Evangelizace a Boží svrchovanost
Knihy | 30.11.2011 @ 23.09
V krátké době snáším již druhý výstup poznámek z knihy o evangelizaci. Colemanova studie je zacílena k rozeznávání principů učednictví, Packerova kniha se zevrubně zaměstnává přísnou definicí evangelizace spolu s přilehlými problematikami. Celou rozpravu pak autor situuje do vztahu evangelizace a doktrínou o Boží svrchovanosti, jak ovšem prozradil již v názvu této knihy.
Autor: James Isambard Packer
Vydal Návrat domů roku 2000 v Praze
ISBN: 80–7255–020–9
Boží svrchovanost je nesmírně široký pojem, který zahrnuje všechno, co patří k biblické představě Boha jako Pána a Krále celého světa, toho, kdo „všechno působí rozhodnutím své vůle“ (Ef 1,11) a řídí všechny procesy i události, aby uskutečnil své věčné plány.
…
Jak se zdá, existuje domněnka, že nemůžete efektivně evangelizovat, pokud při této službě nejste ochotni předstírat, že učení o Boží svrchovanosti není pravdivé. Pokusím se dokázat, že je to nesmysl.
(s. 5–6)
Modlitba není pokusem znásilnit Boží ruku, ale pokorným uznáním vlastní bezmocnosti a závislosti.
(s. 8)
Nepřisuzujete své pokání a víru své vlastní moudrosti či prozíravosti, zdravému úsudku nebo inteligenci.
(s. 9)
V této souvislosti je poučné se zamyslet nad zprávou o rozhovoru Charlese Simeona s Johnem Wesleyem dne 20. 12. 1784 (toto datum je uvedeno ve Wesleyho Journalu):
Pane, slyším, že vás pokládají za arminiána. Mne zase někdy označují za kalvinistu. Proto jsem přesvědčen, že bychom měli tasit meče. Než se však domluvíme na tom, že se pustíme do boje, dovolte mi, abych vám položil několik otázek … Považujete se za tak mravně zkaženého tvora, že by vás ani nenapadlo obrátit se k Bohu, kdyby do vás tyto myšlenky Bůh nevložil?" „Ano,“ odpověděl starý zkušený pracovník, „je to tak.“ „Ztratil jste veškerou naději, že se Bohu zalíbíte nějakým svým skutkem, a čekáte, že budete spasen pouze na základě Kristovy krve a spravedlnosti?“ „Ano, jenom díky Kristu!“ „Předpokládejme tedy, že vás Kristus zachránil. Nemáte se posléze tak či onak spasit svými vlastními skutky?“ „Ne, musím být spasen Kristem – od začátku až do konce.“ „Připustíme-li tedy, že jste byl nejprve obrácen díky Boží milosti, nemáte v tomto stavu setrvávat na základě svých vlastních sil?“ „Ne.“ „Má vás tedy neustále, každou hodinu a minutu, podpírat Bůh, jako když matka drží v náručí své dítě?“ „Ano, přesně tak.“ „A spoléháte jenom na Boží milost a milosrdenství, které vás zachovají pro nebeské království?“ „Ano, mám naději pouze v Bohu.“ „Teď, milý pane, s vaším dovolením zvednu svůj meč ještě jednou, neboť toto je celý můj kalvinismus! Toto je moje vyvolení, ospravedlnění vírou, to, na čem lpím – v podstatě vše, co a jak vyznávám. A proto, jestli chcete, budeme místo pátrání po sporných termínech a výrocích upřímně jednotní v těch věcech, kde se shodneme.“
(s. 11–12)
Ve stoje o tom můžeme polemizovat, ale na kolenou se všichni shodneme.
(s. 15)
Učte se přemýšlet o realitě takovým způsobem, který zajišťuje poklidnou koexistenci, s vědomím, že realita sama ukazuje, jak je obě ve skutečnosti zahrnuje. Takto se musí zacházet s antinomiemi v přírodě i v Písmu. Touto cestou se, jak já tomu rozumím, vypořádává moderní fyzika s problémem světla a stejně se musí křesťané vyrovnávat s antinomiemi, které se objevují v biblickém učení.
Nás teď zajímá jedna konkrétní antinomie, a to zdánlivý rozpor mezi Boží svrchovaností a lidskou zodpovědností nebo (vyjádříme-li to bibličtěji) mezi tím, co Bůh koná jako Král, a tím, co dělá jako Soudce.
(s. 20)
Co tedy máme dělat? Namířit si to úzkým průlivem, který vede mezi Skyllou a Charybdou.
(s. 35)
C. H. Spurgeona se kdysi zeptali, zda by tyto dvě pravdy dokázal smířit. „Nepokoušel jsem se o to,“ odpověděl. „Nikdy totiž nesmiřuji přátele.“ Přátele? Ano, přátele. To je to hlavní, co musíme pochopit.
(s. 36)
„Evangelizovat,“ prohlásila komise, „znamená prezentovat Ježíše Krista v moci Ducha svatého tak, že lidé k němu přijdou, jeho prostřednictvím uvěří v Boha, jeho samého přijmou jako svého Spasitele a začnou mu sloužit jako svému Králi v obecenství jeho církve.“
(s. 38)
Pavel sám sebe nepovažoval za filozofa, moralistu ani za světa znalého muže, pouze za Kristova hlasatele. Jeho Pán mu předal zprávu, kterou měl veřejně oznamovat. Pavlovým jediným úkolem tedy bylo tuto zvěst věrně, horlivě a co nejpřesněji šířit – nic k ní nepřidávat, nic na ní neměnit a nic z ní nevynechat.
(s. 45)
Co to bylo za dobrou zprávu, kterou apoštol Pavel kázal? Jednalo se o zvěst o Ježíši Nazaretském, o vtělení, vykoupení a království – o kolébce, kříži a koruně – Božího Syna.
(s. 49)
Nemusel tudíž kázat evangelium tvrdě a lhostejně a předkládat ho s pohrdavým „tady to máš – ber nebo nechej“ a omlouvat si svůj nezájem o druhé lidi věrností pravdě.
…
Přístup, který formoval veškerou Pavlovu evangelizační práci, vyjádřil apoštol takto: „Nestojím o váš majetek, nýbrž o vás. Já velmi rád vynaložím všecko, ano vydám i sám sebe pro vaše duše.“
(s. 54–55)
Evangelium začíná vyučováním, že my jako Boží stvoření jsme absolutně závislí na Bohu a že on jako Stvořitel má na nás absolutní právo. Až si toto uvědomíme, dokážeme pochopit, co je hřích, a jenom v případě, že uvidíme, co je hřích, dokážeme porozumět dobré zprávě o vykoupení a záchraně z jeho moci.
(s. 63)
Evangelium nám odhaluje, jak vypadáme v Božích očích, a učí nás myslet si o sobě totéž co Bůh.
(s. 64)
„Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen,“ prohlásil apoštol Pavel. „Pojďte ke mně … a já vám dám odpočinout,“ řekl náš Pán.
(s. 71–72)
Je to živý Kristus a moc jeho smírčí smrti, která je obsahem apoštolské zvěsti…
(s. 74)
Pokání, které Kristus po svém lidu vyžaduje, spočívá v rozhodném odmítnutí jakkoli omezovat požadavky, jež Pán smí klást na jejich životy.
(s. 78)
Je tragické a varovné, když křesťanům chybí touha a ochota podělit se o své vzácné poznání s druhými lidmi, jejichž nouze je stejně velká jako dříve byla jejich vlastní.
(s. 84)
Jedná se o způsob prezentace Krista, který má lidi přesvědčit, že evangelium je slovo od Boha? Klade si za cíl obrátit jejich pozornost od člověka a věcí, které jsou pouze lidské, k Bohu a jeho pravdě? Anebo má spíše tendenci odvést pozornost od Autora a autority jeho poselství k osobě a způsobu vystupování toho, kdo tuto zvěst tlumočí?
(s. 95)
Právě otázkami tohoto druhu musíme prověřovat své evangelizační metody a tam, kde je to nutné, je i reformovat. Zásadou je, že za tu nejlepší metodu evangelizace se považuje ta, která slouží evangeliu co nejdokonaleji. Je to ta, co přináší nejjasnější svědectví o božském původu této zvěsti a o životodárném i smrtonosném charakteru témat, jimiž se zabývá. Je to ta, která umožňuje co nejlépe a nejpodrobněji vysvětlit dobrou zprávu o Kristu a jeho kříži a co nejpřesněji a nejdůkladněji ji aplikovat. Je to ta, která nejefektivněji zaměstná mysli těch, jimž se toto poselství přináší, a díky níž si lidé velice jasně uvědomí, že evangelium je Boží slovo, adresované jim osobně a do jejich situace. Která z metod je v daném připadě tou nejlepší, si už musí vyřešit každý sám. Všechny diskuse ohledně evangelizačních technik se musí vést z hlediska tohoto principu.
(s. 99)
Někteří lidé se obávají, že učení o věčném vyvolení a zavržení zahrnuje možnost, že Kristus nepřijme některé z těch, kdo po něm touží, poněvadž nejsou vyvoleni. „Slova potěšení“, jež zaznívají z evangelijních slibů, však tuto možnost zcela eliminují. A náš Pán důrazně kategoricky potvrdil: „… kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“
(s. 112)
Tím se kruh našich argumentů uzavírá. Začali jsme apelem na modlitbu, která je důkazem naší víry v Boží svrchovanost, a končíme tím, že víra v Boží svrchovanost nás pudí k modlitbám.
Co potom říci o tvrzení, že upřímná víra v absolutní Boží svrchovanost odporuje evangelizaci? Musíme konstatovat, že žádný ze stoupenců tohoto názoru nepochopil učení o Boží svrchovanosti. To totiž nejen podporuje evangelizaci a povzbuzuje evangelistu, neboť v něm probouzí naději na úspěch, o němž by jinak nemohl uvažovat, ale také nás vede k tomu, abychom se spojili v kázání a modlitbách, dodává nám odvahu a přesvědčivost ve styku s lidmi i pokoru a neodbytnost před Bohem. Nemá tomu být právě takto? Nechtěli jsme zde říci, že když se člověk s tímto učením nevyrovná, nemůže vůbec evangelizovat, ale odvážíme se vyslovit myšlenku, že když mu uvěří, dokáže za stejných podmínek evangelizovat lépe.
(s. 139–140)
https://selah.cz/knihy/evangelizace-a-bozi-svrchovanost/