Bethel: Smerovanie, učenie a prax (recenze)
Knihy | 2.9.2021 @ 15.31
Hnutie Bethel dehonestuje Boha, prekrúca Písmo, produkuje falošne obrátených, deformuje evanjelium, a čo sa týka učenia a praxe, znečisťuje aj predtým čisté prúdy kresťanstva. Je to vlastne akýsi satanov trójsky kôň, pomocou ktorého sa mu v súčasnosti darí infiltrovať do takmer každej kresťanskej denominácie na svete.
Mgr. Štefan Danko v Predslovu #2
Dostala se mi do ruky k recenzi příjemná a velmi potřebná kniha Bethel: Smerovanie, učenie a prax od slovenského autora Michala Foltína. Za výtisk děkuji internetovému knihkupectví a nakladatelství Danielknihy.cz, kde lze knihu zakoupit.
Na 144 stranách nalézáme systematicky utříděný rozbor učení vedoucích pastorů megasboru Bethel Church Billa Jonsona a jeho spolupracovníka a někdy spoluautora Krise Vallottona. Kde je to možné, cituje Foltín z překladů knih těchto autorů, jejichž popularita je v Čechách a na Slovensku stejně jako popularita Bethel Music a dalších přidružených aktivit této církve značná. (Tato kniha by se měla stát prerekvizitou pro poslech jakéhokoli kázání Staška Bubika, protože osvětlí zřejmě hlavní zdroj jeho učení, étosu a rétoriky. Viz i zde.)
Přínos této práce spočívá v tom, že zasazuje učení protagonistů Bethel Church Johnsona a Vallottona do rámce Nové apoštolské reformace jako potorontovské hnutí a dokazuje jeho teologické kořeny v Hnutí víry. Foltín se zaměřuje zejména na tyto body věrouky Johnsona a Vallottona:
Foltín dále naráží na metodiku terapeutické služby SOZO při Bethel Church, kdy se terapeuticky využívá vizualizace Ježíše jako osoby přítomné v traumatických událostech (s. 78) a na styl chval, resp. tzv. „extravagantního uctívání“ (srov. toto), které jsou dle Johnsona jsou cestou do tzv. čtvrté a páté dimenze (s. 88).
Za každým popisem bodu učení následuje v knize odpověď z pozice konzervativního evangelikalismu. Foltín vždy jasně identifikuje daný sporný bod v učení, konfrontuje jej s prostým významem relevantních biblických pasáží a s pohledem klasických evangelikálních autorů. Foltínův argument je srozumitelný a vzhledem k záměru knihy dostačující. Sympatická je na knize její dobrá organizace, takže ti, kdo mají tendenci zapomínat (např. já), se mohou snadno vrátit k příslušné kapitole a nalistovat si právě tu hlavu, která je na novoapoštolské hydře právě zajímá.
Knihu tedy vřele doporučuji především každému českému letničnímu duchovnímu pracovníkovi. Je to kus dobré práce a materiál, který může prosvětlit další diskusi o směřování vašich sborů. Jako teolog a pracovník na vzdělávací instituci české letniční církve, který viděl víc, než měl, si nicméně dovolím pronést ještě pár glos k další úvaze. Žádná z nich nechce snížit přínos této práce nebo jiných apologetických prací z konzervativně evangelikálního prostředí. Naopak, je jich potřeba! Charismatická hnutí však musíme začít chápat jako svébytnou věroučnou tradici a vstoupit s ním v konstruktivní dialog.
1/ Za prvé, Bethelu se začíná stále více dařit to, co se konzervativním evangelikálům (např. baptistům) a klasickým letničním daří stále méně, a sice přesvědčovat mladé laiky a pastory o životnosti, plodnosti a osvojitelnosti jejich vize moderní církve. Johnson nevybudoval pouze moderní megasbor se vším pozlátkem, co k tomu patří, ale především nábožensko-vzdělávací tank. Součinnost Bethel Music, Johnsonovy publikační činnosti a Bethel Supernatural School of Ministry, je příkladem efektivní komunikace teologické (ne)pravdy v globálním měřítku. Chceme-li zareagovat, musíme kromě teologické reakce nabídnout alternativu: Vzdělávat duchovní pracovníky na vlastních učilištích, podporovat místní teologicky informované křesťanské hudební producenty, vysvětlovat a žít život, v němž je realita kazatelny realitou pod kazatelnou, systematicky překládat a vydávat literaturu, která přidá k točivému momentu našeho teologického kurikula.
2/ Za druhé je zajímavé sledovat postoj k charismatismu mezi letničními teology. Neznám žádného letničního akademického teologa aktivního v posledních dvou dekádách, který by se opakovaně vymezoval vůči charismatickým výstřelkům nebo jednotlivým hnutím. Na stránkách vlajkových letničních periodik jako Pneuma nebo JPT nenalézáme žádnou kritiku Torontského požehnání a jeho následných modifikací, ale spíše kladné zhodnocení jejich ovoce (Poloma 1998; srov. 2003) a výzvu k opatrné vstřícnosti (Macchia 1996). Shuttleworth (2015) ve výborném článku, který může sloužit jako stručné doplnění zde recenzované publikace, kriticky analyzuje Johnsonovo učení v kategoriích christologie, soteriologie a eschatologie a zmiňuje návaznost na Toronto, avšak jde o ojedinělý počin doktorandky. (Srov. však kritiku kristologie/pneumatologie potorontovských hnutí u Klaver 2019 na str. 358.) Proč tomu tak je? Johnsonova publikační činnost a jeho praktický výstup je přeci ideálním a vděčným terčem. Exegetické diskrepance, teologické úlety, historické kořeny a exportní povaha jsou přeci výborným materiálem pro teologickou kritiku a pobídkou k práci na teologické alternativě.
Je otázkou, co s tím? Klasičtí letniční usnuli a pro nyní propásli šanci vtisknout charismatické zkušenosti obecně přijatelný teologický rámec. Charismatičtí teologové naproti tomu nejsou bláznivými kazateli nebe na zemi a i k Johnsonově osobitému hnutí se staví spíš s odstupem, byť jej určitě nebudou kritizovat. Tou hlavní otázkou pro nás tedy není, zda Bethel ano či ne (vidíme, že ne), ale zda, s kým a o čem budeme teologizovat my sami zde a nyní.
https://selah.cz/knihy/bethel-smerovanie-ucenie-a-prax-recenze/