Během psaní článku o křesťanském sionismu pro časopis Rozmer jsem si opět uvědomil, jak málo je v našem letničním prostředí zastoupen ne-sionismus. Jen v krátkých tezích bych proto rád shrnul, proč si nemyslím, že moderní židovská imigrace do Palestiny a současný stát Izrael jsou naplněním starozákonních proroctví o shromáždění Izraele v zaslíbené zemi nebo abrahamovských zaslíbení.

Mapování diskuse

Křesťanský sionismus má kořeny ve viktoriánské Anglii. Britské impérium bylo na vrcholu a mělo ohromný vliv i na Blízkém východě, který se stal oblíbenou destinací dobrodruhů a badatelů. Až do počátku 19. stol. se křesťanští myslitelé, kteří nezastávali teologii náhrady (supersesionismus), většinou domnívali, že Izrael se vrátí do své starověké domoviny teprve až přijme Krista. Malé skupinky proto-fundamentalistů (např. Plymouthští bratři) a proto-charismatiků (např. Edward Irving) v této době došly k názoru, že Izrael přijmout Krista před návratem nemusí a že církev má mandát k tomu, aby Židům s návratem do Palestiny pomohla. Tak vznikl dnešní křesťanský sionismus.

Škálu uvedených historických názorů můžeme shrnout takto:

• Supersesionismus (teologie náhrady). Tento názor říká, že Izrael byl vyťat z kmene olivy, jímž je Kristus. Jejich šancí na návrat k Bohu je „nezůstat v nevěře“ (Ř 11,23). Uvěří-li, stanou se církví. Všechna zaslíbení, vč. zaslíbení země, jsou naplněna pouze v Kristu (2Kor 1,20), čili v církvi. Proto v Kristu mezi Židy a pohany není vůbec žádný rozdíl (Ga 3,28) a mimo Krista na rozdílech nezáleží, protože Bůh „uzavřel pod neposlušnost“ úplně všechny (Ř 11,32). Izrael jako zvláštní Boží lid tedy již neexistuje a existovat nebude, protože byl nahrazen církví, nebo snad lépe řečeno, stal se církví, k níž se přidružili i pohané.
• Duchovní restoracionismus (víra v obnovu Izraele před Bohem). Dle tohoto názoru má Pán Bůh z Židy zvláštní plán, který souvisí se závěrem dějin. V Kristu sice jednou budou zahlazeny etnické a národnostní rozdíly, avšak ne dřív, než Židé uvidí „toho, kterého probodli“ (Za 12,10) a než bude „zachráněn celý Izrael“ (Ř 11,26). Duchovní restoracionismus nepočítá s návratem Palestiny pod židovskou vládu. V jeho perspektivě jde o duchovní návrat fyzického Izraele k Bohu. Zaslíbení daná Abrahamovi se z tohoto pohledu naplní v Božím království, na němž budou mít věřící židé podíl jako obnovený národ.
• Fyzický restoracionismus (víra v obnovu věrného Izraele v zaslíbené zemi). V této perspektivě Bůh obnoví Izrael ve fyzické zaslíbené zemi. Je to země zalíbená Abrahamovu potomstvu „do věčného vlastnictví“ (Gn 17,8), avšak pouze pokud budou zachovávat smlouvu s Hospodinem (v. 13). Porušení smlouvy se rovná ztrátě smluvních privilegií. Nevěřící Izrael nemá na svou zemi právo a současný stát Izrael proto nemůže být dílem zvláštní Boží prozřetelnosti. Bůh by si přeci protiřečil, kdyby v 6. stol. př. Kr. vyhnal kvůli hříchu Izrael do exilu a ve 20. stol. po Kr. mu navzdory hříchu zemi vrátil. Pozoruhodným paradoxem je, že věřící (ortodoxní) židé, kteří by dle abrahamovské smlouvy mohli na Palestinu vznést nárok, většinou nejsou sionisty a stát Izrael pokládají za nutné zlo, ne-li za ohavnost před Bohem, protože pouze Mesiáš, kterého stále očekávají, je do zaslíbené země znovu uvede. Tento paradox je v kontextu křesťanského sionismu často přehlížen. Pokud totiž je Izrael v 11. kapitole Římanům s kýmsi ztotožnitelný, jsou to právě ortodoxní židé, kteří stále věrně pečují o „smlouvy, Zákon, zaslíbení“ (Ř 9,4). Oni jsou ti Pavlovi milovaní „Izraelci“, ale stát Izrael neuznávají a sionismus se jim oškliví. Fyzický restoracionismus tedy odsouvá naplnění zaslíbení země k eschatologickým událostem budoucnosti.
• Křesťanský sionismus (víra v obnovu nevěrného Izraele v zaslíbené zemi). Tento názor spojuje dvě z mého pohledu problematické premisy:
  1. Židovský národ má teologický nárok na Palestinu aniž by přijal Krista nebo se alespoň navrátil ke staré smlouvě. Tento nárok má být odvozen od abrahamovské smlouvy, aniž by byly brány v úvahu podmínky této smlouvy (Gn 17) a deuteronomické kletby (Dt 28), které i ve Starém zákoně měly moc abrahamovské zaslíbení zvrátit a které jsou v Novém zákoně zrušeny pouze v Kristu, ale mimo Krista pořád platí (Ga 3,10 cituje Dt 27,26).
  2. Současný stát Izrael je naplněním starozákonních proroctví o shromáždění Izraele (např. Iz 11,12; Jr 31,8; Ez 36,24; Dt 30,3n). Dnešní křesťanský sionismus často neuznává, že řada těch proroctví se mohla definitivně naplnit při navracení exulantů v 5.-4. stol. př. Kr. nebo vznikem církve. Nepřihlíží ani k tomu, že v kontextu těchto veršů se většinou píše buď o díle Mesiáše, nebo o výrazné duchovní obnově, která má návrat do země doprovázet. Vybrané verše o shromáždění Izraele jsou bez potřebného dokazování spojeny s židovskou imigrací do Palestiny v 19.-20. stol., se založením státu Izrael roku 1948 a se současným děním na Blízkém východě. Tak to křesťanský sionismus potřebuje, protože jinak by sklouzl k fyzickému restoracionismu, který ovšem neuznává sekulární židovský stát. Teprve s vysoce problematickou doslovnou aplikací vybraných starozákonních proroctví na 20. stol. získává křesťanský sionismus svůj náboj. Tento bod je největší silou i slabinou křesťanského sionismu. V intencích experienciálního evidencialismu (dokazování doktríny zkušeností) je stát Izrael důkazem Božího díla na zemi. Na druhou stranu stačí zapochybovat o legitimitě státu Izrael, resp. o tom, že za ním stojí Bůh a křesťanský sionismus padá. K tomu se přidává otázka eschatologické povahy státu Izrael. Ten byl založen roku 1948, čili před 77 lety. Jak dlouho tento stát se svými nekončícími kontroverzemi vydrží být v očích křesťanských sionistů eschatologickým znamením? A mohou ti, kteří jsou kdesi na pomezí sionismu a fyzického restoracionismu říkat, že proroctví o shromáždění se naplní v jedné generaci a nedílná proroctví o duchovní obnově až v další? Jelikož jde o otázky každým rokem složitější, musíme křesťansko-sionistickou hermeneutiku těchto proroctví označit za velmi spornou.

Základní teze nesionismu

V takto zmapované diskusi můžeme nesionismus vidět v restoracionismu i v supersesionismu (teologii náhrady). Tyto přístupy se mohou značně lišit. Teologie náhrady může restoracionismu vytýkat nedůslednost v jeho snaze zachovat kousek Božích zaslíbení Izraeli alespoň pro budoucnost a tím je upřít církvi. Restoracionismus zase může trvat na neodvolatelnosti Božího povolání izraelského národa (Ř 11,29) a nařknout supersesionisty z toho, že mají příliš tlusté teologické sklo při čtení Starého zákona. Mezi sebou se mohou restoracionisté přít, zda má Izrael uvěřit před Kristovým příchodem, nebo zda k jeho obnově dojde až v miléniu (tisíciletém království). Mimo tato hašteření se však nesionisté shodnou, že (1) etnický Izrael nemá bianko šek na Palestinu a že tudíž (2) současný stát Izrael nevznikl zvláštní Boží prozřetelností jako eschatologický milník v naplňování Božích zaslíbení. Pro tyto dvě základní teze uvedu několik argumentů. Jelikož dlouhodobě zastávám pozici na pomezí supersesionismu a duchovního restoracionismu, fyzický restoracionista si některé z nich bude muset modifikovat, nicméně ani on by neměl mít pocit zásadní neshody.

1) Pavlovské epištoly a abrahamovská smlouva

Abrahamovská smlouva, která je hlavní biblickou zárukou vlastnictví zaslíbené země, je podle nesionismu rozšířena na všechny, kdo věří stejně jako Abraham. V Římanům 4,13 Pavel píše:

Zaslíbení, že bude dědicem světa, se Abrahamovi a jeho potomstvu nedostalo skrze Zákon, nýbrž skrze spravedlnost z víry. (Ř 4,13)

Pavlova zmínka o „zaslíbení, že bude dědicem světa“, je podle mne narážkou na původní zaslíbení země (Gn 12,7; 13,15; 17,8). Abrahamovými potomky, čili právoplatnými dědici tohoto zaslíbení, jsou všichni, kdo věří jako Abraham (v. 12). V dané pasáži nevidíme rozlišení mezi duchovním požehnáním skrze víru a fyzickým požehnáním skrze pokrevní příslušnost. Zaslíbení podle mého názoru nelze dělit na duchovní a fyzická dle pokrevní příslušnosti, a to proto, že jediným pravým Abrahamovým dědicem, čili dědicem Božích zaslíbení, je Kristus (Ga 3,16; 2Kor 1,20) a v Kristu „již není Žid ani Řek“ (Ga 3,28; Kol 3,11). Ježíš Kristus má jako Abrahamův zaslíbený potomek výhradní nárok na všechna abrahamovská zaslíbení.

Boží království jako cíl zaslíbení není bufet, v němž si Židé vezmou Palestinu a křesťané duchovní požehnání. Je to jedna doména s jedním Pánem, jediným dědicem všech zaslíbení. Proto zaslíbení země, i kdyby bylo myšleno s výhledem k současnosti a značilo dnešní nebo budoucí Palestinu, nemůže být naplněno mimo novou smlouvu, jejíž účastníci musí věřit v Krista (Ga 3,22.28).

Domnívám se, že právě jako si Pán Bůh vyvolil Abrahamovu rodinu víry, aby požehnal celý svět (způsobil skandál partikularity), tak posléze dosáhl tohoto cíle, když skrze zaslíbeného dědice, žida Ježíše Krista, rozšířil své vyvolení na všechny, kdo v něj věří (způsobil skandál univerzality). Domnívám se, že mnozí křesťanští sionisté i mnozí restoracionisté se zastavili u skandálu partikularity, aniž by přijali skandál univerzality. Žid Ježíš Nazaretský není pro pohany Kristus, protože je židovský Mesiáš. Je židovský Mesiáš právě proto, že je pro pohany Kristus. V Kristu je vyvolen Abraham, Kristus je měřítkem Tóry a v Kristu je pomazán David právě proto, že v Kristu je vše stvořeno (Kol 1,16). Z toho vyplývá, že aby mohl Abram ve střední době bronzové vůbec přijmout jakékoli zaslíbení, musí Kristus zemřít na kříži jako prostředník nové smlouvy. Partikularita musí být přijata skrze univerzalitu. Partikulární Abraham, semitský pastevec střední doby bronzové, obdržel od Boha požehnání skrze Boží úradek, který přesahoval jeho lokální situaci. Proto musel Abraham dát desátek Melchisedechovi, králi pokoje, který je předobrazem Krista (Žd 7,1–7). A jelikož „nižší přijímá požehnání od vyššího“ (v. 7), obdržel Abraham zaslíbení země jen a pouze proto, že Kristus přinesl oběť na kříži. Mimo Krista Abraham nikdy žádné požehnání neměl. Proto je partikularita podřízena univerzalitě a proto je židovské zaslíbení země podřízeno vyššímu Božímu plánu Božího království.

Někdo by namítl, že z mé argumentace nemusí vyplývat ztráta práva Židů na Palestinu, protože to je právě Kristovou novou smlouvou zaručeno. Ani s tím bych nesouhlasil, ale už bych se nedohadoval, protože jakmile je zárukou práva na zaslíbenou zemi nová smlouva, pak není možné, aby současný odpadlý Izrael měl na tuto zemi nárok. Jde o diskusi v rámci supersesionismu a restoracionismu, z níž je sionismus vyloučen.

2) Lukáš-Skutky a obnova Izraele

Lukášské žalmy (Magnificat v 1,46–55; Benedictus v 1,68–79; Gloria v 2,14; Nunc dimittis v 2,29–32 a prorokyně Anna v 2,36–38) společně dosvědčují, že vykoupení Izraele nastalo narozením Ježíše. Marie hovoří o naplnění věčného milosrdenství pro Abrahama (1,54–55), Zachariáš podobně zmiňuje svatou smlouvu s Abrahamem (1,72–73), Simeon Ježíše nazývá slávou Izraele a světlem národů (2,32) a Anna o něm hovoří jako o vykoupení Jeruzaléma (2,38). Záměrem těchto žalmů je sdělit čtenáři, že Ježíš je naplněním všech starozákonních smluv a zaslíbení.

V tomto světle je vyprávění Lukáše a Skutků příběhem o tom, jak vlastně to naplnění starozákonních smluv v praxi dopadlo. Dopadlo tak, že

1. Ježíš zemřel na kříži podle Písem (Lk 24),
2. Bůh dal církvi svého Ducha, jak zaslíbil (Sk 2) a
3. bohatství duchovních požehnání se skrze Ducha svatého rozšířilo na všechny národy (Sk 15).

A jelikož nic v Lukáši a Skutcích nenaznačuje obnovu suverenity národního Izraele v jeho starozákonním bydlišti, nelze než se domnívat, že tato suverenita pro národní Izrael není nedílnou součástí Božího plánu spásy. Dobrá zpráva pro Izrael totiž spočívá nikoli v tom, že dostanou státní suverenitu, ale v tom, že Bůh vzkřísil z mrtvých Ježíše. Právě to a nic jiného je v Lukáši a Skutcích tím pravým a definitivním naplněním Božích zaslíbení.

32 A my vám hlásáme radostnou zvěst, že to zaslíbení, které dostali naši otcové, 33 splnil Bůh nám, jejich dětem, když vzkřísil z mrtvých Ježíše, jak je to i napsáno v druhém Žalmu: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ (Sk 13,32n)

3) Židům 11 a trvalé město

Jak si to ale měl žid prvního století přebrat? Bůh jim zaslíbí zemi, ale nakonec jim ji nedá? Je snad Bůh nevěrný? Bůh není nevěrný, ale jeho zaslíbení byla směrovkami a předobrazy spíše než statickými dogmaty. Autor listu Židům to vysvětluje tak, že skutečné Boží odpočinutí nenalezne Izrael v Palestině, ale v Kristu. Jozue totiž ani navzdory vojenskému úspěchu Izrael do odpočinutí neuvedl (Žd 4,8) a Abraham, jemuž byla země zaslíbena, sám očekával daleko více než zemi:

8 Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat za dědictví; a vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde. 9 Vírou se usadil v zaslíbené zemi jako v zemi cizí, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení. 10 Očekával totiž město mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. (Žd 11,8–10)

Abraham „očekával město mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“. Jelikož Jeruzalém existoval již v Abrahamově době (Gn 14,8), nemohl Abraham očekávat slávu pozemského Jeruzaléma, jehož stavitelem nebyl Bůh. Očekával budoucí slávu Nového Jeruzaléma (Zj 21,2). Abrahamova skutečná radost nebyla v tom, že jeho potomci budou jednou vládnout cípu Levanty, ale v tom, že jeho zaslíbený potomek přinese požehnání všem národům (Gn 12,3). Proto může Ježíš tvrdit, že „Abraham zajásal, že mohl uvidět můj den“ (J 8,56). Nad čím zajásal? Nad Kristovým dílem spásy.

Abrahamův skutek víry přesahoval pozemské a dočasné k tomu, co je nadzemské a věčné. V tom dle mého názoru spočívala jeho spasitelná víra (Gn 15,6). To pozemské držení a dobývání země je pouze nikdy neúplným předobrazem budoucího vstupu církve do Božího odpočinutí (Žd 4,8). Z toho vyplývá, že nárok Židů na jejich starověkou domovinu je z hlediska dějin spásy jen epizodou a jejich pobyt či absence v Palestině je již jen otázkou všeobecné Boží prozřetelnosti a nikoli zvláštní Boží prozřetelnosti, která dohlíží na Boží plán spásy. Proto platí, že Židé na zemi nikdy nedojdou naplnění zaslíbení a pokoje, ani kdyby ovládli vše od Nilu po Eufrat (Gn 15,18). Veškerá váha jejich dědictví na ně čeká v Kristu, jak je psáno:

13 Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu. 14 Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí. (Žd 13,13)

Závěr

Toto jsou základní ukazatele mé teologie Nového zákona. Otázky hermeneutiky starozákonních proroctví jsem přeskočil, protože je pokládám ve světle výše uvedeného za sekundární. V zásadě si myslím, že pokud Nový zákon něco označí za naplněné v Kristu, neměli bychom se pokoušet být chytřejší, byť některé případy mohou být předmětem zajímavé diskuse. Otázky současné situace v Izraeli, vztahu křesťanů k Židům, definice Izraele a podobně, pokládám za terciární, protože dokazování doktríny zkušeností musí být v letniční teologické metodě vždy založeno nejdříve na doktríně.

V lidovém pentekostalismu má křesťanský sionismus podobně jako dispenzacionalismus nebo sporná charismatická učení velmi silné zakotvení. Je to otázka koloritu, lidového folkloru. Domnívám se, že se zráním hnutí se to bude měnit. Letniční teologové se od sionismu poměrně často odvrací již nyní. Lidoví kazatelé se od sionismu dle mého názoru odvrátí ze stejného důvodu, z jakého v 19. stol. vyměnili postmilenialismus za premilenialismus – nefungovalo to.

Tím netvrdím, že k. sionismus nemůže mít své opodstatnění v jiném teologickém rámci (např. v dispenzacio­nalismu). Pouze se domnívám, že teologie pozdního deště, jak ji zastává novější klasická letniční teologie, má nejblíže ke smluvní teologii, která dle mého názoru ve své konzistentní podobě vždy tíhne k teologii náhrady nebo, jak vidíme často u letničních, k restoracionismu. Očekáváme-li přeci již od Wesleyho „slávu budoucích dní“ (Ag 2,9) a naplňuje-li se tato sláva vylitím Ducha, očekáváme i obrácení Izraele a „život po zmrtvýchvstání“ (Ř 11,15).

V perspektivě restoracionismu a teologie náhrady, což jsou v akademické evangelikální a letniční teologii zdaleka nejrozšířenější směry, každopádně platí, že současný fyzický Izrael nemá teologický nárok na Palestinu a že vznik a přetrvání státu Izrael není dílem zvláštní Boží prozřetelnosti. Zda má současný stát Izrael ještě jiná ospravedlnění, např. morální nebo historická, není předmětem teologické úvahy. Obecně se domnívám, že křesťané by měli v konfliktních politických situacích zaujímat postoj v Duchu Kristově, který se vyznačuje soucitem, pokojem a odpuštěním.