Søren Kierkegaard, medailonek
Nezařazené | 1.5.2011 @ 23.04
Těchto pár poznámek ti, deníčku, svěřuji po krátké, leč poučné myšlenkové procházce ve stopách bratra Sørena. Mám za to, že se nyní ještě více raduje spolu s Ježíšem, když vidí, že jeho práce nebyla v Pánu marná. Nemám však v úmyslu vypisovat liebesbriefy stopadesát let mrtvému muži. Chci jen zaostřit na duchovní pouť velmi zbožného a komplikovaného člověka.
Když chtěl jít Kierkegaard jako dítě na procházku, navrhl otec, aby místo toho zůstali uvnitř a cestovali ve svých představách. A tak ti dva spolu chodili dookola po místnosti.
To, co skutečně potřebuji, je ujasnit si, co musím učinit, ne co musím znát. Záleží na nalezení cíle, abych viděl co je skutečně Boží vůle, kterou vykonám; nejdůležitější je nalézt pravdu, která platí pro mne.
Jednou jsem přemýšlel nad možností, že bych se nenechal Křesťanstvím uchvátit, pouze bych jej vykládal a rozváděl, nebyv křesťanem v tom konečném a nejrozhodnějším smyslu slova, ač bych ostatní ke křesťanství vedl.
Pouze nyní za pomoci těžkých utrpení a hořkosti pokání, jsem se snad naučil dost o umírání světu, takže mohu právem mluvit o nalezení celého života a svého spasení skrze víru v odpuštění hříchů.
Nebuďme tak arogantní, abychom cokoli prováděli ve velkém měřírku. Hovořme spíše o jednom jednotlivém lidském životě a o způsobu, jakým může být na zemi prožit. Jestliže někdo vidí Boha v historii, pak jej lze spatřit i v životě člověka;…
Já není poměrem samým, ale tím, že poměr má poměr k sobě samému. Člověk je syntéza nekonečna a konečna, časnosti a věčnosti, svobody a nutnosti, zkrátka syntéza. Syntéza je poměr mezi dvěma. (s. 123)
Zoufalství se potencuje v poměru k vědomí o vlastním já; avšak já se potencuje v poměru k měřítku pro já, a je-li měřítkem Bůh, potencuje se nekonečně. [180]
Víra je toto: člověkovo já spočívá průzračně v Bohu tím, že je samo sebou a že samo sebou být chce.
…
Definice, že protiklad hříchu není ctnost, nýbrž víra, je definicí pro celé křesťanství ze všech definic nedůležitější. (s. 182)
Trpící Bůh skoro prosí a zapřísahá člověka, aby nabízenou pomoc přijal! Jestli se opravdu může přijít o rozum, tedy kvůli tomuhle!
…
Úzkoprsost přirozeného člověka si nedopřeje nic neobyčejného, čím ho Bůh obdařuje, proto mu to je kamenem úrazu. (s. 185)
Uznáváme nyní, jak mimořádně hloupé je (aby nám zůstalo aspoň něco mimořádného) křesťanství obhajovat, a jak malou znalost lidí to vykazuje; děláme-li z křesťanství něco tak ubohého, co se musí zachraňovat obhajobou, hrajeme si tak, třeba nevědomky, s pohoršením na schovávanou. (s. 186)
Pavel neodpovída nejdříve poukazem na tu či onu pohanskou neřest nebo omyl, nýbrž nejprve ukazuje práve na to nejlepší, co pohané mají, nebo se domnívají, že mají: totiž na jejich náboženství, které spočívá ve veliké záměně mezi Stvořitelem a jeho stvořením (23). Jestliže odněkud neexistuje most k evangeliu, k poznání živého Boha, právě odtud ne! (BARTH, s. 28)
Je třeba zbavit biblické poselství nepravého pohoršení, které je dáno v jeho světonázorových představách, aby mohlo vyniknout pravé pohoršení, skandalon kříže, poselství o neschopnosti člověka nalézt spásu v sobě nebo ve světě. (SMOLÍK, 27)
Nyní sice přicházejí sekularizované odnože křesťanské theologie, totiž filosofie existence a psychoterapeutové, a dokazují sebejistému, spokojenému, šťastnému člověku, že je ve skutečnosti nešťastný a zoufalý, že se nachází v nouzi, o které vůbec nic neví a z níž by jej oni mohli zachránit. Tam, kde je zdraví, síla, jistota, tuší sladké ovoce, na kterém by mohli hlodat nebo do kterého by mohli nasadit svá zkažená vejce. Záleží jim na tom, aby člověka nejprve zahnali do vnitřního zoufalství a potom hru vyhráli. To je sekularizovaný metodismus. Koho zasahuje? Malý počet intelektuálů, degenerovaných, těch, kteří sami sebe pokládají za to nejdůležitější na světě a proto se zaměstnávají sami sebou. (SMOLÍK, s. 39)
Svědomí pokládá Ebeling za matematický bod, kde se setkává Bůh a svět. (SMOLÍK, s. 57)
Existencialismus je v některých svých podobách atheistický. Není atheismem v tom smyslu, že by se vačerpával důkazem, že Bůh neexistuje. Spíše prohlašuje: I kdyby Bůh byl, nic by se nezměnilo. (SMOLÍK, s. 53)
Abrahámův příběh znamená teleologickou suspenzaci etiky. Jako jedinec přerostl Abrahám vše, co je obecné. Toto je paradox, který se mediovat nedá. Právě tak se nedá vysvětlit, jak se do paradoxu dostal, či jak v něm zůstává. Není-li tomu tak, pak už Abrahám není ani tragickým hrdinou, nýbrž vrahem. Je pak bezmyšlenkovité nadále ho nazývat otcem víry a nadto před lidmi, kterým záleží jen na slovech. Člověk se může stát vlastními silami tragickým hrdinou, nikoli však hrdinou víry. Má-li člověk nastoupit cestu tragického hrdiny, svým způsobem těžkou, bude mu mnoho lidí umět poradit; tomu však, kdo se dal úzkou cestou víry, neporadí nikdo a nikdo mu neporozumí. Víra je div, ale přece z ní není nikdo vyloučen, neboť všechen lidský život se soustřeďuje ve vášni, a víra je vášeň. (s. 57–58)
Nemám, co bych dodal. Jen to mě ještě nechte vyslovit, co je svým způsobem náplní mého života, jeho plnost, jeho slast, jeho klid a spokojenost. Nechte mě vyjádřit mé nahlížení života, které odemyká otázku lidstva a mezilidské rovnosti: Z křesťanství bezvýhradně vyplývá, že každý člověk čili každý jedinec, je Bohu stejně blízko…Jakpak blízko? A jakže stejně blízko? To v Jeho lásce k člověku. V té totiž tkví rovnost, rovnost nekonečna, jenž je mezi jedním a druhým člověkem. Jestliže tedy je jakási rozdílnost, pak v tom, že jeden může nosit na paměti, že je milován den za dnem třeba po sedmdesát let, a to třeba pouze v jedné touze, v touze po věčnosti, takže skutečně může uchopit onu myšlenku a projít s ní životem, sám o sobě požehnaně zaměstnán rozjímáním nad tím, jak je on sám milován – a že to žel není pro jeho výbornost. Avšak jiný člověk třeba nepamatuje, že je milován. Jde třeba dál rok za rokem, den za dnem, a nepamatuje na to, jak je milován; nebo je možná rád a vděčný za to, že je milován svou ženou, svými dětmi, svými přáteli, svými vrstevníky, avšak sám sebe nevnímá jako Bohem milovaného. Nebo třeba naříká, že není nikým milován a neuvědomuje si, že je milován Bohem. Nekonečná Boží láska nečiní žádný rozdíl! Co však s nevděkem člověka? Pokud je nějaká rovnost mezi námi lidmi, ve které jsme si úplně podobní, pak v tom, že nikdo z nás doopravdy nepřemýšlí nad tím, že je milován.
Nikdy jsem neviděl ducha, jak se vyloupne z pozemského lusku ve slávě proměněného těla podobně jako tomu bylo velikonočního rána. Sevřel mou ruku v obou svých – a jak malé, hubené a bledě průhledné byly – řka pouze: „Děkuji, žes' přišel, nyní sbohem.“ Avšak tato jednoduchá slova byla doprovázena pohledem, s jakým jsem se dosud nesetkal. Zářil vznešeností a požehnanou nádherou, která jakoby rozjasňovala svět. Všecko se soustředilo v jeho očích, jež byly studnicí světla, srdečné lásky, blažené úlevy smutku, pronikavě čisté mysli a žertovného úsměvu.
krátký potrvá čas
budu vítězem
pak se celý zápas
rázem rozplyne
v síních, kde jsou růže
potom spočinem
tam se bez pauz může
mluvit s Ježíšem
https://selah.cz/nezarazene/soren-kierkegaard-medailonek/