nepříjemná opozice je v mnoha ohledech nemístně tvrdá, zvláště s přihlédnutím k čistotě motivů většiny chváličů. Její netýkavost vychází z upřímného hledání autentického uctívání. Musím dát za pravdu své nedávné zkušenosti a uznat, že autentického uctívání lze docílit i v současné evangelikální uctívačské praxi. (Neboť Boha nezastaví ani dobrá, ani špatná praxe, jen tvrdost srdce.) Přesto nemohu na paradigma vystoupení pohlížet jinak, než na něco velice přítomného, a podle mně škodlivého. Možná není potřeba zbořit všechno dosavadní. Některé nemnohé prvky soudobého uctívání jsou přeci jen podmínkou praktického zdaru. Bude snad zapotřebí přemostit mnohá úskalí současného paradigmatu za veliké sebezpytující a kající výhně, kdy řešení nenavrhnu já, ani ty, ale skutečná touha uctívat Boha.
Liturgická bohoslužba je organizovaná do přesných schematických prvků. Již ve třetím úkolu jsem uvedl, že pro ilustraci těchto prvků (ne pro jejich doktrinální ukotvení!) lze použít šestou kapitolu Izajáše. Odvozenými prvky jsou tedy chvála, vyznání, odpuštění, Boží povolání a závazek. K těmto prvkům se přidávají volitelně prvky mimořádné (např. související s církevním kalendářem, s konfesí, s tradicí atp.) a samozřejmé klasické prvky jako Večeře Páně, kázání, úvodní chvalozpěv, sbírka a závěrečné propuštění věřících.
Liesch v rámci pojednání o liturgické bohoslužbě uvádí dva příklady evangelikální liturgie:
S ohledem na zmíněné dva příklady a na vlastní aktivní i pasivní zkušenost s vedením bohoslužby jsem si jist, že navržení jakékoli liturgie pro společenství charismaticko-letničního hnutí je „úkol hodný Herkula“. Prvky bohoslužby jsou v takových sborech libovolně rozesety. Tento jev je však spíše důsledkem povahy letniční či charismatické spirituality a historické souvislosti, než nedbalosti duchovních. Sám termín „liturgie“ je náladově chápán v negativních odstínech nesvobody katolicismu a spojován se sakramentalismem33, což může být důvodem, proč jinak „židofilní“ příslušníci ch-l hnutí přehlížejí ve spiritualitě starozákonních Izraelců Bohem nařízený přísný ceremoniální řád a pevnou organizaci náboženského roku.
Má liturgie přejímá od Hustada pokus kontextualizaci, která však s ohledem na postmoderní krizi komunikace musí přesáhnout do samotné formy a hledat v liturgii funkční komunikační kanály kérygmatu a koinonie. Od Webera přejímám rafinovanou návaznost zjevení – odpověď, díky níž se prvky bohoslužby řadí logičtěji.
Součástí mého liturgického rámce nedělního shromáždění je
Výzva ke ztišení před Bohem probíhá ve smyslu Koloským 3,1–15. Vyznání hříchů a odpuštění před Bohem i před lidmi je nevyhnutelné pro přístup ke chvalám. Doporučenými kanály je společná hlasitá modlitba a předčítání Písma případně spojené s hlasitou modlitbou předčítajícího. Blok společných chval navazuje na radost z odpuštění hříchů. Kázání nutně zvěstuje. Pokud nezvěstuje, je slaměné. Komentář k politické situaci si mohu přečíst v novinách. Převyprávění starozákonního příběhu nepotřebuji. Kázání musí zvěstovat milovaného Krista. Oznámení může zahrnovat svědectví a povzbuzení ze strany věřících. Organizační záležitosti ze strany vedení sboru by měly zaznít jen výjimečně, podobně i sbírka by neměla být pravidelnou součástí liturgie, měla by se vyhlašovat pouze při mimořádných událostech. Prostor pro praktická oznámení může být vymezen mimo liturgický rámec, např. po shromáždění. Vybírání dobrovolných příspěvků je možné ošetřit pokladničkou u vchodu do modlitebny, kterou každý dobře uvidí.
Uctívání je proces, v němž stavíme Boha na první místo v našich životech.
Bruce Leafblad
Uctívání, to je jakákoli a každá vhodná odpověď Bohu.
Donald Hustad
Uctívat, to je v srdci cítit a vhodným způsobem vyjádřit pokořující avšak rozkošný pocit obdivné bázně a ohromeného úžasu a neodolatelné lásky v přítomnosti toho nejdávnějšího tajemství, té výsosti, kterou filosofové nazývají První příčina a kterou my nazýváme naším Otcem, jenž je na nebesích.
A.W. Tozer
19. Liesch, 146
20. Liesch, 168
21. Baumer, 2
22. FRANC, Aleš. Historické a současné formy církevní hudby. In: Biblická Apologetika[online]. [cit. 2013–01–08]. Dostupné z: http://apologet.cz/?…
23. Liesch, 197
24. Viz http://www.nordicmission.net/
25. Liesch, 121
26. Liesch, 122
27. Liesch, 132
28. Liesch, 122
29. Liesch, 124
30. Bennett, 43 – Při eucharistii je to podobně jako v citovaném bonmotuslužebník – kněz, který je prostředníkem spasitelné svátosti.
31. Liesch, 73
32. Liesch, 74
33. HOLSINGER, J. C. Pentecostal liturgy?. Assemblies of God (USA) Official Web Site[online]. 2013 [cit. 2013–01–08]. Dostupné z: http://ag.org/…_liturgy.cfm
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : český ekumenický překlad. 11. vyd., (9. přepr. v České biblické společnosti). Praha: Česká biblická společnost, 1998c1985, 863, 287 s. ISBN 80–858–1019–0.
LIESCH, Barry. The new worship: straight talk on music and the church. Grand Rapids, Mich: Baker, 1996. ISBN 08–010–9001–6.
CONNELLEY, Douglas a General editor LARRY RICHARDS. The book of Psalms. Nashville: Thomas Nelson, 2008. ISBN 14–185–1010–6.
BÄUMER, Ulrich. Chceme jen tvoji duši: rocková scéna a okultismus : fakta a souvislosti [online]. Překlad Tomáš Dittrich, Tomáš Bartoň. Praha: Logos, 1991, 118 s. [cit. 2013–01–08]. ISBN 80–853–3509–3. Dostupné z: http://www.prokrestany.cz/…vou_dusi.pdf
BENNETT, Richard Peter. Katolicismus – východně od Edenu: pohled na katolicismus 21. století. Albrechtice: Křesťanský život, c2011, 272 s. ISBN 978–80–7112–155–8.
https://selah.cz/teologie/k-uctivani-v-deseti-otazkach/