Ale proti nikomu ze synů Izraele ani pes [Anubis] nenaostří svůj jazyk, proti člověku ani zvířeti, abyste poznali, že Hospodin učiní rozdíl mezi Egyptem a Izraelem. (Exodus 11,7)

A té noci projdu egyptskou zemí a pobiji v egyptské zemi všechno prvorozené od lidí až po dobytek. Vykonám soudy nad všemi bohy Egypta. Já, Hospodin. (Exodus 12,12)

Celé září jsem učil první modul nového modulárního systému na VOŠMT, jmenovitě Literaturu Starého zákona. Žel z jakéhosi důvodu, jehož se úporně snažím dopátrat, nemám tolik času na psaní toho, o čem právě učím. (Že by ty moje sluníčka a srdíčka doma? :-) Sdílím alespoň tuto kratičkou poznámku o první kapitole Exodu. Měl bych snad i nutkání rozpracovat ji do tvaru a hustoty publikovatelného článku, ale to by musel mít den 36 hodin a týden 9 dní. A jelikož ani má letniční víra na pozitivní vyznávání Jozua 10,12 nestačí, zůstane u poznámky.

Příběh o ranách seslaných na Egypt za to, že zotročil Izrael a nechtěl jej pustit, je dobře znám pro svou barvitost a diskutován pro své implikace. Kvůli symetrii a plynulosti příběhu mívali jeho kritičtí čtenáři ve zvyku „pitvat“ jeho redakci, protože se zdálo pochybné, aby se všech deset ran událo během krátkého časového období. Cestou obhajoby historicity egyptských ran se naopak vydali např. Greta Hort (1957) či Kenneth Kitchen (2003), kteří v nich spatřují pozoruhodnou shodu v načasování řady přírodních katastrof. Konzervativní odborníci samozřejmě dílčí závěry těchto postřehů kvitují, avšak pouze za hlasitého zdůrazňování nejen historicity, ale také zázračnosti daných katastrof.

Vedle debat o historii se můžeme zamýšlet nad literárním záměrem příběhu. Jestliže bylo součástí záměru autora Genesis 1, jak jsem kdysi dávno psal, polemizovat s egyptskými stvořitelskými mýty, neobjevuje se stejná polemika i zde, když vlastně navíc v tomto příběhu dostává i fyzický rozměr? Velmi dobrým úvodem do této problematiky je kapitola 6. kapitola knihy Ancient Egypt and the Old Testament (Currid 1997), z níž mimo jiné čerpám i v tabulce níže. Pod tabulkou uvádím definici „urážky“ jednotlivých bohů.

Mým přínosem k této debatě budiž identifikace ozvěn zápletky v první kapitole Exodu. Tyto ozvěny jsou místy hlasitější a místy tlumené, někdy nepůsobí příliš průkazně. Tvrdím, že egyptské rány jsou odplatou za útlak Izraelců Egypťany popsaný v Exodu 1 a že řadu z nich lze chápat i ve vztahu ke kontrastu mezi „zlými“ Egypťany a „hodnými“ porodními bábami Šifrou a Púou, který je v této kapitole silně zvýrazněn. Tato zjištění by v závěru mohla vrhnout nové světlo na postavy Šifry a Púi, čili oněch „hodných“ porodních bab. Všimněte si proto nyní úplně levého sloupce v tabulce a komentáře k ozvěně v Exodu 1 pod tabulkou.

Tabulka

Komentář k soudu nad bohy

1. Hapi selhal jako dárce výživy, občerstvující vody.
2. Heqet selhala jako porodní bába, která kontroluje plodnost žab a žáby, které ji symbolizují, se staly negací hojnosti.
3. Geb je bohem země a prachu, který namísto úrody vydal jen komáry.
4. Khepri ptratil kontrolu nad rovnováhou obnovy života, když se přemnožila všelijaká havěť.
5. Úhyn dobytka byl buď úhynem symbolu Hathor (plodnosti a mateřství) nebo symbolu některého boha plodnosti (Apis, Buchis, Mneuis) a jeho bohatýrské plodící síly, nebo úhyn Nut, která je rodičkou Slunce. Býk mohl symbolizovat i Ptaha či Ra.
6. Sekhmet ranila Egypt epidemií a neráčila jej uzrdravit a bohyně Isis neráčila použít svůj lékařský důvtip.
7. Selhala Nut (obloha), Shu (povětří), Tefnut (vlhkost vzduchu) a také Horus, bůh oblohy a ochránce Horního Egypta.
8. Selhal méně významný bůh Senehem, který měl Egypt před kobylkami chránit a zvítězil chaos z východu (Ex 10,13), čili obávaný Seth jako patron nepřátel Egypta.
9. Temnota je jistě selháním boha Ra, který je výrazem stvořitelských bohů Amuna a Atuma. Pokud Ra ráno nevyšel, znamená to, že neuspěl ve svém každonočním zápase s podsvětním drakem Apofisem. Selhal faraonův otec.
10. Smrt prvorozených znamenala smrt faraonova nástupce a budoucího potomka boha Ra.

Komentář k ozvěně egyptských ran v Exodu 1

• Rány 1 a 2. Egypťané chtěli hodit novorozené Hebreje do Nilu (Ex 1,22) a tím omezit jejich plodnost, proto Nil přestal sloužit v mechanismu plodnosti a Heqet přestala kontrolovat plodnost žab.
• Rána 2. Porodní báby Šifra a Púa se zachovaly správně, když nechaly Hebreje žít, porodní bába Heqet se zachovala podobně, když nechala žít žáby.
• Rána 3. Hebrejci museli pracovat s hlínou (Ex 1,14), která se stala Egypťanům vysoce nepříjemnou.
• Rána 4. Hebrejky byly plné života, hebrejové se rapidně množili (Ex 1,12.19). Jelikož se Egypťané pokusili toto množení kontrolovat, přestal Khepri kontrolovat obnovu života much.
• Rány 5, 10, 2. Porodní báby se bály Boha a On jim dal rodiny (Ex 1,21), synové Izraele se plodili (Ex 1,7). Rodiny porodním bábám však nedaly bohyně Hathor, Heqet, ani jiný bůh plodnosti a mateřství, protože ti vypověděli poslušnost rovnováze přírody.
• Rány 6 a 10. Porodní báby nechávaly chlapce naživu, Sekhmet a Isis nechávaly nemocné trpět a Hospodinův posel nenechával naživu egyptské prvorozené.
• Rána 7. Egypťané ustanovili nad Izraelci dozorce z nich samotných, aby je utlačovali robotami a polními pracemi. Horus však, jako dozorce nad Horním Egyptem, dopustil utlačování Egypta krupobitím.
• Rána 8. Důvodem toho, že Egypťané začali utlačovat Izraelce, byla jejich xenofobie (Ex 1,10), čili strach z nepřátel z ciziny. Tito nepřátelé pak vskutku přišli, ale ne jako Izraelci, ale jako kobylky.
• Rána 9. V Exodu 1 figuruje „nový král, který si nepamatoval na Josefa“ (Ex 1,8). Jeho jméno v příběhu chybí, což je příznačné pro příběh, který nechce být alokován na časové ose, ale chce plnit symbolickou funkci. Zatměním slunce byl z provozu vyřazen Ra, otec tohoto faraona, jakož i všech ostatních faraonů.
• Rána 10. Tak, jako byl v 9. ráně potrestán farao na svém otci, nyní byl potrestán na svém synu. Byl to právě farao, který zasloužil trest nejvíce, protože to on, a ne pravděpodobně Egyptské porodní báby Šifra a Púa, byl strůjcem zotročení Izraelců.

Závěr

Nevím, zda se někdo pokusil o něco podobného přede mnou. Případné upozornění uvítám. Mezi implikací těchto ozvěn by mohlo být, že porodní báby jsou jakýmsi protipólem Egypťanů. O jejich národnosti se vskutku vede diskuse (viz např. Janssen 2018), neboť vypravěč nám ji nesděluje a verš Ex 1,15 zní jinak v masoretském textu (Hebrejské porodní báby) a jinak v Septuagintě (porodní báby Hebrejů).

Pokud by báby byly egyptské národnosti, pak by Exodus 1 byla vlastně kapitolou o debatě v egyptské společnosti. A pokud zde vypravěč staví do kontrastu počínání egypťanů a počínání bab a tento kontrast nazírá, jak se domnívám, čočkou celého následujícího narativu a „soudů nad bohy Egypta“, vyplývalo by z toho, že v příběhu o exodu nejde pouze o Izrael, ale také o vztah k němu.

Toto zjištění bychom pak mohli posunout ještě dále. Jestliže v Ex 1,21 čteme, že Bůh dal hodným bábám rodiny, a to v kontextu, kdy je plodnost jakoby známkou Božího požehnání Izraeli, znamená to, že by Šifra a Púa mohly být i jako egyptské báby podílnicemi onoho požehnání a třeba i osobami v tom „množství přimíšeného lidu“ (Ex 12,38), který nakonec z Egypta vyšel. Z toho by vyplývalo méně etnocentrické chápání základní příběhové linie.